Příběh 3. - Přiznání si pravdy a náhlé změny

4. října 2013 v 10:10 | Saline A. |  Tisíc a jeden příběh
Pairing: Billshido
Vzbudil jsem se v prázdné posteli. Anis nemohl být pryč dlouho, protože místo po něm stále bylo teplé a v pokoji ještě přetrvávala jeho vůně. Nespokojeně jsem se v peřinách zavrtěl a zabořil nos do polštáře, užívajíc si Anisovu vůni. Lehce kořeněná se stopou dřeviny a tak… "Zamiloval jsem se do Anise," zamumlal jsem si pro sebe a tiše povzdechl. Jedna z nejtěžších věcí byla za mnou, další na mě teprve čekala - naučit se s tím žít.

°°°

Občas jsem měl pocit, že se proti mně všechno spiklo. Jakmile jsem si totiž přiznal svou náklonnost k Anisovi a rozhodl se mu co nejvíce vyhýbat, situace u nás doma ne neúnosně zhoršila a my s Tomem se stěhovali.


Já se chtěl hned nastěhovat do hotelu, protože Tom šel ke Kayovi, ale Anis ten návrh rázně zamítl a rozhodl, že půjdu k němu. Ačkoliv jsem se snažil protestovat, všechny mé námitky byly odmítnuty, zatímco se mi hbitě balily věci. Celá akce musela být co nejrychlejší; nikdo netušil, čeho všeho by matka mohla být schopná, když jsme Toma dostali ve stavu, v jakém jsme ho dostali. Právě z toho důvodu Anis vůbec na nic nečekal, a než jsem se stačil ohlédnout, sbalil Tomovi a už horlivě pomáhal i mně. Nezbývalo nám moc času, než se měla matka vrátit z práce.

"Vyhodím tě u nás doma, a zatímco se budeš zabydlovat, odvezu Tomovy věci ke Kayovi, dobře?" kouknul na mě Anis během cesty a trochu klidněji se usmál. "Svůj pokoj spolehlivě poznáš, je v patře úplně poslední vlevo, je hned naproti mému. Používali jsme ho jako pokoj pro hosty, ale nemusíš se ničeho bát, je plně vybavený a máš i vlastní koupelnu."

"To vůbec nemuselo být, Anisi," nejistě jsem se zavrtěl. "Stejně tam nezůstanu dlouho, budu si hledat vlastní bydlení. Nechci vám tam nijak zavazet."

"Ale prosím tebe, to je nesmysl. Sercan je teď věčně v tahu, takže máma bude jedině ráda, že se zase má o koho starat, opravdu. Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít, zbytečně nespěchej, ať se nerozhodneš špatně," lehce mi stisknul koleno.

Pohled mi sklouznul na místo, kde se naše těla setkala, a kde mi okamžitě naskočila husí kůže. "Jo, dobře," zamumlal jsem. "Každopádně to nebude zadarmo, domluvíme se a já vám budu nějak přispívat."

Anis se pobaveně rozesmál, ale přikývnul. "No, když to říkáš. Později si o tom promluvíme, dobře? Zatím se na to vykašli."
"Myslím to vážně, Anisi," s povzdechem jsem k němu vzhlédnul. "Nechci se na tobě nějak přiživovat, to ani náhodou. Už tak ti budu dost zavázaný za to, že u tebe můžu zůstat."

"Říkám ti to naposledy, Bille, o nic nejde, je to samozřejmost a maličkost. Jen se prostě chvíli o nic nestarej, nic neřeš a snaž se bavit. Alespoň chvíli, dobře?" usmál se povzbudivě.

"Tak jo, dobře," odsouhlasil jsem nakonec pokorně, oplácejíc mu úsměv. "Budu se snažit."

"No vidíš, takhle se mi líbíš. Ochotný přijímat nové věci a nestresovat se," spokojeně se usmál a znovu mi stisknul koleno. "Měl by ses víc usmívat, sluší ti to tak, víš? Teda neříkám, že jinak by ti to neslušelo, to rozhodně ne, jen mi k tobě prostě víc sedí úsměv. Vždycky jsi býval takové sluníčko, tak proč se k tomu nevrátit?"

"Anisi, přestaň," tiše jsem ho zastavil, když si dopřával pauzu pro nadechnutí. V očích se mi leskly slzy, zatímco tváře mi hořely červení.

"Co se děje, Bille?" okamžitě zpozorněl. "Udělal jsem něco špatně? Ublížil jsem ti? Omlouvám se, to jsem vážně nechtěl, promiň," zastavil konečně před jeho domem a naklonil se ke mně. "Vážně mě to mrzí, nechtěl jsem ti ublížit."

"Neublížil jsi mi," se zavrtěním hlavy jsem se odvrátil a snažil se rozmrkat slzy. "Já jen… Jeď ke Kayovi, jo? Já se zatím zabydlím a dám se dohromady."

"Bille, jsi v pořádku? Nechci odjíždět pryč, když jsi v tomhle stavu," s povzdechem mě chytil za ruku a stisknul jí.

