Day 10.

22. září 2012 v 22:27 | Saline A.
Den desátý - jedna zpověď.

Dlouho jsem se rozmýšlela o tom, co do téhle zpovědi napíšu, původně jsem myslela, že to vezmu všeobecně, ale pak jsem si přečetla jeden díl Obloquy, při kterém mi hrála smutná písnička a se slzami kanoucími po mých tvářích se rozhodla, že to bude rodinná zpověď.

Už od útlého věku jsem maminkou vedená k úctě a lásce k rodině, což se jí bravurně podařilo - nic nemiluju tolik, jako svou rodinu, přestože máme mráčky, v případě táty pořádné mraky. S tátou jsme v jednom kuse na nože, ale pořád ho v hloubi duše ráda mám. Nemiluju, ale mám ho ráda. Přeci jen je to otec a nevím, co bych dělala, kdybych měla vyrůstat bez něj, protože dětství s ním bylo krásné, byla jsem jeho princezna a dělali jsme spolu všemožné kraviny. Nicméně i přes to, nikdy nebyl mým mužským vzorem. V tomto ohledu si moje srdce získal slovenský strýček, kterého jsem opravdu milovala.



Přesně si pamatuju první den, když jsme za ním přijeli, jak mě zvednul do náruče a pevně mě objal, připadalo mi, jako by mě objímal medvídek. Ne, medvídek ne. Pořádný, obrovský medvěd s hřejivým kožíškem. Bože, takhle krásně jsem se cítila už jen v objetí u maminky, což bylo vzhledem k jejich sourozenectví skoro stejné. Pamatuju si, jak se usmíval a hladil mě po blonďatých kudrnatých vlasech. Tolik mě mrzí, že když jsem ho viděla naposledy, měla jsem peroxidové rovné vlasy. Přála bych si, aby viděl, jak jsem dospěla zpět do své přirozenosti, kdy s hnědými kudrlinkami a úsměvem oslňuji okolí, oproti protivnosti, která mě naplňovala tenkrát...

Pár dní poté, co jsme přijeli, jsem slavila narozeniny. Nevím už, kolik mi bylo, byla jsem malinká, ale pamatuju si, že jsem mu ráno slíbila, že nebudu jíst nic sladkého a celý den pak chodila v kruzích z chuti na čokoládu, ale čekání se vyplatilo, protože jsem jedla ten nejlepší dort na světě. A dostala jsem od něj plyšového červeného králíčka se zelenýma tlapkama. Pořád ho mám... Stejně jako hrací skříňku, jejíž zvuk je tak krásný, přestože už je rozbitá.

Jeho ochota pomoci každému, kdo o pomoc požádal, přestože sám toho moc neměl, jeho šikovnost, schopnost sestavovat si věci, jeho kuchařské nadání, které jsem si tolik přála zdědit, jeho smích, jeho bezprostřednost. Jeho OSOBNOST se stala mým mužským vzorem. Pamatuju si, že poslední slova, která jsem mu řekla, byla "Dávej na sebe pozor."

...

Letos v březnu zemřel. Přišlo to jako rána z nebes, naprosto nečekaně, všechno nás to zničilo, zlomilo, rozdrtilo na padrť. Nikdy jsem neplakala tolik, jako ten týden, kdy jsme byli na Slovensku, abychom se s ním rozloučili. Nikdy jsem necítila tak příšernou bolest v srdci, jako když jsem stála u jeho rakve a dívala se mu do tváře a na hrudník, v němž bylo jeho srdce, které už nikdy nemělo tlouct. Tolik jsem si přála, abych ho mohla znovu obejmout, přitisknout se mu do náruče a nechat si šeptat nejrůznější příběhy.

To už se ale nikdy nestane. Už nikdy nebudu jíst jeho guláš, po kterém mě celá pusa pálila natolik, že jsem ještě celý den pila čistou vodu a mléko, abych to zahnala. Dokonce ani jeho salát nechutná tak dobře, když už tu není. Svět bez jeho smíchu už není tak krásný, jako býval. Ale ve mně jeho smích zůstává. Cítím jeho přítomnost, když tohle píšu, cítím omamnou vůni z trička po něm, které jsem, jako ještě několik dalších, odmítla dát vyprat, jen abych cítila jeho vůni. Abych cítila jeho... Už nikdy neuslyším jeho "No čau moja, ako sa máš?" nebo "Maj sa krásne." Už nikdy...

Nikdy tě nepřestanu milovat, Ujo Kajo. Navždy budeš muž mého srdce, můj hrdina. Nikdy nepřestanu s láskou vzpomínat na nejkrásnější prázdniny, které jsem trávila u tebe. ♥

 


Komentáře

1 katie butterfly | 22. září 2012 v 22:38 | Reagovat

To je krasne.. mely bychom na lidi ktere jsme meli radi vzpominat jen v dobrem.. odesli a hlidaji nas z nebe.. nejsou pryc, jsou stale s nami.. v nasich srdcich ♥

2 Saline A. | E-mail | Web | 22. září 2012 v 22:42 | Reagovat

[1]: Přesně tam.. ♥

3 katie butterfly | 22. září 2012 v 22:57 | Reagovat

Je to krasne napsane.. ♡ vubec nevim o cem budu psat ja ... a navic si to asi necham az po zkousce :)

4 Saline A. | E-mail | Web | 22. září 2012 v 22:59 | Reagovat

[3]: Moc děkuju ♥ Nech si čas na rozmyšlenou, pak si pusť hudbu a půjde to nakonec samo, uvidíš. :)

5 Fee | Web | 22. září 2012 v 23:03 | Reagovat

Moc mě mrzí, že jsi něco takovýho musela zažít. :( Ale kdyby viděl, jaká jsi dneska, stoprocentně by na tebe byl strašně hrdej!

6 Saline A. | E-mail | Web | 22. září 2012 v 23:07 | Reagovat

[5]: A to je to, o co se snažím. Aby byl hrdý, tam seshora, kde se má tak dobře... :)

7 Shadow. | Web | 23. září 2012 v 13:25 | Reagovat

Fakt, že mi ukápla slza. Nádherně napsané!  Strýček určitě odpočívá v pokoji. :')

8 Saline A. | E-mail | Web | 23. září 2012 v 13:30 | Reagovat

[7]: Oh, tak to rozhodně nebylo v plánu. Ale děkuji. ♥

9 Vishka | 23. září 2012 v 15:37 | Reagovat

Je tak zvlastne aky maly velky bôľ dokaze clovek hnat dopredu. Vzdy je odpoved jasna! The answer is LOVE! :-)

10 Saline A. | E-mail | Web | 26. září 2012 v 16:32 | Reagovat

[9]: S tím nelze, než souhlasit. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.