Your love over the sex 17.

16. srpna 2012 v 13:40 | Saline A. |  Your love over the sex

Usmíření a den "D".

Pairing: Bill/Bushido

Ten týden v nemocnici nakonec utekl jako voda, Tom za mnou chodil denně, párkrát přišla i Monika, jednou Gustav s Georgem, ale Anis, o jehož společnost jsem stál nejvíc, se ani neukázal, nenapsal, nezavolal, nic...
S doktorem jsem se nakonec dohodl, že na operaci půjdu v půlce srpna, třináctého, abych si mohl užít alespoň kousek léta. Na zotavení, než nám začnou veřejné akce, tak budu mít necelý měsíc, přičemž doktor si sám myslí, že tolik ani nebudu potřebovat. Dnes mě propouštěl dokonce s pochvalou, protože se mi podařilo přibrat tři a půl kila a já byl nucen uznat, že se s nimi cítím mnohem lépe - vrátila se mi barva do tváří a moje boky konečně vypadaly hezky, už to nebyly jen trčící kosti, jak je přezdíval Tom.


Bohužel jsem byl ale stresu, kterému mi bylo nakázáno vyvarovat se, vystaven hned po východu z nemocnice. Parkoviště se jen hemžilo fotografy, kameramany, reportéry, ale i fanoušky a nikdo z nich nechápal, proč mě Tom tak majetnicky drží u sebe a spěšně mě vede k autu, aniž bychom prohodili jedno jediné slovo. Hned poté mě, neochotně, ale přece, odvezl k Anisovi před dům, jako výmluva zafungovala skutečnost, že jsem tu měl ještě od posledně zaparkované auto. Po ujištění, že se cítím naprosto skvěle, budu v pořádku a kdyby se něco náhodou dělo, určitě mu zavolám, mě konečně propustil ze svých spárů a já tak nyní stál před dveřmi Anisova bytu, čekaje až mi otevře.

"Bille," překvapeně vydechl, když mě spatřil.
"Ahoj," vydechl jsem a nejistě přešlápl. Byla pro mě slast vidět ho po těch několika dnech. "Můžu dál?"
"Co? Jo, jasně," ustoupil ode dveří stále vykolejený, že mě vidí. Tiše jsem poděkoval a zamířil do kuchyně.
"Něco jsem ti přišel vrátit," vydoloval jsem z kabelky bonboniéru
"Koupil jsem jí tobě," zamračil se.
"Já vím, jenže v nemocnici jsem nestál o čokoládu, ale o tebe, Anisi," rozčíleně jsem na něj kouknul, bonboniéru odhazujíc na stůl. "Bylo mi ukradené, že jsi mi poslal čokoládu, chtěl jsem, abys mi napsal, zavolal, přišel... Proč jsi neudělal nic z toho?"
"Ehm, neměl jsem čas," zalhal, což já okamžitě poznal.
"Hm, jasně," odsekl jsem a měl se k odchodu. "Jinak to bylo selhání organismu s podezřením na posttraumatický šok, kdyby tě to zajímalo."

"Počkej," hned mě chytil za ruku, bez sebemenšího náznaku násilí, ale já se i přesto zastavil. "Omlouvám se. Jsi v pořádku?"
"Nejsem, Anisi. Při každé otevření dveří jsem doufal, že to budeš ty! Víš jak moc mě mrzelo, když se objevil jen můj bratr? Kdo ví proč jsem měl pocit, že jsme teď pár! Jako můj přítel jsi snad za mnou mohl přijít."
"Nemohl," zavrtěl hlavou s povzdechem a hned pokračoval, když viděl můj nechápavý výraz, "nemohl, protože jsem se až příliš bál, že jsi tam kvůli mně. A není pravda, že bych tam nebyl. Párkrát jsem tam přišel, ale ty's spal."
"Tak proč, Anisi? Proč tahle všechna komedie? Víš moc dobře, že tě mám rád! Představil jsem tě dokonce i mámě! Proč jsi tedy udělal to, co jsi udělal?!" plačtivě k němu vzhlédnu.

