Lonely nights in Tokyo 8.

4. září 2012 v 16:57 | Saline A. |  Lonely nights in Tokyo
Pairing: Bill Kaulitz/Adam Lambert
Jen jednou jedinkrát za celý svůj život se Bill dostal domů skrz město tak rychle jako dnes, a to když se jeden ze zákazníků velmi úpěnlivě snažil dostat dál, než bylo obyčejným smrtelníkům dovoleno, přičemž nebyl ani trochu jemný. Tenkrát Bill utíkal celou cestu domů tak rychle, až druhý den nebyl schopný vylézt z postele, jak moc ho celé tělo bolelo fyzickou námahou a znechucením.

Dnes to však bylo o něčem jiném, pan Adam neudělal jeden jediný pohyb, dotek nebo náznak, který by Billovi připadal nepříjemný, dokonce si vše užíval, ale byl vyděšený. Vyděšený z náhlé náklonnosti, kterou k němu ucítil, ze samozřejmosti, se kterou mu svěřil události svého dětství, přestože ty nejhorší obavy si stále nechával hluboko uvnitř sebe uzamčené. Bylo příliš těžké chovat se v jeho přítomnosti odměřeně. A po dnešním odpoledni stráveném v čajovně si ani nebyl jistý, zda ještě chce být odměřený...


Opatrně si nechal od služky z vlasů vyplést jednotlivé kvítečky, které následně vyskládal jeden vedle druhého na polici kolem drobných svícnů. Až uschnou, budou vypadat krásně a společně s růží mu budou připomínat krátké chvíle radostí...
S tichým prozpěvováním zalil ostatní květiny ve svém pokoji, načež se rozhodl ke spánku. Služka z jeho žádosti o uložení byla sice překvapená, protože bylo ještě docela brzy, ale bez řečí ho uposlechla a pomohla mu rozčesat vlasy, umýt ho a nakonec i uložit do tenkých přikrývek. Chtěl být na ráno vyspalý.

***

Nebyl. Přestože šel spát opravdu velmi brzy, nevyspal se skoro vůbec, jednoduše si vůbec nepřipadal vyčerpaný, a proto celou noc ležel na posteli a zíral z okna. Jejich dům byl stranou od centra a lehce vyvýšený, tudíž mohl nerušeně sledovat západ slunce, noční oblohu posetou drobnými hvězdami a v brzkém ránu i dech beroucí východ slunce. Zřídkakdy se stávalo, že by ho mohl spatřit, protože opravdu miloval spánek, ačkoliv mohl spát tak málo, nicméně východy pro něj byly něčím kouzelným. Znamenaly pro něj nový den, kdy se vše mohlo obrátit vzhůru dobrou stranou a přinést mu tak alespoň kousek štěstí.

To ráno byl trochu neohrabaný, povedlo se mu vysypat rýži na snídani a málem rozbil i nádobu s pudrem na jeho obličej, když se chtěl nalíčit, přes všechny nezdary se mu však podařilo přesně ve dvanáct nasednout do auta, které ho mělo dovézt před hotel pana Adama.

Byl netrpělivý a nedočkavý, ale zároveň nervózní. Líčka mu zdobila červeň, jakmile se rozvzpomněl na místo, kam chtěl svého společníka dnes zavézt. Vzpomněl si na to v noci při svém rozjímání a řidiče se svým plánem seznámil hned po nasednutí, aby to pro pana Adama mohlo být překvapením. Přál si vidět okouzlení v jeho očích.

Tentokráte se nedíval z okénka do přeplněných ulic, když pan Adam nastupoval, nýbrž s drobným úsměvem ho úpěnlivě sledoval. Všiml si krátkého překvapeného záblesku v jeho očích, když si uvědomil, že se na něj dívá oproti minulým dnům, ale během vteřiny už bylo překvapení pryč, hned mu úsměv oplatil.

"Dobré odpoledne, pane," jeho rty se rozšířily ještě v širším úsměvu. "Doufám, že jste na dnešek neměl nějaké plány, protože mě v noci napadlo skvělé místo, které si myslím, že stojí za to vidět, a tohle je jeden z mála dní, kdy to bude možné," horlivě vyprávěl, zatímco řidič už se dal znovu do cesty.
"Opravdu?" překvapeně zamrkal Adam. Nebyl zvyklý, že Bill je tak výmluvný už na začátku, obvykle se rozmluvil až po nějaké době. "O jaké místo jde?"
" To Vám neřeknu," tiše se zasmál Bill a mírně se k Adamovi přisunul. Nerad to přiznával, ale cítil k němu náklonnost a jeho včerejší dotyky byly tak něžné a příjemné, že si přál je zažít znovu. "Chtěl bych, aby to pro Vás bylo překvapení. Přestože mám pocit, že už jste to někdy zažil nebo o tom alespoň slyšel, ale znám místo, kde je tento úkaz opravdu neobyčejně krásný."
"Zatím to zní opravdu dobře, vypadáš tím uchvácen."

