Your love over the sex 13.

19. července 2012 v 2:54 | Saline A. |  Your love over the sex

Pairing: Bill/Bushido
"Chceš jít dovnitř?" pousmál jsem se směrem k Anisovi, když zastavil před naším domem. "Teď, když jsi ten můj partner, by si na tebe měl Tom začít víc zvykat."
"Myslím, že dnešní návštěvu vynechám," se smíchem zavrtěl hlavou. "Budeme mít ještě spoustu času sblížit se, uvidíš. Ale teď utíkej, než nás novináři dojedou a ty budeš potřebovat ochranku k provedení přes chodník."
"Nějak se ozvu," pousmál jsem se a lenivě ho políbil. Vůbec se mi nechtělo opouštět tu pohodu, která mezi námi panovala, protože mi bylo jasné, že sotva za mnou zapadnou vstupní dveře, stáhnu hlavu mezi ramena, div se nebudu strachy krčit v koutě. Naposledy jsem Anisovi věnoval drobný úsměv, než jsem vylezl z auta a spěšně zamířil domů, z dálky už byly vidět dodávky s novináři.


"Díky bohu, jsi v pořádku," pevně mě objal Tom, jen co jsem zavřel dveře, až jsem překvapeně vydechl. "Mluvil jsem s Davidem a viděl i fotky na internetu, je toho všude plno, tak jsem se bál, abys dorazil v pohodě."
"Jestli je něco, čeho se nemusíš bát, tak moje bezpečí u Anise, hlídá mě, neboj," s úsměvem jsem ho objal nazpět. "Nezlobíš se, že jsem to pustil takhle na veřejnost?"
"Že bych z toho radostí tančil na zahradě nahý oslavné tance se říct nedá, ale nějak to všichni společně zvládneme," konejšivě mě hladil po zádech.
"Děkuju, Tomi, moc to pro mě znamená," usmál jsem se a zavedl ho do obýváku, kde jsme se společně schoulili na pohovku. "Víš, Anis je... Nevím, jak to říct, ale myslím, že poprvé od toho fiaska s Danielem jsem našel někoho, s kým se cítím fajn a možná bych ho postupně mohl i m..." zasekl jsem se.
"Milovat?" povzbudivě se usmál Tom.
"To je přesně to slovo," zašeptal jsem s kývnutím. "On je jediný, ke komu se, kromě tebe, samozřejmě, rád vracím, víš? Chci říct, ta jsem-tvůj-partner věc mě pořád děsí a já mám pocit, že se Anisovi teď budu pár dní vyhýbat jako malá ustrašená holka, ale stejně se jednou ráno vzbudím s tím, že ho potřebuju vidět a během pěti minut vypadnu z domu. Nevím, jak to vysvětlit, ale prostě... to tak je."
"Patří k tomu i to, že se nechám ošukat od všeho živýho, co se ti otře o zadek?" zvědavě se na mě podíval.

"Jo, ohledně toho..." odkašlal jsem si, rudý až na zadku. " Omlouvám se za to, co bylo na tom večírku, byla to opravdu krize všech krizí, byl jsem opilý a... No prostě to byl extrém, který už se nikdy nebude opakovat. S Anisem sice máme takovou dohodu, ale tohle už se opravdu nebude opakovat, slibuju. Já jen... kdo byl ten čtvrtý? Mám úplný okno!" nejistě jsem k němu vzhlédl.
"Jsi neuvěřitelný!" rozesmál se. "Takový vysoký, hnědé vlasy, strniště, docela namakaný? Tancovali jste spolu... Pořád nemáš sebemenší ponětí, viď?" se smíchem zavrtěl hlavou.
"Promiň, vůbec se nechytám," pokrčil jsem rameny. "Asi nebyl moc dobrý, jinak bych si ho určitě pamatoval."
"Jo, zřejmě," protočil očima. "Nicméně, jedna z okamžitě volajících po zveřejnění té fotografie byla mamka, zve nás na oběd, přičemž si oba máme přivézt naše sladké a roztomilé polovičky."

