Lehrer des Lebens 7.

26. března 2015 v 13:12 | Saline A. |  Lehrer des Lebens

12. října 2007, Loitsche
"Kdo že se ti líbí?" Tom k Billovi vzhlédl jako ve zpomaleném filmu. "Mám pocit, že jsem tě špatně slyšel."

"Slyšel jsi moc dobře a ty to víš," se zabručením Bill padl do bratrovy postele. Stočil se do klubíčka jako nakopnuté štěně. "A vůbec nedělej, že o tom nevíš. Jsem si jistý, že jsi o tom věděl mnohem dřív, než já. Vždycky jsi věděl všechno dřív."

Tom se krátce zasmál. "Okey, uznávám, že když byla tehdy ta party u Patricka, trochu jsem se zarazil nad tím, jak rychle jsi s profesůrkem zmizel na kus řeči. Ale zase na druhou stranu jsem si myslel, že kdyby se ti líbil, tak mi to řekneš… Takže hádám, že sis to celou dobu odmítal přiznat a teď jsi konečně povolil?"


"Nepovolil, je…" frustrovaně zakňučel. "Já jen… Já vlastně ani nevím co, Tome. Chci říct… když jsem ho ten první den viděl, okamžitě mě zaujal. O to víc, jak přátelský byl. Vyzařovalo z něj obrovské charisma a mě to dostalo. Pak jsme se tak nějak spřátelili, a jednou, když mě vezl domů, jsem mu málem dal pusu na tvář, tak moc uvolněný jsem s ním byl. Díky tomuhle jsem se samozřejmě stáhnul, protože mi došlo, že se řítím do záhuby. Ale Tomi, dneska jsem byl s Anisem skoro celé odpoledne. Vzal mě řídit. Celou dobu byl tak milý a pozorný… Dělal poznámky, flirtoval."

"A tobě se to líbilo?"

Bill sklopil pohled, prstíky tahajíc za chloupky plyšáka. Jediného, který měl dovoleno zůstávat v Tomově pokoji. Byl od Billa, k asi třetím narozeninám. Od té doby si přestali dávat dárky. Raději. "Je to už hodně dlouho, co jsem se s někým cítil tak dobře."

"Tak proč váháš?" Tom nechápavě nakrčil obočí. Posledních pár měsíců žil podle svého motta: "Carpe diem" a bylo to znát. "Když ty se líbíš jemu a on se líbí tobě… Víš, možná je to znamení, že máte něco zkusit."

"Je to můj učitel."

Tom zaúpěl, Billa praštil do nohy. "Komu na tom záleží?"

"No já nevím, třeba spolužákům, učitelům, řediteli?" ublíženě si Bill promnul kotník. "Sakra Tome, vždyť je to nezákonné…"

"A kdo říká, že o tom někdo musí vědět? Hele, Bille, na škole budeme už zhruba jen půl roku. Pak si odmaturujeme a čau. Do té doby, pokud něco bude a tak dlouho vám to vydrží, to můžete tajit a pak ať vám třeba všichni vlezou na záda. No tak bráško, do teď jsi měl za zadkem pořádnýho pitomce, tak koukej konečně sbalit někoho, kdo o tom životě něco ví a nebude s tebou jen kvůli zásunu."

Bill zavřel oči, zhluboka se nadechl. "Já nevím, Tomi… Nemám z toho dobrý pocit."

"No tak se na něj vykašli a dej mu jasně najevo, že nemáš zájem," Tom pokrčil rameny. "Bille, nikdo neříká, že s ním být musíš. Všechno je to jenom tvoje volba, každopádně pokud to zkusit chceš, všechno se dá utajit," pocuchal mu vlasy. "A já myslím, že za hřích stojí."

~
13. října 2007, Magdeburg
Bill celou noc nespal. Byl vyčerpaný, ale zároveň jako na trní. Celou noc totiž přemýšlel nad tím, co mu řekl Tom. Myslím, že stojí za hřích. Jeho bratr není gay. O to víc se nad tím Bill zamýšlel, protože když Tom řekne o muži, že by stál za hřích, tak by za něj vážně stál. Jenže Bill byl vyděšený. Ano, Anis mu sice poměrně jednoznačně dával najevo, že se mu líbí a je mu sympatický, ale jak by reagoval, kdyby mu to oplatil? Byl by polichocený? Pohoršený? Co když si s ním jen hraje a pak to nahlásí řediteli a ten ho za to nepustí k maturitě a pak nebude moct na vysokou? Bože, ale je tak sexy!

Do školy se odploužil, jako kdyby z něj v noci někdo vysál duši, ačkoliv se neustále roztržitě ohlížel a pohledem Anise hledal. Nebyl připravený osobně mu čelit po zjištění, že ho jeho bratr shledal přitažlivým. To prostě… "Bille?" Ztuhl. To opravdu nemohl někdo jeho modlitby vyslyšet aspoň jednou? JEDNOU?! Nejistě se ke svému třídnímu učiteli otočil. Zatraceně. Ztěžka polkl. Anis měl na sobě tmavě modrý oblek s jemnými proužky. Perfektně padnoucí oblek. Bez kravaty a se dvěma rozepnutými knoflíčky. Za co?! "Bille, posloucháš mě?"

Bill sebou trhnul, zděšeně vzhlédl od Anisovy poodhalené hrudi k jeho obličeji. "C-co?"

Anis se pousmál, kolem očí se mu vytvořily malé vějířky. "Jsi duchem přítomný?"

