We Found Love In A Hopeless Place 9. (1/2)

30. listopadu 2012 v 16:00 | Saline A. & Fee |  We Found Love In A Hopeless Place



Pairing: Harry Styles / Louis Tomlinson

HARRY
Stres z prvního týdne a náročné zkoušky se podepisovaly na každém z nás, což bylo patrné na všech, přesto to všechny stále bavilo, byli jsme plní elánu do práce i přes naprosté vyčerpání. Nicméně na mně si stres a "taneční" tréninky spolu s posilovnou, po kterých jsme se zpocení a uřícení vraceli zpět do domů, a zároveň možná i můj a Louisův výlet na bazén, vybraly daň.

V pondělí jsem se vzbudil s nesnesitelnou bolestí hlavy o celé dvě hodiny dřív, než měli všichni ostatní nařízený budík, takže jsem se opatrně, abych ho nevzbudil, nasoukal do postele k Louisovi v naději, že mě to u něj v náručí přejde.


Když mě ale po nějaké době probudila jeho ledová dlaň na čele, došlo mi, že něco není v pořádku. "Celý hoříš," zašeptal starostlivě, nepřestávaje mi pokládat ruku na obličej, jako kdyby tím snad mohl srazit teplotu. "Co tě bolí?"
"Hlava," zaúpěl jsem téměř neslyšně s přivřenýma očima, ale hned jsem zarazil jeho snahy dojít pro doktora. "Nic to určitě není, jen nějaké nachlazení," vysvětlil jsem. Nechtělo se mi strhávat na nás pozornost kvůli tomu, že mě trochu bolí hlava. Nechtěl jsem, aby to působilo jako gesto snažící se vyvolat v divácích lítost, postup do dalšího kola si vysloužíme našim zpěvem, který bude dokonalý. Hned, jak si vezmu prášek.
"Půjdu ti udělat čaj," počechral mi vlasy a na čelo mě políbil. "Zatím zůstaň tady, odpočívej, ať tě ta hlava nebolí ještě víc."

"Můžu tě políbit?" tichounce jsem se zeptal. Louisův obličej se roztáhl v dokonalém úsměvu, odhalujícím bezchybné zoubky, načež se ke mně přitiskl a políbil mě. Slastně jsem vydechl. Po týdnu spěchu to byl konečně klidný polibek beze špetky stresu z toho, že pro sebe máme pár vteřin, a poté nás od sebe zase odtrhnou. Nebýt té proklaté migrény a horečky, nejspíš by to bylo perfektní.
"Jdu ti udělat ten čaj, curly boy," s úsměvem se ode mě odtáhl. "Hned budu zpátky," ještě jednou mě krátce políbil, než vstal a zmizel za dveřmi pokoje. Zavrtal jsem se hluboko do vyhřátých přikrývek a poslušně na něj čekal, přemítajíc nad tím, jak hrozně hodného, krásného, hodného a prostě dokonalého přítele mám a čím jsem si ho zasloužil.

LOUIS
Do hrnku jsem naházel pár vhodných bylinek, zalil čerstvě uvařenou vodou a nakonec jsem přidal trochu medu, aby to neměl tak hořké. Ještě léky. Našlapoval jsem potichu; což o to, ty naše medvědy bych neprobudil, ale nechtěl jsem vyrušit nikoho jiného. Nikdo ze zdejších nebyl zrovna ranní ptáče. Zvlášť já býval po ránu nečekaně mrzutý, zatímco Harry byl samá poťouchlost.

"Sluníčko spinkáš?" optal jsem se důkladně zachumlané hromádky a posadil jsem se na okraj matrace. Vystrčil hlavu z deky a obrátil se ke mně čelem, načež se malátně začal zvedat do sedu. Nechal jsem ho se o mě opřít a pofoukal mu čaj, aby si neopařil jazyk. Podstrčil jsem mu prášek, a když do sebe žíznivě obrátil celý hrnek, pochvalně jsem ho pohladil, než jsem si vlezl zpátky za ním a nechal jej se na mně uvelebit. Neřešil jsem obavu, abych se od něj nenakazil, protože jsem si byl jistý tím, že se to nestane. Kdykoliv byly sestry nemocné, pečoval jsem o ně a nikdy se to na mě nepřeneslo. Evidentně jsem byl nějak podivuhodně imunní.

