Lehrer des Lebens 42.

17. února 2016 v 13:20 | Saline A. |  Lehrer des Lebens

15. února 2008, Magdeburg
"Bille, drahoušku, máte to tu s bratrem opravdu moc pěkné," Luise něžně stiskla Billovu ruku, sotva zakončili prohlídku jeho budoucího bydlení. Anisova maminka už dlouho mluvila o tom, jak ráda by byt viděla, proto se Bill rozhodl v něm strávit s ní jeden den uprostřed jarních prázdnin. Po několika dlouhých dnech volna, kdy se téměř nezastavil a do úmoru na bytě pracoval, se už konečně dalo říct, že se začíná podobat jeho představám. S pomocí Toma, Anise i Andrease, které na práci naverboval, vše probíhalo hladce a bez problémů, podle Billových rozkazů si každý vzal na starost jeden pokoj a pod chlapcovým dozorem plnili jeho rozkazy.
"Pokud se nám podaří sehnat dobrý nábytek za rozumnou cenu, po maturitě bychom možná mohli bydlet," spokojeně se usmál Bill. "Jde to rychleji, než jsem předpokládal, kluci jsou hrozně šikovní."
"S nábytkem určitě počítej s naší pomocí, Bille. Karl má velkou spoustu přátel a určitě jim nebude dělat problém dát nějakou rozumnou slevu," Luise se vesele zazubila, chlapce pohladila po vlasech. "Jsem moc ráda, že nám budeš takhle blízko, s Anisem to pro vás bude krok kupředu zase." Bill s nejistým úsměvem přikývl a špičkou nohy šťouchnul do plachty ležící na zemi. "Máte nějaké problémy?"
"Já nevím, Luise," vydechl zoufale. "Pořád si říkám, že se nic neděje, ale… Poslední dobou je něco špatně. Když jsem ho poznal, byl neuvěřitelně milý, galantní. Jen tak ho něco nerozházelo, vztek jsem u něj skoro ani nepoznal. Ale teď? Je často naštvaný, až agresivní a pro ránu nejde nijak daleko. Hodně se teď hádáme, jako bychom si vyměnili role. Nevím, co se to s ním stalo."


Luise chápavě přikývla. "Také jsem si všimla, že poslední dobou svůj vztek vůbec nezvládá. Míval s tím problémy už jako malý chlapec, ale ve vězení se to zlepšilo, naučil se ovládat. Hádám, že to nějak souvisí s děním u tebe na škole a s tvým otcem. Já… Nevím, jestli ti o tom Anis někdy vyprávěl, Bille, ale neměl moc dobré dětství. Jeho otec byl hodně agresivní muž. Hodně nám fyzicky ubližoval. Pořád si pamatuje svojí bezmoc, jak mě nemohl ochránit, proto teď, když se chová špatně tvůj otec k tobě, cítí povinnost bránit tě, potřebuje mít jistotu, že už není ten malý bezmocný chlapec, který nedokáže ochránit svoje nejbližší. Myslím, že by to zvládl mnohem lépe, kdyby se k tomu všemu nepřidalo ještě dění ve škole. S otcem by se nejspíš vypořádal rázně, ale ústně. Ale skutečnost, že se proti tobě spikla i škola a tak… Dělá to všechno mnohem těžší. Snaží se tě chránit, Bille," něžně chlapce pohladila po tváři, "a já se mu vůbec nedivím. Nepochybuju o tom, že se o sebe dokážeš postarat sám, ale přeci jen bys mu měl dovolit držet nad tebou ochrannou ruku."
"Já vím, a taky mu spoustu věcí toleruju, jen prostě nevím, jak se chovat, když je vzteklý. Zkoušel jsem ho ignorovat, několikrát jsme se ale i pohádali a já prostě…" Bill zoufale zavrtěl hlavou a s povzdechem se opřel o krabici. "Já už prostě nevím."
"Ať už tě bude rozčilovat sebevíc, snaž se na něj nekřičet, chlapče. Jakmile se na něj křičí, aktivuje svůj obranný mechanismus a stačí málo, aby ztratil i kousek sebeovládání. Na něj se musí poměrně něžně."
