The treasure from Germany 16.

15. května 2014 v 5:32 | Saline A. & PeTiŠka |  The treasure from Germany

(z pohledu Toma)

Nebyl jsem klidný. Vůbec jsem nebyl klidný, maximálně mírně uchlácholený Kayovými slovy, gesty a dotyky, ale jinak jsem celou dobu přemýšlel nad naší situací. Bylo toho na mě moc. Ačkoliv jsem byl relativně spokojený, že Kay je u mě a já ho mám na očích, vědomí, že chudinka Viktorie a Nyze budou muset do domu toho psychopata, mě vnitřně drásalo. Šílel jsem vzteky, strachy a rozhořčením.

O co ksakru tomu chlapovi šlo? Proč prostě nemohl nechat minulost minulostí a jít dál? Nebo dobře, tak dlouhá doba strávená ve vězení nějaké následky zanechá, ale proboha, opravdu kvůli tomu musel chtít ničit životy nám všem? Je logické, že Kay utekl! Jenom naprostý idiot by tam zůstal a taky se nechal zavřít.



S povzdechem jsem si promnul kořen nosu a v posteli se mírně zavrtěl, víc se tisknouc ke Kayovi. Na rozdíl ode mě se mu naštěstí podařilo usnout. Já namísto toho nemohl přinutit svoje zběsilé myšlenky, aby konečně alespoň na chvíli zmlkly a nechaly mou mysl odpočinout si. Neustále jsem myslel na to, co všechno by se mohlo stát, kdyby snad ten Nathaniel dorazil. Co by udělal, kdyby se setkal s Kayem? Ublížil by mu? Zabil by ho?

Úzkostlivě jsem ke Kayovi vzhlédl, pevně ho objímajíc kolem pasu. Znovu se do mě dával záchvat paniky. "Tome, vážně by ses měl pokusit usnout alespoň na chvíli. Jinak ti bude v letadle zase špatně," ozval se rozespale, pevně mě u sebe přidržujíc.

"Nemůžu spát," zašeptal jsem.

Kay povzdechl. "Chceš, abych ti šel udělat čaj?"

"Ne," s mírným úsměvem jsem ho políbil na rameno a odtáhl se od něj. "Spi, dobře? Půjdu si sednout na chvíli dolů k televizi, dám si ten čaj. Až se uklidním, tak za tebou přijdu."

"Dobře," zamumlal, zatímco už dávno znovu bloudil ve spánku.

Jemně jsem mu stiskl ruku, než jsem na sebe natáhnul mikinu a zamířil dolů, pohledem mapujíc každý kout domu. Chtěl jsem si do paměti vrýt všechno, než to budeme muset opustit, s trochou štěstí jen na hodně dlouhou dobu.

"Další zbloudilá duše, co nemůže spát?" ozvalo se z obýváku otrávené zabručení.

Krátce jsem se zasmál. "No, očividně jsme dvojčata se vším všudy," pobaveně jsem k němu hned zasedl. "Proč nespíš?"

"Proč nespíš ty?" opětoval mi pohled. Bylo na něm vidět, že je vyčerpaný a ospalý k smrti, ale spánek se mu očividně stále vyhýbal.

"Stres, myšlenky na to, co by se mohlo stát, na to, co bylo," pokrčil jsem rameny. "Prostě se za žádnou cenu nedokážu uklidnit natolik, abych usnul," znovu jsem si promnul kořen nosu. "Pořád nedokážu pochopit, jak jsme se ocitli v téhle situaci. Kdy se to kruci mohlo takhle pokazit, Bille?"

"Já nevím, Tomi," s povzdechem se ke mně přitulil. Jemně jsem ho objal kolem ramen, bylo to dlouho od doby, co jsme si naposledy užili podobnou pozici, kdy se ke mně Bill prostě přivinul pro pocit utěšení. "Jsem si dost dobře vědom toho, že jsem to v Německu podělal, ale tohle už je moc i na mě. Vždycky jsem si myslel, že pokud přijde nějaký podobný problém, bude to z Anisovy strany, protože, co si budeme povídat…" výmluvně se ušklíbl. "Anis je parchant, má špinavý prsty po celým Německu, ať už se to snaží maskovat jakkoliv. Radši ani nechci vědět, s kým vším má styky. Jenže Kenneth byl vždycky slušňák. Moc tak nevypadá, ale chová se tak. Jak někdy mohl patřit do gangu? Bože, div mu neodkapává od pusy med!"

