Friends with benefits 16. Konec

21. března 2013 v 19:09 | Saline A. |  Friends with benefits
(Z POHLEDU NYZEHO)
Celý můj život byl založený na dřině, potu a krvi. Nikdy jsem nepatřil k těm, kterým by nedělalo problém vyjadřovat své city a dávat najevo emoce. Byl jsem tvrďák Nyze, u kterého všichni znali radost nebo vztek.

A možná právě to byl ten hlavní důvod, proč kolem mě všichni mí přátelé v posledních čtrnácti dnech chodili po špičkách. Nikdo z nich nevěděl, jak se zachovám. Netušili, co obnáší můj stav smrtelného strachu a zármutku.


Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že Viktorii srazilo auto, uplynulo už zmiňovaných čtrnáct dní. Všechny nejspíš upřímně šokovalo, když jsem jako první nechtěl, šílený vzteky, zabít toho řidiče, ale hysterický strachy vidět Viktorii a dítě. Byl jsem natolik otřesený, že jsem se nechal odvést strážníkem, ačkoliv jsem neposlouchal vůbec nic z toho, co mi říkal. V hlavě mi pořád dokola běželo jako zaseknutý film oznámení, že mojí přítelkyni srazilo auto, když přecházela silnici.

V mrákotách, naprosto neschopný čehokoliv, jsem se nechal provést obrovskou budovou plnou lidí, kteří na mě vrhali soucitné pohledy, přestože o ně nikdo nestál. Nechtěl jsem, aby se na mě takhle dívali. Chtěl jsem jenom vidět Viktorii a naše dítě…

*

A pak se mi moje zoufalé přání splnilo. Strážník zastavil před tmavými dveřmi a stejně jako ostatní na mě vrhl pohled plný soucitu a lítosti, než mi stisknul rameno a nechal mě tam samotného. Vteřiny, kdy jsem stál před tou místností, mi připadaly jako hodiny. Trvalo ještě hodnou chvíli, než jsem sebral veškerou odvahu otevřít dveře a konečně stanout tváří v tvář realitě.

Sotva jsem spatřil Viktoriin obličej posetý modřinami, do očí se mi nahrnuly slzy. Jediná věc, která mě na tom všem uklidňovala, byl zvuk monitorující její funkční srdce. Zlomeně jsem si sednul na křesílko vedle její postele a sevřel jí ruku, kterou jsem vzápětí políbil.

Chvilku mi trvalo, než jsem pohledem přejel přes obvazy ovázanou druhou ruku, nohu v dlaze až k jejímu břichu. Zíral jsem na její žebra, těsně ovinutá nějakou látkou, než mi došlo, že jí chybí těhotenské břicho. Srdce se mi divoce rozbušilo. Proč je její břicho ploché? Kde je dítě?!

Prudce jsem vyběhl z pokoje a zamířil k prvnímu doktorovi, který se mi dostal pod ruku. "Viktorie Panettiere - kde je ksakru naše dítě?!" hystericky jsem ho chytil za ramena a zatřásl s ním.

"Oh!" překvapeně zamrkal a okamžitě poodstoupil. "Pojďte za mnou, tohle bychom neměli probírat na chodbě. Lepší bude, když to uvidíte na vlastní oči," pokynul mi rukou.

Nechápavě jsem ho následoval. "O co se jedná? Co se tu děje, doktore? Proč mi to nemůžete říct?" začínal jsem být pološílený, ruce se mi klepaly a mozek přestával rozumně uvažovat.

"Jen klid, mám pro Vás víceméně dobrou zprávu," usmál se před nějakými dveřmi. "Když došlo k té nehodě, Vaše žena byla velmi vážně zraněna. Celkový rozsah jejího zraněný byl natolik závažný, že došlo k přerušení činnosti mezi ní a plodem," odmlčil se, jako kdyby hledal správná slova. "To dítě muselo okamžitě ven, jinak by zabilo jak jeho, tak i Vaší ženu. A jelikož Vaše žena začala mít komplikace… Bylo nutné ještě během převozu do nemocnice provést císařský řez."

"Takže… mi tu říkáte vlastně co?" koukal jsem na něj jako idiot.

"Že bych Vám rád představil Vaší dceru," usmál se a vtáhl mě dovnitř. S očima navrch hlavy jsem klopýtal za ním a nemohl uvěřit tomu, že právě vidím svou prvorozenou dceru. "Díky tomu, že Vaše žena byla už v osmém měsíci, holčička má plně vyvinuté všechny orgány a je naprosto zdravá, nicméně i tak si jí nějakou chvíli necháme v inkubátoru, aby mohla ještě trochu povyrůst, ale nebude to víc, než pár dní. Potřeboval bych od Vás ale vědět, jestli jste se dohodli na jméně."

"Zoe," zamumlal jsem tiše, zatímco jsem se posadil vedle ní a omámeně jí sledovat. "Můžu si jí pochovat?" prosebně jsem k němu vzhlédl.

"Samozřejmě, jen ne na dlouho," s chápavým úsměvem přikývl a jakmile dopsal nějaké věci do karty, odklopil víko a maličkou mi opatrně podal.

