Příběh 95. - Zklamání k snídani

3. prosince 2013 v 19:06 | Saline A. |  Tisíc a jeden příběh
Taaak, jsem tu s malou omluvou, nějakým nedopatřením se mi podařilo zapomenout jeden díl, jsem to hlava děravá, moc děkuji Šárce za upozornění. :))



Otevřené pusy a oči dokořán, šokem strnulá těla. Přesně taková byla reakce Luise a Sercana, když jsme s Anisem přišli ruku v ruce do kuchyně a přiznali se. Živě jsem si dokázal představit, jak se Luise v hlavě zmateně pohybuje jedna myšlenka přes druhou. Očividně nemohla pochopit, jak její syn ještě nedávno toužící po rodině, mohl skončit s mužem. Nedokázala to vstřebat.

Namísto toho Sercan se vzpamatoval poměrně brzy, na můj vkus. Rádoby vtipné poznámky trousil tak rychle, jako kdyby si je poslední měsíc pečlivě připravoval. Anis tomu naštěstí rychle učinil přítěž, když Sercanovi uštědřil výchovný pohlavek a připomněl mu, že by se měl chovat jako dospělý, pokud chtěl, abychom s ním tak i jednali. Okamžitě se pokorně omluvil.



Vděčně jsem se usmál a nechal se pohladit Anisem po zádech, zatímco jsem, upíjejíc ze svého hrnku čaje, nejistě sledoval Luise, která dosud nevydala ani hlásku a důležitě drhla pekáč od koláče.

"Luise?" zamumlal jsem tiše, ačkoliv mi bylo jasné, že potřebuje čas na rozmyšlenou. Já ale potřeboval jí.

"To je v pořádku, Bille, nic se neděje. Mám z vás radost, opravdu doufám, že vám to spolu bude klapat i dál, jste nádherný pár," vyhrkla rychle, ale ani se na mě nepodívala. Lhala.

"Mami," zkusil to tentokrát Anis, když si všiml mého smutného pohledu, a přešel k ní, jemně jí chytajíc za rameno. "Já vím, že je to pro tebe šok a chápu to. Měla bys ale vědět, že je mi s Billem mnohem lépe, než mi kdy bylo s někým jiným. Jsem teď opravdu šťastný."

"Bože, to je nehutný," odfrkl Sercan výsměšně, ale hned zase zmlkl. Viděl, že jsme všichni vážní a na žerty není vhodná doba.

S obavami jsem sledoval Luise, která se otočila čelem k Anisovi, ale ani jemu neopětovala pohled. "Já to chápu, Anisi. Moc vám to přeju, opravdu, potřebuju jen trochu času, abych si na to zvykla, nic víc. Nečekala jsem, že se s Billovým nastěhováním stane právě tohle."

Překvapeně jsem zamrkal. Luise litovala, že si mě nastěhovala pod svou střechu. Kdyby to neudělala, s Anisem bychom nikdy netvořili pár. Nebo alespoň o tom byla přesvědčená.

Nikým nepozorován jsem vstal, a, natahujíc se pro svou kabelku, zamířil k autu. Luise potřebovala čas na přemýšlení a možná i na rozhovor s Anisem a já byl rozhodnutý dát jim tolik času, kolik potřebovali.

Anebo jsem prostě chtěl utéct. Nevím přesně, ale prostě jsem se nedokázal dívat na Luisinu tvář plnou mučivého zklamání. Ničilo mě to možná ještě víc, než rozepře s matkou, protože Luise mě od začátku podporovala, byla mi druhou, lepší, matkou.

°°°

"Jsem rád, že jsi přijel, Bille, už jsem začínal být trochu vyděšený, že nic nebude, abych byl upřímný," David přede mě položil talíř s ovocem a džus, povzbudivě se usmívajíc. "Nedávno jsem se ale bavil s Gustavem a Georgem ohledně termínů, kdy by měli volno a říkali, že se přizpůsobí tomu, jak to rozvrhneš ty."

