The treasure from Germany 14.

18. března 2014 v 5:52 | Saline A. & PeTiŠka |  The treasure from Germany
Pairing: Tom/Kay One
Když jsem se ráno vzbudil v Kayově objetí, nemohl jsem skrýt překvapení. Ještě včera na mě sotva promluvil a dneska se lísal? Jen matně jsem si vybavoval, že v noci mezi námi proběhla nějaká komunikace, ale byl jsem v takovém stavu spánku, že mi vůbec nebylo jasné, co říkal. Nicméně mě ani nenapadlo si stěžovat - za uklidnění situace jsem byl rád, ale stejně mi to vrtalo hlavou.

"Kayi?" přejel jsem jemně prstem po jeho čelisti. Oči se mu okamžitě doširoka otevřely, vyděšeně zkontroloval pokoj, než se pohledem vrátil ke mně. Zamračil jsem se. Nespal a očividně nebyl ve své kůži. "Spal jsi vůbec?"

"Jo, pár hodin, na začátku," přikývl souhlasně, volnou rukou si unaveně promnul oči.

"Měl jsi špatné sny, že ses vzbudil?" naklonil jsem hlavu, dál ho prsty jemně hladíc po tváři a čelisti, abych mu alespoň trošku ulevil od napětí, které mu tvář křivilo.

"Kéž by to byly špatné sny," s povzdechem zavrtěl hlavou, než mě lehce políbil. "Měli bychom si promluvit, Tome."


"Co?" zmateně jsem vyhrkl a odtáhl se trochu, okamžitě jsem znervózněl. Jakmile někdo řekl podobnou frázi, okamžitě mi v hlavě běžely nejhorší možné scénáře. "Co se děje? Stalo se něco?"

"Stalo, Tome, jsme v pěkným průseru," zaúpěl a odtáhnul se ode mě, načež se posadil a promnul si obličej. "Až se všichni vzbudí, musíme si opravdu vážně promluvit. Viktorie se mi nezdála už od začátku, teď ale aspoň vím, proč," zavrčel tiše.
Nakrčil jsem obočí. "Myslel jsem, že o tomhle už jsme spolu mluvili? Viktorie je moje kamarádka, Kayi a já chci, abys jí respektoval. Žije doma s chlapem, který jí očividně týrá, a já nechci, aby se tu cítila špatně jen kvůli tvému pocitu, že s ní je něco špatně."

"Právě proto, s kým doma žije, si musíme všichni promluvit, Tome," odsekl krátce, než na mě s povzdechem kouknul.
"Promiň, neměl bych být na tebe hrubý, nemůžeš za to. V noci jsem náhodou zjistil, s kým Viktorie žije."

"Znáš toho chlapa?" zvědavě jsem naklonil hlavu a taky se posadil, přisouvajíc se k němu.

"Mnohem líp, než myslíš," zabručel a krátce mě políbil. "Myslím, že bychom měli jít ostatní vzbudit, musíte to vědět všichni, ať víte, v jaké situaci se nacházíme," jemně mi stisknul koleno, než se spěšně vyhrabal z postele a zamířil vzbudit zbytek.

*

Jakmile jsme se všichni, značně rozespalí a trochu mrzutí, posadili v kuchyni, v očekávání jsem pohlédl na Kaye, zatímco jsem ještě podával poslední šálky s kávou. "Můžeš klidně mluvit, všichni, včetně mě, napjatě čekají, o co vlastně jde."

Kay si cosi zabrblal pod nos, než s povzdechem opřel lokty o stůl a nejistě se rozhlédl. "V noci, když jsem si šel pro pití, omylem jsem zaslechl útržek rozhovoru Viktorie a Nyzeho," krátce na ně pohlédl, než zase přeletěl pohledem po ostatních, kotvíc na mně. "Normálně bych si toho nevšímal, ale … zaslechl jsem, že se bavili o Viktoriině bratranci, což mě zaujalo. Chvilku jsem poslouchal, chtěl jsem vědět, co je to za hajzla, ale když jsem to zjistil," promnul si obličej s povzdychem. " Bože, jsme v totálním srabu, lidi. Já… znám ho, moc dobře ho znám, kdysi jsme byli jedna parta, něco jako bratři," promnul si obličej.

"Moc se mi nelíbí, kam to směřuje," nejistě se zavrtěl Anis.

