Lonely nights in Tokyo 1.

18. srpna 2012 v 23:14 | Helie |  Lonely nights in Tokyo

Autor: Helie
Pairing: Bill Kaulitz/Adam Lambert

Když byl malý, vytrpěl si příliš mnoho… když dospěl, jeho utrpení pokračovalo.

Noc, která prorážela jasný den, se plnila světly z obrazovek, na kterých se míhala jedna reklama za druhou. Obyvatelé onoho překrásného města, toho snad největšího skvostu z celého souostroví, je okatě ignorovali. Občas mezi nimi proklouzl nějaký ten turista, který okouzleně zíral na šikmooké dívky představující nový šampón či snad potravinový řetězec. Nikdo si nevšímal tuláků, kteří žebrali na rozích větších ulic, nikdo si nevšímal bídy, která čišela z postranních uliček. Právě z jedné z nich vyšel půvabný chlapec. Bez bližšího pozorování mohl působit dojmem velice spanilé dívky. Čokoládově hnědýma očima se rozhlížel po ulici a s nespokojeným mlaskáním se zadíval na jednu z mnoha obrazovek na vysokých budovách.


Všude kolem něj vonělo jídlo, dohánělo ho to k šílenství. V žaludku mu kručelo stále víc, ale jeho úkol sotva začínal. Matka jeho domu ho poslala do terénu a on jen s nevolí uposlechl. Občas uvažoval o tom, že je v Tokiu snad jediný svého řemesla. Nenáviděl to, ale neměl na výběr. Japonsko se hodně změnilo od doby, kdy sem přicestoval. Bylo mu tehdy sotva pět.

"Bille, zůstaneš tu, zlatíčko, ano? Neutíkej odsud, hezky tady zůstaň, oni na tebe budou hodní, vychovají tě. Budeš krásný," povídala mu matka, když pročesávala jeho nádherné půlnočně temné vlasy, které mu už v tak raném věku spadaly až do půli zad.
"Mám strach, maminko, ta paní se na mě ošklivě dívá," stěžoval si malý chlapeček a víc se přitiskl k nohám své matky. Seděli spolu na podlaze a ona mu vyprávěla, jaký osud ho čeká. Nerozuměl jejím slovům, ale chtěl věřit, že všechno bude krásné, až vyroste.
"Nedívá se na tebe ošklivě, zlatíčko, jen je velice přísná. Až tu nebudu, budeš ji muset poslouchat na slovo, jinak přijde trest. Když budeš hodný a budeš se chovat slušně, možná se splní všechno to, co by sis přál. Budeš slavný, lidé tě budou milovat, budou tě obdivovat. Když budeš procházet po ulici, každý muž i žena se za tebou otočí, každý bude obdivovat tvoji dokonalou krásu… Krásu porcelánové panenky. Věřím, že to dokážeš, Bille," šeptala mu matka do ucha a hladila ho v sametově jemných vlasech. Klouzaly jí mezi prsty jako neposedná háďata. Se vší pýchou v zelenkavých očích sledovala odraz svého syna v zrcadle. Byla na něj pyšná. Věděla, že cesta, kterou podstoupili a při které tak závažně onemocněla, stála za to…


Mladík si unaveně povzdechl. Jen nerad vzpomínal na matku, tolik mu chyběla… Když zemřela, z jeho života se stalo hotové peklo. Poznal, co to obnáší, stát se dokonalou, skoro éterickou bytostí, která uchvátí každého jediným pohledem. Poznal, co to je, sedět po boku zámožného boháče, který má ruku přehozenou přes jeho pas a chlubí se jím před svými kolegy. Poznal, co to znamená být pouhým trhovým zbožím.
Spolu s nezkrotně rychlým vývojem Japonska některé tradice značně upadaly. Obzvlášť pak v Tokiu, v jedné z největších metropolí na světě. Všechno se modernizovalo a nikdo už o tyhle křehké ladné bytosti prokazující dokonalost lidského pokolení nestál. Billa tolik bolelo, když po něm lidé pokřikovali hanlivá označení jako "děvko", "odpade" a podobně. Nestál o to. Nikdy nepřestal vyčítat Matce svého domu, že se přestěhovala, hned jak Bill začal vydělávat.

Když mu bylo patnáct, byl nejoblíbenějším z celého městečka, ve kterém zrovna bydleli. Vydělával neuvěřitelné peníze a jeho Matka na něj byla náležitě pyšná. Kupovala mu drahá kimona a ještě dražší líčidla. Pak ale přišla s návrhem přestěhovat se do Tokia. Tehdy to vypadalo jako dobrý nápad, ale oba jaksi opomněli, že v Tokiu se staré tradice již dávno nedodržují. Že půvab gejš nahradila lacinost prostitutek. Tady Billa nikdo nepovažoval za ozdobu, tady ho všichni považovali za špínu, i když zákazníků měl stále dost. Bohužel jeho zákazníci nebyli stálí jako dřív. Musel se dožadovat lidské pozornosti. Dokonce už ani nenosil klasická kimona, nýbrž obyčejné tuctové oblečení, které mu však zakrývalo všechny kousky kůže až na krk a obličej.

