Bitter-sweet returns 1.

24. ledna 2016 v 0:01 | Saline A. |  Bitter-sweet returns
Pokračování Pretty Little Secrets
Stejně jako téměř pokaždé, i tentokrát jsem si povídkového Billa upravila dle svého nejlepšího uvážení, stejně jako samotnou realitu. Posunuli jsme se v čase o tři roky, během nichž dvojčata žila v LA a Bushido s Annou zplodil další dvě děti.
Bill má stále svou krásnou hebkou tvářičku, holí se, líčí se a má vlasy sestříhané na mohawk, ale většinou to nosí obyčejně sčesané dozadu.
Do Německa se vracet nechtěl, protože v LA zůstal Alex, ke kterému začínal pociťovat náklonnost, zatímco v Berlíně zůstával Bushido, se kterým od odjezdu nemluvil a snažil se na něj zapomenout. Jenže příležitost porotcování Superstar je přivezla zpět…

Bill se zhluboka nadechl, nervózně sledujíc ulice Berlína. Je to už dávno, co tu byl naposledy. Tolik věcí se od jejich odjezdu změnilo, až se pomalu bál, že to tu nepozná. Ale bohudík, nebo možná bohužel, poznával všechno.
Zpátky do Německa se po třech letech vrátili už před pár měsíci, ale nebylo to pro něj tak strašné - díky castingům po celé zemi se Berlínu mohl ještě nějakou dobu vyhýbat, přičemž s Tomem se dost často vraceli domů mezi jednotlivými termíny. Pomáhalo to jim oběma udržovat mysl čistou, když se mohli alespoň na pár dní schovat před útoky paparazzi a fanoušků, kteří během jejich skrývání zešíleli snad ještě víc. A to si mysleli, že víc už to nejde. Samozřejmě si to užívali, ale nebylo nad ticho v Los Angeles…

"Jsou to jen tři dny. Jen tři dny a pak odjedeme do Bad Driburgu a na Curacao, Bille. Budeme na měsíc u moře, sbírat síly," Tom bratra konejšivě chytil za ruku. Moc dobře věděl, jak těžké pro něj je vracet se na místo činu.
"Ano, ale pak se zhruba na čtvrt roku vracíme do Kolína, který není tak daleko, jak bych si přál," tiše hlesl Bill, vděčně stiskávaje Tomovu dlaň. "Já to zvládnu, vždyť víš. Jde jen o ten první den, než se aklimatizuju a dám se dohromady. První nápor vzpomínek. Nic víc."
Tom ho s úsměvem poplácal po stehně. "Jsi můj statečnej bráška."

*

Jen co dvojčata dorazila na hotel, oba vyčerpaně padli do postelí a okamžitě usnuli, čekal je den plný konkurzů, na který potřebovali být dostatečně odpočatí, jinak by to nemuseli přežít bez psychické úhony.
Proto když se na Billovy dveře ozvalo naléhavé bušení ještě dlouho před tím, než mu měl zazvonit budík, byl zmatený. Po prvotním šoku znovu ulehl do peřin v naději, že to byl jen omyl nebo hodně blbý vtip. Vzápětí mu ale začal zvonit telefon a klepání se stalo naléhavějším. Bill rozespale, zmateně a neochotně opustil teplo své postele a zamířil ke dveřím. Jakmile je ale otevřel, přál si, aby to nikdy neudělal.

"Ne…" Stál tam, jako kdyby nikdy neodešel. Pořád stejně dokonalý.
"Takže je to pravda," Bushido nakrčil obočí, pozorně chlapce sledoval. "Jsi zpátky."
"Na tři dny."
"A pak letíte na Curacao, já vím. Ale pak se na čtvrt roku vracíte. Proč jsi mi nenapsal?"
Bill si založil ruce na hrudníku. "Já nevím, možná proto, že máš doma manželku a čtyři děti? Poslyš, hodně brzo ráno vstávám a ty bys tu vůbec neměl být. Běž zpátky domů, kde na tebe čekají…"
"Bille, potřebuju s tebou mluvit," nakročil Bushido k chlapci, ale ten okamžitě couvnul. "Já…"
"Musíš jít. Jsem… rád, že jsem tě viděl, ale to bohatě stačilo," zamumlal Bill tiše. "Měj se hezky, Anisi, třeba se ještě někdy potkáme," nejistě na něj pohlédl, načež mu pomalu zavřel dveře pod nosem.

Jen co dveře zaklaply, svezl se po nich na zem a zhluboka se nadechl, do očí se mu nahrnuly slzy. Doufal, že je to jen hodně mizerný sen, protože přeci nemohlo být možné, aby proti němu byl osud tak moc nepřátelský. Celou dobu doufal, že bude mít nějaký čas na to, aby se dal dohromady, kdyby podobná situace nastala, kdyby ho náhodou potkal. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, že Anis za ním přijde sám, a ještě ke všemu hned první noc v Berlíně. Kde zjistil, kde je ubytovaný? Na tohle tedy připravený nebyl.
S bolestí, která se rychle šířila jeho hrudí jako připomínka všech potlačovaných citů, se postavil, ze země sbírajíc narychlo pode dveřmi prostrčený lístek. Na cestě do postele ho s třesoucíma rukama otevřel.
Anisovo číslo a prosba: "Napiš mi nebo zavolej. Je to důležité. Prosím."