"Viktorie patří do rodiny nynější velmi významné mafie na Filipínách. Mají kontakty téměř všude tady, jsou tu v podstatě elita. Její bratranec, Nathaniel, je jejich vůdce," začal se souvislým vypravováním. "Ale dřív takový nebýval. Kdysi jsme tu byli rozdělení na skupinky, klasické party, které mezi sebou nevraživě bojovaly. S jednou skupinou jsme ale měli problémů víc, šlo to do hloubky a my se s Natem a pár dalšími lidmi naštvali, chtěli jsme se mu pomstít, nic mu nedarovat. K hlavnímu z té skupiny jsme se vloupali, chtěli jsme ho… oddělat," zamumlal tiše, očividně se za to styděl. Jemně jsem ho pohladil po ruce, ačkoliv mě to zjištění upřímně šokovalo. "Jenže nic nešlo podle našeho plánu. Než jsme cokoliv stihli udělat, Harold zapnul alarm napojený na policejní stanici a ti tam byli téměř okamžitě. Nebyl čas se rozhlížet, bylo to buď, anebo. Byli jsme ozbrojení, policajti stříleli. Vím, že jednoho kluka postřelili, ale prostě… byl jsem v šoku, nemohl jsem tam zůstat, museli jsme utéct, co nejrychleji to šlo. Mně se to povedli, ale Nathaniela zavřeli. Na deset let. Chtěl jsem se k němu dostat, pomoct mu, ale známý právník mi řekl, že pokud ho zkusím kontaktovat, okamžitě mě s ním spojí a zapásnou taky. To jsem nemohl dopustit, naše by to zabilo. A tak jsem utekl, co nejdál to šlo. Do Německa."

"Jenže Nate to bral jako osobní zradu a nikdy ti to neodpustil," hlesla tiše Viktorie, s pohledem pevně upřeným na desku stolu. Všiml jsem si, že Nyze po ní okamžitě střelil pohledem, očividně jí pod stolem chytil za ruku, protože na něj vděčně pohlédla. "Jste v nebezpečí, kluci," krátce přelétla pohledem po nás všech, než ho zase plaše sklopila.

"To mě nepřekvapuje," ušklíbl se Kay. "Nathaniel se nikdy nerozpakoval s pomstou, nikdy se neptal na okolnosti. Prostě jednal."

"Takže jsme teď všichni v nebezpečí, protože ví, že jsme tvoje rodina. Tvoje slabina," vydechl jsem a promnul si spánky. "Chce odplatu za deset let ve vězení. A hádám, že tomu se pár pěstí zrovna nerovná…"

"Pár pěstí?" odfrkl výsměšně Bill, ačkoliv i v jeho očích byl vidět strach, zatímco se tisknul k Anisovi. "Chtějí nás všechny odstřelit, idiote."

"Musíte všichni odjet, a to co nejdřív to půjde," Kay přikývl, téměř mrtvolně bledý. "Doufal jsem, že to z Nathaniela vyprchá, že třeba odjede pryč, ale…" povzdychl. "Prostě musíte všichni zmizet."
Nyze s kývnutím poposedl a krátce kouknul na Viktorii. "S tím souhlasím. Normálně by mi nedělalo problém si to s ním vypořádat, ale teď je to příliš nebezpečné, nemůžeme si dovolit takhle riskovat. Navrhuju prvním letadlem odletět zpátky do Německa, tam už se o sebe přeci jen postaráme líp."

Viktorie s povzdechem zavrtěla hlavou, jemně mu stiskla ruku. "Já tu musím zůstat, je to… moje rodina. Nemůžu jen tak odjet. Nemám peníze na letenku."

Tentokrát jsem výsměšně odfrkl já. "To si vážně myslíš, že pokud odjedeme, tak tě tu s tím psychopatem necháme? I kdybych tě měl strčit do kufru a pronést jako černého pasažéra, tak s námi odletíš a nehodlám o tom diskutovat, o peníze se starat vůbec nemusíš. Ale v nebezpečí nezůstaneš."

"Tome, Filipíny jsou můj domov…"

"Myslíš, že náš ne?" pozvedl jsem obočí, pomalu se ve mně začínala vařit krev. "S Kayem jsme se sem přestěhovalis vidinou, že si na chvíli odpočineme od veškerého stresu s médii, že si užijeme první roky manželství, budeme se bavit, užívat si svobodu a to, že nás tu nikdo tolik nezná a nejdou po nás novináři. Teď se toho všeho musíme vzdát a vrátit se zpátky do Německa. Utéct. Z místa, kde jsme si mysleli, že strávíme nějakou dobu. Právě jsme si koupili dům!" zamračil jsem se. "A jen kvůli nějakému zamindrákovanému pitomci, který není schopný přenést přes srdce, že byl kruci pomalej, když zdrhal před policií!" horlivě jsem vysypal, frustrovaně Kayovi drtíc ruku. "Samozřejmě, že nám se taky nechce pryč. Ale teď musí veškerá hrdost a láska k místu stranou a musíme zdrhnout, ovšem pokud Filipíny nemiluješ natolik, abys skončila s kulkou v hlavě a strávila tu svůj posmrtný život!"