"Ještě můžeš hodinu spát, tak to pojď zkusit, hm?"
Hladil jsem ho ve vlasech a pozoroval, jak pomalu usíná. Já už se o to nepokoušel, nemělo to cenu.

O 60 minut později jsem měl chuť rozmlátit všechny naše nastavené budíky. Harry vydal zvuk sotva narozeného štěněte a dezorientovaně mžoural. Kluci, jako obvykle napůl v kómatu z únavy, brzy zaregistrovali, že nestandardně zůstáváme ležet dál, a shromáždili se kolem postele.
"Je nemocný," vyjevil jsem, co bylo očividné.
"No to nám tak scházelo," zamumlal Liam. Zayn se rozmrzele poškrábal ve vlasech a Niall starostlivě položil dlaň na Harryho rozpálené čelo.
"Tak to Simonovi nějak vysvětlete, já tu pro jistotu zůstanu s ním…" dodal jsem a pohledem se vrátil k Harrymu. Po té poznámce ožil.
"To nepřipadá v úvahu, jedu normálně s vámi!" šil sebou, jako by hodlal teď okamžitě vstát. Zamračil jsem se.
"Co je to za bláhovost, potřebuješ si odpočinout a vyléčit se."
"Schůzka se Simonem je důležitá," oponoval umanutě. No, to byla pravda. Byl to začátek celotýdenního maratonu, přičemž jsme se měli dozvědět téma tohoto týdne, domluvit se s naším mentorem na sobotní písni…
"Louis má pravdu. Ale dobře, pojeď s námi, ale hned potom se vrátíš a dnes už budeš jenom ležet," rozhodl Liam. Harry spokojeně přikývl, já protáhl obličej, ale co jsem mohl dělat.
Byli jsme odvezeni do sídla Sony Music a zavedeni do Simonovy kanceláře. Uvítal nás srdečně a žoviálně, já si toho však moc nevšímal. Sednul jsem si na opěrku Harryho křesla a po očku ho sledoval.

"Víte, neměl bych vám to prozrazovat. Správně bych se k téhle informaci neměl dostat ani já, ovšem mám své způsoby, jak si, řekněme, zajistit výhody. Ale vy si zatraceně zasloužíte to vědět. Při hlasování o postupu jste obdrželi nejvíc hlasů ze všech soutěžících. Takřka jste je převálcovali," usmál se od ucha k uchu, a to tentokrát zaujalo i mou pozornost. Poskytl nám několik vteřin na to, abychom tuhle neuvěřitelnou informaci strávili, jelikož jsme všichni s čelistmi pokleslými úžasem vypadali jako chovanci ústavu pro mentálně postižené, než pokračoval.
"Viděli jste, že ač jste byli zdaleka nejúspěšnější, nevyvolali vás jako postupující hned. Dělá se to tak úmyslně, aby pro diváky nebylo možné zjistit pořadí. Nicméně, dává to situaci nový rozměr. Odteď jste mí černí koně. Mám s vámi velké plány, pánové."

HARRY
Neslyšel jsem, co říká. Simon mluvil, mluvil a mluvil, ale já nebyl schopný zachytit ani jedno jediné sebemenší slovo a když jsem se o to jen pokusil, v hlavě jako by mi v tu chvíli vybuchla atomovka. Hučelo mi v ní a v uších pískalo. Jediné, co jsem tedy mohl dělat, bylo sledovat Simonův obličej a dělat, že plně vnímám, protože jsem v žádném případě nechtěl, aby viděl, co mi je. Byl jsem odhodlaný pracovat tak, jako kdybych nemocný vůbec nebyl, nemohl jsem v tom kluky přeci nechat!

