Příběh 1001. - What about now?

10. července 2014 v 11:05 | Saline A. |  Tisíc a jeden příběh
Tak jsme tady... Na konci. Je to nejspíš poprvé, co nedokážu najít správná slova, kterými bych se mohla rozloučit. Tahle povídka... Pro mě znamenala hodně, opravdu hodně. Odehrávala se v době, která pro mě nebyla jednoduchá - hodně se toho během ní událo. Hodně věcí, které bolely, drásaly mě, zabíjely mě. A tak... jsem se rozhodla zabít já je. S touto povídkou jsem se rozhodla zabít, zničit, zlikvidovat a absolutně vymazat všechno, co se událo v posledním půl roce a já to považovala za špatné. Tím, že končím tuto povídku, mě k minulosti už vůbec nic neváže a já si tak můžu naplno užívat pocity štěstí, radosti a lásky, kterých jsem teď naplněná a nemůžu se jich nabažit.

A vám bych, drazí, přála to samé. Zapomeňte na všechno zlé. Zavřete oči a představte si, že všechno, co vás rozesmutňuje, je velký, černý mrak, který právě odplouvá, aby zpoza něj mohlo vysvitnout slunce. Protože to slunce na vaší obloze je a netrpělivě čeká, až budete připraveni pohlédnou k němu, vystavit mu tvář a nechat ho, aby na vás svítilo. Vykašlete se na nenávist, zlobu, smutek. Všechno jsou to negativní emoce, které by ve vašem životě neměly mít místo, protože brání těm pozitivním, aby přešly do popředí. Užívejte si život, bavte se! A nikdy nemějte výčitky kvůli tomu, co vás dělá šťastnými.

Mám vás všechny ráda, děkuji vám za podporu, kterou mi dáváte, ať už tady, na FB, Twitteru nebo osobně. Jsem vám nesmírně vděčná za to, že mi venujete svou lásku a úsměvy, že se se mnou dělíte o své radosti, ať už tuhle povídku čtete nebo ne. Děkuji vám za to. ♥

A brzy se sejdeme u nové povídky ;)



Byla to bouračka. Nijak extra vážná, ale auto bylo kompletně na odpis. Řidiči náklaďáku se naštěstí nic nestalo, zatímco já si nějakou dobu poležel v nemocnici. Šlo sice jen o pár zlomených žeber a tržnou ránu na hlavě, ale chtěli mít jistotu. Navíc je pořádně vyděsily modřiny, které mi naskákaly po celém těle. Vlastně jsem byl jedna velká modřina.

Z té nehody si toho moc nepamatuju. Vím, že se stmívalo, já jel z nějaké akce a hádal se s Anisem. Mám takový dojem, že Anis byl i přímo u té nehody, ale potvrzené to nemám - odmítal se o celé události bavit. Kay říká, že byl Anis na pokraji zhroucení, o Tomovi ani nemluvě.

Samozřejmě mi to ale nikdo z nich nenechal projít snadno. Všichni, dokonce i Gustav, mi vyplísnili za telefonování za volantem. Hned po probuzení se v nemocnici, jsem dostal držák na telefon do auta a soupravu handsfree. Jako kdybych jí snad někdy používal.


Ta nehoda mi ale pomohla uvědomit si spoustu věcí, trochu pozměnit pohled na svět. Ačkoliv jsem se svými nepřestal úplně, alespoň jsem je omezil. Trochu. Za volantem jsem telefonoval pořád, ale omezil jsem řízení na minimum - většinou řídil Anis, občas Tom, někdy řidič. Věděli o mém zlozvyku a nechtěli, aby se nehoda opakovala, takže mě raději všude vozili. Ne, že by mi to vadilo, ale občas jsem si připadal jako mimino.

Každopádně se mi ale po té nehodě vrátila chuť k jídlu i pár kilo navíc - jídlo v nemocnici bylo tak příšerné, že jsem po návratu domů nutil Anise vařit mi klidně i ve dvě v noci, jen abych dohnal svůj deficit. Získal jsem tedy zase trochu plnější tváře, zaoblené boky a trošičku větší zadeček, což si zejména Anis moc pochvaloval.

