Strach lže a ty mu věříš

25. června 2013 v 12:51 | Saline A.
"Tak už to bývá jednoznačně, něco končí, snad něco jinýho zas začne, aspoň z poloviny tolik krásný. Něco končí a něco zebe, je správnej čas začít nově. Ty beze mě a já bez tebe, v jinej čas a v jiný době."

Už pár dlouhých dní se na tenhle článek připravuji, odhodlaná vepsat sem veškeré své myšlenky, veškeré pocity, dojmy, strasti. Měla jsem připravených spoustu věcí, o kterých jsem se chtěla zmínit. Jenže jsem otevřela článek a... nic. Pusto, prázdno.


V hlavě mám tisíce a tisíce myšlenek, které přeskakují jedna přes druhou, hlasitě se překřikují a já v tom mám zmatek, což je mou největší chybou v poslední době. Obrovské množství myšlenek, kterým rozumím jen já a dvě mé nejbližší přítelkyně přes myšlenky. Mohu k nim být naprosto upřímná, protože vím, že ať řeknu cokoliv, tak i když to třeba zazní špatně, ony přesně pochopí, že jsem to vůbec nemyslela zle nebo tak. Znají mě tak dobře, že ví, jak jsem to myslela, i když jsem to třeba špatně zformulovala. A to mě mrzí.

Říká se, že lež má krátké nohy a s poctivostí (upřímností) nejdál dojdeš. Ale víte co? Jsou to kecy. Nedávno jsem byla naprosto upřímná, řekla jsem všechno, co jsem si myslela, ale byl to obrovský omyl. Přestože jsem to nemyslela vůbec zle, spíše naopak, druhá strana to pochopila špatně. Úplně špatně. A mě to ničí, každý den. Každý den se budím s mizernou náladou, která mě zevnitř totálně demoluje, cupuje mě na kousíčky, a to jen kvůli tomu, že jsem něco podala jinak, jinak než to mělo vyznít, jinak než jsem to myslela. A každý den hledám řešení, nějaké východisko, jak bych z téhle mizérie mohla vyjít ven, jenže to neumím.

Špatné myšlenky a špatná slova, která padala a padají ze všech stran mě noří hlouběji a hlouběji, do neuvěřitelně hluboké propasti, ze které umím vylézt jen na chvíli, než spadnu zase dolů, o kousek níž, než jsem byla předtím.

Přála bych si, aby vše bylo v pořádku, abych ztracené získala zpět, jenže nevím jak. Mám snad lhát, jen aby vše bylo dobré? Proč prostě nemůžu být upřímná? Já vím, že je složité se ve mně vyznat, mám s tím problémy i já, ale proboha, záměrně bych nikomu neublížila, tuplem ne těm, které, jedním ze spousty způsobů lásky, miluji.

Mrzí mě, že moje myšlenky a pocity jsou natolik komplikované, že ať to řeknu jakýmkoliv způsobem, pochopí se to špatně nebo ještě hůř. Mrzí mě, že kvůli mé upřímnosti ztrácím pro mě důležité lidi, ačkoliv nic nemyslím zle. Mrzí mě spousta věcí, ale prostě nevím, nevím jak s tímhle bojovat a co dělat. Můžu snad jen doufat, že jednou... Že jednou se to, co jsem ztratila, vrátí zpět.





 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.