Pretty Little Secrets 19.

21. listopadu 2014 v 15:57 | Saline A. |  Pretty Little Secrets

Seděl v pokoji, uprostřed hromady svých věcí. Po návratu z rozlučkové party byl v takovém rozpoložení, že spánek nepřicházel v úvahu, takže se rozhodl balit další věci, které chtěl původně nechat na stěhovácích. Po pár minutách litoval, že to neudělal, ačkoliv na jednu stranu děkoval Bohu, že to neudělal. Našel totiž společnou fotku s Bushidem. V objetí. Šťastní.

Bylo to jako facka, dívat se na svoje staré já, jak bylo šťastné a možná věřilo, že taky může mít svůj happy end, jako jsou v pohádkách. Současné já se mu hlasitě vysmívalo.

Dlouhou chvíli se rozhodoval, zda si fotku má nebo nemá přihodit k osobním věcem, ale nakonec jí vložil do pasu, ačkoliv moc dobře věděl, že toho bude později litovat. Měl v Berlíně nechat všechno, co s Bushidem nějak souviselo a snažit se na něj kompletně zapomenout.

"Bille?" nakoukl k němu Tom. "Jsou tu stěhováci," zamumlal, když k němu Bill vzhlédl. "Chtějí ukázat, co všechno je ještě potřeba sbalit. Pak… budeme muset vyrazit."

Bill se zhluboka nadechl, s kývnutím mlčky prošel kolem Toma přímo za muži od stěhovací firmy. Tak ať už to má za sebou.



*

Všechno bylo polepené. V domě nebyl ani jeden jediný kousek, který by na sobě neměl rozlišení v podobě barevných papírků. Červená vyhodit, modrá nechat, žlutá přestěhovat.

Bylo zvláštní dívat se na místo, kde posledních několik let žil, jak je sbaleno do obyčejných krabic. Cítil se kvůli tomu prázdně, jako kdyby nikam nepatřil. Jako kdyby snad poslední měsíce byly pouhou iluzí štěstí. Jako kdyby mu chtěl někdo ukázat, co nikdy nebude mít.

S frustrovaným výdechem popadl kabelku a na vodítko připnul svou jezevčici, Malou dámu, zatímco Tom už u dveří stál se Scottym. Naposledy se rozhlédl, bleskově si připomněl veškeré události, které se tu staly. Dobré i špatné, šťastné i bolestivé. Tom se na něj povzbudivě usmál, pokynul mu hlavou.

"Můžeme jít," zamumlal Bill tiše, načež naposledy prošel dveřmi jejich německého domova.

*

Jen co vystoupili na letišti z auta, strhlo se naprosté šílenství. Nějaký pitomec, s největší pravděpodobností David, chytře rozhlásil, že se stěhují, takže všude bylo plno novinářů. Bill si okamžitě vytáhnul Malou dámu do náruče, aby jí náhodou někdo neublížil, a společně s Tomem se začali prodírat davem. Doufali, že jim to projde v utajení, takže ochranka na ně čekala až v salónku, který měli před odletem k dispozici.

Bill se spěšně proplétal lidmi, jen aby byl co nejdříve ukrytý před zraky fotoaparátu, ale jakmile vešel do salónku, měl sto chutí vrátit se tam a radši se nechat ušlapat, než aby musel čelit tomu, co viděl.

Bylo to, jako kdyby mu někdo vrazil ocelovou pěst do břicha, chytil mu žaludek a pevně ho svíral. Srdeční tep se mu zrychlil, jako kdyby měl těsně před infarktem. "Co tady děláš?" vyhrkl Tom slova, která Billovi visela na jazyku. "A kdo tě sem ksakru pustil?" vztekle pohlédl na bezradnou ochranku.

"Na ně se nezlob, za nic nemůžou. Byl jsem dost neurvalý a drzý," Bushido si promnul obličej, než nejistě pohlédl na Billa. "Potřebuju s tebou mluvit."

"Myslím, že posledně jsi toho řekl celkem dost," našel Bill konečně ztracenou řeč. Opatrně položil Dámu na zem.

"Bille, prosím," zoufale ho Bushido sledoval.

Chlapec bolestně zakňučel, ale pokynul mu a zalezl do koupelny, kde se opřel o umyvadlo a s pohledem pevně zarytým v zemi se objal kolem pasu. "Jak jsi věděl, že tu budeme?"