Krátce jsem se zasmál. "S tím musím souhlasit. I s tím rozdělením rolí. Nikdy bych do Kaye netipoval kriminální minulost. Bože, pořád doufám, že se vzbudím a zjistím, že to byl jen nějaký pošahaný a dost špatný fór."

"Už jen chvilku, Tomi," stiskl mi povzbudivě koleno. "Odpoledne si Nyze zahraje na hrdinu, až bude zachraňovat život té svojí Sněhurce, a pak poletíme domů. Do bezpečí."

"Vůbec se mi odtud nechce," přiznal jsem tiše. "Vážně jsem si to tu zamiloval, Bille. Je to tu úplně jiný svět, než v Berlíně. Lidé, kultura, zázemí. Nejsme tu moc dlouho, ale dokázali jsme si tu něco vybudovat, za tu krátkou chvíli jsem se tu dokázal cítit lépe, než v Berlíně. A ty víš, jak moc jsem to tam miloval," pohlédl jsem na něj, než jsem mu zabořil hlavu do vlasů. "Nechci zpátky do kolotoče médií, showbussinessu. Tady… Je to prostě perfektní, ve všech směrech."

"Nikdo neříká, že musíte v Německu zůstat, Tomi," pohladil mě po zádech s povzdechem. "Můžete tam být nějakou chvíli a pak… si najít třeba nějaké jiné místo tady na Filipínách. V Německu můžete zůstat jen tak dlouho, dokud se vody neuklidní, dokud tomu idiotovi tady nedojde, že nemá cenu po vás jít. Jen tomu dejte trochu času…"

"Proč prostě nemůžeme alespoň jednou jedinkrát mít něco v klidu? Nechtěl jsem nic jinýho, než být šťastný, v pohodě, v klidu. Když už i ty jsi konečně dostal rozum, doufal jsem, že bude všechno dobrý, že budeme na chvíli spokojený. Ne, jen co nabudu dojmu, že se vody uklidnily, přijde tohle!" zaúpěl jsem frustrovaně. "Prostě nic nemůže být v klidu."

"Oh bože Tome, ještě chvilku skuhrej a asi si doběhnu pro kapesníčky!" hraně zafňukal, než se s konejšivým úsměvem odtáhl. "Neboj se, však ono se dřív nebo později všechno zase uklidní. Chce to jen čas. U mě to taky trvalo, ale uklidnil jsem se, a to je důležitý. Není důležitý, jak dlouho to trvá, ale ten konec, ke kterýmu se to dobere. A já ti můžu slíbit, že nakonec i ty budeš mít svoje "žili šťastně až do smrti." Dočkáš se toho."

"Díky, Bille," pousmál jsem se. " Nečekal bych, že mě budeš utěšovat zrovna ty, ale jsem ti za to hrozně vděčný. Kaye jsem raději nechal spát, aby si alespoň na chvíli odpočinul. Má hrozně výčitky svědomí kvůli tomu, že nás do téhle situace nevědomky dostal. Myslím, že si to bude vyčítat ještě hodně dlouho, asi dokud nebude mít stoprocentní jistotu, že jsme v bezpečí. Dokonce i o tvoje bezpečí se strachoval!" pobaveně jsem na něj mrknul. "Myslím, že ti konečně začíná přicházet na chuť."

"No už bylo na čase, však to postupem času přijdou všichni," se smíchem se ke mně znovu přitulil a jemně mě líbnul na líčko. "Chyběl jsi mi, Tomi."

"Nikam jsem neodešel…"

"Ale ano, odešel. Ve chvíli, kdy jsem začal intrikovat. A za to se fakt omlouvám. Choval jsem se jako kretén, ale doufám, že mi to můžeš odpustit."

"No, sedím tu s tebou a tulíme se, ne?" usmál jsem se. "To je celkem jasný důkaz o tom, že bych ti to relativně odpustit mohl. Ne, vážně, Bille. Tohle už je za námi. Co bylo, bylo, nechci se tím zaobírat. Teď se chci zaobírat jen tím, co je. Doufám, že po příletu do Německa se budu moct zabírat jen tím, co mám s Kayem. Dokonce… už jsme trochu mluvili i o dětech. Šílený, co?"

"Děti? Ty?" v šoku na mě pohlédl. "No zatraceně, svět se vážně zbláznil!" rozesmál se.

"O tom mi povídej. Ještě včera jsem byl šťastný novomanžel a dneska jsem se svým manželem na vrcholu seznamu lidí, který chce nějaký idiot zabít. A proto utíkáme ze země. To by nevymyslel ani nějaký scénárista."

