Pretty Little Secrets 20. Konec

28. listopadu 2014 v 17:03 | Saline A. |  Pretty Little Secrets

Nějak… Tomu nemůžu uvěřit, že už je zase konec. Přijde mi, že čas letí mnohem rychleji, než dřív, a jsem si jistá, že chudáci Bill s Bushidem by určitě horlivě přitakali, kdyby mohli. Bylo jim určeno tak málo času… Ale já věřím, že až se jednou ohlédnou, uznají, že si ten vyměřený čas dobře užili a prožili ho láskyplně, každým coulem. Možná je bude mrzet, že ho neměli víc, ale… Kdo ví? Třeba jejich čas ještě přijde ;)

Ať tak či onak, já bych vám chtěla z celého srdce poděkovat. Odezva, kterou jste mi v této povídce věnovali, mě hřála na srdci, dělala lepší dny i noci, kdy jsem se skláněla k sešitu, a i přes kruté bolesti hlavy psala a psala, protože jsem byla po příběhu hladová stejně jako vy. Nechala jsem jim kus svojí duše výměnou za jejich bolestivé vyprávění. Ale stálo to za to.

Ještě jednou vám tedy velice děkuji a doufám, že se budeme setkávat i u ostatních příběhů. :)
Mějte se krásně,

Saline A. alias Žabka


Bylo to jiné. Realita se od jeho představ lišila tak moc, až si přál, aby to byl jen sen. Tomova otázka, co si vlastně představoval, ho ale vrátila na zem. Seděl ve starém houpacím křesle, které tu zůstalo po majitelích, a s hrnkem kávy z terasy sledoval jejich psy, jak si hrají na nové zahradě. A přemýšlel nad Tomovou poznámkou.

Měl pravdu, samozřejmě. Co si vlastně představoval, co od přestěhování očekával? Že jakmile vystoupí z letadla, náhle dojde k osvícení, Bůh, na kterého nevěřil, mu odpustí všechny hříchy a on díky tomu najde klid na duši? Že zapomene na to, že vůbec kdy měl zlomené srdce? Že si bude pamatovat jen tu překrásnou lásku a stěhování si vysvětlí vzájemnou dohodou? Bože, byl tak naivní.


Skutečnost byla taková, že jakmile vystoupil z letadla, cítil se mrtvě. Prázdně. V jeho srdci zela obrovská prázdnota, která se ještě prohlubovala s vědomím, že v ruce svíral fotografii s tím jediným, kdo ji mohl zaplnit. S tím jediným, který už ji nikdy zaplnit nemohl. Naštěstí pro něj už ani neměl slzy, který by pro něj mohl prolít. Cítil se prostě vyčerpaný. Byl unavený ze všech svých pocitů a jediné, co chtěl, bylo spát a vzbudit se s vědomím, že to všechno byl jen výplod jeho příliš bujné fantazie, stejně jako v to doufala Carrie s Božským. Jenže ani Carrie, ani Billovi se to bohužel nezdálo. Byla to příliš krutá realita, s jediným rozdílem. Carrie a Božský svůj happy end našli.

Bill nad tím svým odmítal prozatím i jen přemýšlet. Normálně by se z podobné deprese pokusil alespoň vypsat, ale stokrát byla i huba krátká. Lhal by, kdyby tvrdil, že z toho není vyděšený nebo nervózní. Znamenalo to snad, že už nikdy nebude normální? Že už se nikdy znovu nezamiluje? Že bude do konce života truchlit nad ztrátou svého pana Božského?

Byl na tom dokonce tak šatně, že mu Tom koupil nový telefon a z toho starého mu dovolil vzít si jen tři čísla, která nepatřila nikomu z rodiny. Vybral si Kaye, Nyzeho a Jessieho, vděčný za svou mizernou paměť na čísla. Takhle měl v telefonu všechno potřebné: Nic. Prázdno. Nový začátek. A všechno mu to bylo k ničemu, protože mozek si nový koupit nemohl.

Tom z toho byl stejně zoufalý jako Bill, samozřejmě. Nepomáhalo nic. Vůbec nic. Přestože nikdo neznal jeho bratra lépe než on, v tu chvíli byl stejně bezradný jako všichni ostatní. Bill upadl do těžké agónie, ze které se ani nechtěl dostat, jak to tak vypadalo. Zatímco Tom se totiž během prvních pár dní stihl seznámit s novými lidmi, Bill o tom nechtěl ani slyšet. Raději seděl doma a pozoroval jejich bezstarostné psy.

*

Mezitím, na druhém konci zeměkoule, v jejich rodném Německu, byl ještě někdo, kdo truchlil. Bushido ale truchlil svým vlastním způsobem. Ztrátu Billa si vynahrazoval jediným způsobem, který znal: uzavřel se do sebe. Stal se z něj znovu hrubý a arogantní rapper. Kayovi neodpustil, že při něm nestál a veškeré pokusy o usmíření pohřbil hodně hluboko pod zem, přičemž ani s ostatními z Ersguterjunge neměl chuť přicházet do kontaktu.

Téměř nezdravě se upnul na holčičku, která se jim měla brzy narodit. Skupoval jí nejrůznější vymoženosti, přičemž dostatek pozornosti musel věnovat i Annině synovi z předchozího manželství, aby s náhodou necítil ukřivděný. To jeho mysl naštěstí zaměstnávalo natolik, že když už měl trochu volného času, všechny svoje myšlenky sepsal na papír. Během pár dní a týdnů tak vzniklo nejspíš jeho nejcitlivější a nejemotivnější album.