"Trošičku jsem si zadupal na Josta," zavřel za sebou Bushido dveře a k chlapci přistoupil blíž.

"Nemáš tu být," Bill zavřel oči.

"Proč jsi mi neřekl, že se stěhuješ?"

"Proč jsi mi neřekl, že budeš mít rodinu?" odsekl Bill.

"Bille…"

"Protože jsem se nechtěl stěhovat," zamračil se Bill. "Chtěl jsem zůstat, kvůli tobě. Byl jsi to jediné, co mě tu drželo. Ale vzhledem k okolnostem…" znovu zavřel oči a zhluboka se nadechl, snažil se rozehnat slzy. "Není důvod zůstávat."

"Nechci, abys odjel," zamumlal Bushido.

"A já nechci, abys měl dítě," zašeptal Bill zlomeně. "Vidíš? Oba chceme něco, co nemůžeme mít."

Jen co to dořekl, ucítil na svých bocích pevné sevření Bushidových dlaní. Bojoval sám se sebou jen vteřinku, než zoufale natáhl ruce k Bushidovu krku a pevně se k němu přimkl.

"Potřebuju tě mít u sebe, maličký," tiše promlouval Bushido přímo do Billova ucha. "Potřebuju tě hlídat, mít tě na čích a vidět, že jsi v pořádku."

"Nemůžu zůstat," vzlykl Bill. "Bolí to, Anisi. Tolik to bolí," zakňučel. "Bolí mě, že tě miluju, protože jsi první, koho miluju takhle moc a já s tebou nemůžu být. Potřebuju utéct, musím. Zabíjí mě to. I to, že jsi tady, mě tak hrozně bolí."

"Mám odejít?"

"Ne!" vyhrkl zděšeně. Znělo to, jakoby ho na nože brali. Přimknul se k němu ještě zoufaleji. "Neměl jsi sem chodit, Anisi. Nechci tě vidět znovu odcházet."

"Maličký," Anis zlomeně vydechl a, podléhajíc touze, přitiskl rty na chlapcovy. Jako kdyby do té doby ani jeden z nich nemohl dýchat. Jako kdyby společné polibky pro ně byly kyslíkovou bombou. Tak moc byly jejich polibky zoufalé. "Tak moc tě miluju. Nikdy jsem nikoho nemiloval víc, než tebe. Kdybych mohl, hned bych se vrátil v čase a s Annou se nikdy neseznámil. Nebýt toho dítěte, za žádnou cenu bych tě neopustil, maličký. Zůstal bych s tebou a vykřičel bych do celého světa, i když by tvůj idiotský management nesouhlasil, nebo Tom. Řekl bych to všem, aby všichni věděli, že takový skvost jako jsi ty, mám právě já. Jenže jsem ten největší kretén pod sluncem a…"

"Už nic neříkej," Bill mu přitiskl prst na rty a opřel se čelem o jeho. "Teď už na tom stejně nezáleží."

"Neodjížděj," zaprosil Bushido, pevněji ho u sebe svírajíc.

"Bille, máme připravené letadlo," zaklepal tiše Tom vzápětí.

Bill se hlasitě rozeštkal a ještě rychle přitiskl rty na Bushidovy. "Hrozně moc tě miluju," zašeptal mezi vzlyky. Už ale Anisovi nedal prostor k odpovědi. Bleskově vyběhl z koupelny, popadl kabelku a vodítko od Dámy a, utírajíc si slzy, okamžitě vyrazil s ochrankou k jejich letadlu. Byl vděčný, že ho napadlo vzít si brýle, které si nasadil, přestože už byla noc.

"Víš… vlastně mě to mrzí," Tom krátce kouknul na Bushida, stejně zhrouceného jako Billa, než i on posbíral své věci a svého brášku dohnal. "V pořádku?"

"Ne," Bill zavrtěl hlavou, ale konečně se mu podařilo dostat slzy pod kontrolu. "Je mi hůř a zárveoň i líp, než předtím. Ale pořád se cítím dost na hovno."

"Slibuju, že bude zase líp," usmál se Tom povzbudivě.

Bill přikývl, ale ani jeden z nich nevěřil, že to bude v brzké době.
 


Komentáře

1 Katerííína | Web | 29. listopadu 2014 v 12:49 | Reagovat

pěkný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.