Friends with benefits 7.

20. října 2012 v 20:14 | Saline A. |  Friends with benefits

Z jednodenního opečovávání Nyzeho se nakonec stalo téměř týdenní, během kterého jsem nedělala nic jiného, než se snažila srazit jeho horečku, podávala mu léky na kašel a vyvářela mu. Většinu času sice prospal, ale když už byl vzhůru, vděčně se ke mně tiskl. I když, to ostatně dělal i ze spánku. Po tom týdnu už se konečně zdálo, že je v pořádku, jelikož jsem vařila svíčkovou, zrovna když mi omotal ruce kolem pasu.

"Co vaříš?" políbil mě na rameno.

"Svíčkovou s brusinkami," usmála jsem se a otočila se k němu čelem. "Jak se cítíš, marode? Je ti líp?"

"Dneska je mi skvěle," nadšeně přikývl, pevně tisknouc můj pas. "Děkuju za tvojí péči, je to pro mě důležité víc, než si myslíš. Jak se ti mám revanšovat?"


"Prosím tebe, vůbec nijak. Stačí, že jsi zdravý, a že ti chutnalo, už to je pro mě odměna, nic jiného nechci, mohla bych se i urazit. Jsme přátelé, ti pro sebe takové věci jednoduše dělají."

"Ne, přátelé nezůstávají celý týden u marodů a nevaří jim, nepodívají léky a nestarají se o ně, Viky. To, co jsi pro mě udělala, bylo mnohem víc, než jsem vůbec mohl očekávat nebo žádat," s povzdechem mě v pase pohladil.

"Asi pro tebe prostě mám pořád slabost," s úsměvem jsem pokrčila rameny. Nyze překvapeně pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval a já za to byla ráda, protože skutečně nevím, jak bych to odůvodňovala, ze rtů mi to uniklo téměř samo. Jakmile se nasnídal a já usoudila, že je skutečně zdravý natolik, abych ho tam mohla nechat samotného, jsem dovařila svíčkovou na oběd a zamířila k sobě domů, kde se po celém týdnu mé nepřítomnosti utvořil pořádný nános prachu snad všude, kam oko dohlédlo i nedohlédlo. Na nic jsem nečekala, svázala vlasy do culíku a s tiše puštěnou hudbou se dala do úklidu.

Z pracovního nasazení mě vytrhlo až oznámení mého telefonu, že si po mně někdo žádá videohovor. Nezaujatě jsem ho přijala, ale jen co jsem spatřila obličeje na obrazovce, musela jsem se posadit a zhluboka dýchat. Z displeje mého telefonu se na mě usmívaly tři milující tváře mé rodiny, rodičů a bratra, kteří nadšeně drmolili jeden přes druhého, neschopní se domluvit, kdo z nich bude mluvit jako první.

"Ahoj všichni," něžně jsem se usmála, potlačujíc nutkání vztáhnout ruku a pohladit je po tvářích. "Jsem opravdu ráda, že vás vidím všechny pohromadě. Ani nevíte, jak moc se mi po vás stýská."

"A ty ani nevíš, jak moc chybím celému New Yorku, drahoušku," líbezně se usmála mamka. "Během prvních deseti dnů, co jsi byla pryč, k nám přišlo tolik tvých přátel, jen aby se zeptali, jestli sis ten odlet nakonec přeci jen nerozmyslela. Všichni byli zklamaní, když zjistili, že nerozmyslela."

"Neboj se ale, já všechny tvé kamarádky utěšil," zazubil se pobaveně Jansen, můj bratr, načež mu od mamky přiletěl drobný pohlavek.

"A neboj, já ho vždy stačil zpacifikovat dřív, než nějaká z nich stihla uvěřit jeho planým slibům," vstřícně se usmál táta.

"Za to děkuju, protože rozhodně nestojím o to, aby mě holky v mé nepřítomnosti začaly nenávidět jen kvůli tomu, že můj malej bráška neumí přesunout mozek z kalhot zpátky do hlavy, kam patří," zasmála jsem se uvolněně. "Asi jim všem hromadně napíšu, aby si na něj daly pozor."

"Co je u tebe nového, srdíčko?" vstoupila do rozhovoru znovu maminka. "Jak se ti tam daří?"

"Všechno je perfektní, získala jsem si tu pět opravdu velmi dobrých přátel, momentálně dokonce i přítele. Jmenuje se Patrick a je na mě skutečně moc hodný, je to hotový gentleman, někdy zavolám, až tu bude semnou, abyste ho mohli poznat. Ale vy mi hrozně chybíte."

