Friends with benefits 15.

17. března 2013 v 12:37 | Saline A. |  Friends with benefits

"Chci si to dítě nechat," ozvalo se nesměle, ale rozhodně ode dveří, až jsem sebou cukla. Nyze tam stál už převlečený, s rukama v kapsách a lítostí v očích. "Poslyš, toho, co jsem udělal ani na vteřinu nelituju, protože Fler si zasloužil každou ránu, ale lituju toho, že to nepřímo zranilo tebe. Víš moc dobře, že tobě bych ublížit nikdy nechtěl," mluvil tiše, zatímco ke mně pomalu kráčel. Mlčky jsem sklopila pohled, ale kývnutím mu dala jasně najevo, že poslouchám. "Když jsme přišli do klubu, Fler tam ještě nebyl, přišel až později," klekl si přede mě a chytil mě za ruku, palcem jí hladíc. "Chtěli jsme ho ignorovat, jenže pak začal mít blbý řeči na tebe. Kdyby byl opilý, tak by to asi nějak přešel, ale on byl naprosto střízlivý, Viky. Musel jsem chránit tvojí čest," naléhavě mumlal.


"Proč jsi to ale nemohl udělat slušně?" vzhlédla jsem k němu. "Dal jsi mi slib, Mirco. Věděl jsi, že budu proti tomu, že budu naštvaná a stejně jsi to udělal."

"Omlouvám se," zašeptal, jemně mi líbajíc klouby prstů. "Ale nedávej kvůli tomu pryč naše dítě, prosím. Já ti přísahám na vlastní život, že budu vzorný otec i manžel, snesu vám modré z nebe!"

S povzdechem jsem zavrtěla hlavou, vyhlížejíc z okna ven a ignorujíc jeho poznámku o manželství. "Nepůjdu na potrat. Určitým způsobem jsem to věděla už ve chvíli, kdy mi tu novinku řekl lékař. Ale nechci, aby malé mělo za otce muže, který nejde pro ránu daleko, rozumíš mi?"

"Naprosto to chápu," přitakal souhlasně. "A už se nikdy nebudu prát, pokud to nebude naprosto nezbytné, přísahám. Miluju tě, jsi můj život. A to malé bude maximální vrchol všeho," usmál se s nadšením. Pohled na něj mi nedal na výběr, prostě jsem se musela usmát taky. Konečky prstů jsem ho pohladila po tváři těsně před tím, než jsem se k němu po tichém vyznání lásky sklonila a políbila ho. Okamžitě si mě stáhnul k sobě dolů do opatrného objetí, zatímco dlaní mi sjel k bříšku a pohladil mě tam. "Budeme perfektní rodina, uvidíš."

"Však já vím," pousmála jsem a znovu se k němu přitiskla. "Měl bys vydat nějaké prohlášení, ti novináři jsou otravní už jen při pohledu z okna."

"Řeknu jim k tomu svoje," souhlasně přikývl, přičemž mi prohrábnul vlasy. "Ale až po tom, co si užiju něžnou chvilku s mojí těhotnou přítelkyní," zazubil se, až jsem se musela zasmát. Všechno vypadalo být v pořádku. Ale opravdu bylo?

*

Přesně jak Nyze slíbil, na druhý den svolal tiskovku, na které řekl všechno potřebné ohledně noci, kdy se poprali s Patrickem, přestože hrozilo, že ho za to budou trestně stíhat. Nicméně tohle prohlášení odradilo jen část novinářů, ti ostatní se nám stále drželi v patách. Očekávali, že z nás vytřískají nějaké drama, hlavní titulku do novin.

A to byl možná důvod, proč se ode mě Nyze odmítal vzdalovat. Bál se, že by mi snad mohli nějak ublížit, což samozřejmě nechtěl dopustit. Tím pádem se seznámil s většinou lidí z mého týmu, protože byl prostě… všude. A mě to štvalo.

"Zlato, jdu si zaběhat do parku, dobře? Za hodinku budu zpátky," přetáhla jsem si přes hlavu teplou mikinu, kontrolujíc přítomnosti mobilu i ipodu.

