Neodcházej 5.

1. dubna 2013 v 12:15 | Katie |  Neodcházej
Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Snad si to někdo přečte. Snad budu psát víc... Nic neslibuji a omlouvám se:))

Tělo je stvořeno pro rozkoš, ale není v něm láska.
A tak se teď marně pokouším obejmout svého ducha.
GUILLAUME APOLLINAIRE

- "To víš, nechci to pokoušet..."
- "Samozřejmě že můžeš!"
- "Dnes zůstanu..."


"Cože, ty ses vrátila k Peterovi? Jak jsi to mohla udělat?" vyvalila na mě oči Aneta v jednom z barů poblíž mého domova. Už dlouho jsme si slibovaly nějaký dámský večer, a až dnes, asi dva měsíce od chvíle, kdy jsem se dala dohromady s Peterem, se nám to podařilo. "Nepamatuješ si, co udělal?" zatvářila se, jako kdyby právě kousla do citrónu.
"Já vím, ale to už je dlouho! Byli jsme na střední a..." zaprotestovala jsem.
"Vyjel po mě! ... ale dobře, nebudeme si kazit večer, třeba se změnil." Její výraz se zase změnil v úsměv. Chvíli byl strojený, ale po chvíli už byl zase naprosto obyčejný. "A co vůbec ten krasoň, co tě kdysi vezl domů? Jak jsi mi kvůli němu volala..."
"No... myslím, že si ze mě dělal tak akorát srandu. Pár dní jsem si to přehrávala v hlavě a bůh ví, kolik holek tam takhle chytí..." zamračila jsem se. "Dal mi číslo a myslel si, že se mu hned ozvu protože budu zvědavá. Bůh ví, jestli v tvé partě vůbec byl." Zakřenila jsem se, když jsem si na něj vzpomněla. "To je taky jedno. Co ty doma, všecko dobrý?" usmála jsem se.
"Pokoušíme se o sourozence pro malou..." úplně se jí změnil výraz ve tváři. Tak nějak zjihla. Na jednu stranu jsem jí ten její život strašně záviděla. Mít toho pravého po svém boku a rodinu. Tu spokojenost.
"Proto piješ jen džus, jo?" usmála jsem se. "To je úžasný! Držím palce a chci hned vědět, kdyby něco!" pohrozila jsem jí zvednutým ukazováčkem.
"To víš, nechci to pokoušet..." pozvedla skleničku a mrkla na mě. "Kdyby náhodou. A neboj se, určitě budeš mezi prvníma... Víš co? Nechceš jít tančit?" ukázala směrem ke schodům, které vedly do podzemního patra, kde byl taneční parket.
"Vážně, mamino?" zvedla jsem obočí.
"No dovol... zas tak stará nejsem. Občas i maminy se mohou pobavit, no ne?" zasmála se. "Nebo už jako patřím do starého železa?"
"Ani v tom nejmenším! Ten chlápek za námi tě celou dobu svléká očima, a evidentně mu vůbec nevadí tvůj prsten!" nahnula jsem se, abych jí to pošeptala. "Spíš se bojím, abych tě vůbec uhlídala!"
"O mě se neboj. Umím se o sebe postarat!" zamrkala na mě, dopila pití a vstala, aby se vydala tančit. S úsměvem jsem ji následovala.

***

Nezůstaly jsme v klubu dlouho, ale náležitě jsme si to užily. Tancovaly jsme možná hodinu - dvě a dokonce se k nám přidali ti kluci, z nichž jednomu se Aneta evidentně líbila. Naštěstí nebyli vlezlí, chvilku si zatančili vedle nás, zeptali se co pijeme a Aneta dokonce dostala lísteček s telefonním číslem. Domů jsme se prošly s podpatkama v rukách. Připadala jsem si zase jako za starých časů, kdy jsem chodila také na jiné večírky než na ty pracovní a vracela jsem se za svítání, v létě bosá.
Aneta měla spát u mě, malá byla na hlídání u našich a manžel na služební cestě.

