Lehrer des Lebens 41. (1/2)

13. února 2016 v 2:07 | Saline A. |  Lehrer des Lebens


31. ledna 2008, Loitsche
"Proboha Tome, vážně?! Vážně TEĎ za mnou budeš běhat a budeš se chtít na něco ptát? Jestli něco chceš, běž si zmlátit Jörga, stejně jako to udělal Anis, běž si vylít svůj vztek, ale mně dej pokoj!" Bill po bratrovi hodil polštář hned, jak mu vstoupil do pokoje, a zlostně si zatahal za vlasy. "Nechci s tebou mluvit, nechci tě dokonce ani vidět!" hodil po něm další polštář. "Nemůžu uvěřit, jak můžeš být tak nenávistný, že by ses raději popral, i když víš, že to přinese jen další problémy! Proboha, je to sice největší kretén pod sluncem, ale pořád je to náš otec, Tome! Nemůžeš jen tak někomu dovolit, aby ho zbil, nebo si přát udělat to samé!" další polštář přeletěl přes pokoj. "Jsi úplně zaslepený vztekem! Kdybys normálně uvažoval, došlo by ti, že místo abyste chránili mojí čest a všechny tyhle pitomosti kolem, ještě tomu uškodíte, protože místo klidu na mě pošlete další nenávist!"
"A ty si uvědom, že se chováš jako sobec!" Tom mu chvatně skočil do řeči a jedním polštářem po něm mrsknul zpátky. "My nechráníme jenom tvojí čest, ale i naší. Dotýká se to jak Anise, tak i mě, ty idiote a my nehodláme jen tak stát, když se nám někdo snaží zničit život!"
Hádali se jako dva malí kluci o autíčko, křičeli na sebe přes celé podkroví, zatímco Simone pod schody mlčky naslouchala slovům jejích dětí, dokud Bill vyčerpaně nedosedl na postel a nesložil hlavu do dlaní, tiše vzlykaje. "Já prostě jen chci mít už klid ode všech hádek, nechci kolem sebe nenávist."
Tom si promnul týl. Vidět Billa plakat pro něj nikdy nebylo jednoduché, srdce se mu okamžitě svíralo a jediné, po čem toužil, bylo ochránit ho před veškerým nebezpečím. Chlapec si ale musel uvědomit, že Anis s Tomem ho budou vždy chránit, ať už jakýmkoliv způsobem. "Poslyš, Bille," s povzdechem se posadil vedle něj a jemně mu stiskl koleno, "já vím, že se to chápe hrozně těžko. Vždycky jsi byl v pozici toho slabšího, který potřebuje ochránit, a tak nevidíš…"
"To je blbost a ty to víš," s dalším vzlykem na něj Bill pohlédl. "Několikrát se stalo, že jsi to byl ty, kdo potřeboval ochránit, ale já jsem nikdy nepoužil hrubou sílu, vždycky jsem věděl, že to jde vyřešit jinak, Tome. Nemůžeš uhasit oheň ohněm."