Okamžitě mě bodl osten výčitek svědomí. Ani jednomu z kluků jsem během posledních dvou měsíců nezavolal; pokud jim to neřekl Tom, tak neměli ani tušení, co se semnou děje. "To je super, jsou moc hodní. Nicméně, napadlo mě, že bychom možná mohli začít zlehka, nejdřív nějaké rozhovory a focení a pak až vystoupení."

"Právě naopak, Bille. Musíte první udělat show, abyste se ostatním připomněli, ukázali, že i přes poslední nemilé dění kolem vás, jste pořád ve formě a nic vás nezlomilo. Každopádně ty musíš počítat s tím, že novináři na tebe a Toma budou dotírat, a to hodně. Stoprocentně se objeví i otázka na tvou homosexualitu a já znovu doporučuji, abys kápl božskou."

"Jenže ty to děláš kvůli zviditelnění, Davide. Já nechci upozorňovat na kapelu tím, že dva členové, shodou okolností bratři a dvojčata, jsou homosexuálové," nesouhlasně jsem se zamračil. "Jsme hudební kapela a tak y nás měli vnímat."

"Bille, všichni fanoušci vás tak samozřejmě vnímají, ale média budou jen sotva psát o tom, že nikde nevystupujete a tu hudbu netvoříte," zamračil se. "Potřebujete způsobit nějaký rozruch, aby si vás lidi zase všimli, aby se vyburcovali vaši fanoušci, protože jestli nedostanou nějakou akci, naštvou se a přestanou vás poslouchat, ztratíte svojí popularitu, a to nechceš, ne?"

"Ne, to nechci," připustil jsem tiše. "Dobře, Davide, tak zařiď nějaká vystoupení, snaž se, aby byla tady v Německu."

"Potřebujete i do světa," rázně zavrtěl hlavou. "Nedávno mi psali z Ameriky, takže tam tak na týden poletíme. Prostě to potřebujeme. Jen mi řekni, co chceš dělat s Bushidem."

"Vyjdeme s tím na veřejnost, jen… Chci víc času, Davide. Nemůžu to udělat hned, zrovna dnes ráno jsme to řekli Luise a nevypadá to zrovna dobře. Tak mi jen prosím dej trochu času. Až budeme připravení, uděláme tiskovku nebo něco, dobře?"

"Tiskovka není dobrý nápad. Poprask, rozruch, Bille. Za tři týdny bude předávání hudebních cen. Do té doby vám zařídím několik akcí, abyste byli vidět, ale na to předávání přijedete spolu, ruku v ruce. Do té doby neřeknete ani slovo, i kdyby se někdo ptal, jasné?"

"Ale Davide, tohle…"

"Dost, Bille. Já s Dunjou jsme tu přes promo, ty jsi zpěvák. Zavolám klukům, zítra se sejdeme ve zkušebně, probereme to a rovnou si uděláte i z koušku," rázně mě utnul.

Poraženecky jsem sklopil hlavu, měl pravdu. Pokud jsme s tím vztahem měli vyjít na veřejnost, muselo to být velkolepé, aby o tom všichni mluvili. Nesmělo to uniknout vůbec nikomu, a to po celém světě.

S Davidem jsme ještě chvíli diskutovali o různých možnostech, které se nám vyskytovaly ohledně vystoupení, ale už brzy jsem se sebral a vydal se na cestu domů. Chtěl jsem se někam zašít, aniž by mě někdo vyrušoval nebo do něčeho tlačil.

Během cesty můj pohled něco upoutalo natolik, že jsem musel zastavit. Našel jsem svoje místo.

°°°

"Bille, kde jsi proboha byl? Snažil jsem se ti celý den dovolat, nikdo nevěděl, kde jsi! Víš, jak neuvěřitelně vyděšený jsem byl? Bez jediného slova ses sebral a odešel!" vtrhnul ke mně Anis naštvaně.

"Potřeboval jsi čas se svojí matkou, Anisi," s povzdechem jsem si skládal svoje líčení do malého kufříku.

"To neznamená, že jsi měl odejít beze slova, co kdyby se ti něco stalo?" zaúpěl, než se zarazil. "Počkej, co to právě teď děláš?" zamračil se.