"Původně k tomu vůbec nemělo dojít. Měl jsem pro tebe připravenou lekci ten večer po párty, ale když si mě tam vyhledal jakýsi hasič a řekl mi, že jsi fakt super třída a nikdy nic takového nešoustal, zbil jsem ho a musel se opít. To, že jsem tě znásilnil a zbil, dvakrát, to bylo opravdu nečekané a moc se omlouvám," pohladil mě po tváři, když jsem lapnul po dechu.
"Omlouvám se, Anisi, bože, nikdy ses to neměl dozvědět," pevně jsem ho objal kolem pasu. "Proč jsem jen tohle nevěděl dřív? Teď už je tak pozdě!"
"Pozdě na co, Bille? O čem to mluvíš?" nechápavě nakrčil obočí.
"V listopadu se s Tomem stěhujeme, Anisi," vzlykl jsem. "Do Ameriky."
Šok. Nevěřícné lapnutí po dechu. Zesílení stisku kolem mých ramen a tiché zavrčení jediného slůvka: "Ne!"

*

Po mém oznámení plánovaného stěhování uběhla už hodina, během které jsme se stihli přesunout do obýváku a naléhavě se tisknou k sobě. Anis se mi to stále snažil rozmluvit, nedbaje toho, že jsem mu neustále potvrzoval neodvratitelnost celé akce - dům i studio byly nakoupeny, stěhováci zařízeni a boj s Davidem vyřízen. Zkrátka už to nešlo vzít zpátky.

"Kdy jste se dohodli?" zamumlal, když jsem se mu mlčky probíral kratičkými vlasy.
"Před třemi dny. Ale přemýšleli jsme o tom už hodně dlouho."
"Proč teď?"
"Myslel jsem, že jsme se rozešli. A navíc mi i doktor doporučil změnu prostředí, protože budu muset být v klidovém režimu."
"Proč?" nechápavě nakrčil obočí.
"V srpnu jdu na operaci," s povzdechem jsem přiznal. "Tom lékařům řekl o mých paranoidních představách a oni mi dělali různé testy, Anisi," dál jsem ho vískal ve vlasech a když jsem viděl jeho zvědavý výraz, jen jsem tiše dodal: "Mám nádor na mozku."

"Co-cože?" prudce se posadil a zíral na mě s neskrývaným šokem v očích. "COŽE?"
"Mám nádor, třináctého srpna jdu na operaci," přikývl jsem. "Ale není se čeho bát, protože je nezhoubný a vůbec mě neohrožuje, budu naprosto v pořádku, prý je to rutina."
"Není se čeho bát? Rutina? Bille, máš nádor na mozku!" hystericky vykřikl a vstal, takže já okamžitě zalitoval, že jsem mu to vůbec říkal. Měl jsem držet jazyk za zuby.
"Anisi, prosím," promnul jsem si útrpně kořen nosu. "Zkus věřit lékařům, že o nic nejde a že budu v pořádku. Nejsem první ani poslední, kdo si tím prochází a musíš si uvědomit, že mohlo být hůř, mnohem. Mám neuvěřitelné štěstí, že ten nádor není zhoubný. Vnímej to takhle, prosím."
"Já jen... Omlouvám se, tak moc se omlouvám," sedl si ke mně a pevně mě sevřel v objetí.
"Přestaň, Anisi," násilím jsem ho od sebe odtáhnul, nechtěl se ani hnout. "Okamžitě se přestaň omlouvat - co bylo, bylo. Ani v nejmenším ale nechci, abys teď se mnou zacházel nějakým zvláštním způsobem, rozumíš? Jsem prostě Bill, na nějaký nádor zapomeneme."
"Ale..." zkoušel namítat.

"Žádné ale," skočil jsem mu do řeči. "Nedal jsem ti prostor pro námitky. Vrátíme se v čase do doby, kdy jsi se seznámil s mojí mamkou a necháme všechno špatné být, dobře?"
"Ale to bychom teď rozjeli vztah, Bille. A v tom případě bych tě pak nedokázal pustit do Ameriky," s povzdechem sklopil hlavu. "Kurva, všechno se jen komplikuje."
"Tak... To můžeme vrátit na úplný začátek," zamumlal jsem. "Na úroveň čistě sexuálního vztahu. Protože ač je to sobecké sebevíc, já si tě za ty necelé čtyři měsíce chci užít, co nejvíc to bude možné. Vím, že tě to pak bude bolet a předem se za to omlouvám, ale prostě si nemůžu odepřít tvou společnost, i kdybychom se měli chovat jen jako přátelé."
"Užijeme si každou minutu, kdy budeme spolu," naléhavě mě k sobě přitiskl a prudce mě políbil. Hbitě jsem mu omotal ruce kolem krku, polibek okamžitě prohlubujíc. Potřeboval jsem cítit jeho tělo klouzat proti mému, zatímco do mě bude divoce přirážet. Potřeboval jsem cítil, že si navzájem patříme, alespoň co se téhle chvíle týče. Svléknutí jsme oba byli během pár vteřin, ale přestože jsme chtěli už být jedno tělo, Anis trval nejprve na důkladné přípravě, což jsem mu neměl za zlé, byl to další z jeho tisíců způsobů, jak se mi omluvit. Ochotně jsem tedy přijímal jeho prsty kterými uvnitř mého těla všelijak kroutil, působíc mi tak nesmírnou slast.