***

"Měla bys k našim zajet se mnou..." usmála se Aneta ráno, když jsme se ještě válely v posteli. "Zas tě prý pěkný čas neviděli. Bojí se o tebe, moc se jim nelíbí ta tvoje práce."
"Já vím, už mi to říkali. Nedokážou pochopit, že se vážně není čeho bát.Co by se mi tam asi tak mohlo stát? Zlomím si nohu na podpatku?" otočila jsem se na záda a zírala do stropu.
"Vždyť já vím. Jsi prostě jejich malá holčička. Nejraději by tě měli do tvých čtyřiceti u sebe doma, žádná práce pro ně nebude dost dobrá. A nedělej si iluze. Ani žádný chlap." Zasmála se.
"Ach jo. Proč nemůžu být tebou?" povzdechla jsem si. "Co si dáš k snídani?" natáhla jsem se pro telefon a pomalu se posadila. Čekala tam na mě jedna zpráva od Petera. =Ahoj kočky, jak jste si to užily? Nezlobily jste moc? Miláčku, tenhle týden mi to nevychází. Moc tě chci vidět, ale nedá se nic dělat. Snad o víkendu... pusu=. Položila jsem telefon do peřin. Zas nemá čas, co jsem taky čekala. Ta práce ho snad zavalí.
"Dám si čaj... a potom co tu máš? Nedělám si moc iluze, znám tě!"
"Náhodou jsem kvůli tobě včera ráno nakoupila! Koblihu?" zasmála jsem se jejímu předstíranému, šokovanému výrazu. "Nežiju si tak hrozně. Co si to o mě myslíš?"
"Já vím! Dobře, koblihu jsem neměla snad od doby, co jsem vdaná. Vždycky nějakým záhadným způsobem všecky zmizí!" taky se zasmála a vymotala se z peřin, aby mě následovala do mojí pidi kuchyňky.
"Právě proto jsem je koupila. Přesně tohle jsem si totiž mohla myslet, ty moje chudinko!" natočila jsem vodu do konvice a zapnula ji. Mezitím jsem připravila hrnky a sáčky s čajem. Ze sáčku jsem vyndala dvě koblihy s marmeládou a dala každou na talířek.

"Myslím, že jedna mi stačit nebude!" olízla se mlsně Aneta poté, co dostala jeden z talířků do rukou a jako malá poskakovala ke gauči v obýváku. "Můžu doufám jíst u konferenčního stolku!" zavolala na mě.
"Samozřejmě, že můžeš!" odpověděla jsem jí stejnou tóninou hlasu. "Zapni si televizi, jestli chceš!" už jsem jen zalila čaje a vydala se za ní.
"Nebudu přeci zapínat televizi, když si chceme povídat, nebo jo?" sledovala jsem, jak se vrhá na sladké pečivo. "Mm... to je tak dobrý, že to snad ani není možný!" broukala si pod fousky.
"A taky nezdravý!"
"To sice ano, ale když si něco takového dopřeji jednou za pět let, tak se mi snad nic nestane..." vzala si ode mě šálek s čajem.
"To víš, že nestane, ty divoško!" musela jsem si rýpnout a připomenout jí předchozí večer. To se strhlo v živou debatu o tom, jaké to bylo. A že bychom to mohly zopakovat a podobně.
Aneta zůstala celý den, objednaly jsme si čínu k obědu, povídaly a sledovaly pár filmů. Večer se pro ni zastavila její drahá polovička a já zůstala opět sama. Ne ale na dlouho.

***

"Jsi doma sama?" zaznělo do telefonu naléhavě, když jsem ho zvedla. Co takhle nějaké ´ahoj? Jak se máš?´
"Ano jsem, proč?" zvedla jsem obočí.
"Čekám dole za dveřmi, přijď mi prosím otevřít." Ukončil hovor. To mám teda radost. Tady bordel jako v tanku, a přítel za dveřmi. Zhluboka jsem se nadechla, zvedla se ze sedačky, popadla největší svinčík a odnesla ho do kuchyně. Tam snad nepůjde. Mezitím jsem zabzučela na dveře, aby se Peter dostal do baráku. Ještě jsem stihla otevřít okno v obýváku, abych vyvětrala a dveře z chodby jsem nechala otevřené. V rychlosti jsem ještě běžela něco pouklízet.

"Ahoj..." objaly mužské ruce mé boky a na krku mi zezadu přistál polibek.
"No ahoj... Příště dej vědět předem..." otočila jsem se k němu.
"Nejsi ráda, že mě vidíš?" zamrkal psím pohledem.
"O to nejde." Usmála jsem se. "Jen jsem tě nečekala... nemám tu uklizeno..." nechala jsem se políbit, takže jsem nemohla pokračovat ve výčtu důvodů, proč mi měl zavolat dřív.
"Zlato," líbal mě a vedl pozadu směrem k ložnici. "V postýlce uklizeno snad máš...Víc nepotřebuji... Moc jsem se na tebe těšil." Jeho ruce bloudily pod mým tričkem a vyhrnovaly mi ho nahoru, až nakonec skončilo někde na půli cesty mezi obývákem a ložnicí.
"Zůstaneš dnes přes noc, nebo máš zase práci?" zamručela jsem a na oplátku sundala tričko jemu.
"Dnes zůstanu..." nohama jsem narazila do postele a on mě na ni shodil. Rovnou mi sundal džíny, stejně tak i sobě. "Doufám, že zítra nejdeš do práce..." klekl si nade mě. "...protože tohle bude na dlouho." Sklonil se, aby mě políbil. To, že jdu, ale až na večer, takže je vlastně vše v pořádku, už jsem neměla možnost přes jeho rty vyslovit. Zároveň jsem byla tak nadšená z toho, že se vedle něj zítra probudím, že i kdybych do práce musela ráno, nejspíš bych zatelefonovala, že mi není dobře...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.