"Jsem v pohodě, opravdu. Potřebuju jen být na chvíli sám, nic víc," usmál jsem se skrz slzy a popadl klíče od domu. "Uvidíme se večer," zamumlal jsem a spěšně zamířil ke kufru, kde jsem popadl své věci a zamířil domů. Byl jsem neuvěřitelně vděčný, že uvnitř nikdo není - Luise byla v práci a Sercan venku, měl jsem tedy dostatek času se nějak aklimatizovat a hlavně se dát dohromady, protože takhle mě Anis zrovna vidět nemusel.

Vlastně ani nevím, proč mě jeho slova takhle vzala, ale… vlastně jsem věděl, v hloubi duše ano. Rozhodilo mě to kvůli tomu, že mi to říkal jako kamarád, ne jako přítel. A přesně tomu jsem se chtěl vyhnout, když jsem si uvědomil své city k němu. Nechtěl jsem se trýznit tím, že bych přemýšlel nad tím, co bych si přál, a co by bylo, kdyby…

Téměř bez povšimnutí jsem prošel kolem dveří Anisova pokoje - stačilo, že byl proti mému, a zavřel se v tom svém. Nebyla to příliš velká místnost, ale rozhodně krásná. Celému pokoji vévodila vysoká a masivní postel z tmavého dřeva, ale můj pohled upoutal vyřezávaný kosmetický stolek hned pod oknem. Byl impozantní. Z každého centimetru pokoje bylo znát, že ho zařizovala Luise, dýchalo to na vás duší romantika, zatímco povlečení křičelo, že ho vybíraly pečlivé ruce samotného Bushida - byl to karmínový satén.

S povzdechem jsem lhostejně odstrčil kufr a lehl si na postel, kde jsem se smutně stočil do klubíčka a jen mlčky se seznamoval s mým novým domovem.

°°°

"Bille, kdybys cokoliv potřeboval, neboj se říct si o to mně nebo Anisovi a klidně i Sercanovi, když zrovna bude doma," Luise pobaveně protočila očima, zatímco mi čechrala vlasy. "Všichni se ti budeme snažit vyjít vstříc, uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom ti to tu zpříjemnili."

"Bože, Luise, vůbec si o mě nedělejte starosti, já budu v pohodě, nic nepotřebuju, opravdu. Jsem vděčný host, stačí mi kousek matrace, na kterou si lehnu a deka, pod kterou se schovám; dokonce nepotřebuju ani jídlo!" krátce jsem se zasmál.

"Oh, to je věc, se kterou chci začít co nejdřív - vykrmit tě. Divím se, že tě ještě nikdo neupozornil na to, že jsi jako chodící kostra. Opravdu, miláčku, musíš přibrat."

"Mami prosím tě, tyhle řeči ještě tak týden nevytahuj, vždyť Bill má hysterickou paniku vepsanou snad v každé části těla," s pobaveným úsměvem mě Anis povzbudivě objal kolem ramen. Úlevně jsem k němu vzhlédl a vděčně se usmál.

"No no, děláte, jako kdybych ho týrala," Luise odfrkla, ale s úsměvem se natáhla pro polibek, takže oba s Anisem jsme se sklonili, aby nám ho na čelo mohla vtisknout. "Moc neponocujte. A nezapomeň, Bille - co se ti zdá první noc pod novou střechou, to se obvykle splní!" zářivě se usmála, než se unaveně odploužila do svého pokoje.

"Mamku zbožňuju, ale občas je lepší ji nevnímat," pobaveně mi Anis stisknul rameno, zatímco nás vedl zpátky ke gauči, kam nás oba usadil. "Když jsme se sem přestěhovali, tvrdila mi to samé a víš, co se mi zdálo? Že jsem Batman," zavrtěl hlavou a zasmál se.

Tiše jsem se rozesmál. "Víš, jak se to říká - nikdy neříkej nikdy, třeba se ti to někdy splní. Díky naší branži se nám muže splnit spousta našich snů, i těch nereálných."

"Tohle zrovna plnit nemusím, jsou jiné, lepší sny," s úsměvem do mě lehce šťouchnul ramenem. "Jak se ti líbí pokoj? Povlečení jsem vybíral já," hrdě se napřímil.

"Zamiloval jsem se do něj," přiznal jsem tiše, s drobným úsměvem usazeným na tváři. "Absolutně jsem propadl tomu kosmetickému stolku, splnil všechny mé sny. A co se povlečení týče, skvěle se v něm leží. Líbí se mi, jak látka klouže po těle," stydlivě jsem sklopil zrak.

"Věděl jsem, že to oceníš," zářivě se usmál. "Původně jsem si ho koupil pro sebe, jeden známý o tom básnil stejně jako ty, ale když se rozhodlo, že půjdeš ke mně, řekl jsem si, že si to zasloužíš víc, než já. Potřebuješ teď hýčkat."

"Ale ne, hýčkat potřebuje Tom."

"Však na to taky má Kaye," přitakal souhlasně, nepřestávajíc se usmívat. "Právě proto já chci hýčkat alespoň trochu tebe, protože i když jsi netrpěl tolik jako Tom, trpěl jsi a trpíš i teď, ať už říkáš cokoliv. Potřebuješ někoho, kdo se o tebe bude starat," něžně zabořil ruku do mých vlasů, jemně je laskal.

