19. den - Mé dětství

27. září 2013 v 18:06 | Saline A. |  30 dní
Kdyby se na tuhle otázku někdo zeptal mojí maminky, jsem si naprosto jistá, že by mé dětství charakterizovala jako jeden velký úraz. Už od útlého věku jsem byla nešika, a proto jsem už ve dvou letech ležela v nemocnici s proraženou lebkou a vnitřním krvácením, s hrozícím astmatem do budoucích let. Naštěstí se nepotvrdilo, ačkoliv se mi v teplém počasí hodně špatně dýchá. Nicméně, tím to nekončilo - stržený nehet, proražené čelo, pokousání od psa, náraz do zdi po jízdě na kole, krevní sraženina, ... mohla bych jmenovat dál, ale bylo by to na dlouho. Ve stručnosti, když přijedu na pohotovost, všichni moc dobře ví, o koho jde a chovají se ke mně víc než vstřícně.

Co se mě týče, svoje dětství bych charakterizovala jako jedno z velmi krásných období, ačkoliv už ve školce jsem se setkávala s šikanou. Ale nenechávala jsem se rozhodit, žila jsem svůj vlastní svět s kamarádkami, dokud se postupně všechny neodstěhovaly. Pak jsem se upnula na svojí sestru, se kterou jsem měla krásný, čas od času blížící se smrti, vztah. I dnes jí považuji za nejlepší přítelkyni, stejně jako mojí maminku - nikomu nevěřím víc. Snad jen drahému M., který toho ví víc, než si kdokoliv myslí... :)

Nicméně myslím, že moje dětství lépe charakterizují fotografie, proto jsem si jich pár vzala z FB a rozhodla se o ně s vámi podělit. :)



Jediná fotografie mě jako miminka, se sestrou. Pak už bývám batole. :)

U maminky je vždycky nejlíp. :)

Vánoce byly mým oblíbeným dnem. Mimochodem, tenhle pohled mi zůstal dodnes.

Už jako batole jsem se učila kadeřnici! Naštěstí jsem nikdy nepokračovala.

Tehdy jsem měla dokonce i skvělý vztah s tátou...

Ten mě mimo jiné přivedl i do skvělého života plochodrážních motorek, které mám i dnes v oblibě a pokud to jde, jsem jedna z těch, kteří nadšeně křičí, když vyhrává jejich favorit. :) Tady jsem s úžasným jezdem Antonínem Kasperem, se kterým jsem si, mohu-li to tak tvrdit, postupem let vytvořila přátelský vztah. Bohužel, dnes už je to několik let, co není mezi námi. I tak ale vzpomínky zůstávají.

Sestra byla mým neochvějným parťákem snad na všech závodech.

Téměř každé léto jsem měla možnost strávit na milovaném Slovensku v Žilině, u babičky. ♥


Pokud ne v Žilině, tak v Martině u Uja Kaja a Tety Milky :)

Často jsme jezdili ale k druhým prarodičům na Moravu, do Javorníka, kde jsme brázdili Jánský vrch...

... osedlávali koně...

... a nebo na zahradě venčili celé naše zvířecí osazenstvo.

Ve Slaném jsme pak se sestrou často chodily k rybníku, který nám byl přítelem při všech našich hrách.

Ve školce jsem si pak hrávala na Princeznu s velkým "P"! ;)

V první třídě se pak ze mě pomalu stávala dáma.

Jediná rodinná fotografie, kterou máme a jsme tam všichni...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.