"Bezva, tak ať na mojí sladkou a roztomilou polovičku rychle zapomene, protože samotnému se mi rozklepou ruce jen co pomyslím na to, že mm partnerský vztah. Na seznámení si počká ještě hodně dlouho."
"Aby se vůbec dočkala," protočil očima. "Ale ať už Bushida vezmeš nebo ne, jedeme zítra a já s sebou Moniku rozhodně beru. Dávám ti tak celý den na to, aby ses rozhodl, jestli chceš být pátý kolo u vozu nebo překousneš všechno co je proti a Bushida pozveš."
"Je to mnohem těžší, než si představuješ, Tome," povzdechl jsem si. "Uvidím, dobře? Večer ti řeknu, jestli vám budu dělat křena nebo ne."
"Paráda," spokojeně se usmál. "Každopádně já bych teď měl zmizet, už mám být jinde," hbitě se vysoukal zpod mého těla. "Jdeme na oběd s Moničinou sestrou," dodal na vysvětlenou.
"Tohle je tak hrozně nefér, jen co přijdu domů, tak utíkáš," naoko jsem zafňukal, i když mi to ve skutečnosti vážně trochu vadilo.
"Víš, koho můžeš pozvat," se smíchem pokrčil rameny. "Nebo zavolej Andreasovi, tuhle si stěžoval, že tě dlouho neviděl."
"Jo, to je pravda, s ním jsem se už opravdu neviděl ani nepamatuju, to zní jako dobrý nápad," s úsměvem jsem k němu vzhlédl, přestože jsem věděl, že Andresovi nezavolám ani náhodou. "Uvidím, ještě si to rozmyslím, ale ty si užij oběd a pozdravuj Moniku."
"Budu, ty si najdi někoho na zábavu. Uvidíme se později," mávnul na mě mezi dveřmi, než zmizel. S povzdechem jsem se zabořil hlouběji do pohovky a přemýšlel, co budu dělat.

*

Pil jsem. Pár minut poté, co Tom odešel za Monikou a á došel k názoru, že bych si mohl (zase) užít den sám se sebou, jsem si z baru vytáhl nějaký příšerně sladký, ale dobrý a alkoholický likér, který mi díky prázdnému žaludku stoupl do hlavy celkem rychle a já tak s cigaretou v jedné ruce, další lahví likéru v druhé ruce s nahlas puštěnou hudbou tančil po celém domě. Venku sice okouněli novináři a čekali na sebemenší podnět k tématům na zítřejší články do novin, ale mně to bylo úplně jedno. Po dlouhé době jsem se cítil podivuhodně klidný a upřímně šťastný, což bylo rozhodně zvláštní. Asi po hodině, kdy už se mi díky alkoholu a divokému tančení motala hlava, jsem hudbu vypnul a svalil se zpátky na pohovku s mobilem v ruce. Teď nebo nikdy.

"Ahoj," zašveholil jsem, sotva mi Anis zvedl hovor a hned se jal pokračovat, "poslyš, jsem teď trošičku opilý a možná se mi plete jazyk a melu hlouposti, ale Tom dneska mluvil s mamkou a ta pozvala na oběd nás dva i Toma s Monikou. Myslím, že bych tě o to nežádal, kdyby to mě Tom tolik nehučel že bez tebe budu pátý kolo u vozu, a taky kdybych nebyl opilý, ale pojedeš se mnou? Prosím, prosím, smutně koukám!"
"No tak když smutně koukáš," rozesmál se.
"Opravdu? Opravdu se mnou pojedeš k mým rodičům?" nevěřícně jsem pootevřel pusu.
"Pokud svou nabídku myslíš vážně, pojedu moc rád. Stačí říct, v kolik mám přistavit auto před váš dům a budu tam."
"Jo, no, ohledně toho..." nejistě jsem se zakousl do prstu. "Víš, Tom bude chtít jet jedním autem. Jeho autem. S tím, že by řídil. A my dva seděli vzad jako poslušní spolujezdci, protože vepředu bude Monika."
"Myslím, že když mi slíbíš, že se mě nikdo z vás nepokusí během jízdy vyhodit z auta, asi to snesu," pobaveně zamumlal. "V kolik je odjezd?"
"V půl deváté?" zašeptal jsem. "Cesta tam trvá zhruba tři hodiny a máma nesnáší zpoždění, je vždycky na minutu přesná, tak abychom raději měli nějakou časovou rezervu, protože se rádi stavujeme po cestě na jedné benzínce."
"Takže tak ve čtvrt na devět abych byl u vás," zmučeně vydechl. "Bože Bille, ty mě jednou zničíš, vážně."
"Vlastně můžeš to, no..." odkašlal jsem si. "Přijet už dneska a přespat u nás, možná? Samozřejmě jen pokud chceš, vůbec k ničemu tě nenutím! Jen jestli chceš..."
"Vezmu si pár věcí a dorazím do patnácti minut, hvězdo," rozesmál se a vypnul hovor. Překvapeně jsem na telefon ve své dlani chvíli zíral, nešlo mi do hlavy, že to pozvání bylo v konečném důsledku tak moc jednoduché, natož, že ho Anis přijal! Opravdu jsem se rozhodl představit svým rodičům Anise?