"Jo, jenže když někomu pořádně dáme do nosu, dostane alespoň pocit, že jsme něco udělali a jen hloupě neseděli… Tohle nepochopíš nikdy, dokud někoho nepraštíš, věř mi. Vždycky jsem na chvíli cítil, že něco dělám, že tě nenechávám bez ochrany."
"Víš, že já si tohle nikdy nemyslel," Bill si promnul oči, nedbaje na linky na oči, takže teď měl líčení rozmazané kolem očí a vypadal ještě ubožeji. "Prosím, Tome, slib mi, že už se kvůli mně nikdy nebudeš prát, pokud nebude hrozit nějaké skutečné fyzické nebezpečí. Já nechci, aby ti někdo ublížil," složil si nohy pod sebe a k bratrovi se přitulil. "Až budeme bydlet spolu, bude to úplně jiné. Nikdo už nám neublíží. Nijak."
Tom se něžně pousmál a pevně ho objal kolem ramen, na temeno mu vtiskl polibek. "Samozřejmě, že ne. Už nebudou mít jak nás poškodit, ublížit nám."
~
1. února 2008, Loitsche
Simone zrovna připravovala snídani pro všechny své muže, když se připlazil Bill. Byla na jeho brzké příchody zvyklá, její nejmladší syn chodil každé ráno jako první kvůli pracnému make-upu. Očekávala, že i dnes, stejně jako ostatní dny, bude Bill precizně upravený, proto když se na něj podívala, v šoku zjistila, že chlapec má nanesenou pouze řasenku a nic víc. Vypadal zoufale. Postavila před něj šálek s čajem a míchaná vajíčka, načež se naoko bez zájmu vrátila k další porci. Když Bill ale celých deset minut neřekl ani slovo, s povzdechem se k němu otočila. "Vy kluci, jste v pohodě, že ano?" starostlivě nakrčila nos. "Včera jsem vás slyšela, jak jste se hádali…"
"Co?" Bill zmateně vzhlédl, nedocházely mu matčiny slova. "Oh, jo, jsme v pohodě, jen… jsme museli vyřešit naše protichůdné názory."
"Ohledně zbití tvého otce?"
"Ohledně zbití kohokoliv," zamračil se. "Ale ano, začalo to primárně tímhle. Hodně ošklivě jsem se pohádal i s Anisem kvůli tomu."
"Bille, já vím, že… bych měla být asi tak, která nastavuje nějaké hranice a podobně," nejistě se posadila proti němu a prsty si prohrábla dlouhé rusé vlasy, "ale přála jsem si už hodně dlouho, aby Jörga někdo pořádně praštil. Já vím, já vím," obranně zvedla ruce, když na ní Bill v šoku pohlédl. "Měla bych se chovat jako máma. Ale to, jak se k tobě celé roky choval a já s tím skoro nic nesvedla… Občas mě samotnou napadlo, že bych mu vrazila."
Bill si se zafňukáním položil hlavu na stůl. "Jsem snad jediný, kdo si myslí, že to ničemu nepomáhá?"
"Hej, nikdy jsem ho neuhodila," Simone se povzbudivě usmála a pohladila chlapce po vlasech. "Co kdybys dnes zůstal doma? Odpočiň si, vypadáš příšerně."
"Jo, díky mami. Taky si myslím, že mojí přirozenou krásu nic nepřekoná," protočil Bill očima s úšklebkem, ale vděčně se do pohlazení opřel. "Potřebuju se pořádně vyspat jako sůl, takže den volna mi rozhodně bodne. Tuplem, když nikoho neuvidím."
"S Anisem se to neurovnalo jako s Tomem?" odhadla Simone bystře.
"Ne… Sice jsem u něj ten večer přespal, ale zůstal jsem na gauči, a když mě ráno odvezl do školy, už jsem s ním nemluvil. Myslím, že nám jen prospěje, když se chvilku neuvidíme."
"Jsem překvapená, že to slyším. Myslela jsem si, že mezi vámi je všechno ideální, bezproblémové."
"Nic není ideální, mamko, dokonce ani pohádky ne," pousmál se chlapec smutně. Hned na to jí jemně políbil na tvář a s přáním hezkého dne se odebral zpět do svého podkroví, kde na něj čekala vyhřátá postel a dlouhý spánek.
~
2. února 2008, Loitsche
Když se vzbudil, byl zmatený. Skrz okna bylo vidět, že je ještě stále brzké ráno, proto byl překvapený, že z nižších pater slyší hlasy. Hodně hlasité. Párkrát zamrkal a rozhlédl se pro ujištění, že mu nehraje film z notebooku, ale když se to nepotvrdilo, neochotně se z postele vyštrachal a zamířil za hlukem. Zamračil se, když v jednom z hlasů poznal Jörga.
"Nemysli si, že ti tohle budu tolerovat, Simone! Je ostuda, co jsi z těch kluků vychovala, a s kým jim dovolíš se tahat! Udělala jsi z něj buznu!"
"Už jednou jsem ti říkala, že takhle se o mých synech vyjadřovat nebudeš, a už vůbec nebudeš ani jednoho z nich urážet! Jednou ses choval jako hajzl, teď už nemáš žádné právo do čehokoliv zasahovat! Pokud ses chtěl podílet na výchově MÝCH synů, měl ses podle toho náležitě chovat už od jejich narození, ale tebe vždycky zajímaly víc všechny ženský, co ti roztáhly nohy, dobytku jeden!" Bill zalapal po dechu a zastavil se za rohem kuchyně. Nebyl si jistý, jestli měl zasáhnout nebo ne - vypadalo to, že tento boj je na jeho mámě. "Oba chlapci jsou plnoletí a ty nemáš naprosto žádné právo zasahovat do jejich životů. Kdykoliv ses o to pokusil, skončilo to nějakou katastrofou, ale to, co jsi provedl Billovi, to ti, ty bastarde, neodpustí nikdo z nás, a to nikdy. Věděl jsi, že pro Toma je celý svět a stejně jsi jim to udělal. Nepočítej s tím, že Toma ještě někdy uvidíš. Oba tě nenávidí," zasyčela zlostně, ale hned na to bolestně vykřikla.
Bill okamžitě vyděšeně vběhl dovnitř a ochranně skočil před matku. "Nesahej na ní!" vykřikl dřív, než jedna rána přistála na tvář i jemu. Zakňučel, ale neuhnul ani o centimetr.
"Ty, ty jeden malej bastarde, ses vůbec neměl narodit," nezastavil se Jörg a rovnou mu vrazil další facku. "Zasranej teplouš, nezasloužíš si tu vůbec být na tomhle světě."
Bill pevně semknul čelist, ignoruje pulsující bolest z líčka. "V tom případě ti určitě nebude dělat problém podepsat papíry o vzdání se otcovských práv. Nechám se adoptovat Gordonem, který je můj skutečný otec."
"Bille," Simone ho něžně chytila za ruku a přitáhla si ho blíž k sobě.
Bill zavrtěl hlavou, stále pevně pozoroval Jörga. "Myslím, že je ti jasné, že tady už nemáš co dělat, tak prosím odejdi z našeho domu a už se nevracej. Najdi si ženu, která ti tohle všechno bude tolerovat, udělej si s ní děti, které budou podle tvých představ, ale chovej se k nim s láskou. A na nás zapomeň. Ty papíry ti můžu poslat poštou…"
"Toma se nevzdám, ale tebe, tebe daruju zadarmo," odsekl Jörg hrozivě.
Bill si všiml, že mu zlověstně cukla paže, jak toužil ještě jednou Billa uhodit, ale všimla si toho i Simone a důrazně dala Jörgovi najevo, co má udělat - odejít. A tak oba sledovali, jak Jörg už podruhé v jejich životě opouští dveře jejich domu. Podruhé necítili nic, než úlevu.
pokračování
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.