Bill přešlápl a nejistě k ženě vzhlédl. "Luise, myslíte, že by mě dokázal uhodit?"
Tentokrát nejistě přešlápla Anisova matka. Dlaní si promnula paži, než promluvila: "Nevím. Když je s tebou, vede si lépe, než jsem ho kdykoliv viděla, něco v tobě ho nutí držet se zpátky. Ale nevím, co by se stalo, kdyby přišla extrémně stresová situace a ty bys byl poblíž. Bojím se, že by tě možná uhodit mohl."
Bill se s kývnutím odrazil od krabice a zamířil do "obývacího pokoje". "Potřeboval bych pomoci s mírnou dekorací, co vy na to?" houkl na Luise, čímž dal jasně najevo, že dané téma prodiskutovali nejvíc, jak mohli, a více už se k tomu nemuseli vracet. Bill dostal přesně tu odpověď, kterou očekával.
Anisovo poslední chování bylo jasný důkazem, že když je opravdu hodně naštvaný, nedívá se doleva ani doprava, jen před sebe a vidí rudě. Chlapcovi došlo, že v takových situacích by bylo lepší raději se mu klidit z cesty, stával se nepříčetným, a nechtěl, aby mu jednou stál v cestě - věděl, že kdyby ho uhodil, v tu chvíli by se přestal rozmýšlet Bill a bez ohlédnutí by odešel.
~
29. února 2008, Magdeburg
Maturitní zkoušky se kvapem blížily, a ačkoliv byl Bill skálopevně přesvědčený o tom, že je perfektně připravený, stejně se s Tomem a Andreasem schoval do rozestavěného bytu, vypnul si telefon a nějaké otázky si alespoň opakoval. Ve chvílích vlastního volna pak pomáhal bratrovi a kamarádovi s otázkami, které jim moc nešly. Snažil se jim co nejlépe vysvětlit zapeklité situace a případy, až dokud si nebyli jistí, že to chápou.
Po hodinách a hodinách šprtání, si ale všichni srazili matrace doprostřed pokoje a svalili se na ně, každý s lahví piva v ruce.
"Kdyby mi někdo na začátku řekl, jak odporná maturita je, nejspíš bych se ke střední znovu ukecat nenechal a šel na učňák."
"To by ti moc nepomohlo," zívnul Bill unaveně. "Tam mají taky závěrečný zkoušky, a možná ještě složitější, protože je tam i praktická část. Tady si to odkecáš a jdeš."
Andreas chvatně přitakal. "Na to taky spoléhám. Když nebudu něco vědět, prostě budu mluvit a mluvit a mluvit, nedám jim šanci mi do toho skočit, pak si budou myslet, že jsem vlastně všechno řekl, a bude po problému. Prostě projdu."
Bill se tiše rozesmál. "U vás dvou je mi jasné, že projdete. Vy byste ukecali i mrtvýho. Občas bych to taky chtěl umět."
"Co ty, nebojíš se, že bys to třeba nedal?" kouknul na něj Andy.
"Já? Ne," zamračil se Bill. "Umím všechno perfektně, nemají mi co vytknout."
"No, s tím, co se teď děje, víš co… Jestli třeba nemáš strach kvůli tomu."
"Bude tam u toho komisař, který nic neví, a musí rozhodovat spravedlivě, takže kdyby se ke mně chovali špatně a snažili se mě potopit, on musí zasáhnout. Pořád věřím, že existuje spravedlnost a ne všichni se mě budou snažit potopit. Navíc co vím, tak jako přísedící se mi alespoň u dvou předmětů prostřídají učitelé, kteří jsou relativně v pohodě," vydechl. "Snažím se na to dívat z toho lepšího úhlu, jinak bych asi zešílel."