"Anisi!" s táhlým stenem jsem proti jeho ruce sám přirážel. "Pojď do mě, už jsem připravený, prosím!"
"Jsi nádherný," slastně vydechl a hbitě nahradil prsty svým penisem. Prahnouc po každém kousku z něj jsem se k němu zoufale tisknul. Klouzali jsme proti sobě při divokých přírazech, přičemž jsme vůbec nerozpojovali rty, byl by to promarněný čas, kdybychom se nemohli dotýkat co nejvíce způsoby. Každá vteřina bez doteků by byla mrhání.

*

Od našeho "usmíření" s Anisem začal čas ubíhat téměř nadpozemskou rychlostí. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli, kdy jsem nebyl s Tomem nebo neměl nějaké povinnosti ohledně kapely. Obvykle to byly jen nějaké večírky, na které z valné většiny chodil se mnou, ale rozhovory a reportáže jsme vždy absolvovali jen s Tomem. Veškeré koncerty byly odloženy až na září, vzhledem k mému zdravotnímu stavu - David, Tom ani Anis nechtěli ponechat nic náhodě. Přestože kolem nás novináři kroužili jako supi nad svou obětí, díky skvělému nemocničnímu personálu se žádná informace ven nedonesla, tudíž David jim s klidem na duši nabulíkoval, že chodím k nějakému specialistovi, který se mi stará o hlasivky.

Nikoho z novinářů to sice nezastavilo v pronásledování, ale přes důkladnou recepci se žádný z nich nedostal, mé tajemství tedy tajemstvím zůstalo i nadále. A dokonce i před Gustavem, Georgem, Kayem (s nímž jsem se spřátelil), Andreasem, ale i mamkou a Gordonem. Věděli tak o tom jen Tom s Anisem a David, jemuž jsem to říct musel a doktor, samozřejmě. Nechtěl jsem svou diagnózou nikoho zbytečně stresovat, tuplem ne, když šlo o záležitost jedné operace a následných několika nocí v nemocnici. Byl jsem hrdý na to, jak skvěle se nám to podařilo zvládnout.
O vztahu s Anisem nemluvě, nemohlo to být lepší - byl něžný, ochotný a láskyplný, i když jsme si občas oba nafackovali, ale bylo to prostě perfektní. O to víc mě mrzelo jak rychle se náš společný čas krátil...

"Dobrý den," nervózně jsem se usmál na doktora, přestože mě Anis držel kolem ramen a Tom za ruku. Dnes byl den "D".
"Pan Kaulitz, dobrý den!" usmál se zářivě a hned mě pobídl, abych se posadil. "Takže, konečně dáme tu malou potvoru pryč. Před samotnou operací Vám musíme ještě udělat vstupní testy. Doufám, že jste nalačno."
"I kdybych měl hlad, stejně bych do sebe samým strachem nic nedostal," zasmál jsem se.
"Není se čeho bát. Takže, teď jděte do pokoje naproti a převlékněte se. Za pět minut za Vámi přijde sestra, která udělá vše potřebné. Chvíli počkáme na výsledky, a když bude všechno v pořádku, pustíme se do té operace."
"Dobře," poslušně jsem odkráčel do pokoje a splnil vše, co mi doktor uložil. Vstupní testy pak sestra udělala během pár minut a po půl hodině přišla s upozorněním, že za pět minut mě odvezou na sál. Nervozita se do mě dala plnou měrou. Co když se něco pokazí?

"Všechno bude v pořádku," políbil mě Tom na čelo. "Až se vzbudíš, budeme vedle tebe. Hlavně nevyváděj žádné hlouposti."
"Mám tě rád, Tomi," objal jsem ho vzápětí se sápajíc po Anisovi. Toho jsem rovnou políbil na rty. "Buď tu, až se vzbudím."
"Opovaž se mě opustit," znovu mě políbil a odstoupil, to když přišel anesteziolog se sestrou a naložili mě na lehátko.
"Uvidíme se, až se vzbudím," letmo jsem se usmál na Anisem a Toma, nechávaje se vést vstříc osudu.
 


