Příběh 373. - Nemohlo by to už skončit?

10. května 2014 v 2:00 | Saline A. |  Tisíc a jeden příběh
Pomalými kroky se blížíme ke konci, tak se začněte loučit, drazí :)



Nikdy bych neřekl, že člověka může soudní řízení tak moc unavit. Neustálé probírání výpovědí soudních znalců, psychologů, policistů, záchranářů a dalších svědků, kteří už po pár dnech měli téměř stejné výpovědi, unavovalo nás všechny. O tom ostatně svědčilo i to, že soudkyně z původně každodenních přelíčení udělala maximálně jedno týdně. Ačkoliv to znamenalo vždy alespoň pár dní volna, neuvěřitelně mě iritovalo, že se to všechno protahuje. Proč prostě nemohla říct rozsudek?

S postupujícími dny jsem v podstatě přestal vnímat, co se děje. Bylo mi to jedno, už mě to nezajímalo. Když ale asi o měsíc později vyvolali mé jméno, v šoku jsem zvedl hlavu, absolutně vyvedený z míry. Jako v mrákotách jsem přešel na určené místo, všichni jsme byli zmatení.

"Bille, vím, že to pro vás nebude moc příjemné, ale mohl byste si vyhrnout svetr až po hrudník?" právník se na mě podíval pohledem, který nepřipouštěl odpor.

Krve by se ve mně nedořezali v té chvíli. Přesně jsem věděl, co chce vidět, co chce ukázat široké veřejnosti. To, co já se úzkostlivě snažil utajit. Když svou výzvu ale zopakoval, neochotně jsem rolák vyhrnul.



Téměř okamžitě ke mně přešel s miniaturní kamerou, která přenášela obraz na velké plátno, a přiblížil ji k mému boku. "Dámy a pánové, prosím všimněte si této jizvy, mírně skrytou pod tetováním," obkroužil místo prstem. "Bille, povězte nám, kdy a jak jste k ní přišel, prosím."

Nekompromisně jsem si rolák shrnul, ale poraženecky povzdychnul. "Bylo mi asi patnáct," položil jsem si ruce na pult, sklápějíc zrak. "Já… Tehdy se mi v hlavě rojilo pár myšlenek na kluky a jednou jsem své teorie chtěl ověřit… Byl jsem na nějakém domácím večírku a trošku pil. Nebylo to nic hrozného, jen na dodání odvahy. Tom byl ten víkend u Andyho, takže jsem byl sám. Potkal jsem tam kluka, bavili jsme se a najednou mě políbil. A mně se to líbilo, takže… Jsem ho nechal, aby si mě chytil. Jenže někdo nás vyfotil. Nevím kdo, nevím jak, nevím proč. Někdo ale matce tu fotografii poslal. Když jsem pak přišel domů, bylo to peklo. Využila toho, že je Tom pryč a…" s povzdechem jsem se po něm nejistě ohlédnul. Seděl s rukama opřenýma o kolena a s hlavou v dlaních mě lítostivě sledoval, stejně jako Anis sedící vedle něj. Oba o jizvě věděli, ale ani jeden neznal důvod. Dlaní jsem si přes znetvořenou jizvu přejel. Pod tetováním naštěstí nebyla moc viditelná, ale stále tam byla. "Popálila mě doutníkem a pak do rány něco nasypala. Nevím, co to bylo, ale příšerně to pálilo a později to ani pořádně nešlo vymýt. Možná proto je ta jizva taková."

"Co jste cítil pak, Bille?"

"Strach, samozřejmě. Nikomu jsem neřekl ani slovo a na to, co se dělo tu noc, zapomněl. Namluvil jsem si, že jsem na dívky, ale že žádnou nemám, protože žádná není ta pravá. A pak se objevil Anis, můj přítel. A já byl najednou vyděšený tím, že se mi líbí muž… málem jsem o něj, kvůli svému strachu, přišel."

"Takže kvůli této traumatické záležitosti jste několik let odmítal vlastní identitu, chápu to správně?" Mlčky jsem přikývl se zrakem plaše sklopeným k zemi. Styděl jsem se za to, chvílemi mi připadalo, že matčin čin byl oprávněný. Bylo mi patnáct, byl jsem opilý a ještě se líbal s klukem. Měla právo mě potrestat. "Děkuji, to je všechno."

S hlavou téměř vraženou mezi rameny jsem okamžitě zamířil na své místo, ale tentokrát jsem Anisovu náruč nevyhledával. Zatímco právník dál pronášel svou řeč, já ode všech odvrátil zrak a uzavřel se do sebe. Bylo na čase smířit se i s tímhle kouskem minulosti.

*

"Proč jsi mi o tom nikdy neřekl?" Tom stál u okna s rukama v kapsách, na tváři směsici rozhořčení, zklamání a smutku. "Bille, kdybych věděl, co matka udělala, tak bych…"

"Tak bys co, Tome?" skočil jsem mu do řeči. "Řekl bys tátovi, aby jí zažaloval? Našel bys nám byt a odstěhovali bychom se? Bylo nám patnáct, Tome. Naše kariéra se akorát rozjížděla, nebyl čas stresovat se kvůli menší jizvě."

"Menší jizvě? Bille, teď je ta jizva poměrně velká, takže já nechci radši ani vědět, jak velká musela být ta spálenina!" odsekl, až jsem sebou nejistě cuknul. "Proč jsi to neřekl už na začátku soudu?"