"Ježíši!" vyděšeně jsem zaječel na celý dům a poplašeně vyskočil na nohy, když mě někdo pohladil po tváři. "Co to kurva bylo?!" stále jsem vystrašeně kulil oči na zdroj mého skoro infarktu, tedy Anise, který se ovšem svíjel v záchvatu nezastavitelného smíchu. "Mohl jsem tě zabít, ty idiote!" praštil jsem ho polštářem.
"Čím, prosím tebe?" stále se smál.
"Mám pod konferenčním stolkem záložní pánvičku," zúžil jsem oči do tenkých štěrbinek. "Během pár vteřin bych tě s ní dokázal zabít!" zavrčel jsem, ale v Anisovi to evokovalo akorát tak ještě větší záchvat smíchu.
"Promiň, představil jsem si tě, jak s bojovým pokřikem a pánví v ruce běháš po domě za potenciálním vrahem nebo zlodějem," utíral si slzy od smíchu, když se po chvíli uráčil uklidnit. "V té představě z tebe šla hrůza," naoko vážně přikývnul, ale cukající koutky ho prozradily, že si ze mě dělá legraci.

"Oh jdi do prdele, Anisi," zamručel jsem naštvaně a ještě si přisadil dupnutím, abych mu dal najevo, že se opravdu zlobím.
"Promiň, hvězdo, nechtěl jsem tě vyděsit, ale vážně jsem věřil tomu, že mě vidíš," konečně se úplně uklidnil. "Nečekal jsem, že tě vyděsím k smrti, věř mi, kdybych to jen tušil, natočil bych si to," pobaveně se ušklíbl.
"Idiote," znovu jsem ho praštil polštářem, dětinsky špulíc rty. "Abych tě dneska nenechal spát na zemi."
"Aspoň bys mě výjimečně nekopal a neslintal na mě," znovu se rozesmál.
"Naser si, Anisi," vztekle jsem se otočil a chtěl odejít, ale v tu chvíli mě Anis pevně objal kolem pasu, abych mu nemohl utéct. Směšné vzhledem k uvážení, že jsme byli v mém domě.

"Omlouvám se, hvězdo. Není větší slast, než když se ráno protahuju a najdu na sobě novou modřinu jako důkaz tvých upřímných citů ke mně," s pobaveným úsměvem mi zabořil hlavu ke krku.
"Pokud vím, opilý jsem já, ne ty," zabručel jsem, stále lehce rozhořčený z toho šoku, kvůli kterému mi z těla snad veškerý alkohol vyprchal.
"To je samozřejmě pravda," přikývl. "Jen mě to opravdu pobavilo, ale znovu se omlouvám, neměl jsem se smát, když ty jsi zrovna pravděpodobně zažíval srdeční zástavu."
"Já tě nesnáším," s povzdechem jsem se mu přetočil v náručí, ale horlivě ho políbil. "Jestli to uděláš někdy znovu, opravdu tě tou pánvičkou zabiju, ty bastarde. A mám s ní letitou praxi, s Tomem jsme pořádali pánvičkové boje a já neprohrál ani jednou!" vrčel jsem mu do rtů.
"Ty můj hrdino," obdivně vydechl, ale vzápětí se posadil na pohovku a mě si obkročmo stáhl na klín, neskrývaje pobavený úšklebek.
"Však se klidně zeptej, až se vrátí. Uvidíš, že mám pravdu a nelžu ti," zabručel jsem zklamaně.
"Nebruč, nejsi medvěd," se smíchem si mě za bradu přitáhl k sobě, spojujíc tak naše rty v polibku. Jestli tohle byl způsob jak mě zklidnit, šlo mu to víc, než dobře. Ochotně jsem ho rukama objal kolem krku, polibek žádostivě prohlubujíc, což mi Anis milerád oplácel. Pevně si mě za zadek tlačil proti svému klínu, což jsem mu odměňoval krátkými steny. Akorát mi rukama chytil cípy trička, které měl v úmyslu svléknout, když se mezi dveřmi ozval Tomův pozdrav.