Na okamžik jsem zavřel oči a opřel se hlavou o Louisův bok, abych dal odpočinout očím, které stejně nefungovaly tak, jak měly. Díky horečce jsem měl zrak lehce rozostřený, ale to naštěstí nebolelo, dokud jsem se nesnažil zaostřovat. Proto zavřít oči a čelit pouze třeštění hlavy, bylo snadnějším úkolem.

Úpěnlivě jsem se snažil soustředit pouze na Louisovu dlaň, která mě hladila po rameni a zádech. Předpokládal jsem, že ještě po cestě zpátky do domu mě vyplísní za mou tvrdohlavost, přičemž bude zároveň trvat na tom, abych to vyležel, ale zároveň jsem věděl, že i přesto mě zahrne láskou. Nemohl bych se na něj zlobit, pokud by byl rozmrzelý nebo naštvaný za mé rozhodnutí, protože já bych reagoval úplně stejně, ovšem s tím rozdílem, že já bych ho do té postele klidně i připoutal.

"Hned jsem zpátky," zamručel jsem po několika nekonečně dlouhých minutách a zamířil na toalety. Po cestě se mi párkrát zatmělo před očima, ale nakonec se mi tam přeci jen podařilo dojít. Jakmile za mnou zapadly dveře, přistoupil jsem k umyvadlům a opláchl si obličej studenou vodou v naději, že mě to uzdraví přinejlepším, probere při nejhorším.

LOUIS
"Harry?" zvolal jsem, když jsem vešel, a můj hlas se ozvěnou odrazil od kachliček. Dost jsem se vyděsil, poté co jsem jej spatřil sedět na zemi opřeného o zeď. "Jsi v pořádku?!" urychleně jsem si k němu přiklekl.
"Jo," vyčerpaně se na mě usmál. Oči se mu leskly od horečky… S povzdechem jsem ho pohladil po tváři.
"Jsi tu už deset minut, bál jsem se, jestli se ti neudělalo špatně… Můžeme se vrátit, všechno je domluvené. Budeme zpívat Kelly Clarkson," informoval jsem ho jen pro pořádek, momentálně na tom stejně nezáleželo. "Pojď, dostanem tě do auta," povzbudivě jsem se usmál a vytáhl jej na nohy, načež jsem ho vzal kolem pasu, nechal jej omotat mi paži okolo ramen a pomáhal jsem mu jít. Na chodbě jsme ještě střetli kluky, kteří mířili na opačnou stranu, do studia X Factoru na první lekci se Savanem. Zahrnuli Harryho láskou a péčí, ovšem jen v cuku letu, protože na nás už čekal taxík. Samozřejmě jsme se posadili dozadu, řidič o nás sotva zavadil pohledem, trasu už měl danou.

"Jen si lehni," pobídnul jsem Harryho a nechal jej, aby mi položil hlavu do klína. Vzápětí jsem mu začal špičkami prstů konejšivě kroužit po čele a prohraboval jsem jeho kučerami ve snaze přivolat k němu také nějaké příjemné pocity. Šílené, jakou ochranitelskost ve mně podněcoval.

Doma jsme byli za dvacet minut. Celou budovu jsme měli jenom pro sebe. Stát se to za jiných okolností, ani jsem raději nemyslel na to, jak bychom to oslavili, abych se nerozrušil. S vynaložením úsilí jsme se vydrápali do prvního patra a konečně jsem ho mohl usadit do postele. Ještě jsem došel zavřít dveře. Harry zápasil s knoflíky na svetru. Hned jsem byl u něj.