"Vždycky jsi musel mít něco spešl. Nejdřív intimní vztah se svým dvojčetem, pak vztah s Kennethem, což myslím do teď šokuje všechny, kteří si na vás vzpomenou, pak stěhování na Filipíny a teď to všechno dorazíš tímhle! Vážně, Tome. Já mám rád pozornost, ale ty už to trochu přeháníš!" odfrkl pobaveně. "Možná by sis s tím měl dojít k lékaři, zavání to psychickým problémem!"

"Sklapni," se smíchem jsem ho dloubnul do břicha, než jsem se natáhl na gauč a vydechl. "Asi dneska budu spát tady. Necítím se na to, že bych dokázal celou noc spát bez hnutí."

"Zůstanu tu s tebou," pousmál se, hned se mi vrtajíc do náruče a přehazujíc přes nás deku. "Nás dva nevzbudí ani granát, takže lehký vrtění se není problém. Zatímco tamty dva probudí i padnutí špendlíku na zem," odfrkl.

"Bod pro tebe," zívnul jsem. "A druhý bod za to, že se mi chce díky tobě spát."

"To si budu brát osobně!"

"Klidně ber, jednoho psychotickýho magora navíc zvládnu," zahuhlal jsem, konečně pomalu usínajíc. Alespoň na chvíli zapomínajíc, co se děje kolem a co všechno nás čeká.

*

Už od probuzení celým domem panovala nesmírná nervozita. Zatímco Kay kouřil jednu cigaretu za druhou, Bill si okousal všechny svoje pěstěné nehty, Anisovi se podařilo rozbít půlku našeho nádobí, Viktorie se téměř nepouštěla Nyzeho ruky a já… No, já se zuřivě kousal do rtu, abych neposlal všechny do háje.

Byl jsem vzteklý a agresivní, ve snaze zamaskovat veškerý strach, který se mi tvrdě usazoval na prsou. Až do téhle chvíle jsem si neuvědomoval, čemu vlastně čelíme. Kruci, vždyť my utíkáme před hlavou filipínského gangu, ale než to uděláme, malá nevinná holka se musí vrhnout přímo do jeho středu, aby s námi vůbec utéct mohla. Jedním slovem šílenství. Klidně bych nechal všechny naše věci všanc, jen abychom se co nejdřív dostali všichni do bezpečí domů.

Nervózně jsem přešel kuchyní, s prázdným pohledem kontrolujíc, jestli máme všechno, než jsem to vzdal a jednoduše Kayovi ukradl cigaretu. Ani náhodou mi to nemohlo nijak pomoct, ale alespoň to na okamžik zaměstnalo ruce.

Čas rychle utíkal, téměř už jsme se dostávali do bodu, kdy naházíme věci do aut a zmizíme na letiště. Dohodli jsme se, že jakmile vyrazíme na letiště, Viktorie s Nyzem se vydají na cestu k jejímu bratranci. Chtěli jsme, aby s věcmi vyrazili rovnou za námi. Na letišti, pod ochranou kamer a všudypřítomných policistů, budeme přeci jen víc v bezpečí.

"Sbalil jsi všechno?" objal mě Kay kolem pasu, jemně mě líbajíc na krk.

"Třikrát jsem to kontroloval," přikývl jsem horlivě. "Už abychom seděli v letadle; myslím, že za chvíli zešílím."

"Už nezbývá moc času. Jen, než dá Nyze pokyn, že jsou připravení."

"Už jsme," ozval se za námi Nyzeho hlas. Nikdy by to nepřiznal, ale zračily se mu v něm obavy, které rychle přeskočily i na mě.

Okamžitě jsem k němu přešel a pevně ho objal, než jsem se sklonil i k Viktorii. "Buďte opatrní, dobře? Celou dobu budeme všichni na telefonu, takže kdyby se něco, cokoliv dělo, okamžitě nám to nahlaste. I kdyby šlo o pitomý zpoždění na semaforech. Prostě chci vědět o všem, jinak asi zešílím."

"Budeme se snažit," stiskla mi ruku Viktorie. "Ale raději pojďme, nebo to vzdám a vrátím se k němu."

"Na to zapomeň, dneska odlétáš s námi!" úkosem jsem se na ní přísně podíval. Nepřicházelo v úvahu, že by tu zůstala. Mírně se pousmála, načež s kývnutím chytila Nyzeho za ruku a spěšně zamířili k autu. V tu chvíli jsem měl pocit, jako kdyby mě cosi trhalo vejpůl, jak moc vyděšený jsem byl.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.