Byl jsem bezbranný. Jakmile si někdo hrál s mými vlasy, já byl schopný mu všechno odkývat, klidně i vraždu. S povzdechem jsem se k němu víc naklonil, čímž jsem se na něm v podstatě uvelebil, a zamručel.

"To je to, o čem mluvím," pronesl Anis tiše, snad aby mě nevyděsil, zatímco se na pohovce svezl o trochu níž, tudíž já na něm opravdu ležel. "Potřebuješ podobnou péči, čas od času prostě každý potřebuje obejmout, pohladit. Chci, abych tím někým, kdo tohle dělá pro tebe, mohl být já."

Nejistě jsem přivřel oči, mezi prsty svírajíc Anisovo tričko. "Trochu se toho bojím," tiše jsem přiznal. "Nikdy jsem nedělal nic podobného s nikým jiným, než s Tomem. Nejsem zvyklý věřit někomu natolik, abych mu mohl ležet v objetí… i tohle je pro mě něco nového a nevím, co si o tom myslet."

"Tak prostě nemysli," pokrčil rameny s úsměvem. "Nech věci prostě plynout, nerozebírej je, ono se to vždycky nějak vyvrbí."

"To není tak jednoduché," víc jsem se zavrtal do jeho náruče, hledajíc v ní ochranu a bezpečí. "Něco se semnou děje a já jsem z toho opravdu vyděšený. Nejsem sám sebou a bojím se toho, co může přijít. Bojím se toho, Anisi."

"Já vím, Bille, pozoruju na tobě, že se necítíš dobře. Možná i kvůli tomu jsem tě nenechal jít do hotelu - chtěl jsem tě mít pod dohledem, hlídat, jestli se to třeba nezhoršuje. Chci ti pomoct, ať už jde o cokoliv," vrhl na mě pohled, kterým jakoby mi říkal, že o tom ví všechno.

S tichým zaúpěním jsem se k němu stočil do klubíčka, i když mi bylo jasné, že si to ráno budu vyčítat, stejně jako minule. Ale jako předtím, i teď jsem potřeboval jeho přítomnost, abych se znovu nezhroutil.

"Měl bys jít spát, Bille," něžně mi odhrnul vlasy z obličeje a pousmál se. "Musíš si jít nechat zdát ten sen, který se ti má splnit."

"Nechci být dnes večer sám," zamumlal jsem tiše skrytou prosbu.

"Převléknu se do něčeho na spaní a přijdu za tebou," usmál se chápavě. Vděčně jsem mu stisknul ruku, než jsem se mlčky odebral k sobě, okamžitě míříc do koupelny.

Zdálo se, že o mně Anis věděl úplně všechno, včetně mých nejtajnějších obav. Na jednu stranu jsem z toho byl vyděšený, ale na druhou jsem byl rád, že mu nemusím nic vysvětlovat. Ochotně čekal, než jsem se sám svěřil, zatímco mi vískal vlasy. A ačkoliv to jen prohlubovalo mé city, které nikdy nebudou opětované, zvráceným způsobem mě to uklidňovalo.

S povzdechem jsem si promnul obličej bez jediné stopy líčidel a podíval se na sebe do zrcadla. Teď bylo vidět, jak jsem zhubl, a že rozhodně nejsem v pohodě. Jen neochotně jsem se, převlečený do spacího úboru, rozhodl vrátit se do ložnice.

Přivítalo mě překvapené vydechnutí Anise. Musel být v šoku z mého vzhledu. "Já vím, že vypadám odporně," hlesl jsem tiše, neodtrhujíc pohled od svých špiček.

"To je nesmysl, Bille. Jsi nádherný, jen… Máš všechny starosti vepsané ve tvářích," povzdechl si. "Pojď, potřebuješ se vyspat," poklepal na místo vedle sebe. S ruměnci ve tvářích z jeho slov, jsem tam rychle odcupital a se slastným výdechem se zabořil do peřin, kulíc oči na Anise. Pár vteřin jsem se rozmýšlel, než jsem neodolal jeho shovívavému úsměvu a přisunul se k němu. Anis ani nečekal na mou prosbu - jednou rukou mě objal kolem ramen, zatímco druhou mi zabořil do vlasů a začal je vískat.
Neubránil jsem se tichému zavrnění a mezi prsty sevřel Anisovo tričko, boříc do něj nos. Voněl naprosto božsky. "Děkuju, že jsi tady."
"Budu kdykoliv budeš chtít," jemně mi stisknul rameno s příslibem. A já věděl, že budu chtít pořád.
 


Komentáře

1 Mykerina | 6. října 2013 v 13:54 | Reagovat

já si myslím, že to Anis moc dobře ví, ale nechává Billovi čas a prostor, aby se s tím smířil a jednal sám a dobrovolně :)

2 Saline A. | E-mail | Web | 6. října 2013 v 14:35 | Reagovat

[1]: Jsi chytrá! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.