"Počkej, udělám to." Odevzdaně mi opřel bradu o rameno a nechal klesnout víčka.
"Děkuju. Nezlobíš se na mě?"
"Co tě nemá," odpověděl jsem s něhou. "Zachoval bych se stejně, takže ti nemám co vyčítat. Co všechno chceš svléknout?"
"Všechno."
"Dobře."
Když bylo hotovo a on se úlevně schoval pod deku, oblečení jsem mu složil, ačkoliv to své bych jako obvykle nepořádně pomuchlal.
"Ještě neusínej, dostaneš čaj a teploměr. A zachumlej se pořádně, vyvětrám tu, na tu migrénu potřebuješ čerstvý vzduch."
.
Vyvětral jsem tedy, zatemnil okna, protože tma působila na bolest hlavy stejně tak chlácholivě jako ticho, obstaral jsem ho, a jakmile usnul, sešel jsem do přízemí. Chvíli jsem jen tak bloumal, nevěděl jsem, do čeho píchnout. Později Harrymu udělám polévku, ale na to bylo ještě brzy. Nakonec jsem vyndal laptop a připojil se na Skype a Facebook, rozhlížeje se, jestli v tuhle hodinu bude přítomný někdo z mnoha mých přátel. A nepřekvapivě byli, vzhledem k tomu, že většina z nich odešla na univerzitu, kde, jak známo, funguje víceméně individuální rozvrh. Popravdě řečeno mi všichni dost chyběli, má bývalá středoškolská třída. Jsem značně extrovertně založená osoba a v kolektivu jsem býval oblíbený, protože komika má každý rád.

Takže jsem hned začal komunikovat, vyzvídal jsem, jak vypadá jejich situace, protože vysoká mě samozřejmě zajímala. Sám bych přirozeně studovat šel, kdybych nezkoušel uspět v X Factoru. Nadchla mě informace, že se všichni vzájemně domluvili a koupili si lístky na sobotní přenos, aby mě mohli podporovat i z publika, nejen posíláním hlasů. Měl jsem z toho ohromnou radost. Při představě mého doncasterského stáda přítomného v Londýně jsem se tetelil blahem. Byl jsem pověřen zjistit, kam potom v noci půjdeme zapařit. Sem jsem je ovšem dotáhnout nemohl.

S báječnou náladou jsem se po nějakém čase odhlásil a přesunul se do kuchyně, abych obstaral Harrymu něco k jídlu. Mamka nám vždycky připravovala silnou česnečku, když jsme byli nachlazení. Na dno talíře rozmačkat několik stroužků česneku, přidat majoránku a maggi, aby to mělo nějakou chuť, kousek másla a zalít horkou vodou. Bylo to natolik primitivní, že jsem to se svým kuchařským uměním dokázal i já. Jinak jsem zvládal maximálně těstoviny. Když se někdo ptal, měl jsem ve zvyku tvrdit, že umím uvařit opravdu dobrou misku cereálií. Naskládal jsem to na tác společně s čerstvě vymačkanou oranžádou a svůj náklad opatrně vynesl nahoru. Poodhrnul jsem jednu záclonu, vzal místo na kousku Harryho postele a sklonil se k němu s polibkem na spánek a dotekem na rameni.

"Miláčku? Promiň, že tě budím, ale pojď si něco sníst, potom můžeš zase spát," pošeptal jsem rozněžněle a zkusmo mu sáhnul na čelo. Zdálo se mi, že je to možná o něco lepší. Omámeně se převrátil na záda, opřel se zády o polštáře a promnul si obličej. Na tváři měl otlačený polštář.
"Kolik je hodin?"
"Tři. Mary už se vrátila. Chtěla se na tebe zajít podívat, ale zakázal jsem jí to. A dobře jsem udělal, kdyby tě takhle viděla, ještě se do tebe zamiluje a co bych pak dělal chudák já," žvanil jsem a podal mu podnos na klín.
"Co je na mně tak úžasného?" nechápavě se zašklebil.
"Vypadáš jako miminko, když spíš nebo jsi rozespalý. Já vím, proč si tě ve spánku tajně fotím," zlotřile jsem se zazubil, na což zareagoval zazubením se a zavrcením hlavou. "Tebe fotím nejvíc, ale dělám to i s ostatními. Tenkrát se mi podařilo vyblejsknout Zayna, jak si během spaní žužlá palec. Jednou to proti němu hodlám použít."

