Lonely nights in Tokyo 7.

29. srpna 2012 v 13:04 | Saline A. & Helie |  Lonely nights in Tokyo

Konečně jste se dočkali, snad se role Billa zhostím tak, jak jste si představovali. :)) Krásné počteníčko! ♥

Pairing: Bill/Adam Lambert

BILL

Stejně jako předešlého dne, i tentokrát se Billova zdánlivě neprostupná maska lhostejnosti, nadřazenosti a bezcitelnosti vytratila zázračně rychle, ovšem Bill si toho zpočátku nevšiml. Až po chvíli klidného rozpravování, kdy se Adam stále držel blízko po jeho boku a on mu v zápalu konverzace nevědomky položil ruku na stehno. Zamračil se, protože Adam se mu přestal dívat do očí, a proto vysledoval jeho pohled, aby věděl, co to způsobilo, ale jakmile mu došlo, že oba sledují jeho ruku usazenou na Adamově noze, vyděšeně ji stáhnul k sobě a raději si ruce složil do klína.


Lehce se přikrčil na svém místě, cudně klopíc zrak. Už v noci přemýšlel nad tím, jak je možné, že se s tím mužem cítil tak dobře, uvolněně a sám sebou, jako se necítil už celé roky, ale nemohl přijít na jediný opravdový důvod. Samozřejmě, možná za to mohly jeho ledově modré oči, které navzdory svému odstíny oplývaly teplem. Možná úsměv, který se mu tak často vkrádal na rty a oslňoval tak s ním všechny přítomné. Nebo obdiv, který vkládal do svých slov, aniž by to vyslovil přímo? Bill nevěděl, ale jeho přítomnost mu rozhodně dělala dobře.

"Co to je?" Adam vzhlédl k Billovi, když jim půvabná Japonka přinesla čaje, jenž objednal Bill.
"Přičichněte a hádejte, co by v tom mohlo být," pousmál se Bill a sledoval Adamovo počínání. Chvíli se na něj sice díval jako na blázna, ale nakonec pokrčil rameny a přitáhl si k sobě hrnek. Opatrně, aby se neopařil si ho přisunul k obličeji a s nakrčením nosem si v hlavě přirovnával vůně k určitým věcem. Bill se bavil jeho grimasami, působil nesmírně půvabně.
"Hm, cítím pomeranč, tím jsem si jistý a možná i citron, je to trochu kyselejší. Ale pak je tam něco, co nemůžu k ničemu přiřadit."
"Myslel jsem si to," Bill s úsměvem přikývl a beze slova vstal, rychlým krokem míříc z místnosti, ale hned se zase vracel zpátky, s drobnými kvítky v rukou. Ladně se usadil opatrně, aby mu ani jeden kvítek nespadl z dlaní a bezprostředně je přisunul k Adamově obličeji s okouzlujícím úsměvem. "Cítíte z čaje tohle?"
Adam odlepil pohled od jeho rtů a sklonil se k jeho dlaním, nabírajíc vůni květin do plic, načež přikývl. "Co je to za květiny?"
"Jasmín," Bill dlaně sesunul k sobě do klína, kvítky vysypávajíc. Něžně je prsty hladil. "Mám je moc rád, ve svém pokoji je sám pěstuji. Krásně voní a čaj s nimi je naprosto výborný, poznáte sám, až ochutnáš."

"Máš hodně rád květiny?" zvědavě se na něj Adam podíval a opatrně vzal jeden kvítek z Billova klína mezi prsty.
"Miluji je. Miluji, když prozáří louku svými barvami, nebo když v mém pokoji vytvoří soulad okouzlujících vůní. Pro mne květiny mají duši, tu nejčistší duši na zemi," tiše zamumlal s drobným úsměvem.
"V tom budeš mít pravdu, má matka říkala to samé," Adam mu oplatil úsměv a dřív, než Bill stačil utéct, přisunul ruku k jeho vlasům a začal mu do nich drobné kvítečky vplétat. Nemohl si pomoct, Bill vypadal jako éterická víla, když mu v černočerných vlasech protkaných bílými dredy krásně prosvítaly nažloutlé kvítečky jasmínu. "Perfektní," zašeptal mělce.
"Děkuji," Bill sklopil hlavu, aby Adam neviděl tváře zčervenalé pod náporem rozpaků. Byl zvyklý na ledasjaké chování, ale nikdy nezažil tak moc cituplné zacházení, nebyl na to připraven. Zpocenými dlaněmi si přejel přes stehna, když mu pohled padl na růži položenou na stole. "Půjdu si pro vázu na tu růži od Vás, hned se vrátím," zamumlal a aniž by vzhlédl, ladnými krůčky spěšně zamířil z místnosti ke kuchyním.