"To jsem," Bill sklopil hlavu a lehce zčervenal na líčkách, doufal, že to přes nános líčidel nebude moc vidět. "Mám to místo rád, jenže je kousek za městem, hodně daleko od mého domova, takže to mohu vidět jen málokdy. Skoro bych zapomněl, že už je čas, kdybyste... mi včera do vlasů nezapletl ten jasmín," s úsměvem k němu vzhlédl.
Adam mu úsměv oplatil a prohlédl si jeho vlasy bez drobných kvítků. Chyběly mu tam, Bill s nimi vypadal kouzelně. "Hádám tedy, že to souvisí s květinami?"
"Přesně tak," horlivě přikývl Bill, auto akorát zastavovalo. "Až vystoupíme, můžete pro mne něco udělat?"
"Samozřejmě, cokoliv!"
"Nechte mě dovést Vás k tomu místu, zatímco budete mít zavřené oči," tiše zaprosil. Zdálo se, že Adam tou žádostí vypadá být pobaven, ale s pokrčením ramen přikývl a vystoupil. Bill okamžitě přeběhl k němu a zaclonil mu oči dlaní, zároveň ho ale jemně chytl za ruku, nechtěl, aby se někde zranil po cestě. Na okamžik si jen mlčky užíval spojení jejich dlaní, Adamovu hebkou pokožku, načež se na něj lehce přitiskl a pomalu se rozešli směrem, který určoval Bill. "Nemusíte se bát, nenechám Vás upadnout," tiše zamumlal kousek od ucha Adama. Lehce se ze společného tělesného kontaktu třásl, připadal si jako v pohádce. "Jsme tu," po chvíli cesty se zastavil na začátku parku plného sakur. Byly v plném rozkvětu a vypadalo to kouzelně, nemohl se toho pohledu nabažit. Sundal ruku z Adamových krásných očí, ale dlaně nerozpojil. "Můžete otevřít oči."

Adam poslechl jeho svolení a oči otevřel. Byl zvědavý, co si Bill pro dnešek vybral, zvlášť když se už před nějakou chvílí ponořili do omamné vůně. Vznášela se všude ve vzduchu kolem nich a tančila kolem jejich hlav v pramíncích stejně růžových, jako byly okvětní lístky právě rozkvetlých sakur. Do podobného parčíku vzal Bill Adama už před několika dny, avšak v něm se nacházely mimo sakur i jiné stromy. Tady, kam až oko dohlédlo, však nebylo nic, než záplava drobných růžových kvítků.
"No páni, tak tohle je skutečně překrásné," zamumlal uchváceně Adam. Nikdy nebyl přílišným fanouškem přírody, ostatně vždycky žil pouze ve velkoměstě, kde přírody člověka zrovna moc nenajde. Avšak zde nacházel pouze její nejhezčí a nejčistší formu. Připadalo mu až bláznivé, jaké přírodní krásy skýtá tak pokrokové Japonsko. Nemohl popřít, že ostrovy mu každým svým zákoutím stále více vyrážejí dech.
"Jsem rád, že se vám tu líbí, pane," přiznal Bill, stydlivě klopil oči.
"Aghr, neříkej mi tak, připadám si pak hrozně starý," rozesmál se Adam. "Mám radši, když mi lidé tykají, alespoň na chvíli tak zapomínám, kolik mi doopravdy je."
"Nejsem si jistý, že bych se nacházel v pozici, ve které bych vám mohl tykat. Něco takového mi nepřísluší," zakroutil gejša hlavou. Kdyby směl Adamovi tykat, bylo by mu jedině potěšením, avšak stále pamatoval na přísná pravidla, která mu lpěla na mysli už od raného dětství.