"Protože kvůli tomu i teď občas mívám noční můry a stydím se! Proč myslíš, že se mi klepou ruce, když si občas zapálím? Kvůli tomuhle. Ale je to dávno a já si to zasloužil, takže nemělo cenu to rozmazávat."

"Cože sis to?" v šoku na mě vytřeštil oči. "Kruci Bille, to je jako kdybych ti teĎ řekl, že jsem si zasloužil celou tu proceduru u Johna!"

"Byl jsem opilý," zamumlal jsem tiše.

"A já byl dokařský hovado, ale to neznamená, že jsme si něco z toho, co matka udělala, zasloužili," zamračil se. "Uvědom si, že to, co Simoně udělala, bylo špatné, ať už ses choval jakkoliv, jasné?" Do očí se mi nahrnuly slzy, jizva jakoby znovu začala pálit. "Pojď sem," probudil se hned v Tomovi ochranářský reflex a rozevřel náruč. Tentokrát už jsem do ní ochotně zaplul, nechávajíc slzy volně kanout na jeho košili. "Nesmíš si nechat ubližovat, Bille. I když to něco bylo dávno, tak ty nejsi špatný člověk," šeptal mi do vlasů. "Jediné, co si zasloužíš, je ta láska, kterou ti dává Anis, dobře? Žádnou bolest, stres nebo trápení si nezasloužíš. Takže cokoliv ti matka provedla, nebylo to oprávněné. Bude za to všechno pykat, uvidíš."

"Chci, aby to už skončilo, Tomi," vzlyknul jsem, pevně ho držíc kolem ramen. "Nechci žádná další přelíčení, svědky nebo vyslýchání. Jsem vyčerpaný," zamumlal jsem, takticky zamlčujíc, že existuje ještě pár věcí, které se udály během těch let.

"Promluvím si s tátou, třeba to půjde nějak urychlit. Vždyť už mluvila s každým, i s Gustavem a Georgem, kteří matku viděli všehovšudy jednou!"

"Ještě nemluvili s matkou," vyhrkl jsem zděšeně. "Tome, u toho nemůžeme být, nemůžeme ty hrůzy poslouchat!"

"To zvládneme," zavrtěl hlavou. "Zvládli jsme i horší věci."

S povzdechem jsem sklopil hlavu a přikývl. Najednou bych radši chodil k soudu celý další rok, než abych čelil výpovědi matky.

*

Samozřejmě netrvalo dlouho a matka skutečně na řadu přišla. Vlasy mi vstávaly hrůzou, když mířila k mikrofonu, s hlavou hrdě vzpřímenou.

"Paní Kaulitzová, …"

"Odmítám vypovídat," skočila mu hned do řeči matka. "Ale ničeho z toho, co jsem udělala, nelituji a udělala bych to znovu."

"Měla by ses stydět!" ozvalo se za námi rozrušeně. Všichni jsme se nechápavě otočili, vzápětí šokovaně sledujíc očividně rozhořčenou Luise Marii. "Máš dva nádherné syny a zacházíš s nimi jako s kusem hadru! Nezasloužíš si ani špetku lásky, kterou ti dávali. Styď se, protože jsi zklamala toho svého Boha a budeš hnít v pekle," syčela nenávistně.

"Vážená dámo, upokojte se prosím," ozvala se soudkyně, ale nijak hněvivě.

"Nebojte, už jsem řekla všechno," odfrkla, než stočila pohled ke mně a omluvně se usmála. Úsměv jsem jí opětoval s dojetím a vděkem. Nic pro mě neznamenalo víc, než že se tu ukázala, tuplem, že se ozvala. Bylo to mateřské pouto. Odpustila mi, že jsem jí ukradl syna od jejích vysněných představ.

"Pokud paní Kaulitzová nemá co říct, tak myslím, že to můžeme uzavřít. Svědky jsme vyslechli, veškeré uvedené důkazní materiály prohlédli. Teď už zbývá jen vynést rozsudek. Odročuji tedy slyšení na dnes, druhou hodinu. Žádám všechny, aby přišli včas a měli vypnuté mobily."

Úlevně jsem vydechl. Jen necelé dvě hodiny a konečně bude konec všeho, budeme vědět rozsudek a třeba snad budeme mít i lepší spaní.

Jakmile svoje slova soudkyně potvrdila odklepnutím, jemně jsem stisknul Anisovu dlaň, než jsem se chvatně zvedl a zamířil za Luise, ke které jsem se sklonil a pevně jí objal. "Hrozně moc děkuju, že jsi přišla. Oba si toho s Tomem vážíme," vydechl jsem.

"Omlouvám se za to, jak jsem se chovala, Bille. Byl to pro mě šok, musela jsem se z toho vzpamatovat. Můžeš mi to odpustit?" jemně mě hladila po vlasech.

"Jako kdyby se nikdy nic nestalo," usmál jsem se povzbudivě a odtáhl se. "To, co jsi jí řekla… Vím, že to byla tvoje dobrá přítelkyně a mrzí mě, že jsi o ní přišla."

"Mě ne," zamračila se rázně. "Člověk jako ona rozhodně nemá otevřené dveře v mém domě."

S mírným úsměvem jsem jí políbil na čelo. "Zajdeme si všichni na oběd, co říkáš? Pak si vyslechneme rozsudek."

"To zní jako plán," vrátila mi úsměv.
 


Komentáře

1 hihi | 11. května 2014 v 1:10 | Reagovat

úúúúúžasné =)))))))))))) těším se na další díl =)))))))))))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.