Milou Japonku, která jim před chvílí přinesla nápoje požádal o nějakou nádobu, do níž by květinu mohl dát, což nebyl problém - čajovna sama oplývala květinami ve vázách, tudíž jedna volná se našla vždycky. Jen co ji držel v ruce, zamířil na toalety, kde do ní napustil vodu a vzhlédl k zrcadlu.
Jeho tváře stále zdobila roztomilá červeň, jako jediná prozrazující, jak moc je z Adamova chování vyveden z míry, v dobrém slova smyslu. Ale pak tu byl ještě ten úsměv. Kdy naposledy se usmíval tak často, už jen kvůli něčí přítomnosti? Nikdy. Prohlédl si vlasy, v nichž byly důkladně zapleteny kvítky, vypadal jako dívka. Sklopil pohled, jakmile se mu úsměv ještě rozšířil a s vázou v ruce se rozešel zpět k Adamovi, který na něj čekal.

"Nechtěl jsem, aby zvadla," vysvětlil, zatímco růži dával do vody, po níž lačně prahla. "Je moc krásná," tiše zamumlal a podíval se na Adama, který se usmíval. Málem zakopl při cestě k polštářkům, ale na poslední chvíli to se zřetelnou úlevou vyrovnal a mohl tedy dosednout se stejnou ladností, s jakou se pohyboval do teď.
"Jsem rád, že se ti líbí," přikývnul Adam.
"Moc, děkuji za ní," trochu se k němu přisunul, berouc do dlaní svůj hrnek s čajem. Krátký okamžik se díval na hladinu čaje, než se napil a znovu vzhlédl k Adamovi. "Jak se Vám líbí Tokio?"

ADAM

"Je okouzlující. Vždycky jsem jím byl fascinován, ten neutuchající život a anonymita. Mám rád velká města a Tokio považuji za jedno z nejhezčích," usmál se Adam. S hlavou mírně nakloněnou ke straně sledoval to křehké stvoření, jak usrkává jasmínového čaje. Přišlo mu roztomilé, jak moc se Bill ostýchal, když konečně složil svoji masku. Ve skutečnosti byl někým jiným, než za koho se vydával, Adam to z něj cítil, dokonce tušil, že Bill si přál být někým jiným. Muselo pro něj být těžké zastínit svoje skutečné já a dát přednost něčemu, co mu bylo od mládí vštěpováno do hlavy jako jeho pravá identita.

Adam se sám pro sebe zašklebil. Už se pořádně ani nedržel plánu, který spolu s Joem vymysleli, avšak touha vzdávat Billovi komplimenty zůstávala. Nechtěl, aby jeho slova zněla lacině, jako to očekával u Billových ostatních zákazníků. Jeho srdce pokleslo, když si znovu uvědomil onu bolestnou realitu, že on je pouze jedním z nich. Za tři měsíce zmizí jako pára nad hrncem, ale jeho život bude pokračovat, stejně jako bude pokračovat život mladého gejši. Oba si půjdou svojí vlastní cestou, znovu se rozejdou od rozcestí, které jejich cesty náhodou svedlo dohromady. Nechtěl, aby Billova cesta pokračovala nepoznamenaná ve svém chodu, chtěl, aby si na něj Bill pamatoval a vzpomínal, proto mu chtěl vzdávat originální komplimenty.
"Ale musím říct, že i když se Joe snažil můj pobyt zde zpříjemňovat co nejvíc, ještě nikdy mě při mých toulkách nedoprovázel nikdo tak pohledný," usmál se blahosklonně Adam na hladinu svého čaje. Tušil, že na Billových líčkách znovu vyvolal onu roztomilou červeň, která pronikala i přes notné vrstvy bílého make-upu. Nedokázal se na Billa dívat, když mu skládal nenápadné slovní poklony, věděl, že by ze sebe nic nedostal, i když měl zkušenosti s muži již nesčetné.

Od svého čaje zvedl pohled, až když ho napadla myšlenka, na kterou doposud nepomyslel. "Proč jsi vlastně tady, Bille? Joe mi říkal, že pocházíš Evropy. Jak se kluk z Evropy dostane do Japonska v tak nízkém věku, aby mohl vychodit školu pro gejši?" zeptal se zvědavě a doufal, že dostane odpověď. Doposud se nedostal k ničemu, co by se Billa nějak blíž týkalo. Dokonce mu mnohdy připadalo, že neví ani tolik, kolik vědí ostatní z jeho zákazníků. Pátravě se zadíval na Billa, který se neměl k odpovědi. "Prosím. Přál bych si vědět to. Přijde mi, že pořád mluvím jen o sobě, o tobě nevím nic."
"Když mi bylo pět, vzala mě sem máma. Vždycky si přála Japonsko navštívit. A když dostala první možnost, chopila se jí. Vzala mě sem a našla spolehlivý dům, ve kterém bych mohl vyrůstat a splnit její sen. Myslím, že si vždycky přála, aby se narodila v Japonsku a sama se stala gejšou." Adam pozorně poslouchal, postřehl, jak strnule Bill svůj příběh vypráví. Bylo tu něco, co Adamovi neřekl, něco, co na celou událost vrhalo špatný stín a kvůli tomu se Bill cítil špatně.
"Nevěděl jsem, že tady máš nějakého člena rodiny."
"Nemám," zakroutil Bill posmutněle hlavou. "Máma je mrtvá, umřela několik měsíců poté, co jsme sem dorazili."
"Tak to mě mrzí," zašeptal Adam a přisunul se k Billovi blíž. Viděl nepřirozený odlesk v očích plných čokolády. Bál se, nechtěl Billovu náladu zkazit jenom kvůli své hloupé zvědavosti.