"A nejde to třeba udělat tak, že bys nahlásil inspekci, že jsou proti tobě předpojatí, a že chceš, abys měl nějakou záruku nestrannosti?" natočil se Tom na bok a povzbudivě mu stiskl zápěstí. Okamžitě pocítil mírnou paniku pulsující Billovými žilami a začala ho z toho bolet hlava. Občas jejich dvojčecí pouto proklínal.
"Asi by to šlo," souhlasně Bill přikývl. "Ale nechci zbytečně přilévat olej do ohně, když ještě nevím, jak to bude probíhat. Kdyby se mi snad něco nezdálo, pak bych se asi na nějakou komisi obrátil a požadoval nápravu. Ale zatím… Asi budu doufat," vděčně se na bratra usmál. "Mám kolem sebe perfektní podporu, věřím, že to zvládnu. Možná bych poprosil třeba mamku nebo Gordona, aby si tam šli sednout, zatímco mě budou zkoušet - před nimi by si nic nedovolili. Moc dobře vědí, jak oba dva umí být houževnatí, když jde o tebe a o mě," zazubil se pobaveně při vzpomínce na první ročník na gymnáziu - Tomovi hrozila dvojka z chování za napadení spolužáka, který předtím ale ošklivě zbil Billa. Simone s Gordonem ještě ten den na ředitele naběhli a dvojku z chování dostal útočník na Billa. Na ně dva si od té doby už nikdo nic nedovolil z hrozby jejich rodičů.
"To není úplně mizernej nápad," přikývl Tom.
"Hej, mohl by jeden z nich přijít i ke mně?" rozesmál se Andreas. "Myslím, že z našich by akorát měli srandu, kdyby tam přišli. Máma by si určitě přitáhla nějakou knížku, aby se nenudila a táta by pracoval. Ale kdyby tam byl jeden z vašich, to by bylo super!"
"Ty vole Andreasi, já čekám na den, kdy si konečně přestaneš půjčovat naše rodiče," se smíchem do něj Bill šťouchnul a překulil se na břicho, odkládajíc prázdnou lahev od piva. "Měl by sis najít chlapa."
Tom hlasitě zaúpěl. "Proboha prosím, Bille! S váma oběma trávím dost času, neudělej gaye i z něj!"
"Vždyť máš dva heterosexuální nejlepší kamarády, to ti nestačí?" se smíchem na něj Bill kouknul. "Já vím, že jsi rád, že si pamatují své jméno, vzhledem k jejich věku, ale uznej, že mít dva gay a dva hetero kamarády je docela férová nabídka."
"Ty se nepočítáš, ty jsi bratr a tebe se zbavit nemůžu."
"Občas si říkám, že já se tebe zbavím," odfrkl Bill, načež se smíchem šťouchl do Andrease. "Nechceš bráchu? Občas je to osina v zadku, je to hrozná děvka a často je hrozně natvrdlej, ale občas umí být celkem fajn."
"Helééé!"
Andreas pobaveně nakrčil nos. "Zní to sice… ohromně! Ale celkem si užívám, že jsem jedináček, takže díky, ale ne."
"To je hrozný Tome, ani zadarmo tě nechtějí. Myslím, že tě uvážu někam k lampě a budu vehementně tvrdit, že jsi sirotek, rodiče tě vyhodili na ulici, chudáčku malý!"
"To vůbec není mizernej nápad, bráško! Jsem si jistý, že by se mě ujala nějaká krásná panička, který je doma smutno, když manžílek odjede na cesty. Hezky by se o mě starala, brala si mě do postele, kde bych se o ní mistrně postaral," naznačil pohyby pánví a prsty, co přesně by s ní dělal, až si Bill se zahučením zakryl oči, aby to neviděl. "Bohatě bych se jí odvděčil za to, že se mě ujala!"
"Hm, anebo by se tě ujal starej, plešatej, bezzubej dědek a odvděčoval by se on tobě," znechuceně se Bill zašklebil a oklepal se. Už jen z té představy se mu dělalo špatně.
"Asi tě vyhodim z okna, až ten byt předěláme," odsekl Tom. Okamžik se na sebe vzpurně dívali, než se všichni svorně rozesmáli.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.