"Snažíte se mě oba zabít?"polekaně jsem se odtáhl od Anisových rtů a otočil se k Tomovi, ale nasadil jsem vřelý úsměv pro Moniku, nejistě přešlapující za Tomem. "Ahoj, jaký byl oběd?"
"Jo, dobrý. Byla sranda," opětovala mi úsměv, ale zamračila se nechápavě, když Anis propukl v hurónský smích.
"Pane bože," vykulil jsem na něj oči s uvědoměním. "Ty jsi zhulený! Proto se pořád tak blbě směješ!" pěstí jsem mu zabušil do hrudníku.
"A ty opilý, takže jsme si kvit,"se smíchem mě hluboce políbil, zaklánějíc mě v zádech.
"Ale já neseděl za volantem, ty pitomče jeden!" naštvaně jsem do něj šťouchnul, takže se zády znovu opíral o pohovku. "Jsi normální, sedat si zhulený za volant? Co kdyby se ti něco stalo? Kdyby ses vyboural a..." chtěl jsem rozrušeně pokračovat, ale Anis mě konejšivě políbil.
"Jel jsem taxíkem," zamumlal mi do rtů, najednou úplně klidný. "Nejsem hloupý, abych zbytečně riskoval," stále mě něžně líbal.
"Zabiju tě, jednou tě opravdu zabiju," naposledy jsem naštvaně zabručel, než jsem se podvolil jeho polibkům, ignorujíc fakt, že Tom s Monikou stále stojí mezi dveřmi a překvapeně na nás zírají. Až po chvíli, kdy se naše polibky stávaly naléhavější a ruce nenechavější, jsem zaslechl Toma, jak říká, že by měli jít, načež klaply dveře. Spokojeně jsem Anisovi zasténal do rtů, je co horkými dlaněmi zajel pod mé tričko a pohladil mě v pase. "Pojďme ke mně."

"Cokoli řekneš," usmál se a bez sebemenších problémů vstal se mnou v pase, míříc rovnou k mé ložnici. Sotva za námi zapadly dveře, už mě Anis tlačil na zeď a naléhavě se proti mně tisknul, což mi naprosto vyhovovalo. Nechal jsem si stáhnout kalhoty ke kotníkům, přičemž ty jeho taky sjely neobvyklou rychlostí. Postavil jsem se na vlastní nohy a opřel se o komodu, zadek provokativně vystrkujíc. Nemusel jsem naštěstí čekat nijak dlouho, už po pár okamžicích jsem ucítil, jak do mě Anis opatrně vstupuje, zatímco polibky laská mou kůži pod uchem. S tichým stenem, který mi unikl ze rtů, jsem zaklonil hlavu, rukou si ho přidržujíc za tvář, když do mě začal prudce přirážet. Mlčky jsme proti sobě přiráželi se spokojenými steny, jen výjimečně to proložili dravým polibkem. Po několika minutách tvrdých průniků do mého těla Anis obemkl ruku kolem mého penisu, což byl vrchol pro mé tělo a já s tichým výkřikem dosáhl svého vytouženého vrcholu. V návalu slastných křečí doprovázejících můj orgasmus jsem se kolem Anise pevně stáhnul. Pár tvrdých přírazů doplňovaných skousáváním kůže na mých ramenou, než se do mě Anis s hlasitým stenem udělal a vysílaně se opřel o mé tělo.