Byla tak drobná, že se mi většina jejího těla vešla do dlaně, jen nohy jí přečuhovaly. Titěrnými prstíky šmátrala kolem sebe, ale jakmile jsem jí podal svůj ukazováček, uklidnila se a rozlepila oči. V tu chvíli už jsem to nevydržel a rozbrečel se, zatímco jsem si jí přivinul k hrudi.

A tohle byla chvíle, kdy jsem poprvé spatřil svou dceru.

*

Stejným způsobem probíhaly následující dny. Ačkoliv jsem se sebevíc snažil, Zoe na pokoj k Viktorii nepřestěhovali, přestože už jí z inkubátoru přemístili do normální postýlky. Jak ale bylo s ní všechno v pořádku, o Viktorii se to říct rozhodně nedalo. I když jí všechny tělesné funkce sloužily, stále zůstávala v bezvědomí. Pravidelně jsem se střídal v návštěvách jejího pokoje se Zoiným, ale u Viktorie jsem strávil noc co noc.

Uplynulo přesně čtrnáct dní od té autonehody, když se to stalo.

Bylo krátce po poledni, nijak dlouho poté, co odešel Bill, kterému jsem už téměř tradičně brečel na rameni, když jsem si vyčerpaně položil hlavu na Viktoriinu ruku. Byl to zlomek vteřiny, kdy pohnula prsty. Okamžitě jsem se vymrštil do sedu a sledoval jí, ale její pohled putoval přímo na její bříško. Dřív, než jsem stačil cokoliv udělat nebo říct, z úst se jí vydral vyděšený výkřik a její srdce se zastavilo, když pochopila, že dítě tam už není.

Pokojem se rozlehl táhlý zvuk ohlašující varování o nečinnosti jejího srdce a v tu chvíli už do pokoje vtrhla skupina lidí. Dvě sestry mě okamžitě odtáhly od Viktoriiny postele, zatímco lékaři hned začali s oživováním.

Vyděšeně jsem tu scenérii sledoval. Muže, kteří se nekonečně dlouho snažili obnovit činnost Viktoriina srdce. A zatímco oni pro ni dělali všechno, já jen stál a nečinně na ní zíral ve chvíli, kdy umírala.

*

Přežila. Po třech minutách oživování, přežila. Jakmile jim naskočila, sesunul jsem se k zemi a samou vděčností se znovu rozbrečel. V zápětí na to jsem hned donutil doktora, aby Zoe přestěhovali do Viktoriina pokoje, aby příště, až se probudí, ji viděla. V žádném případě jsem nechtěl riskovat, že by se podobná situace zopakovala, nechtěl jsem znovu riskovat Viktoriin život. Musela vědět, že ona i dítě jsou v pořádku, v bezpečí.

*

(Z POHLEDU VIKTORIE)
Vzbudila mě bolest. Šílená bolest páteře a hlavy. A pláč. Zmateně jsem se pokusila otevřít oči a jakmile se mi to podařilo, nevěřícně jsem zamrkala. Kousek ode mě postával Nyze a v náručí kolébal maličké dítě v růžovém, které smutně fňukalo. Co to bylo za dítě? Bylo naše? Ale vždyť já byla v osmém měsíci. Znamenalo to, že bylo v ohrožení?"

"Ny…" zkusila jsem promluvit, ale ze rtů mi uniklo jen zachraptění. Trhaně jsem se nadechla a zkusila do znovu. "Nyze," zašeptala jsem s vypětím všech sil. Ani jsem nevěřila, že by mě přes zvuky vydávané holčičkou slyšel, ale k mému velkému překvapení vzhlédl a nevěřícně na mě zíral. Jak dlouho jsem tu ležela?

"Viktorie," úlevně vydechl. Viděla jsem, jak se mu do očí nahrnuly slzy. Okamžitě ke mně přistoupil a políbil mě na čelo, hladíc mě přitom po vlasech.

"Zoe?" vydechnu s námahou s pohledem upřeným na malou.

"Ano," přikývl s úsměvem. Neotálel ani vteřinu a hned mi jí položil na hrudník, přičemž mi ochotně pomohl s rukama, abych si jí mohla přidržet.

"Je tak krásná," dojatě jsem se usmívala a prstem jí hladila po tváři. Zvědavýma očima klouzala pohledem po mém obličeji a rozevírala pěstičky. "Je v pořádku?" vzhlédla jsem po chvíli k Nyzemu.

"V naprostém," přikývl a přilehl si k nám. "Přišla na svět už před čtrnácti dny, prý došlo k přerušení spojení mezi vámi. Ale doktor říkal, že už je dost velká a plně vyvinutá, takže v inkubátoru byla jen chvilku," usmál se. "Pak jsme ti jí nechali přivést na pokoj."

"Co se stalo, Nyze?" zašeptala jsem.