"Co?" zvedl hlavu od počítače. "Dej mi pět minut, převléknu se a půjdu s tebou," hned se začal zvedat, ale já ho rukou zatlačila zase zpátky do pohovky.

"V žádném případě se mnou nikam nejdeš," zavrtila jsem hlavou. "Posledních čtrnáct dní jsi se mnou úplně pořád, a i když tě vážně miluju, prostě potřebuju být chvilku sama."

"Ale co když se vám něco stane?"

"Nyze," s povzdechem jsem si mu sedla na klín a objala ho kolem krku. "Co blázníš? Byl jsi u toho, když mi doktor říkal, že já i malé jsme v pořádku, a že nevidí žádný problém v tom, abych dál chodila běhat. Víš moc dobře, že běhám pomalu, není se čeho bát. A park je deset minut odtud, takže kdyby se mi udělalo špatně, budu doma brzo."

"Jsi si jistá, že bych neměl jít s tebou?" pevně mě objal kolem pasu, přičemž hlavu mi zabořil ke krku. "Pořád jsou všude novináři, může tě někdo přepadnout, může…" umlčila jsem ho polibkem. Dlaněmi jsem si přidržovala jeho obličej, nepřestávaje ho líbat.

"Tak a teď si jdu zaběhat. Zhruba za hodinu budu doma a telefon mám u sebe, což ale neznamená, že mě budeš kontrolovat každých deset minut, jasný?" pobaveně jsem se odtáhla a vstala. "Zatím si tu můžeš dodělat věci do práce, protože večer nebudeš mít čas kvůli té večeři, kterou jsi mi slíbil."

"Neboj, nezapomněl jsem na to," s úsměvem zavrtěl hlavou. "Bud tedy opatrná a kdyby se ti jen trošku udělalo špatně, okamžitě se otoč a přijď, jasné?"

"Samozřejmě," protočila jsem očima a zasmála se, míříc k výtahu. "Ať ti jde práce hezky od ruky, uvidíme se za chvilku," ještě jsem mu s úsměvem stihla zamávat, než už mě výtah vezl dolů.

Jakmile se mi podařilo dostat se skrz novináře, se slastným výdechem jsem se dala do poklusu. Od té doby, co Nyze zjistil, že jsem těhotná, chodil běhat semnou a rychlost se rovnala nule nebo mě nepouštěl běhat vůbec, stejně jako byl přehnaně opatrný u dalších asi milionů věcí. (nesměla jsem nic smažit, protože co kdyby to náhodou prsklo na břicho?). Na jednu stranu byla jsem starostlivost skutečně roztomilá, ale na druhou stranu jsem si připadala jako ve zlaté kleci. Dusilo mě to a já kvůli tomu měla nutkání utéct, a to co nejdál by to šlo.

Zároveň jsem ale věděla, že kdybych byla byť jen na pár hodin daleko od něj, zešílela bych. Stala jsem se na něm závislá takovým způsobem, že mě to samotnou až děsilo. Co budu dělat, až budu muset pracovně odjet? Nebo až bude Nyze na nějakém turné? Umřu bez něj, ať už mě dusí sebevíc, to mi bylo víc, než jasné. Tuplem, když jsem pod srdcem nosila naše společné dítě.

Dlaní jsem si pohladila bříško a pousmála se. Kdysi bych si nedokázala představit, že budu matkou takhle mladá, ale teď, když už jsem ho čekala, byla jsem z toho nadšená. Těšila jsem se, až bude bříško růst, až každý uvidí, že mě Nyze udělal tak moc šťastnou, že oficiálně patříme k sobě. Se vším všudy.

*

Jak jsem si přála, čas nabral silných obrátek, a tak bříško brzy začalo růst, čehož už si ale samozřejmě začali všímat i novináři, a byli tak otravní víc, než kdy předtím, takže jsem ani neprotestovala, když mi Nyze zařídil ochranku. Byla jsem z nich lehce vyděšená, protože na rozdíl od Ameriky, tady byli novináři podstatně vlezlejší. Ničeho se neštítili, zatímco v Americe alespoň trochu dbali na osobní prostor, alespoň tedy z toho, jaké jsem měla zkušenosti já.