"Balím si své věci…" zamumlal jsem tiše a nejistě k němu vzhlédl. "Když jsem odjížděl od Davida, jel jsem kolem bytu k pronájmu a… došlo mi, že to je to, co potřebujete, Anisi. Tvoje rodina potřebuje být jen sama se sebou, já narušoval vaší rovnováhu, takže… se stěhuju do vlastního. Majitel mi ten by pronajal hned jak jsem mu vypsal tučný šek."

"Ty se stěhuješ? Ale… My nechceme, aby ses odstěhoval, Bille, patříš sem. Patříš ke mně!"

S drobným úsměvem jsem položil svetr a přešel k němu, chytajíc ho za obličej. "Já tě neopouštím, Anisi. Opouštím tenhle dům, ne tebe. Mezi námi dvěma se nic nemění."

"Bille, jestli je to kvůli mámě, tak se omlouvám, nic z toho, co řekla, nemyslela vážně, ani Sercan, oba tě mají rádi. Jen to pro ně byl šok, nic víc, vážně. Nechci, abys odešel," pevně mě objal kolem pasu. Tak pevně, jako kdybych umíral.

Odtáhl jsem se od něj, tisknouc rty na jeho v konejšivém polibku. Ve skutečnosti jsem neměl nejmenší ponětí, co říct, protože mi ani moc nedocházelo, kde se ve mně bere tolik odvahy se odstěhovat. Ještě ráno bych se pravděpodobně rozklepal strachy jen při pouhém pomyšlení na takový krok. Nic mi nedávalo smysl, ale zároveň do sebe zapadlo úplně všechno, jako kousky skládačky.

Intenzita Anisových polibků se najednou změnila, byl naléhavý a netrpělivě mě dostrkal až k posteli, na kterou mě shodil. Okamžik mě jen hladově sledoval, než ke mně poklekl a začal mě svlékat. Překvapeně jsem na něj zíral, ale jeho dotyky se staly tak dobrými, že jsem neměl sílu vzdorovat.

V polibcích se nejspíš snažil zastavit svou frustraci, která z něj vyloženě křičela, přičemž hbitě vysvlékl i sebe, aby se o mě mohl otřít nahou kůží. Tlumeně jsem zasténal. "Anici, co Luise?"

"Je pryč," zavrčel a zamířil k mému klínu, kde se ale nezastavil. Pokračoval dál až k mému zadečku, kde se prsty otřel o můj vstup. Zděšeně jsem sebou cuknul - na tohle jsem nebyl připravený! "Jen klid, neublížím ti," zapískal konejšivě. Krátce se na mě podíval, než se celým tělem posunul dolů.

Ani jsem se nestihl připravit na to, co mě čeká, když jsem ucítil jeho jazyk přímo tam, kde bych to nikdy nečekal - u vstupu do mého těla. Nezmohl jsem se ani na slovo, jen jsem v šoku zíral před sebe a mezi prsty svíral peřinu, zatímco Anis se jazykem dostával do mě.

Po chvíli, kdy se mi, šokem strnulé, tělo konečně trochu uvolnilo, mě Anis o dech připravil znovu, když do mě vsunul prst. Tělo se mi stáhlo počáteční bolestí, instinktivně jsem se od Anise snažil odsunout. "Bille, neboj se," Anis přejel volnou dlaní přes můj podbřišek a pousmál se. "Jen se uvolni."

"Anisi, ale to bolí," zakňučel jsem a pevně mu stisknul zápěstí.

Okamžitě se vytáhl ke mně nahoru, něžně líbajíc mé rty, ačkoliv prstem ve mně začal mírně pohybovat. Pevně jsem ho objal kolem krku, jen abych trochu ventiloval svou bolest, ale najednou mým tělem projela neznámá vlna slasti, která mě přinutila hlasitě vykřiknout. Veškerá bolest jakoby někam zmizela.

