Příběh 129. - Život na cestách

5. února 2014 v 13:00 | Saline A. |  Tisíc a jeden příběh
Návrat z mrtvých! :) Krásné počtení ;)


Pairing: Bill / Bushido

Seděli jsme v letadle, Tom se sluchátky v uších, aby přehlušil všechny svoje vyděšené myšlenky. I přestože létání bylo téměř na denním pořádku, stále žil v domnělé představě, že pokud na to bude myslet, určitě se zhroutíme. Možná proto jsem mu často podstrkoval prášky na spaní.

"Ty, Bille?" zvedl Georg hlavu od nějakého časopisu, do kterého zabořil hlavu hned po vzlétnutí. Se zájmem jsem zvedl pohled od e-mailu od Davida s nějakými připomínkami k mému chování. "Tak jsem přemýšlel… Ty se dost vyznáš v různých maskách a tak, že jo?"

"Které masky přesně myslíš?"


"No… pleťové," přiznal trochu nejistě, hned se ohlížejíc po Gustavovi. Stále na něj měl spadeno kvůli neutichajícím posměškům za bylinkářství, takže Georg si nemohl dovolit ukázat nějakou slabinu.

"Dalo by se říct; rozhodně vím, které jsou dobré. Proč?" trochu nechápavě jsem zamrkal.

"Víš, včera jsem byl s jednou holkou, bavili jsme se a už se schylovalo k akci, když se najednou zasekla a…" rozpačitě si promnul krk. "No, začala mi zkoumat obličej, že bych si měl zajít na kosmetiku a podobně, dala mi i tenhle časopis, prý jsou tam dobrý rady a tak."

Okamžitě jsem si skousnul ret a v duchu napočítal do patnácti, jen abych se mu nerozesmál do očí. To by mi nikdy neodpustil. "Takže tohle jsi tak zaujatě studoval celou dobu?"

"Jo, snažil jsem se zjistit, jaký typ pleti mám," přitakal vážně.

Zacukaly mi koutky. "A co jsi zjistil?"

"Normální až suchá se sklonem k rozšířeným pórům a černým tečkám," přečetl odpověď na nějaký z testů. "Co to kruci znamená?"

"Že jsi na tom opravdu špatně," nasadil jsem vážnou tvář. "Až přistaneme, dáš si dlouhou sprchu a pak přijdeš za mnou, abych ti mohl zachránit život. O tvůj obličej bude v mých rukách královsky postaráno!"

"Díky, Bille. A… může to zůstat jen mezi námi?"

"Samozřejmě, že může!" dobrosrdečně jsem mávnul rukou a usmál se, ačkoliv v hlavě už se mi tvořil plán na to, jak si Georga pojistit proti všem budoucím posměškům, přičemž jsem si všiml, že Gustavovi cukají koutky, ačkoliv stále předstíral spánek. "Kamarádi si musí pomáhat."

"Máš to u mě," spokojeně se usmál, obličej zase boříc do časopisu.

*

Georg nemluvil ani se mnou ani s Gustavem, byl uražený. Jakmile jsem mu totiž nanesl brčálově zelenou masku na obličej a nechal ji zatvrdnout, vyslal jsem ho do jeho pokoje. Bylo by to naprosto neškodné, kdyby na chodbě nečíhal Gustav s foťákem a několika lidmi, kterým také nechyběl foťák. Tudíž stačilo někoho z nich naštvat a fotka Georga se zatvrdnutým obličejem by letěla na internet.

"Co nového v Německu?" s nenápadným zívnutím jsem se uvelebil na boku, ospale sledujíc Anise. Akorát jsme měli po vystoupení a já byl vyčerpaný k smrti, ale tohle byla první možnost vidět Anise po týdnu. To jsem si nemohl nechat ujít.

"Nic moc. Rapový svět tě nezajímá, bude nová řada Superstar, Karl Lagerfeld pořád žije… Co víc? Sercan se na tebe ptal, tak jsem mu slíbil, že všichni někam zajdeme, až budeš zpátky ve městě," pousmál se. "Média se o vás ani nás nijak zvlášť nezajímají."

"Sercan se na mě ptal?" překvapeně jsem zamrkal, ale pousmál se. "Páni, tak to je opravdu příjemná zpráva, děkuju. Co jinak doma, všechno dobrý?"

"Ale jo, jen jsem se zase trochu nepohodl s mámou," protočil očima. "Zdá se jí, že doma trávím čím dál míň času, tak jsem jí logicky vysvětlil, proč tomu tak je. Ale to není nic, čím by ses měl stresovat."

S povzdechem jsem si přitáhl peřinu blíž k tělu, prsty přejíždějíc po klávesnici notebooku. "Tohle musíš skončit, Anisi… Nechci, aby ses s Luise hádal kvůli mně."

"O to se nestarej, Bille, ono jí dojde, jak se chová," Anis lhostejně pokrčil rameny. "Musí si to nejdřív všechno srovnat ve svojí hlavě. Ale nechci se bavit o máme, na to bude času dost, až se vrátí. Raději mi pověz, jak se máš. Co ty noční můry, ustoupily?"

"Ne úplně, ale trochu jo," zamručel jsem souhlasně. "Dal jsem na Gustavovu radu a koupil si meduňkový čaj, trochu zabírá," pousmál jsem se.

"No alespoň něco, když už tam nemůžu být, abych tě znovu uspával," krátce se odmlčel a odvrátil pohled. Do obličeje se mu vkrádal stín smutku. "Chybíš mi."