Zároveň jsem ale zjistil, co bylo tou údajnou Anisovou dovolenou - kompletně zrekonstruoval naší zahradu. Udělal mi tam ovocnou i zeleninovou zahrádku, zasadil nějaké květiny a stromy, nerchal postavit altánek s grilem a udírnou a upravil bazén. Přidal dokonce i dvě houpací sítě, abychom měli kde relaxovat. Nemusím snad říkat, že jsme tam byli skoro pořád. To místo se stalo naší oázou klidu.

"Mluvil jsem s Kayem," stisknul mi Anis rameno, když jsem ze své houpačky pozoroval první (a poslední) keřík jahod, který se mi podařilo vypěstovat. Je to vůbec keřík?

"A?" vzhlédnul jsem k němu. Usmíval se od ucha k uchu, slzy v očích.

"Myslím, že si brzy dáte pauzu v kapele." Zmateně jsem nakrčil obočí, ale Anis mi to téměř vzápětí vysvětlil. "Našli ženu, která jim odnosí dítě, už před nějakým časem. S doktory to nějak udělali, že jí oplodnili vajíčka Tomovým i Kayovým spermatem a … Povedlo se!" zasmál se trhaně, byl dojatý. "Ta žena je ve třetím měsíci, čeká dvojčata."

Hlasitě jsem vypískl a nadšeně mu skočil kolem krku, slzy už se hnaly do očí i mně. Ačkoliv to byl pořád šok, vzhledem k tomu, že jsem ani neměl ponětí o tom, že vůbec něco takového podnikají, zaplavila mě nepředstavitelná radost. "Budeme strejdové?"

"Budeme strejdové," trhaně se mi zasmál do vlasů a pevněji mě objal kolem pasu. "Kruci, jsem z nich tak nadšený! To je nejúžasnější zpráva, kterou jsme mohli dostat. Sakra, z Kaye bude fotřík!"

"A z Toma," rozesmál jsem se, trochu se odtahujíc, abych na něj viděl. "Ten nejvíc nepravděpodobný pár a oni čekají prcka. Už ve dvou letech budou hrát na kytaru, rapovat a balit holky nebo kluky. Anebo obojí."

"Nemůžu se dočkat, až je budeme moct rozmazlovat. Budeme je brát na chatu, nechám jim tam udělat dětský pokoj a dětský koutek na zahradě. Klouzačky, houpačky, … A koupíme jim koně!"

"Anisi," něžně jsem zkrotil jeho nadšení. "Nemůžeme jim koupit koně. Nemáme ani ponětí, jak se o něj starat. Co třeba koupit psa, hm? Každému jedno štěně, ať rostou s nimi."

"To zní realističtěji," přitakal souhlasně a zatočil se mnou dokola. Pevněji jsem ho objal kolem krku, tisknouc rty na jeho. "Nemůžu se dočkat, až z tebe bude strejda. Budu tě milovat zase o kousek víc."

Pravda byla, že já jsem ho miloval každý den zase o kousek víc. Namísto, aby ta láska ustupovala, pořád se zvětšovala, sílila. Každý den jsem si přál, aby nám patřila věčnost.

*

"Anisi, proboha neházej tolik se Zoe, vždyť tě celého pozvrací," pobaveně jsem protočil očima, zatímco Anis dál půlroční Zoe vyhazoval do vzduchu, jen aby z jejího hrdla vyloudil sladký smích.

Mně se mezitím na klíně rozvaloval Tobias, nebo spíš na mně polehával, a se spokojeným úsměvem se tulil a fascinovaně mě tahal za vlasy. Měli jsme je u sebe na víkend a ani já, ani Anis jsme se jich nemohli nabažit. Byli absolutně perfektní, k sežrání. A co teprve, když si je k sobě vzal Anis - v tu chvíli jsem se do něj pokaždé zamilovával znovu.