"Dobrý?" nejistě na mě kouknul, ale široce se usmál, když jsem ho pevněji objal a sám se na jeho prst začal přirážet ve snaze zažít ten pocit znovu. Naštěstí mi to brzy usnadnil přidáním dalšího prstu, přičemž oba zkroutil tak šikovně, že jsem znovu slastně vykřikl a přitiskl se na Anise.

"Anisi, to bolí," zopakoval jsem naléhavě, ale tentokrát šlo o mou bolestivou erekci, která zoufale křičela o pozornost.

"Já se o to postarám," s úsměvem mě políbil, přičemž zrychlil svoje pohyby prsty a zároveň se o mě začal otírat. Ocitl jsem se pod dvojitou palbou slasti, které nepomáhal ani fakt, že Anis mi plnil rty steny v tvrdém polibku. Byl jsem na pokraji svých sil; zoufale jsem se pod Anisem svíjel, prosil o víc jako nejlacinější holka v klubu.

"Anisi!" vykřikl jsem hlasitě s příchozím vyvrcholením, když se o ten tajemný bod otřel mnohem silněji, než předtím. Byl to nejsilnější orgasmus, který jsem kdy zažil. Fakt, že Anis se mi zhroutil do náruče o chvíli později, to jen umocňoval. Oněměle jsem ho vyčerpaně pohladil po zádech. Naše zpocená těla se na sebe nepříjemně lepila, ale v tu chvíli jsem netoužil po ničem jiném, než držet Anise u sebe.

"Budeš mi chybět," zamumlal Anis po chvíli, kdy jsme jen mlčky leželi a tiskli se k sobě. "Já vím, že se nerozcházíme nebo tak, ale… Je něco jiného jít do své ložnice s vědomím, že jsi jen o pár kroků ode mě, než když budeš o několik kilometrů dál."

"Dřív nebo později by k tomu stejně došlo," povzdechl jsem tiše. "Nemohl jsem tu s vámi žít věčně."

"Proč ne, pokud by nám to tak dlouho vydrželo?"

"Protože bych nemohl celý život zůstat s Luise. Je to skvělá žena, ale já potřebuju určitou svobodu, nemohl bych celý život zůstat s matkou, byť tvojí. Nemám rád dozor ostatních nad mým životem. I když jsem se teď hodně změnil, tahle věc zůstala stejná," pousmál jsem se. "Ale mezi námi se vážně nic nemění, Anisi. Budeš moct přijít, kdykoliv budeš chtít, můj byt ti bude k dispozici. A uvidíš, že si ho zamiluješ."

"Jo, asi máš pravdu," zamumlal tiše, prsty mě jemně šimrajíc v pase. "Jen to bude ze začátku trochu těžké, zvykl jsem si, že jsi pořád někde kolem mě."

"Pro mě to taky není úplně jednoduché, víš?" usmál jsem se. "Předpokládám, že dneska ani neusnu, když tě nebudu mít vedle sebe."

"A nechceš to tedy o jeden den odsunout?" vzhlédl ke mně s nadějí v očích.

"Ne," krátce jsem se zasmál. "pak bych totiž pravděpodobně nedokázal odejít už vůbec."

Anis tiše povzdechl, zatímco dlaní mě jemně pohladil po stehně. Na okamžik jsem si to celé užíval, vychutnával moment, kdy se mi mozkem neproháněl stud nebo výčitky, že Anise jen tak opouštím, přičemž Luise… No, nemusela o tom vědět, dokud se za mnou nezavřou dveře mého bytu.

Tentokrát jsem povzdechl já. Najednou mě opouštěla počáteční odvaha, nechtělo se mi pryč z Anisovy pevné a láskyplné náruče. Líně jsem přitiskl rty na Anisovy, jen se o ně pomalu otírajíc. Byl jsem příjemně vyčerpaný a nic se mi nechtělo, ale kufry se samy sbalit nedokázaly. "Anisi," jemně jsem mu promnul rameno. "Musím jít."

"Nechci, abys šel," pevněji mě objal kolem pasu.

"Já se vrátím," s úsměvem jsem ho políbil na spánek. "Anebo ty přijedeš ke mně. Ale rozhodně nic nekončí."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.