Na vlasech také nezáleželo. Když mu Matka oznámila, že si s nimi konečně může dělat, co chce, střídal dlouho jeden účes za druhým, dokud se nenašel v dredech, které mu jedna známá napletla na prameny havraních vlasů. Byl sám se sebou spokojený, ale hnusil se mu přístup lidí. Nejednou se mu stalo, že si někdo spletl s lacinou štětkou. Jeho kůže byla zakázaným územím, nikdo se jí nesměl dotýkat, dokonce ani on sám. Nesnášel, když se někdo snažil porušit toto pravidlo. Měl velice přísnou výchovu a cítil se špinavý, když si jej některý ze zákazníků najal za jiným účelem než kocháním se jeho nezměrnou krásou. Muži byli tak naivní, že doufali, že když do Billa nalijí více kvalitního saké, bude dostatečně povolný na to, aby se poddal. Jenže to on ještě nikdy neudělal.

Věděl, že nesmí milovat, ale jeho srdce ve skutečnosti prahlo po lásce. Toužilo po někom, kdo by jej vysvobodil od práce, která se v posledních letech podobala peklu. Bill si hlasitě povzdechl a vydal se vstříc rutině. Vzhledem k tomu, že jeho zákazníci nebyli stálí, vyhledával je sám. Chodil na ulici stejně jako děvky a hledal někoho, kdo stál o společnost na jednu noc, se kterou však nesmí zajít dál než k pár letmým dotekům. Bill nasadil hraný úsměv a dával na obdiv krásu svého hubeného těla a jemných dívčích rysů. Dával na obdiv vzhled porcelánové panenky, po kterém tolik prahla jeho matka, když ještě žila.

°°*°°

Jeho život mu přinášel to, co si jen přál. Jedno místo v oné bezchybnosti však zůstávalo prázdné a činilo jej nespokojeným.

"Od té chvíle, co si přijel, jsem tě ještě neviděl smát se. Adame, uvolni se trochu, užívej života. Tokio je krásné, působivé a naprosto dokonalé, ale musíš mu dát šanci, aby tě pohltilo do svého víru, jinak tě nikdy nezabaví," brblal třicetiletý muž sedící na zadním sedadle v bílé limuzíně. Naproti němu seděl jeho dlouholetý obchodní partner a skvělý kamarád, který právě působil naprosto nezainteresovaně.
"Třeba se nechci bavit, Joe. Jsem utahaný po dlouhém letu a nemám na nic náladu."
"A já jsem myslel, že vyrazíme někam ven, až se ubytuješ. Noc je ještě mladá a Tokio skýtá neuvěřitelné pobavení. Stačí jen vědět, kde hledat… a já to moc dobře vím. Měl bych pro tebe mladé zajíčky motající se kolem tyče, půvabné mladé muže, kteří přímo před tebou shodí všechno oblečení, nebo snad ta půvabná zlatíčka, se kterými si můžeš užívat od večera do rána, ale samozřejmě nesmíš zapomenout zaplatit. Mám všechno, co si jen tvůj rozkrok zamane, tak se konečně uvolni a poddej se tomu! Neviděl jsem tě dobrého půl roku, chci si ty tři měsíce náležitě užít."
"Na svádění nevinných duší mě nepotřebuješ, Joe, vystačíš si bohatě sám," odpálkoval ho sarkasticky jeho nejlepší přítel.
"Do hajzlu, Adame, kdy se z tebe stal takový psí čumák? Kdybych ti takovou šanci nabídl před rokem, ještě bys mě přemlouval o přídavek! Navíc Japonci jsou v posteli neuvěřitelně houževnatí… věř mi, mám s tím zkušenosti."
"Myslíš na něco jiného než na sex, Joe?" zeptal se mladík jedovatě. Hleděl z okna a sledoval neutuchající ruch ulic, ve kterých proudily davy lidí. Kdyby po něm někdo chtěl, aby si zapamatoval tvář alespoň jednoho z nich, nedokázal by to, i když limuzína jela až bolestně pomalu.
"Um, počkej, zamyslím se… Ne," zaculil se třicetiletý blonďák s jasnýma zelenýma očima. Adam nad ním protočil šedomodré oči.

"Dobře, když nestojíš o sex, mám tu pro tebe jeden takový oříšek. Pokud to chceš vědět, je to jeden z nejhezčích kluků v okolí. Za jedinou noc s ním by každý klidně i upsal duši ďáblu, ale ten kluk je zatvrzelejší než skála. A víš, co je na tom nejvtipnější? Že si nechává platit jen za svoji přítomnost. Tvrdí totiž, že je gejša." Joe věnoval Adamovi škodolibý úsměv.
"Gejša?"
"Jo! Gejša. Je jasný, že v Tokiu už na gejšu nenarazíš, ani kdyby ses třeba podělal, ale on to o sobě prostě tvrdí. Navíc každý vůl ví, že tohle je práce pro holky. I když zase je pravda, že on tak trochu vypadá no. Každopádně každý mu rád zaplatí. Sice se ještě nikdy nikdo nedočkal víc než pár letmých doteků, ale za zkoušku to stojí…"
"Chudák."
"Jaký pak chudák! Nechává si za to platit! A věř mi, že rozhodně není levný. Ale tobě ho klidně zaplatím. Co říkáš, nechceš zakusit kouzelného půvabu poslední tokijské gejši?" hecoval ho Joe snaživě.
"Rád bych ho poznal," přiznal po dlouhé odmlce Adam. Jeho kolega po něm blýskl vítězoslavným úsměvem a zamumlal něco na řidiče.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.