"Ne, to ne," připustila tiše. "Já jen… Mrzí mě, že jsem vás do toho zatáhla, Tome, kdybych Nathanielovi nikdy neřekla, že tu jste, tak… možná by to nezjistil a vy byste byli v bezpečí."

"Nebyli," zavrtěl hlavou Kay. "Má lidi všude, dřív nebo později by se to stejně dozvěděl, a pak by byl ještě rozzuřenější, že mu to třeba delší dobu unikalo."

"Fajn, takže myslím, že tahle diskuze je u konce. Měli bychom jít všichni balit. Viktorie, ty se zkus nějak dostat domů pro tvůj pas. Tak, aby tě buď Nathaniel neviděl, nebo aby si myslel, že jdeš třeba ven. Jakmile budeš mít pas, doraz sem a pak zabookujeme letenky na první let," spěšně jsem zadrmolil, než jsem se zvedl a zamířil do naší ložnice, potřeboval jsem mít chvíli klid na přemýšlení.

*

Původně jsem chtěl balit, ale jakmile jsem otevřel kufr a položil do něj první kousek oblečení, veškeré emoce na mě naplno dolehly a já se rozbrečel jako malý kluk. Stěhováním na Filipíny jsem doufal ve šťastné vyústění našich předešlých dramat v Německu, věřil jsem v "žili spolu šťastně až navěky". Očividně nám to ale nebylo souzeno. Bylo nám souzeno žít věčně ve stresu z toho, kdo nám chce vztah rozbít tentokrát, přičemž se zdálo, že nebezpečí se s postupem času zvětšuje.

S Billem to nikdy nebylo tak vážné, dalo se to přežít, ale Nathaniel? Co když ho nezastaví ani odstěhování se? Co když nás najde i v Německu a odpráskne nás? Co když jen tak dosáhne své pomsty?

"Tome, prosím tě," vtrhl dovnitř Anis jako velká voda, ale jakmile viděl, v jakém jsem stavu, překvapeně se zarazil. "Hej…" přešel ke mně, bez dalších slov mě objímajíc kolem ramen.

Nebyl jsem na to zvyklý, s Anisem jsme měli vždycky převážně vlažné vztahy, ale tentokrát jsem ho přivítal téměř s nadšením a do náruče se mu vděčně přitiskl.

"Promiň, já… jen jsem trochu vybouchl, moc emocí najednou, budu hned v pořádku, nemusíš si se mnou dělat žádné starosti, vážně," mumlal jsem tiše, ale namísto uklidnění jsem se rozbrečel ještě víc.

"To je v pohodě, já to naprosto chápu," pohladil mě po zádech. "Je to celkem těžká situace, divím se, že se nesesypal i Bill. Na to, na jakého tvrďáka si hraje, je vidět, že to s ním zamávalo, ale zatím se drží. Takže naprosto chápu, že na tebe je to dost. Navíc, jde především o život Kaye a tebe."

Zakvílel jsem a trochu ho praštil pěstí do ramene, než jsem se k němu víc přitiskl. "Příšerně se o něj bojím, musíme všichni co nejdřív pryč, Anisi. Musíme zmizet."

"Já vím. Hned jak budeme v Německu, zkontaktuju své známé a namočím pár prstů do menší špíny," povzbudivě se usmál. "Tak či onak, nějak z toho prostě vybruslíme, jasné? Nikdo o život nepřijde, to nedopustím ani náhodou."

"Děkuju, Anisi," vděčně jsem mu stisknul rameno, než jsem se s mírným úsměvem odtáhl a otřel si slzy. "Podívej se na mě, bulím tu jak nějaká hysterka, místo abych balil věci, ať můžeme co nejdřív odjet."

"Nic se neděje, Bill jako holka vypadá, ty se tak zase chováš no, každý si vzal kousek," se smíchem mě zatahal za copánek, než vstal a přešel ke dveřím. "Zkus si trochu odpočinout, stejně dřív, než zítra neodletíme, takže zas tak spěchat nemusíš, hm? Snaž se uklidnit."

Jo," s kývnutím jsem rozpačitě poposedl. "Zavolej mi pak jen Kaye, prosím," pousmál jsem se, než jsem mu konečně nastavil záda, abych mohl nechat slzy dál téct. Potřeboval jsem ze sebe vypustit veškeré emoce a potřeboval jsem se vypustit v Kayově objetí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.