"Měli bychom do sprchy," unaveně jsem zamručel.
"To bychom nepochybně měli," políbil mě na lopatky, načež ze mě lenivě vyšel, pevně mě objal a s letmými polibky, kterými zasypával můj krk, mě dovedl až do koupelny, kde mě pečlivě a důkladně omyl.

*

Mlčky jsem se z Anisovy náruče díval z okénka na ubíhající krajinu. Moje nálada po probuzení se dala přirovnat k nějakému romantickému filmu, z nepochopitelných důvodů mi bylo šíleně smutno, přestože mě celou noc Anis pevně objímal. Možná za to mohlo počasí, protože od rána bylo zataženo a pršelo. Nevím. Nicméně jsem byl víc, než vděčný, když mi Anis nabídl, abych si na něj v autě lehl, zatímco on bude celou cestu sedět, ale nakonec jsem si sedl i já, ale vrchní částí těla se mu v objetí schoulil.

S povzdechem jsem odvrátil pohled od chmurného počasí a zaměřil se na mě s Anisem. Objímal mě už tradičně kolem pasu a já s ním měl propletení prsty. Od čehokoliv, co jsem dělal, se mi pohled stejně vždycky stočil k našim dlaním tak, pro mě, důvěrně spojeným, až mě to samotného překvapovalo, fascinovalo, dojímalo, rozněžňovalo, ale taky rozesmutňovalo. Chtělo se mi brečet při pohledu na nádhernou kytici pro mamku od Anise, i při pohledu na jeho palec, kterým mi jemně přejížděl po dlani a kreslil malá kolečka.

"Všechno v pořádku?" starostlivě mi třel paži, když jsem se k němu pevněji přitiskl ve snaze splynout s jeho mikinou.
"Ne... Jo... Já nevím," přiznal jsem nakonec. "To je jedno, zbytečně depkařím."
"Můžu ti nějak pomoct?" něžně mě pohladil po tváři, než ruku vložil do mých vlasů a začal mě v nich vískat.
"Jo," přikývl jsem a vzhlédl k němu. "Nepouštěj mě," spojil jsem naše rty v jemném polibku, mezi prsty svírajíc látku jeho mikiny. Cítil jsem, jak se zachmuřil, moc dobře věděl nebo alespoň tušil, že něco není v pořádku, ačkoliv nikdo z nás netušil, co. Tom s Monikou mé rozpoložení samozřejmě vycítili ještě doma a já jim nemohl být víc vděčný, že se na nic nevyptávali a v autě nás s Anisem nechali být, vedli si svůj vlastní rozhovor, nám nevěnovali sebemenší pozornost.
"Nelíbí se mi to, Bille," opřel se mi o čelo, tiše mumlajíc. "Ty tvoje paranoidní stavy, deprese... Mám starosti."
"Můžeme si o tom prosím promluvit až zpátky v Hamburgu?" tázavě jsem k němu vzhlédl. "Až budeme sami... Nechci dávat nějaké podněty ke strachu o mě, to teď nikdo nepotřebuje."
"Bille, co to říkáš? Vždyť..."
"Prosím," skočil jsem mu do řeči.
"Slibuješ, že to probereme a ty mě ničím neodbudeš?"

"Slibuju," věnoval jsem mu drobný úsměv a krátce ho políbil. "Ale teď vítej v jámě lvové," odtáhl jsem se od něj a vyhlédl z okénka k menšímu domu, před nímž už stála máma. Najednou plný energie a nadšení jsem vyběhl z auta, okamžitě se jí vrhajíc kolem krku s úsměvem. "Maminko," vesele jsem zavrněl, sotva mě něžně objala kolem pasu a pohladila po zádech. Věděla, že mi není dobře. Ona vždycky všechno věděla. "Rád tě vidím, stýskalo se mi."
"Však to mně taky, srdíčko," laskavě mě pohladila po tváři, načež se nechala obejmout i od Toma.
"Přivezli jsme ti dárky," s úsměvem jsem na ní zamrkal. "Někoho, kdo nás dělá šťastné."
"Moniku a Anise," povzbudivě mě doplnil Tom. Jen co to Tom dořekl, mamka už je nadšeně vítala s přívětivým úsměvem na tváři a já najednou ucítil upřímnou radost z toho, že tu Anis je, že se seznámil s mamkou, a že se na mě díval tím nejkrásnějším způsobem, který jsem kdy mohl zažít.
"Tak pojďte dovnitř, jídlo už je hotové," nadšeně si tleskla a zamířila dovnitř domu.
"Je skvělá," objal mě Anis kolem ramen, políbil na spánek a my ve společném objetí zamířili za mámou, hned za Tomem a Monikou. Nakonec by to mohl být opravdu dobrý den.