"Měla jsi nehodu…" Před čtrnácti dny ses vracela z focení a… když jsi byla na přechodu, vyřítil se nějaký šílenec, srazil tě v obrovské rychlosti… Ani nevím, jaká všechna zranění jsi měla, ale čtrnáct dní jsi byla v bezvědomí. Pak ses na chvíli vzbudila, ale zřejmě samým šokem, že už jsi nebyla těhotná, zastavilo se ti srdce," bolestně zavřel oči. Natáhla jsem ruku a jemně mu stiskla zápěstí. "Po třech minutách jsi jim konečně naskočila. A vzbudila ses dneska, tedy o den později."

"Hlavně, že jsme se Zoe nakonec v pořádku," pousmála jsem se.

"Za to jsem se modlil," přitakal souhlasně. Hned na to se ke mně sklonil s drobným polibkem. "Myslel jsem, že zešílím. Jednou mi museli dát uklidňující léky, to když se ti zastavilo srdce."

"Teď už to bude všechno dobrý," něžně jsem ho pohladila po hlavě. "Už jsem vzhůru, už je to v pořádku."

"Já vím," pousmál se lehce, jemně mě objal kolem pasu. "Až tě pustí domů a ty se úplně uzdravíš. Vezmu si tě. Budeme manželé, nastěhujeme se k sobě se všemi oficialitami a všechno bude dobrý. Teď už prostě musí…"

***
Nechtěla jsem tuhle povídku končit. Měla jsem s ní plány, ještě byla spousta věcí, kterým jsem chtěla dát průchod, ale protože se pokazilo spoustu věcí a smysl celé povídky byl bohužel ztracen, tak jsem se rozhodla ji ukončit. Nechávám tak další dění osudu, ať se děje, co se dít má.
Tímhle uzavírám spoustu věcí, vracím se k bývalým rozepsaným dílům, které netrpělivě čekají na svůj konec.
 


Komentáře

1 Katie | Web | 21. března 2013 v 21:40 | Reagovat

ééé jsem trochu zmatena. Jako krásná povídka krásný konec, ale už minulý díl byl prostě uťatý, to se nezapře. Škoda, ale jsem ráda že to dopadlo dobře :) samozřejmě moc hezky napsané.
P.s.: mám dva dílky mé povídky pokud jsi mě v tomhle ještě nepohřbila. V sobotu si na to snad sednu a přepíšu ♥

2 Saline A. | E-mail | 21. března 2013 v 21:47 | Reagovat

Ano já vím, že to bylo uťaté a upřímně mě to i mrzí, ale... bohužel se změnily okolnosti, kvůli kterým jsem povídku začala psát a nemám už vnitřní sílu na to, abych v ní pokračovala. Ale vím, že přijdou jiné. :) A děkuji :*

Samozřejmě, že jsem tě nepohřbila, ani náhodou, máš tu pořád plně vyhrazené místo, které na tebe netrpělivě čeká. :)) ♥

3 Katie | Web | 21. března 2013 v 22:11 | Reagovat

Nemáš za co já to chápu... :))

Dobře tak já se překonám a přepíšu to :D .. snažím se psát teď víc ale je to šílený nějak na nic nemám čas ale mrzí mě teď zase jako snad nikdy předtím že už nic netvořím a že když něco napíšu tak už to ani není takové jaké to bývalo. Ach, asi je něco pravdy na tom že ty rozbouřené duše píší líp než klidné :D Tóny už asi nepřekonám :)

4 Saline A. | E-mail | 21. března 2013 v 22:51 | Reagovat

[3]: Děkuju :*

Rozbouřené duše jsou na psaní nejlepší, ale není to psaným pravidlem, takže nezoufej. :) Jsem si jistá, že dřív nebo později přijde dílo, které všechny posadí na zadek, se kterým budeš maximálně spokojená. :))

5 Katie | Web | 21. března 2013 v 22:57 | Reagovat

kéž by :) kolikrát ti závidim statusy o propsaných nocích áách ♥

6 Saline A. | E-mail | 21. března 2013 v 23:45 | Reagovat

[5]: Však já jich teď mám absolutní minimum, před maturitou se mi z hlavy vykouřila i ta inspirace, která tam vůbec nebyla. :D

7 Danchen | 22. března 2013 v 16:38 | Reagovat

No popravdě sem nečekala, že to tak utneš ..  možná to mohlo být více rozepsané, ale chápu že jsou jiné povinnosti :) naprosto ti rozumím, maturita a kdo ví co všechno :)
ale pěkná povídka, je to určitě ta, která se řadí do kategorie "Přečtu si ji znovu" :)

8 flixo | 15. srpna 2013 v 0:17 | Reagovat

uff, to bylo dramo. :) i presto jak rychly spad povidka nabrala, se mi konec libil, hlavne to Nyzeho prohlaseni ve stylu "vezmem se, bude to dobry a basta". :D skoda ze nedostala vetsi prostor, ale ony vsechny postavy by si tu zaslouzily vlastni povidku. :) obzvlast treba Tom, jeho role se mi fakticky libila. mel toho v sobe hodne z brasky. :)
neda mi to a musim si rypnout.. zase Zoe? co s tim jmenem porad mas? neexistuje jiny, ktery bych nesnasela vic. :D :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.