Komentáře

1 Iveth Biersack | Web | 16. srpna 2012 v 14:31 | Reagovat

huaaaa proč mam o něj strach?T.T chudinka Billí...fuhuuu sem zvědavá jak to s nimi bude až se odtěhují oO honem honem ^^

2 Saline A. | E-mail | Web | 16. srpna 2012 v 14:34 | Reagovat

[1]: Nemusíš mít strach, to ti prozradím, Bill bude v pořádku. :) Je to bojovník se vším všudy a jen tak se nevzdá. :)
Další díl zase za týden :)*

3 Danchen | 16. srpna 2012 v 21:02 | Reagovat

Co prosim??!! JAke stehovani d oAmeriky? zadne takove .. a kdyz jo, anis proste jede s nima .. !! Nesmi ho tam prece nechat samotneho .. *krouti nesouhlasne hlavou*
Bille ,verim tomu, ze budes v poradku a nic se ti nestane :)

4 Saline A. | E-mail | Web | 16. srpna 2012 v 21:14 | Reagovat

[3]: No jo, Amerika je zrádná a nakonec naláká všechny, krom Anise, to je zlatá výjimka :/ Uvidíš :)

5 Mykerina | 17. srpna 2012 v 15:18 | Reagovat

:) smutný že odjede, ale..myslím, že Anisovi neměl odpustit...

6 Saline A. | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 16:37 | Reagovat

[5]: Já bych Anisovi už je pro ty jeho oči odpustila asi všechno... :) A zase odjíždět rozhádaný? To by nebylo ono ;)

7 Turmawenne | 17. srpna 2012 v 17:59 | Reagovat

No, pro mě velké překvapení..
Já si nemůžu pomoct, ale nedokázala bych být Billem Anisovi jen tak odpustit. Ale to je věc názoru. Jsem ráda, že už přišel den "D", ačkoli mě to znepokojuje a mám strach.. je to pošetilé, ale když si to jen představím, jde mi mráz po těle. Nechtěla bych, aby se něco takového někdy v životě klukům stalo..
Každopádně se moc těším na další díl :) a stejně mi něco říká, že "Amerika" tak trošku padne, nebo se něco prostě stane..
Moc pěkný dílek :)

8 Saline A. | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 20:21 | Reagovat

[7]: Já si myslím, že Bill tím odpuštěním mínil začátek jejich vztahu s čistým štítem, protože on Anisovi dlouho ubližoval psychicky, tak Anis ublížil jemu párkrát fyzicky. Vnímal to jako "Oko za oko, zub za zub."
Já bych samozřejmě také nechtěla, aby se to našim miláčkům stalo, to chraň bůh, jen to dobré jim. :)

A jestli Amerika padne nebo ne... No, to už se nech překvapit v příštích dílech. :) Moc děkuji :*

9 Mintam | Web | 24. srpna 2012 v 23:58 | Reagovat

Moc se omlouvám, že se po dlouhé době teprve ozývám. S nedostatkem času se někdy prostě bojovat nedá a člověk ho musí nechat vyhrát. Sem ale taky bojovnice a konečně jsem se dostala k tobě na blog a přečetla si jeden ze dvou dílků, které mě čekají :) Když sem se ale díky komentářům dočetla, že Bill bude v pořádku, bojovník :), hned se mi více ulevilo. Bylo by fajn, kdyby vše šlo tak jak má. Ono se řekne rutina, ale může záležet na momentálním rozpoložení doktora, na jeho náladě, na tom, jak dobře se předešlou noc vyspal... doktoři jsou přeci jen stále lidé ;) Co mne ale překvapilo je, že to Bill neoznamoval v kruhu své rodiny. Nevím, na jednu stranu to chápu, lidi slovo nádor děsí, a Bill je rozhodně tak ohleduplný, že své blízké tohoto vyděšení chce ušetřit, ale na druhou stranu si já osobně neumím představit, že by tohle moje rodina nevěděla. Ale budiž, je to jeho věc, určitě je to pro dobro věci :) Hlavně že vše bude v pořádku, a to nejen s operací, ale i s jeho vztahem s Anisem. Amerika mne vyděsila stejně tak, jako právě jeho. Pro Billův klid je to asi ta nejlepší volba, ale ten pocit, který sem měla, když se ve skutečnosti začali objevovat titulky v novinách, že se dvojčata stěhují, byl tak silný, že mne pojímá i při čtení tohoto dílu a dokonce si troufnu sprostě říci, že vím, jak se Bu cítí...Uff, snad to bude jen dobré ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.