HARRY
"Třeba až si ze mě zase bude chtít udělat srandu," přikývl jsem souhlasně a pustil se do té polévky. Ale hned po první soustu se mi zkřivil obličej. "To je teda síla! Budu si pak dvě hodiny drhnout zuby, abych ti mohl dát alespoň maličkou pusu."
"Naděláš," protočil očima s neutuchajícím úsměvem. Pousmál jsem se a znovu se vrátil k jídlu, abych se mohl znovu zachumlat do peřin a spát. Přestože už jsem se cítil o maličko lépe, než ráno, stále to nebylo ono a k tomu, abych se zítra mohl účastnit zkoušení, jsem se musel dostat ještě do větší formy, jinak počítám, že by mě Louis přivázal k posteli snad na třicetkrát, jen aby se ujistil, že se budu ještě léčit.

"Bylo to silné, ale výborné, děkuju. Jsi skvělý kuchař," vděčně jsem ho pohladil po ruce, jakmile mi v misce nezbyla ani kapička polévky k jídlu. "A nezajímá mě, že všem tvrdíš to o té misce cereálií. Příště bychom mohli uvařit něco spolu, podle receptu třeba. Určitě to není taková věda, jak se to zdá být."
"Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?" zasmál se, podnos odložil na noční stoleček a vlezl si hned vedle mě. Okamžitě jsem se k němu přitiskl a objal ho kolem pasu. "Mysli na to, že oba jsme extrémně šikovní a nemuselo by to dopadnou dobře. Nejsem si jistý, jestli tenhle dům nenávidím natolik, abych ho podpálil."
"Nenávidíš ho?" překvapeně jsem k němu vzhlédl.
"Když jsem tu s tebou? Rozhodně ne," líbezně se usmál a sklonil se ke mně, aby mě mohl políbit. Blaženě jsem zafuněl a jemně mu promnul bříško, ale bez postranních úmyslů.
"Těším se, až budu zdravý, dám ti pořádně do těla," zašeptal jsem mu do rtů s úsměvem, načež jsem polibek prohloubil. Mohl bych být nemocný pořád, kdyby každé léčení obsahovalo takovouhle medicínu.

LOUIS
Nevím, zda si pořádně uvědomoval, co říká, nebo jestli to na něj nemělo žádný vliv, ale mou mysl po jeho slovech zaplavily demonstrující vzpomínky na naše první milování a musel jsem zastřeně vzdychnout. Co má přesně na mysli tím 'dám do těla'? Představoval jsem si, že bychom to dělali několikrát a já bych druhý den skoro nemohl chodit. Tyhle úvahy na mě na jednu stranu působily dráždivě, ovšem na stranu druhou mi činily šílené rozpaky, protože jsem nikdy neočekával, že bych se mohl do podobné pozice dostat a stále jsem si na tu skutečnost nezvykl. A proto jsem se na Harryho po ukončení polibku jen nesměle usmál a nijak jsem to nerozváděl.

"Tak pojď spát," pobídnul jsem ho a láskyplně mu poskytl svůj hrudník pro přitulení se. Za dvě minutky už pravidelně oddechoval. Jemně jsem ho držel kolem zad a přemýšlel jsem nad tím, jakého daru se mi dostává. Pro většinu lidí je to zřejmě pouze maličkost, že vaše láska usne na vašem rameni, ale já byl od narození takový, že jsem si hodně vážil věcí, které byly pro ostatní všední a běžné.
Vyměnil jsem si několik textovek s maminkou a nakonec jsem si v šeré místnosti opřel bradu o temeno Harryho hlavy a zdřímnul jsem si také.

Ze spánku mě probralo zatřesení. Čas musel značně pokročit, protože v pokoji už byla absolutní tma a jediné světlo pronikalo z chodby otevřenými dveřmi. Nade mnou se skláněl Zayn.
"Hey," šeptnul s úsměvem. "Jdeme dolů, abychom nerušili Harryho. Přidáš se?"
"Jasně," ospale jsem si protřel oči, a když odešel, po milimetrech jsem se začal soukat zpod Harryho horkého nahého těla. K mé spokojenosti se mi podařilo nevzbudit ho. Pečlivě jsem kolem něj utěsnil peřinu a stejně tak pečlivě za sebou zavřel dveře.
Bylo teprve šest. Připojil jsem se ke klukům v obýváku, byl tam i Aiden, tak jsem vzal místo na pohovce vedle něj a klevetil s ním.