Ať tak či tak, v osmém měsíci jsem už raději nechodila běhat, aby ti hlupáci neztropili nějakou hloupost, jen jsem si užívala těhotenství a současně plnila několik zakázek, na které si mě vyžádali.

A z jedné takové jsem se i vracela domů, výjimečně bez ochranky, protože si potřeboval zajít k lékaři. Stavila jsem se v centru města pro Nyzeho oblíbenou večeři, chtěli jsme si udělat hezký večer, jen my dva…

Nevím, jestli do byl osud, náhoda nebo jen pitomá ironie osudu, ale při přecházení silnice se přímo proti mně vynořilo auto. Všechno se to seběhlo tak rychle, jako kdyby to bylo během pouhého mrknutí oka. Dílo okamžiku, vteřiny. Za rtů mi ani nestihl uniknout vyděšený výkřik. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo přitisknout si ruce na břicho.

*

Křik. Zápach benzínu smíšeného s krví. Houkání sanitky. Bolest, jako když vám někdo po kouscích láme všechny kosti v těle. A strach. Nepředstavitelný strach, který vám zabírá každičký milimetr myšlenek. Není to ale strach o vás nebo vaše tělo. Je to téměř až hysterický strach o to nenarozené dítě, které nosíte pod srdcem.

"Slečno, slyšíte mě?" skláněl se nade mnou nějaký doktor.

Chtěla jsem na něj vykřiknout, ať zachrání moje dítě, ale ze rtů mi nevyšlo víc, než prázdné zachrčení. Vyděšeně jsem vykulila oči a zoufale na něj zírala. Co se mi stalo? Co je s dítětem? A proč kruci nade mnou jen stojí a nic nedělá? Znamená snad jeho nečinnost to, že už mi není pomoci a já umírám? Znamená to, že už nikdy neuvidím Mirca? Že nepoznám naší dceru?

Srdce mi začalo bít jako na poplach a dech se zrychlil. Celé tělo mi zaplavilo beznadějné zoufalství, že už nikdy neuvidí ty, co nejvíc miluji, ale okamžik na to mi na mysl vytanula nová myšlenka. Znamená to snad, že umírá malá?

Netuším, kde se ve mně najednou sebralo tolik síly, ale vší silou jsem chytila doktora za ruku. "Zachraňte dítě," vydechla jsem zoufale, ale rozhodně. A to je to úplně poslední, co si pamatuju.

Pohled do očí muže, který byl stejně vyděšený jako já, ale ani jednomu se z pohledu nevytrácela víra. Oba jsme pevně věřili, že dnešní noc, na téhle silnici, uprostřed střepů, kouře, krve a paniky, bude minimálně jeden život, kterému nedovolí vyhasnout. Život mého a Mircova dítěte.

A pak jsem upadla do bezvědomí.
 


Komentáře

1 Aňa | 17. března 2013 v 16:51 | Reagovat

Ze začátku krásný díl, hmm rozněžnělý Nyze :*, ale konec-NO PROBOHA!!! Hey doufám, že budou obě v pořádku, jinak to bude mooooc smutné :( Čeká holčičku? Líp by se mi k NIM hodil chlapeček :D

2 Saline A. | E-mail | Web | 17. března 2013 v 18:15 | Reagovat

[1]: O:) O:) O:)
Ale holčička bude Nyzeho princezna. :D

3 Danchen | 18. března 2013 v 7:17 | Reagovat

no sakra . .doufam, ze za tohle nemuze Fler .. to by od nej nebylo moc pekne :(
a taky si preju at se ta holcicka zachrani ..

4 Aňa | 18. března 2013 v 12:28 | Reagovat

Vypadá to tedy, že holčička přežije, když bude Nyzeho princezna :), ale doufám, že nenecháš umřít maminku, ty ty ty ;) Jééé, slintám nad představou Nyzeho s malou princeznou v náručí :*

5 flixo | 15. srpna 2013 v 0:02 | Reagovat

proboha, cos to provedla? proc takovy zvraty ke konci? :X

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.