"Uh-uh, jo," roztržitě přitakal.

"Dnes jsi zase nebyl na tělocviku," káravě nakrčil obočí. Bill ho pokorně sledoval. "A ředitel si toho začíná všímat."

Bill zděšeně vykulil oči. "A… Co to znamená?"

"Že si budeš muset všechny chybějící hodiny nahradit, abych tě za měsíc mohl klasifikovat. A vzhledem k tomu, že máme tělocvik dvakrát týdně…"

"Musím si nahradit dvanáct hodin."

"Plus chodit na všechny obvyklé hodiny," přikývl Anis.

"Ale já…"

"Poslyš, dneska po škole se stav u mě v kabinetu a zkusíme to nějak vyřešit, dobře? Nehodlám tě nijak mučit," konejšivě se usmál na panický výraz v Billově obličeji. Vypadal, jako by se ho za lem trička chytala sama smrt. "Teď běž na hodinu a zkus se alespoň tvářit, že vnímáš, ať nemáš problémy," jemně mu stiskl rameno a s klidným broukáním odešel.

O Billa se pokoušely mrákoty.

~

Když zvonek oznámil konec vyučování a Bill se prázdnými chodbami loudal vstříc Anisově kabinetu, dost vážně hrozilo, že mu srdce vyskočí z hrudi. Ruce se mu potily a nohy měl tak roztřesené, že se sám divil, že vůbec chodí. Doufal, že se přede dveřmi kabinetu bude moct dát dohromady, ale když zjistil, že dveře jsou otevřené, pochopil smutný fakt: celý vesmír ho nenávidí.

"Bille, pojď dál a zavři za sebou, prosím," vyzval ho Anis hned, co si ho mezi dveřmi všimnul. Bill pokorně zavřel a usadil se na nabízenou židli, kolena si hned přitahujíc k hrudi. "Tak jak jsi přežil zbytek dne? Nikdo si nevšiml, že jsi mimo?"

"Ne, akorát Krönová trochu remcala. Ale ta remcá vždycky," pokrčil rameny. "Poslyš, Anisi, ohledně toho tělocviku. Já…"

Anis příval Billových slov zastavil zvednutím ruky. Obešel stůl a opřel se o jeho hranu, shovívavě se na chlapce usmívajíc. "Nechci ti nijak znepříjemňovat poslední rok na škole a už vůbec nechci, abys kvůli tělocviku měl nějaké problémy u přijímaček na vysokou. Trochu jsem o tom diskutoval s ředitelem. Hádám, že tvůj největší problém je ve spolužácích, že?" Bill horlivě přitakal. Ačkoliv byl oblíbený, nikdy by se ze společných hodin tělocviku nevzpamatoval. Minulý tělocvikář byl naštěstí trochu… zmatený. Stačilo mu říct výslednou známku a víc neřešil, díky čemuž to Billovi celou dobu procházelo. "Myslel jsem si to. No, s ředitelem jsme se dohodli na individuálním plánu pro tebe. Nebudeš od teď mít tolik hodin, ale aspoň jednou týdně, odpoledne, se sejít budeme muset."

Billovi se rozsvítily oči nadšením. "A ty zmeškané hodiny?"

"Ty si nahradit musíš," Anis se krátce zasmál. "Nebudu tě nutit do ničeho složitého, žádný běh, fotbal nebo tak. Dáme si třeba dvouhodinovku gymnastiky, ať tě můžu ohodnotit a pak…"

"Pak?" zakňučel Bill, předpokládajíc, že po něm budou chtít nemožné úkony.

"Pak už vymyslím něco, co bude příjemné nám oběma. Třeba autoškola, hm?" zazubil se.

Bill ztěžka polknul, pohledem uhnul k uvadlé květině na stole. Samozřejmě, že by uvítal, kdyby namísto tělocviku mohl řídit. Ale opravdu byl dobrý nápad, zavřít se v miniaturním prostoru s mužem, u kterého si právě přiznal, že se mu líbí? "Jo, myslím, že to bychom tak udělat mohli."

"Skvělé!" Anis se nadšeně usmál. "Tak co kdybychom si jednu dvouhodinovku nahradili rovnou dneska? Mám hlad jako vlk a hádám, že ty, vzhledem ke stavu zdejší kuchyně, taky."

"Oh," zamrkal Bill překvapeně. Takovou angažovanost nečekal. "Já… se moc omlouvám, ale dneska jsem s tím nepočítal a… máma. Víš, máma očekává, že přijedu brzo. Rekonstruujeme půdu, budu z ní mít pokoj, takže jí tam musím pomáhat," omluvně k němu vzhlédl.

"To je v pořádku! Tak tě alespoň hodím domů. Znám po cestě jednu skvělou restauraci, kde nám dají hotové jídlo s sebou do pěti minut," s širokým úsměvem si Anis vložil pár papírů do desek a popadl klíče. "Můžeme?" rozhodně pohlédl na Billa, neponechávajíc mu jinou možnost, než rozmotat své dlouhé nohy a vstát s pokorným přikývnutím.

Měl sto chutí Anisovi jednu vrazit, protože jeho úsměv a fakt, že se za žádnou cenu nenechal odmítnout, ho nutily trávit s ním čas. A kvůli tomu úsměvu si to dokonce i užíval. Proč nemohl být starý, tlustý, plešatý, ošklivý a protivný? Proč musel být tak… úžasný?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.