"Loui, tady jsou texty pro tebe a Harryho, máte tam vyznačená sóla," vzpomněl si Liam a podal mi dva papíry. Vyzpovídal jsem ho ohledně průběhu dnešních zkoušek. Pro Savana byla naše nepřítomnost očividně velká tragédie, nebyl spokojený. Však to my taky ne.
Objevily se holky z Belle Amie a pár dalších lidí, zábava se rozjížděla, mezi obvyklými vtípky jsem ovšem nezapomínal všechny napomínat, aby udržovali hlasitost v normě.

Harry sešel dolů okolo půl deváté. Mžoural, ale usmíval se a já se okamžitě rozsvítil jako vánoční stromeček. Zde přítomné osazenstvo se jalo vyptávat, jak se marod cítí. Nedbale odpověděl, ale pozornost věnoval spíš mně, který jsem se tak trochu válel po Aidenovi. Hned jsem se odtáhl, registrujíc Harryho ublížený štěňátkovský výraz. A vzápětí jsem se rovnou zvedl.

"Ohřeju ti večeři," nalákal jsem ho do kuchyně.

HARRY
Souhlasně jsem zamručel, usmál se na Liama, který mě sledoval starostlivým pohledem a pomalými krůčky Louise následoval do kuchyně. I přes přemíru spánku jsem cítil, že mé tělo je ztěžklé a stále unavené, proto jsem ani neměl extra velkou chuť mluvit nebo dělat cokoliv jiného, ale i přesto jsem se posadil k pultíku a mlčky Louise sledoval. Jídlo chystal se zručností sobě vlastní, takže já už se po pár vteřinách mohl těšit z jeho přítomnosti u sebe, zatímco jídlo se ohřívalo v mikrovlnce.

"Co kdo uvařil dobrého?" obejmu ho kolem ramen a položím si na jedno i svou hlavu, vzhlížejíc k němu.
"Mary udělala lasagne speciálně pro tebe, s pořádnou porcí masa a sýru, abys nabral co nejvíce sil," pousmál se, na oplátku mě objímajíc kolem pasu a hladíc po zádech. "Cítíš se lépe, curly boy?"
"Jo, docela jo," zakýval jsem hlavou souhlasně a blaženě zafuněl. "Zítra už chci jít na zkoušku, už ten jeden den zmeškání bude dost znát, asi u Savana i zůstanu o chvilku déle, abych nahnal ten deficit."
"To je naprostý nesmysl a nenechám tě to udělat. Jsi nemocný a měl by ses šetřit, to, že k Savanovi zítra půjdeš, je jen kvůli tomu, že vím, že bys mě přinejmenším zastřelil, kdybych tě tam nepustil, ale nepřichází v úvahu, abys tam zůstal déle, Harry. Musíš se šetřit, ještě bude ta premiéra Harryho Pottera, na kterou ses tak těšil."

"No jasně, tam nesmím chybět!" horlivě jsem přikývl, jen neochotně ho pouštějíc ze svého objetí, aby mi mohl dojít pro večeři. "Do té doby se dám určitě do pořádku, je to dva dny před přímým přenosem, že?"
"Jo, to je," zabručel a postavil přede mne talíř s jídlem. Vděčně jsem mu vlípnul polibek na tvář a hladově se do své večeře pustil.
"No tak vidíš, to už budu stoprocentně ok," zazubil jsem se. Myslím, že ani jeden z nás moc nevěřil tomu, že už budu zdravý, ale naděje se stále počítá a na to je nutno klást důraz. Nikdo neříká, že se nemůže stát zázrak, no ne?


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.