Ani jemu to ale samozřejmě nepomáhalo zbavit se prázdnoty, kterou po Billově odchodu pociťoval. Pořád ho viděl, když večer usínal, i když se ráno budil. Stále cítil jeho jemnou kokosovou vůni, když vylezl ze sprchy. Cítil sotva znatelný polibek na spánek, když se každé ráno loučili. A bohužel stále cítil i pocit, který měl pokaždé, když ho sevřel do náruče: úplnost.

Nic z toho mu Anna nemohla poskytnout. Samozřejmě, byla to milá, krásná žena, která se snažila dát mu všechno. Byla matkou jeho budoucího dítěte, prvorozené dcery, pro kterou snese i modré z nebe, a on ji měl rád. Ale t, co chtěl nejvíc, mu nikdy dát nemohla. Billa. Jeho maličkého.

*

Uběhl zhruba měsíc od chvíle, kdy se dvojčata přestěhovala do L.A.. Pomalu si na svůj nový život začali zvykat, přičemž i na Billovi byly znát pokroky. Minimální, ale pořád tam byly. Dokázal se už i lehce upravit a sám si dojít i na nákup, dokonce si vyšel i ven s Natálií n obnovu jeho šatníku, který už zoufale volal po záchraně.

Tom akorát dokončoval přípravu snídaně, jejíž vůně Billa vylákala z postele. "Dobré ráno," usmál se na něj Tom. "Tak kolikátka dneska?" optal se na stupnici deprese od jedné do desítky, kterou si vytvořili. Každý den to byla devítka. V dobré i špatné dny. Pořád to samé. Už si zvykl.

"Sedm," zahučel Bill s hlavou sklopenou k novinám.

Tom šokovaně vzhlédl a nenápadně se štípl do ruky, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Nezdálo. "Oh, wow. No, paráda!" nemohl skrýt své nadšení. "Tak, co máš dnes v plánu?"

"Nevím," Bill bez zájmu pokrčil rameny, ukusujíc ze svého toustu. "Jdeš večer někam ven?"

"Ano!" Tom div nezařval.

Bill k němu vzhlédl s pozvednutým obočím. "Můžu se přidat?"

"Panebože, musíš!" starší z dvojčat vzrušeně přešláplo, široký úsměv rozprostřený od ucha k uchu, jakoby ho tam někdo přibil kladivem.

"Hm, tak asi jdu ven," znovu se bez sebemenšího zájmu Bill vrátil ke své snídani a novinám, v hlavě uvažujíc nad tím, co by si asi mohl obléct, zatímco jeho bratr nadšeně žvatlal o tom, s kým vším ho musí bezpodmínečně seznámit, ale Billovi to bylo fuk. Bral to jako odrazový můstek, přípravu.

První termíny dávno domluvených akcí se pomalu blížily a jemu, dokonce i přes jeho apatii, docházelo, že kdyby se na nich objevilo zombie, proklínal by ho nejen David, ale v budoucnu i on sám. A to dopustit nemohl, proto mu přišlo ideální začít od začátku s Tomovými přáteli, na kterých mu nezáleželo ani co by se za nehet vešlo.

*

K Billově překvapení nebylo ani zas tak těžké dostat se do stavu, kdy si na sobě dal záležet. Během hodiny a půl se postaral o tak perfektní look, až se sám musel pochválit. Očividně ještě nevyšel ze cviku. Pochválil ho i Tom, ale to Bill přisuzoval prostě tomu, že byl vděčný, že konečně sundal umolousané tepláky, gigantickou mikinu a nalíčil se. Přestal vypadat jako troska, to jeho bratrovi očividně stačilo ke štěstí.

Dorazili do nějakého poměrně průměrného klubu akorát ve chvíli, kdy se zábava pozvolna začínala rozjíždět. Byly tam nejrůznější věkové kategorie, od sedmnáctek po čtyřicátníky. Navzdory tomu se zdálo, že spolu všichni dobře vycházejí. V Německu už by na sebe plivali.

Tom ho seznámil s pár lidmi. Rusovlasá Ria, o níž už několikrát slyšel, a která to očividně přehnala s Botkem, chudinka. Josh, modrooký blonďák, který mu neuvěřitelně připomínal Andrease. Mindy, kamarádka od Riy tak hloupá už od pohledu, že si jí ani nesnažil vrýt do paměti. George, Markus a David, nerozlučná trojka.

Všichni se zdáli být fajn, ale Bill si i přesto udržoval odstup, nechtěl si je k tělu pustit příliš brzy. Konverzace plynule postupovala dopředu, všichni se dobře bavili, ačkoliv Billova tvář zůstávala stále vážná, i přes zvyšující se hladinu alkoholu, která mu kolovala v krvi.

Byli zrovna uprostřed diskuze o výhodách a nevýhodách obnášejících vegetariánství, když zaslechl, že se Tom ještě nadšeně vítá s někým. Původně by tomu ani nevěnoval pozornost, kdyby mu však Tom důrazně nepoklepal na rameno a nedonutil ho tak otočit se.

"Bille, rád bych ti představil muže, díky kterému jsem poznal celou skvělou partu. V podstatě byl vstupenkou do tohoto skvělého světa. Seznam se s Alexem. Alexi, to je můj malý bráška Bil."

"Moc rád tě poznávám, Bille," postarší muž, ale ne o moc než dvojčata, se na něj usmíval vlídnýma očima. "Slyšel jsem, že máš zlomené srdce."

"Ano, to mám," zamrkal Bill, přijímajíc Alexovu nabízenou dlaň.

"No, tak to máš štěstí, že já jsem na zlomená srdce expert," Alex se usmál. A Bill mu to, poprvé po celém měsíci, oplatil nejistým úsměvem. Byl čas jít dál.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.