Neodcházej 2.

7. listopadu 2012 v 12:00 | Katie |  Neodcházej
"Jen ženy a lékaři vědí, jak velmi potřebná a milosrdná je lež."
Anatole France
  • "Jsem tady!"
  • "Sofie, pan Luke je dole!"
  • "Krásný večer."


"Omlouvám se Tony, ale nemáte na dnešek možnost sehnat někoho jiného?" zamumlala jsem do telefonu a zhroutila jsem se do křesla pod oknem.
"To nepřichází v úvahu, milá zlatá! Před týdnem jsi to potvrdila, nikoho jiného na dnešek nemám!" zazněla odpověď, kterou jsem čekala, ale doufala jsem v malý zázrak. "Čekám tě tu nejpozději do hodiny, ano?"
"Dobře, chápu..." zavěsila jsem telefon a hodila ho na stolek před sebou. "Super..." zasyčela jsem a na chvíli zavřela oči abych se mohla zhluboka nadechnout. Chvilku jsem ještě seděla a proklínala celý svět, pak jsem se zvedla a pomalu se odporoučela do koupelny, namalovat si obličej.

***

"Jsem tady!" zavolala jsem ode dveří do skoro prázdného domu. Slyšela jsem Tonyho štrachat něco nad schody.
"Pojď nahoru, mám tady pro tebe všechno připravené!" slyšela jsem, jak huhlá do hlubin nějaké skříně, jak bylo jeho dobrým zvykem. Odkopla jsem boty, které jsem měla na sobě stranou a vydala se po schodech nahoru. "Připravil jsem ti takové jednoduché, ale zároveň luxusně vyhlížející šaty. Jedná se o muže z vyšší vrstvy, i ten večírek je v takovém stylu. Nemělo by to trvat nějak přehnaně dlouho, prý maximálně do půl jedné. Nepotřebuješ nic moc vědět, pan Luke si tě tu vyzvedne asi za půl hodinky, tak sebou pohni..." můj šéf se ke mě otočil od skříně plné šatů. Některé už jsem na sobě také měla, pár jich viděla na kolegyních, ale byli tu i naprosto nové kousky.
"Dobře, a kde jsou?" Tony měl zvyk, že šaty připravoval pokaždé jinde. A patro bylo tak veliké, že bylo jednodušší se zeptat.
"Tudy..." nasměroval mě. "Máš u nich i boty, snad ti budou sedět, kdyby ne, zavolej. Vybereme jiné. A také psaníčko s nějakými doplňky."
"Mmm..." broukla jsem a vydala se k jednomu z paravanů, na kterém vysely šaty, ve kterých jsem měla strávit dnešní večer a noc. Bylo by veliké štěstí, skončit v půl jedné. Pokud totiž někdo uvedl "maximálně do tolika a tolika" večer se většinou protáhl nejméně o hodinu. Ale mohla jsem se mýlit.