"Srdíčko, ty nám taky chybíš," pousmál se táta. "Je těžké vstávat v domě, kde jsi s námi žila, s vědomím, že nás dělí celý oceán, ale to je život. Žiješ svůj sen ve městě, o kterém jsi snila už od osmi let, to v žádném případě nepřipouští prostor na slzy nebo stýskání. Užívej si každou vteřinu každého dne s lidmi, které tam máš ráda. My tu vždycky budeme, pořád tě budeme milovat."

"A já budu pořád milovat vás," oplatila jsem jim úsměv, úpěnlivě zadržujíc slzy. "Ale teď budu muset jít, omlouvám se, mám nějakou schůzku."

"To je v pořádku, zase si zavoláme. Měj se krásně!" všichni mi svorně zamávali, než hovor utichnul.

Sevřela jsem telefon pevně ve své ruce, přitáhla si kolena k tělu a poprvé po několika letech jsem se naprosto hystericky rozbrečela. Slzy mi tekly proudem, ruce se mi klepaly a z hrdla mi unikaly štkavé, nezastavitelné vzlyky. Byla jsem k nezastavení, a to i ve chvíli, kdy se kolem mě obtočily něčí paže a přitáhly si mě k sobě do objetí.

"Pšš, holčičko, všechno je dobré," broukal mi do ucha Nyze. Zoufale jsem se k němu přitiskla a mezi prsty drtila jeho tričko, zatímco nasávalo všechny mé slzy. "Už je to dobrý, jsem tu s tebou." Klepajíc se jako osika jsem se k němu nepřestávala tisknout, mezi vzlyky mumlajíc tichá slůvka díků, nemohla jsem u sebe mít nikoho lepšího.

"Omlouvám se," zašeptala jsem krátce poté, co už se mi navrátil dech. "Já jen... Vidět je všechny spolu, šťastné a spokojené. Bože, tak moc mi moje rodina chybí, hrozně moc bych chtěla být s nimi."

"Nemůžeš se za nimi letět podívat?" láskyplně mě vískal ve vlasech.

"Není kdy," zavrtěla jsem hlavou. "Měla jsem volno teď ten týden s tebou, od zítřka už mi zase začíná práce, mám propagační šňůru Německem na kosmetickou řadu rtěnek. Minimálně týden, spíš dva, budu mimo domov."

"Viky, to mě moc mrzí, neměla jsi kvůli mně rušit dovolenou u rodičů. Omlouvám se!"

"Mlč, prosím tě," pohladila jsem ho po tváři. "Potřeboval jsi mě u sebe, však nám se vyskytne určitě nějaká jiná možnost vidět se. Ty za nic nemůžeš, takže se nijak neobviňuj, dobře?"

"Dobře," s povzdechem přikývl. "Takže teď zase někam odjedeš, jo? To je kruté."

"Nemělo by to být déle, než dva týdny. A celou dobu o mně navíc můžeš mít přehled na internetu, média celou tu akci budou docela dost sledovat, takže na nedostatek informací si rozhodně nebudeš moct stěžovat."

"To je dobře," souhlasně zamručel. "Já ti budu i volat a tak."

"To budu ráda, alespoň se nebudu cítit tak sama," pousmál jsem se a konečně utřela zasychající slzy z mých tváří. "Proč jsi vlastně přišel?"

"Na tom teď nesejde," s úsměvem zavrtěl hlavou a políbil mě na čelo. "Zvládneš to tu sama? Měl bych to jít dát k sobě do pořádku, mluvil jsem s Billem a všichni mě hodlají poctít svou návštěvou," protočila očima dramaticky, až jsem se musela rozesmát. "Tak se mi to líbí. Budou u mě určitě zbytek dne, tak když se na to budeš cítit, přijď. Budeme všichni rádi, pokud tě tam uvidíme."

"Douklízím, sbalím se a pokusím se přijít, ale nic neslibuju, myslím, že bych se měla sejít s Patrickem, víš jak," zasmála jsem se. Chápavě přikývl, zatímco vstával.

"Pokud dnes nepřijdeš, přijď se alespoň zítra rozloučit, dobře?"

"Buď bez obav. Užijte si hezký den," s úsměvem jsem mu ještě zamávala, než jsem vytočila Patrickovo číslo, domlouvajíc se s ním, že ke mně přijde. Dnes jsem prostě nemohla být sama.