Byl zrozený proto, aby měl děti - vypadal s nimi dokonale, ale jakmile držel na rukou drobounkou Zoe v jejích šatičkách, každý mu padal k nohám, byli spolu neodolatelní. Anisův šarm jednoduše korespondoval se Zoinou roztomilostí, byli sehraná dvojka. I co se rošťáren týče.

Já se zatím spolčil s Tobiasem. Byl to mazel, už od pohledu andílek, kterého se nemůžete nabažit. Neustále jsem ho nosil na rukou a tulil se k němu.

Zkrátka a jasně, dvojčata měla čtyři táty, kteří je milovali nade všecko na světě. Dokonce tak moc, že prozatím bezdětní tatínkové téma dětí sem tam nezávazně nadhodili do éteru.

"Fuuj," z mých úvah mě vytrhlo zhnuseně odfrknutí. Při pohledu na Anise jsem se musel rozesmát. Zoe ho samozřejmě pozvracela, stejně jako už tolikrát. "Okey, takže jdeme zase do koupelny," zašklebil se, ale malou si k sobě něžně přivinul a zamířil do koupelny.

Stejně jako pokaždé jsem se zvedl i já s Tobim, abych mohl pohlídat Zoe. Byla to naše nepsaná tradice, pravidlo. Posadil jsem se na vanu, obě děti si držíc u sebe.

"Zajímalo by mě, kdy ti konečně dojde, že když jí budeš házet příliš vysoko, pozvrací tě. Tohle je už nejmíň posedmé, co se to stalo," protočil jsem očima pobaveně.

"Já to přeci vím," zasmál se, zatímco se snažil to ze sebe smýt. "Ale když se začne smát, copak tomu jde odolat? Ona to miluje, když je to do výšky, tak proč jí to nedopřát? Ať mě pozvrací třeba stokrát, ale hlavně, že jí to baví."
Něžně jsem se usmál. Obě děti mě teď tahaly za vlasy a zvědavě zkoumaly medailonek, ale já musel sledovat Anise. "S Kayem jsme se nedávno shodli na tom, že ti to s prckama jde opravdu skvěle. Zbožňují tě."

"Stejně, jako já zbožňuju je," s mírným úsměvem mi je vzal a položil do malé ohrádky, načež sundal tílko a přistoupil ke mně, chytajíc mě za boky. Prsty jsem přejel po jeho hrudníku. Poslední dobou se posilování věnoval mnohem víc. "A stejně, jako já zbožňuju tebe."

Oplatil jsem mu úsměv. "A jako zbožňuju já tebe."

"Víš, že už jsme spolu přes dva roky?" Krátce jsem přikývl, když se ke mně naklonil. "A miluju tě pořád stejně jako v první minutě. Možná dokonce mnohem víc," pohladil mě po tváři.

"Anisi, já…"

"Vezmi si mě," skočil mi do řeči.

Překvapeně jsem zamrkal. "Co?"

"Vezmi si mě," zopakoval. Jemně se rty otřel o moje, boky lehce svírajíc v dlani. "Jsme spolu už opravdu dlouho, žijeme spolu, občas už mluvíme i o dětech. Miluju tě, tak strašně moc! Nedokážu si představit den bez tebe. Chci, aby sis mě vzal, nosil moje jméno, abys byl můj i oficiálně."

"Vezmu si tě," s úsměvem jsem ho objal kolem ramen a přitiskl rty na jeho. "Vezmu si tě, protože s tebou chci strávit zbytek svého života, každou vteřinu. Chci s tebou mít jednou rodinu, velkou. Ale naší."

"Bože, tolik tě miluju!" vydechl, vášnivě mě políbil a přitiskl se na mě.

S širokým úsměvem jsem se o něj opřel, rozmrkávajíc slzy dojetí., akorát včas, protože domem se rozezněl Tomův hlas. "Půjdeme mu říct tu boží novinu?"