Pracovala jsem ve firmě, které zprostředkovávala doprovod a to většinou nějakým podnikatelům. Nebylo mi úplně jasné, co může znamenat, že dnešní zákazník je z vyšší vrstvy, protože to byli většinou všichni. Možná nabídl prostě víc peněz než ostatní. Nijak jsem to ale raději neřešila, svlékla jsem se a oblékla si na sebe již připravené šaty.
"Tony, ty boty jsou velké, mohl byste mi vybrat jiné?" cítila jsem se trochu jako popelka při pohledu na svou nohu v obrovských lodičkách.
"Jistě, jakou velikost?"
"Spíše 38!" zula jsem se a stoupla si před zrcadlo, abych si dodělala vlasy. Doma jsem si ještě v rychlosti natočila konce a chtěla počkat, až uvidím šaty, abych věděla, co se k nim bude hodit. Ze své kabelky jsem vytáhla několik pinetek a vlasy hodila na pravou stranu. Poté jsem je sepnula vzadu, aby mi nepadaly zpátky. Jednoduché a prudce elegantní, líbilo se mi to.
"Tady jsou..." ozval se za mnou hlas mého šéfa. Otočila jsem se a vzala si od něj druhé botky. Čekal, až si je vyzkouším, aby je mohl když tak znovu vyměnit. Posadila jsem se do křesílka. "Není to jednoduché, pamatovat si velikosti všech dívek." Usmál se. Úsměv jsem mu mlčky vrátila.
"Tyhle jsou akorát..." postavila jsem se, asi o deset centimetrů vyšší než před tím.
"Raději se projdi, přeci jen tam nebudeš hodinu..." zvedl ze země ty obrovské boty a šel je uklidit. "Ty vlasy se mi líbí..." dodal ještě.
"Děkuju." Odpověděla jsem polohlasem a přendávala si přitom nejdůležitější věci z kabelky do malého, černého psaníčka s velikou značkou LV na zapínání, aby ji každý viděl. Boty mi seděly perfektně, snad nezačnou dřít v průběhu večera.
"Sofie, pan Luke je dole!" vrátil se Tony do pokoje. Nebo pokoje, nedalo se říct, že je to pokoj, spíš zkušebna. Stejně jako celý dům nebyl určený k bydlení, ale spíše jako sklad. Velká šatna. Tony měl sice nahoře svůj byt, ale tam nebyl nám, dívkám umožněn vstup.
"Už jdu..." popadla jsem psaníčko a vydala se k autu, které již stálo před vchodem. Tony šel se mnou.
"Kdyby něco, volej. Ano?" zašeptal, jako by se bál, aby to nebylo slyšet venku.
"Znám přeci pravidla. Nepracuju tu první rok." Usmála jsem se. Moc do smíchu mi ale nebylo. Tenhle svět se mi dávno omrzel. Dostávala jsem za jediný večer takový obnos, o kterém si dívky v mém věku mohli nechat jen zdát. Možná proto jsem s tím také začala. Abych se osamostatnila. Málo práce, dobrý plat, ale pocit naprostého nenaplnění. To bylo to, co mě trápilo.
"Krásný večer, jmenuji se Ian Luke." Podal mi ruku asi třicetiletý, celkem milý, trošku pohledný a hlavně velice luxusně oblečený podnikatel.
"Sofie Linková, ale pro vás, jak si přejete..." trochu jsem se na něj pousmála a nechala si otevřít dveře od černé limuzíny.
"Nepotřebuji vám dávat jiné jméno. Budu vám říkat prostě Sofie, pokud jste pro..." jemně jsem přikývla a nechala ho, aby zavřel moje dveře.

Moje povolání obnášelo dělat doprovod pánům, jak jsem již zmiňovala. Nic víc a nic míň. Měla jsem vypadat jako půvabná a ta nejdokonalejší přítelkyně pod sluncem. Pomyslně jsem procestovala celý svět, vystudovala tu či tamtu univerzitu... Cokoliv si klienti přáli. Ale pouze na veřejnosti. Když večírek skončil, museli mě zavést zpátky a nesměli si nic dovolit.

Zadívala jsem se z okýnka luxusního auta na město a poslouchala to, co mi můj společník vyprávěl. Bylo důležité, domluvit si základní údaje, aby se nestalo nějaké nedorozumění. Bylo tu spoustu pravidel. A pokud bych si nebyla jistá, měla jsem prostě mlčet.

"Jsme na místě..." auto se zastavilo, ale já zůstávala sedět. Ian vystoupil, oběhl auto, abych mohla vystoupit také. Zabouchl dveře a auto i s řidičem odjelo.

***

Druhý den jsem se probudila okolo poledne. Trvalo celou věčnost, než jsem konečně vstala. Večer se, jak jinak, protáhl asi do čtyř. Nebylo mi dobře, ale nemohla jsem nic říct. Celá noc pro mě byla jako jedna nekonečná věčnost. Pan Luke byl naštěstí milý a ochotný společník... Celý večer se bavil nejen se známými ale bavil i mě a když jsem se po skončení akce šla převléknout do civilu, počkal na mě, aby mě zavezl domů a já nemusela metrem nebo volat taxi.

Ozvalo se zaklepání na dveře a tak jsem se konečně vyhrabala, přes ramena jsem si hodila župan a šla otevřít.

"Mami! Co tady proboha děláš? Nemůžeš někdy zavolat?" zeptala jsem se zoufalým hlasem, když jsem otevřela. Neměla jsem uklizeno, ani nakoupeno, kytky žadonily po trošce vody už asi měsíc. Nejlepší doba pro návštěvu vaší matky.
"Tvůj otec! Já z něj zešílím!" na nic nečekala a s větou, která mi byla velice dobře známá se pozvala dovnitř. Zvedla jsem oči ke stropu a zabouchla za ní dveře.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.