Objal mladíka rukou kolem ramen. "Nevěděl jsem. Nikdy bych se tak hloupě nezeptal. Moc mě to mrzí."
Bill pokýval hlavou ze strany na stranu. "To je v pořádku, nemohl jste to vědět, jen málokdo to ví, nerad o tom mluvím." Adam ho přitáhl k sobě blíž, hladil ho po zádech a občas zajel i do vlasů. Dělal jenom to, co uklidňovalo i jeho. Nedokázal si představit, že on by měl vyrůstat bez matky v zemi, kde skoro ničemu nerozumí a kde nemá nikoho, komu by mohl důvěřovat. Jeho dětství byla od základu postavené na důvěře, nedokázal si představit, že by neměl nikoho, komu by se mohl svěřovat, nikoho, kdo by ho sevřel v milující náruči, když se stalo něco špatného.
"Není to nic, co by tu nebylo běžné. Většina gejš, ať už v minulosti, nebo i dnes, byla vychovávána v domácnosti, kde už nějaká gejša byla. V městečku, kde jsem vyrůstal, skoro žádná z žen neznala své rodiče, nebo na ně dřív nebo později radši zapomněly."
"Nedovedu si představit, že bych měl vyrůstat bez matky, v dětství jsem měl hodně problémů, ale vždycky jsem měl ji, když jsem se potřeboval na někoho obrátit, nebo se prostě jen nechat obejmout. Představa, že bych někoho takového neměl, je děsivá."
"Ale to je ve většině případů přesně to, co po nás chtějí. Chtějí, abychom zapomněli na závazky, zapomněli, že existuje někdo, kdo by nás mohl milovat. Měníme lásku za krásu, za to, být ztělesněním dokonalosti. Gejša nemůže milovat," zakroutil posmutněle Bill hlavou.

Adam to věděl, slyšel toho o gejšách mnoho, viděl filmy, ale nikdy by ho nenapadlo, že se sám bude potýkat s tím, jak utěšit jednoho rozesmutnělého gejšu, který vypadal, že se mu tam každou chvíli rozbrečí. Z vlastních myšlenek ho vytrhl sám Bill, který zničehonic začal vstávat. Lítostivě se na Adama zadíval. "Myslím, že pro nás oba bude lepší, když si na zbytek dnešního dne najdete jiného společníka," zamumlal. Nenechal Adama nic říct, prostě se vydal k východu. Adam sledoval jeho mizící záda a jenom z postoje a chůze poznal, že Bill opět nasadil svoji profesionální masku.

*

Bylo pár hodin nad ránem, ale Adam nemohl spát. Postával na terase a sledoval nikdy nevyhasínající žár divokého Tokia, které se spolu s rouškou tmy měnilo ve město splněných snů a nočních můr. Jeho vlastní hlava mu připomínala včelí úl, alespoň kvůli bzučícím myšlenkám, které se v ní proháněly. Pořád ještě pořádně nechápal, co udělal špatně a co se vůbec stalo, že s ním Bill odmítl strávit zbytek odpoledne. Byl blízko tomu, dostat se hlouběji do jeho nitra, proniknout pod ledovou stěnu, kterou kolem sebe Bill postavil. Přesto se však něco pokazilo a on jako by měl začínat od naprostého začátku. Billova odtažitost ho trápila, nenechávala mu chvíli klidu, pořád se snažil přemýšlet nad tím, jak by mu mohl pomoci, jak by mohl pomoci jim oběma. Připadalo mu, že pokud se mu Bill neotevře sám a dobrovolně, nemá cenu dál něco zkoušet.
 


Komentáře

1 Fee | Web | 29. srpna 2012 v 14:08 | Reagovat

Nádherný, slečinky. Už jsem jednou psala Aničce, jak jsem ráda, že se tahle povídka obnovila. Mimochodem, Aničko, skoro jsem tě v tvý části dílu nemohla poznat. Tvůj styl je tu dost odlišný od normálu, přijde mi mnohem hezčí. :) A z jasmínuv  Billovejch vláscích jsem rozněžnělá stejně, jak když jsi mi o tom psala do chatu. ^^

2 Saline A. | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 20:33 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se to líbí, osobně jsem z toho měla trošku strach, necítila jsem se v tom jistě, přestože se to psalo úplně samo. :) A ano, je to odlišné, ono se to nezdá, ale forma udělá hodně. :D Jasmín bych mu nastrkala nejradši i do chřtánu :X

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.