Zmuchlal vzkaz do kuličky a hodil ho do kufru. Nenechá se znovu stáhnout ke dnu.

*

"Jsi nějak potichu," Tom s přimhouřenýma očima pohlédl na svého bratra, který za celou dobu cesty od hotelu k místu nepromluvil ani slovo. Jen zíral z okénka na ulici.
"Co?" konečně na něj zmateně pohlédl. Povzdechl si. "Promiň. Já jen…" promnul si kořen nosu. "Byl u mě, v noci."
"Cože?!"
Bill úzkostlivě pohlédl na řidiče, ale s mírným úsměvem se otočil zpátky k Tomovi. Krátce se zasmál. "Jo, no, reagoval jsem zhruba stejně."
Tom se zamračil. "Co ti chtěl?"
"Nevím," Bill pokrčil rameny. "Asi vidět, že jsem skutečně tady a zjistit, jestli k němu pořád něco cítím. Nevím, Tomi, pořád mlel něco o tom, že se mnou musí mluvit, že mu mám zavolat a tak. Podstrčil mi pode dveřmi papír se svým číslem."
"Co jsi s ním udělal?"

"Zmuchlal a zahodil někam do kufru. Neboj se, Tome, nechci do toho spadnout znovu. Posledně mi to celkem dost stačilo," zabručel a zhluboka se nadechl. "Přiznávám, že mě to včera celkem vzalo. Byl to šok, když jsem otevřel dveře a viděl ho tam stát. Jako bych dostal facku se všemi vzpomínkami a city."
Tom si promnul zátylek. "A jak se kolem toho cítíš teď?" nejistě na něj pohlédl.
"Upřímně? Jsem celkem naštvaný. Nemůžu uvěřit tomu, že se po třech letech jen tak zjevil před mými dveřmi, jako kdyby se nic nestalo," odfrkl. "Je to od něj hrozně sobecké, ať už byl jeho důvod jakýkoliv."
"Wow," Tom uznale hvízdnul. "Tak teď jsi mě dostal. Ne, že bych o tobě snad někdy pochyboval, to jako né," ušklíbnul se pobaveně, "ale upřímně bych čekal, že pokud ho uvidíš, tak se sesypeš. Jako vždycky jsi mě dostal."
Bill se krátce zasmál. "Co není, může být," pokrčil rameny, než nasadil svůj profesionální úsměv a vystoupil z auta. Byl čas nastoupit dle scénáře.

*

Nebylo jednoduché znovu si zvykat na dny plné fotografování, natáčení, a hlavně ataků fanoušků. Během pobytu v LA na to téměř zapomněli, když se fanoušek objevil jen jednou za čas, a většinou si je vyfotil z povzdálí a zase šel, málokdy přišel až k nim a oslovil je. Tohle si Bill na LA naprosto zamiloval - nepřestali o ně mít zájem, ale dávali jim dostatečný prostor pro soukromý život. Žádné utlačování, hysterie, stresování. Tam konečně pochopili, jak moc potřebují čas sami pro sebe.

Zato tady se všechno rozjelo nanovo, hned jak s letadlem přistáli v zemi. David to věděl, varoval je, že vypukne šílenství - přeci jen se po třech letech v ústraní rozhodli znovu předstoupit před svět. Ale na to, co se stane, vás nikdo nemůže připravit dostatečně. Bill se snažil připomínat si, že fanoušci nic ze svých činů nemyslí zle, že se k nim jen chtějí dostat blíž, že chtějí kousek z nich, aby měli v životě na co vzpomínat, snad aby měli život hezčí. Svoje fanoušky miloval, opravdu ano, a rád jim plnil přání, snažil se jim jejich lásku oplácet. Přesto ale každý večer víc než rád zavíral dveře od pokoje, kde nebyl slyšet žádný jekot. Tím spíš, když do jeho mysli po celém dni znovu zabloudil Bushido.

Po dlouhé sprše se usadil na postel, prohrabuje si vlhké vlasy. Pohled mu padl na kufr, kde jako maják uprostřed moře zářil zmuchlaný lístek od Bushida. Cítil, jak se mu vaří mozek pod náporem protichůdných pocitů a emocí.
Inteligentní mozek mu říkal, že by lístek měl roztrhat, spálit a popel spláchnout do záchodu, aby neměl možnost se k číslu ještě někdy dostat. Ale hloupé, naivní a bolavé srdce mu basebalovou pálkou mlátilo do hrudního koše a hlasitě křičelo, aby zvednul svůj titěrný zadek z postele, došel pro papír s číslem a konečně ho vytočil!

"Anisi? To jsem já… Bill."

Hloupé, hloupé srdce…

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.