Adam protočil oči. Přísná výchova, se kterou byl Bill vychován, mu akorát dělala na čele vrásky. Nelíbilo se mu, jak moc odtažitý Bill musí být, jen aby naplnil účel své práce. Věřil, že kdyby mohl, rád by se od někoho nechal obejmout, rád by se někoho dotýkal a rád by opětoval lásku někoho, kdo by mu ji jasně dával najevo. Adam ho litoval, mrzelo ho, že Bill postrádá veškerý život, který mladíci v jeho věku měli. Až teď ho napadlo, jak nepříjemné pro něj musí být, když je vídán s vrstvami make-upu na obličeji, jak pokorně sedí vedle o hodně starších, avšak zámožných mužů, kteří se ho snaží opíjet, aby se alespoň mohli dotknout jeho pasu.
"Bille, byl bych rád, kdybys tahle naše setkání nepovažoval za svoji obvyklou práci. Já ti neplatím, takže pokud bys někomu měl vykat, je to Joe, ale rozhodně ne já. Hrozně by mě potěšilo, kdybys tahle naše setkání považoval za setkání mezi přáteli, kteří si chodí někam sednout a povídají si, nebo chodí jen tak bloumat do přírody."
"Když já si nejsem jistý…"
"Ale no tak, Bille, stejně nás nikdo neuslyší, nikdo na tebe doma nepoví, že mi tykáš. Je to jenom mezi námi, jenom pro moje uši," usmál se na něj Adam povzbudivě a stiskl jeho ruku. Natočil se k němu tak, aby viděl boj, který se odehrával někde uvnitř jeho mysli a mírně prosakoval i na Billův obličej. Bylo vidět, jak se jeho odhodlání nadále Adamovi vykat postupně láme.

"Jste si jistý?" vzhledl ještě Bill k Adamovi, aby se ujistil, že muž o svých rozhodnutích nepochybuje. Adam vehementně pokýval hlavou na důkaz svých předešlých slov, všechna myslel vážně. Chápal, že Bill nejspíš dělá rozhodnutí svého života, i když jemu něco takového připadalo jako naprosto banální a běžné. Přemýšlel, jestli nebude vůbec první muž, kterému Bill kdy tykal.
"Takže… uhm… Adame… uhm… co kdybychom si šli někam sednout?" zeptal se rozpačitě Bill. Adam se pousmál.
"Samozřejmě klidně můžeme," pokýval hlavou. Ani jeden z nich se však neměl k tomu, aby odešli pátrat po nějaké lavičce nebo jiném místě, kam by si mohli sednout. Místo toho oba stáli na místě, hleděli si vzájemně do očí. Na Adamových rtech hrál lehký úsměv, hlavu nakláněl mírně do strany. Občas mu vadilo, že je Bill díky svým vysokým botám o dost vyšší než on, daleko radši byl, když spolu někde seděli a on si připadal jemu rovný. Vzpomněl si, že Billovi dostatečně nepoděkoval za jeho malou laskavost.

Aniž by přetrhl oční kontakt, vzal se vší něhou Billovu ruku do druhé a zvedl ji ke svým rtům. Přišlo mu zvláštní, když se jeho rty otřely o sametovou bílou kůži, která se mu stále častěji zjevovala ve snech. Pohledem lpěl na Billových očích, které těkaly do všech stran a několikrát se skryly za řasami. Adam mu věnoval elegantní úsměv, než se vydal vstříc omamné vůni sakur. Billa nechal naprosto vykolejeného stát daleko za sebou.

Sakury všude kolem tvořily souvislou klenbu, ze které až přecházel zrak. Z přetrvávající vůně skoro bolela hlava. Adam nakonec vypátral dobře skrytou lavičku v drobném výklenku, který měli zajisté na svědomí lidé, stejně jako celou klenbu nad jejich hlavami. Pochyboval, že by něco takového měla na svědomí příroda sama, i když ji na takovém místě rozhodně nechtěl podceňovat.
Opřel se a roztáhl ruce přes vrchní hranu opěrky. Zaklonil hlavu a pozoroval růžové nebe nad sebou. Sem tam mezi okvětními lístky prokukoval kousek azurově modré oblohy. Adam si připadal jako v jiném světě, chápal, proč ho sem Bill vzal.

Jeho přítomnost mu prozradil zvuk cizího dechu a prostý instinkt, který mu říkal, že už nadále není sám. Pohledem se vrátil od sakurové klenby zpátky k obyčejnému světu, avšak o krásu rozhodně nepřicházel. Bill spořádaně seděl vedle něj, ale připadal mu přehnaně strnulý, daleko strnulejší než ve zbytku dne.
 


Komentáře

1 Fee | Web | 4. září 2012 v 21:29 | Reagovat

Další překrásnej díl.

2 Saline A. | E-mail | Web | 4. září 2012 v 23:15 | Reagovat

[1]: Děkujeme! ♥

3 emi | 14. října 2012 v 10:28 | Reagovat

Tohle se mi tak krasne čte :-)

4 Saline A. | E-mail | Web | 14. října 2012 v 12:06 | Reagovat

[3]: To jsme moc rády! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.