*

Jenže už pár minut poté co Patrick přišel, jsem si zoufale přála, abych sama být mohla Vůbec to totiž nebyl ten okouzlující a šarmantní muž, se kterým jsem začala vztah, nýbrž celkem vzteklý a agresivní blbec. Jen co si stoupnul mezi dveře mi bylo jasné, že nemá dobrou náladu, ale nečekala jsem už, že bude tak protivný i na mě, přičemž nepomohl ani (znovu tvrdý a hrubý) sex. Docela jsem se obávala jeho reakce, až mu oznámím, že zase někam odjíždím.

"Zítra na nějakou dobu jedu pryč," s povzdechem jsem se k němu nakonec otočila od kuchyňské linky, když jsem nám připravovala něco malého k jídlu.

"Na jak dlouho a kam?" zavrčel zlostně.

"To přesně nevím, ale minimálně týden a maximálně dva, turné po Německu. Jedu propagovat kosmetickou řadu rtěnek, v několika městech se to spojí s reklamou na nové pánské sprchové gely."

"Kdo jede s tebou?"

"Několik lidí z mé agentury - kosmetička, kadeřník, stylista a občas se tam objeví Dirk, můj manažer," pokrčila jsem rameny. Nepřišlo mi nic zvláštního na tom, že se mnou pojedou lidé z týmu. Jak se zdá Patrickovi ano.

"Kdo z nich je gay?" stále vrčel, přičemž teĎ už i vstal a výhružně se postavil nade mě.

"Jen kadeřník, všichni ostatní jsou heterosexuálové, ale zadaní, Dirk má i rodinu. Nechápu, o co ti tu jde," nakrčila jsem obočí. Přeci se nenechám zastrašovat! "Všechny znám od mého příletu a s Dirkem jsem začínala už v Americe."

"Myslíš, že budu úplně v klidu poté, co jsi se pelešila s Nyzem?" pevně stiskl mou čelist.

"S nikým jsem se nepelešila," odsekla jsem. "Nyze byl nemocný a já mu pomáhala, aby se co nejdřív uzdravil, takže ze mě dej tu pracku pryč," ucukla jsem hlavou.

"Celý týden, jasně," odfrkl si a sevření ještě zesílil. "Nevěřím ti ani slovo, určitě jsi s ním šukala, jsi obyčejná děvka."

"V tom případě se seber a okamžitě vypadni," zasyčela jsem a stiskem jeho zápěstí od sebe ruku odtáhla, ale přesně v tu samou chvíli mi přiletěla facka.

"Už nikdy se mi neopovažuj odmlouvat, na to nemáš právo!" vykřikl a hrubě mě políbil. Do očí se mi hrnuly slzy, nemohla jsem uvěřit tomu, že mě uhodil. "Každý den mi budeš třikrát volat. A dávej si pozor na to, jak se budeš chovat. Pamatuj na to, že tam dostanu svoje lidi. Budou sledovat každý tvůj krok, rozumíš?"

"Chci být sama," hlesla jsem v odpověď.

"TAK ROZUMÍŠ?" nekompromisně mě přinutil k němu vzhlédnout.

"Rozumím," zašeptala jsem vyděšeně. Spokojeně přikývl, ještě jednou mě tvrdě políbil a hned na to se otočil a odešel. Sotva mi zmizel z dohledu, roztřeseně jsem se nadechla, třesoucí se rukou si mnouc bolavou tvář a čelist. Prosím, ať to byl jen jediný zkrat!
 


Komentáře

1 Danchen | 20. října 2012 v 20:59 | Reagovat

Wow .. ta ktohle byl opravdu kruty dil .. Ale je fakt, ze Patrickove chovani chapu, preci jen .. :)
No, ja byt nim tak zarlim taky byt ni ..
tesim se na pokracko :)

2 Saline A. | E-mail | Web | 20. října 2012 v 21:15 | Reagovat

[1]: Já také chápu, že žárlí, ale vztáhnout kvůli tomu na holku ruku, hm? ;)
Pokráčko někdy v týdnu, děkuji. :)

3 Katie víla | 21. října 2012 v 17:23 | Reagovat

Blbec! Už se těším na nějaký díl s Nyzem... spoustu polibků, hlazení a mazlení nynyyyyyy :D

4 Pétina | Web | 21. října 2012 v 18:11 | Reagovat

Trololo. . já tu povídku prostě miluju, snad víc než ostatní twincestní! :D :D

Patrik je čuro, to víme všichni. A Nyze a jeho něžnost prostě zvítězí já to vim! (no vim, no! :D)

5 báři | Web | 22. října 2012 v 17:41 | Reagovat

Tak to bych nečekala, že se z něj stane takový naštvaný zmetek. No, snad se jí ta cesta po Německu vydaří, na Patricka bych se rovnou vykašlala. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.