"Nemůžu se dočkat, až uvidím jeho výraz!" nadšeně jsem seskočil z vany, popadl Tobiho a hned zamířil za Tomem, dokud byly novinky ještě čerstvé.

*

Naše svatba byla krásná. Šlo sice jen o maličký, téměř až symbolický, obřad, ale o to víc pro mě znamenal. Účastnilo se jen pár přátel a rodina, nicméně užili jsme si to i tak. Pilo se, zpívalo, tančilo - zkrátka a jasně všechny ty věci, které ke svatbě patří, akorát s tím rozdílem, že u nás bylo mnohem víc lásky. Byla to spíš oslava toho, že se svým způsobem milujeme všichni navzájem.

S Anisem jsme si prstýnky vyměnili trochu netradičně - on měl můj a já jeho, zavěšené na řetízcích. Dodávalo nám to pocit, že jsme si o to blíž, že ej to osobnější než klasické prstýnky. Zároveň jsme na to nechtěli moc upzorňovat. Díky tomu jsem byl pro veřejnost ještě dlouho poté, než to novináři vyšťourali, stále Bill Kaulitz, zatímco v soukromém životě jsem byl hrdý Bill Ferchichi.

Spousta lidí říká, že svatba je jen přenesený zvyk, cár papíru. Já ale mohl cítit, jak se kolem nás s naším slibem utáhla neviditelná síla - provaz, který nás k sobě svázal tak, že už nás nic nerozváže. Bylo mi krásně jako ještě nikdy v životě. Tomu pocitu, kdy konečně oficiálně patříte tomu, koho milujete každou svojí částečkou, se nic nevyrovná.

Každá chvíle, kdy mě Anis držel v náručí, objímal mě svými pevnými pažemi a do ucha mi šeptal nejvroucnější slůvka lásky. Vteřiny a minuty, když mi pod prsty klouzaly jeho svaly. Hodiny, kdy jsme vedle sebe jen leželi a užívali si tlukot srdce toho druhého. To byly chvíle, pro které jsem žil.

*


Je mi to líto. Velice nás to mrzí. Přijměte naši nejupřímnější soustrast. Jak to zvládáte?

Jak to asi můžu zvládat?! Měl jsem sto chutí pokaždé zařvat. Měl jsem dost všech falešných kondolencí, tuplem od lidí, kteří Anise vůbec neznali. Nevěděli, že každou neděli snídal palačinky s javorovým sirupem a pil k tomu kakao se čtyřmi lžičkami pravého holandského kakaa. Nevěděli, že Kayovy a Tomovy děti miloval celým svým srdcem, jako kdyby to byly jeho děti. Neměli ani ponětí, jak obrovské srdce ten rádoby drsňák měl. A už vůbec nevěděli, že když odešel, půlka mně samého se rozpadla na prach.

Bylo to… Je to už čtvrt roku. Jeli jsme zrovna z nějaké akce, drželi se za ruce a nadšeně plánovali dovolenou. Maledivy, naše oblíbené. Už jsme tam ale neodletěli… zničehonic do nás z boku narazil v plné rychlosti náklaďák (jaká ironie osudu). Řidič byl opilý. A Anis na místě mrtvý.

Ten Anis, který nikdy nesedl za volant s telefonem v ruce. Ten Anis, který řídil pouze v případě, že měl stoprocentní jistotu, že celou posádku doveze živou a zdravou. Ten Anis, který na místě zemřel, zatímco já, který jsem v jednom kuse telefonoval za volantem, přežil. Nebylo to fér. On si to nezasloužil.

Zasloužil si žít ještě dalších sedmdesát let, všechny nás tu dělat šťastné. Měl jsem ho milovat až do smrti, která měla přijít až za hodně dlouhou dobu. On neměl umřít.