"Anisi, děje se něco?" znervózněl jsem. Podobná nálada byla u Anise nezvyklá, snad nikdy jsem se s ní nesetkal, nepočítáme-li týden po tom… incidentu s Johnem. Děsilo mě, že nemůžu být v takovou chvíli s ním.

"Ne, ne, všechno je v pořádku, jen mi chybíš," slabě se usmál, ale jeho oči zůstávaly smutné. "Těším se, až se vrátíš domů."

S povzdechem jsem se zavrtěl. Toužil jsem vědět, co se stalo, ale nechtěl jsem to z něj tahat. "Taky se těším, často na tebe během dne myslím. A spím ve tvém tričku."

"A co mikina?"

"Tu nosívám skoro celé dny," zazubil jsem se. "Jen na vystoupení jí sundávám."

"Dobře, tak jo, to se mi líbí," znovu se pousmál. "Bille, budu muset jít, jsem docela unavený. Zase si zavoláme, jo?"

"Zkus se dobře vyspat," s povzdechem jsem mu poslal vzdušný polibek. Ještě okamžik jsem ho sledoval, ale nakonec hovor ukončil. Veškerá předchozí únava mě přešla, nahradilo jí zmatení z Anisova chování.

Trápilo mě, že nevím, co se s ním děje, že mu nemůžu nijak pomoct, ale hlavně, že se mi nechtěl svěřit. Nikdy neměl problém se svěřováním se mi se svými myšlenkami, tak co se najednou změnilo, že mi nechtěl nic říct? Proč se v podstatě ani nerozloučil?

Ačkoliv mi bylo jasné, že svého rozhodnutí budu ráno zajisté litovat, líně jsem se oblékl do něčeho teplého, a jen s mobilem a dávno nepoužívanou krabičkou cigaret zamířil do nočních ulic. Přestože nešlo o žádné malé město, ulice byly z převážné většiny prázdné. S kapucou na hlavě jsem tak neměl problém být anonymní.

Myšlenky se mi neustále stáčely k událostem, které byly raději zapomenuty. Myslel jsem na tu noc, kdy se Anis vrátil po zabití Johna. Výraz v jeho očích šeptající neslyšnou prosbu o zachránění. Rty mumlající slůvka útěchy sobě samému. Ruce třesoucí se hrůzným a zároveň hrdinským činem. Drobný úsměv křičící ostýchavostí, když se v roli utěšovaného ocitl on. Horké tělo ze spánku tisknoucí se k mému s prosbou o uklidnění.

S dlouhým výdechem jsem vypustil kouř z plic a rozhlédl se. Byl jsem tak zahloubaný do svých myšlenek, až mi úplně unikl směr mé cesty. Během přemýšlení jsem došel až na ně příliš velké náměstí. Z některých hospůdek se sem tam ozval bujarý smích, jinak tu panovalo tíživé ticho.

Ze zvyku na rušné ulice velkoměsta jsem se tu necítil pohodlně. Bylo tu příliš málo lidí. Přitáhl jsem si mikinu blíž k tělu a zoufale se rozhlédl. Kudy jsem přišel? S povzdechem jsem se otočil zády k putykám a znovu se rozešel. Padala na mě únava, fyzická i psychická.

*

Měla to být nevinná procházka, malé povyražení, odpočinek. Ukázalo se ale, že jak moc neškodné to bylo pro mě, můj tým byl pološílený. Všichni byli na nohou, bílí jako stěny, zatímco Tom byl na pokraji zhroucení.

Znepokojeně jsem k němu přišel, tisknouc mu zápěstí. "Tomi, co se děje? Proč všichni tak šílí?"

"Bille!" vyskočil okamžitě na nohy a pevně mě objal. Nechápavě jsem zíral kolem - všichni se zastavili. "Proboha, tolik jsem se bál! Davidovi ohledně tebe přišel výhružný mail, okamžitě k tobě poslal Salino a ten našel prázdný pokoj," drmolil spěšně. "Mysleli jsme, že tě někdo unesl, nenechal jsi žádný vzkaz, nikdo tě neviděl odcházet. Proboha, myslel jsem, že zešílím."

"To jsem nevěděl," omluvně jsem ho konečně objal nazpět. "Promiň, mluvil jsem s Anisem a byl z toho nějak rozhozený, potřeboval jsem se jít projít na čerstvý vzduch, vyčistit si hlavu. Netušil jsem, že by se tohle mohlo stát."

"Hlavně, že jsi v pořádku," unaveně vydechl. "David ti okamžitě zvýšil ochranu, Saki se bude střídat s Rabím, budeš mít čtyři a dvacet hodin někoho po boku."

"I v noci?" nakrčil jsem nespokojeně nos. Samozřejmě, bezpečí je dobrá věc, ale vědomí, že mi někdo bude stát přede dveřmi, zatímco budu spát, mě spíše znepokojovalo. Jako kdyby nestačilo zamknout si.

"Hlavně v noci," Tom souhlasně přitakal. "Teď pojď ale spát, musíš být unavený, byl jsi pryč docela dlouho. S Davidem si promluvíš ráno. Chceš, abych zůstal s tebou?"


"Ne, děkuju," s mírným úsměvem jsem zavrtěl hlavou a vydal se k výtahům. Najednou mě Tomova společnost spíš znepokojovala - potřeboval jsem být úplně sám, zabalit se do peřiny, pustit si třeba nějaký film a ignorovat svět. Ještě nikdy jsem se víc netěšil domu. K Anisovi a jeho konejšivému objetí, polibkům.
 


Komentáře

1 Hihi | 5. února 2014 v 15:46 | Reagovat

úúúúúžasné =)))))))) rychle dalšííí =))))))))))))))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.