Budoucnost je plna výzev a nadějí.

5. ledna 2013 v 17:57 | Saline A. |  myšlenkám dávám zelenou
Když jsem byla malá holčička, stejně jako každé jiné dítě jsem měla hlavu plnou snů z budoucího povolání. Když se nás ve školách ptali, čím chceme být, my dívky jsme svorně odpovídaly, že jednou budeme letušky, herečky nebo zpěvačky, najdeme si hezkého manžela, budeme mít dům se zlatým retrívrem a dvě děti k tomu, přinejmenším.

Jenže postupně se i naše plány měnily. U pár spolužaček přetrvalo přání být letuškami a ony se jimi již za pár měsíců skutečně stanou, což je opravdu krásné, ale všichni ostatní si svá přání změnila, mnou včetně.

Zhruba v šesté třídě jsem se stala poradkyní všech mých kamarádek. Chodily za mnou s bolavým srdcem po rozchodech se svými příteli a mně to nakoplo k tomu, abych chtěla být psycholožkou nebo psychiatričkou. Tenhle sen se mě držel docela dlouho, než... jsem začala mít vlastní problémy. Velké problémy. Proto jsem teď, při pohledu na vybledlé jizvy na zápěstí, vážně ráda, že jsem od této kariéry upustila. Nedokázala bych ustát složité problémy ostatních - sesypala bych se jako domeček z karet. A kdo ví, jestli by mě někdo dokázal poskládat zpět.


Ve chvíli, kdy mé problémy dospěly do toho nejhoršího už jsem aktivně plnila stránky neupraveným a ošklivým písmem, kterým jsem předávala své tehdy nejlepší kamarádce povídky. Bavilo nás předčítat si naše výtvory, milované češtinářky mě v mých tvorbách aktivně podporovaly, posílaly má díla do soutěží, která jsem i několikrát vyhrála. Zapojila jsem se do nepovinných "seminářů" na literární výchovu, kde jsem jedničky získávala téměř zadarmo. To mě nakoplo a přihlásila jsem se do školního časopisu. Každých čtrnáct dní nějaká anketa, článek, úvaha, příběh. Bavilo mě to až do samotného konce časopisu a mého odchodu ze základky.
Psaní mi vydrželo i přes všechny krize až do teď a stále se ho držím, i když se mnohdy cítím vyčerpaná a vyloženě tlačená do dalších dílů, což mě spíš otravuje než povzbuzuje, ale to je už vedlejší.
Díky šťastnému osudu se mi v loňském roce poštěstilo pracovat pro dva internetové portály, kam jsem každý týden posílala po dvou článcích. Skutečně mě to bavilo. První měsíc. Poté jsem začala být vyčerpaná, otrávená a naprosto vyždímaná. Neměla jsem náladu kvůli tomu psát ani vlastní povídky, proto jsem to stopla. Stejně jako sen být žurnalistka.
Pokud žurnalistka, tak do měsíčníků a nikdy ne na zadané téma nebo pro jednu jedinou cílovou skupinu. Chci mít rozmanitost. Takže si asi založím vlastní časopis.

A tak se dostáváme ke dnešku. Ke dni, kdy bych už měla, vzhledem k blížící se maturitě, vědět nebo dokonce už i mít podepsané přihlášky, na vybranou vysokou školu. Jenže já nemám, protože nevím, kým bych chtěla v budoucnosti být. Už odmala mě baví práce s dětmi, hlídat je, hrát si s nimi, učit je - možná tedy pedagogická fakulta? Nebo mě bavilo pomáhat druhým, starat se o ně, pomáhat jim v domácnostech - možná tedy nějaký obor se sociálním zaměřením? Nebo mám jít studovat jazyky? Nevím.

Takže myslím, že si dám rok od škol pauzu, půjdu pracovat a pak... se uvidí. Nejsem totiž jako někteří, kteří si mohou dovolit střídat obory a školy, protože jim to rodiče zaplatí. Já si všechno budu muset platit sama, takže radši promrhám rok, ale aspoň budu mít nějaké finance, budu soběstačná, nezávislá na rodičích a třeba budu i vědět, co od toho života, kromě manžela a dětí (kteří JSOU důležití), chci.
 


Komentáře

1 motylova | 6. ledna 2013 v 0:39 | Reagovat

Ja na vysku sla a stale nevim co bych chtela delat.. je to hrozny.. ale proste nevim.. ale pokud zalozis ten casopis tak ti rada pomuzu :D :D

2 Mintam | Web | 6. ledna 2013 v 2:06 | Reagovat

Krásně jsi to napsala. Krásně, i přes svou minulost, i přes svou nevyluštitelnou budoucnost, stále není čas na to, to vzdát :) Já prakticky od šesti let věděla, že chci být žurnalistkou, leč sem tohle slovo třeba neuměla ještě ani pořádně pochopit ;) Prakticky to co píšeš o soutěžích, literatuře, o uznávání češtinářkami, to jsem si taky prožila, a najednou mi došlo, že jsem zažila to co ty. Najednou takové to prozření :) Jen tys to nádherně sepsala tak, že sem se do toho úplně vcítila :) Takže chápu tvá slova, a já už dneska vím, že sem už i na střední škole měla studovat jazyky a ne něco, co se jen podobalo Střední škole. Nicméně, tohle je tvé rozhodnutí, a pokud se rozhodneš pro variantu rok bez školy, je to jen a jen tvé rozhodnutí, a bojovat za něj budeš muset jen a jen ty a proto ti chci popřát MNOHO ŠTĚSTÍ :) Jedna velká štreka před tebou, a já věřím, že s tímto nadhledem to hravě zvládneš ;) Držím pěsti.

3 Schmetti | E-mail | Web | 6. ledna 2013 v 8:50 | Reagovat

Chápu tě úplně!
Psycholožkou jsem chtěla být taky :-D To asi hodně holek. Na střední jsem třeťák pronadávala, že je to na nic, čtvrťák už jsem překousla a byl to nejzajímavější ročník. Prvák na VŠ jsem probrečela, protože jsem chtěla něco jiného, taky mě ovlivniňovalo okolí, jak odcházeli z VŠ a měnili to a tak... Myslím, že jako si v 15 rozmyslet střední je pro člověka brzo, tak pro středoškoláka VŠ. Moje zájmy se v tý době naprosto změnily.
Tak držím palce!

4 Shadow. | Web | 6. ledna 2013 v 14:48 | Reagovat

Musím říct, že to mám tak nějak stejně. Od 6. třídy chci být psycholožkou, ale zároveň by mě bavilo i psaní článků, novinaření. Mým snem je vydat vlastní knihu, což je asi trochu pošetilý sen, nevím.
Každopádně... ať už se rozhodneš jakkoliv, hlavně ať je to Tvé rozhodnutí. Nenechej nikoho, aby Ti do toho kecal. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.