Roztřesenou rukou jsem si otřel slzy a snažil se vytěsnit z hlavy vzpomínku na Anisovo zkrvavené tělo a ruku, která ochable ležela pod mou, pevně jí svírající. Věděl jsem ale, že tenhle obraz z hlavy nedostanu nikdy, ať už se terapeuti budou snažit o cokoliv.

Když na místo nehody přijela záchranka, křičel jsem. Nebylo to bolestí, ačkoliv tělo mě bolelo příšerně. Bylo to uvědoměním. Uvědoměním si, že člověk, kterého jsem miloval víc, než kohokoliv na světě, je mrtvý. Křičel jsem žalem, zoufalostí, strachem, smutkem. Zlomeným srdcem. Rozdrcenou duší. Životem, který mi v tu chvíli skončil, ačkoli ještě stále pokračoval.

Absolutně jsem se zhroutil. Snažil jsem se být silný, pro Toma, Kaye a jejich děti. Pro Luise a Sercana. pro všechny, kteří to ode mě očekávali. Ale nevzládl jsem to. Snažil jsem se měsíx a pak mě Tom odvezl sem. Do menší psychiatrické léčebny, která mi měla pomoct postavit se na nohy a začít znovu žít. Jako kdyby to snad šlo, když jediný důvod, proč jsem žil, je… mrtvý.

Doporučili mi, abych si začal vést deník nebo o mně a Anisovi napsal knihu. Že prý mi to pomůže, když ze sebe všechny ty emoce vypíšu. Ale nepomohlo. Naopak mi Anis chyběl o to víc. Tím, že jsem si všechny krásné chvíle připomínal, jsem po jeho náručí, objetí a polibcích toužil každou vteřinou o to víc.

Toužil jsem mít ho vedle sebe, slyšet jeho smít, při kterém mi vstávaly chloupky na těle. Vidět jeho oči, kterými dokázal pohlédnout až do vaší duše. Cítit jeho dlaně, jak mi kloužou po těle, jeho dech, jak mě hladí na kůži. A neměl jsem nic z toho.

Měl jsem jen oči pro pláč, rozervané srdce, těžké deprese a počáteční stádium anorexie.

Jak jsem se kruci z tohohle měl vypsat? Jak mohla nějaká popsaná stránka pomoct dostat mě z deprese, že jsem ztratil důvod svého žití? Mohl bych popsat tisíce stránek a nic by mi nepomohlo, protože žádná z jejich terapií nebyla Anis.

Do konce pobytu mi zbýval už jen asi týden. Lékaři všichni svorně tvrdili, jak úžasně si vedu a jak obrovské pokroky dělám. Museli být pometenější víc, než já, protože já se cítil pořád stejně na hovno.

Tom s Kayem se těšili, až mě pustí domů - doufali, že malá Zoe a Tobias mě zázračně uzdraví, ale jediné, na co jsem dokázal myslet já, byl velký prázdný dům, ve kterém na každém rohu byly Anisovy věci a šatna, v níž ještě stále setrvávalo jeho oblečení i vůně. Děsil jsem se naší postele. Děsil jsem se vlastní samoty.

Pořád jsem doufal, že Anis odněkud vyskočí a řekne, že si ze mě střílel.

Jenže nevyskočil.

A tak tady sedím, se zavřenýma očima vzpomínám na Anisovu něžnou tvář a nechávám slzy téct. Je mi všechno jedno, protože bez Anise můj život nemá cenu a zabít se nemůžu, protože to by mi Anis nikdy neodpustil. Musím jít dál. Se zlomeným srdcem, bolavou duší a beze smyslu života, ale musím se snažit.

Musím se snažit, protože vím, že Anis stojí za mnou, jemně mi svírá rameno a svým hlubokým hlasem mi tiše šeptá, že mě miluje a nikdy neodejde úplně. Že při mně bude stát v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, i když nás už smrt rozdělila. Že to společně zvládneme, stejně jako všechno ostatní. A já mu věřil, i když to tolik bolelo. Protože já mu slíbil, že ho budu milovat na věky věků. A ten slib jsem hodlal splnit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.