*

Veškerá má očekávání se vyplnila a dokonce je ještě i předčila. S Tomem jsme nadšeně sledovali, jak máma blaženě švitoří s Monikou i Anisem, kteří vypadali taky šťastně. Bez rozpaků odpovídaly na maminčiny všetečné otázky, přičemž konverzace byla nenucená, přátelská a příjemná. Z toho důvodu mě docela mrzelo, když Tom zavelel k odjezdu, abychom domů dorazili v rozumném čase. S lítostí jsem se tady s mamkou rozloučil, ale zároveň jí horlivě přislíbil, že zase brzy dorazíme. V autě jsme se s Anisem poskládali do stejné pozice jako při cestě sem, ovšem já měl o sto procent lepší náladu, než ráno.

"Děkuju za dnešek," s úsměvem jsem k němu vzhlédl po nějaké době jízdy. "Mamka byla unešená."
"Byla sranda," pohladil mě po zádech. "Vaše máma je neuvěřitelná žena a skvěle se s ní povídá."
"Oblíbila si vás. A já jsem za to upřímně hrozně moc rád, protože..." nejistě jsem s ním propletl prsty. "Protože myslím, že už na nás konečně začínám nahlížet jako na pár."
"Co tě přimělo změnit názor?" zvědavě naklonil hlavu do strany.
"Asi ten pocit, který jsem měl, když jsem v průběhu dne sledoval, jak si rozumíš s mamkou," pokrčil jsem rameny. "Poprvé po dlouhé době jsem totiž udělal něco správně a cítím se upřímně šťastný, že bychom sem někdy mohli zajet znovu, jen my dva. Cítím se šťastný, když mě držíš kolem pasu majetnicky nebo když se vedle tebe probudím," prsty jsem ho jemně pohladil po čelisti. "Nehledě na to, že se vždycky musím usmívat, když otevřu peněženku a vidím tu naší společnou fotku."
"To rád slyším," s úsměvem mě krátce políbil. "Ale chci, aby sis byl stoprocentně jistý, Bille. Teprve pak totiž můžeme přejít do další fáze."

"O jaké fázi to mluvíš?" nechápavě jsem nakrčil obočí.
"To ti řeknu, až budeš připravený, do té doby je zbytečné, abys o tom věděl," chlácholivě mě začal vískat ve vlasech. "Chceš jet dneska na noc ke mně?"
"Proč ne? Zní to jako dobrý nápad," pokrčil jsem rameny, ale drobně se usmál a víc se k němu přitulil. S líně přicházející noví jsem byl příjemně unavený a netoužil tak po ničem jiném, než si lehnout do Anisovy postele a spát, protože dnešní vstávání pro mě bylo smrtelné.

"Jsi unavený?" pohladil mě Anis po ramenou, když si všiml, že mám zavřené oči.
"Trošku," přikývl jsem, ale míru mé únavy prozradilo dlouhé zívnutí. "Promiň, to jen to brzké vstávání."
"Neomlouvej se," tiše se zasmál. "Klidně spi, až dorazíme, tak tě vzbudím. Objednám taxík a pojedeme ke mně."
"Na taxík kašli, vezmeme mé auto, akorát to budeš muset odřídit ty, jestli nechceš, abychom narazili do prvního stromu, který uvidím," zamumlal jsem, moje tělo už značně zvláčnělo, jak moc na mě padlo veškeré vyčerpání, jen silou vůle jsem se ještě udržoval vzhůru, abych Anise nenechával bez odpovědí.
"To samozřejmě nechci, takže budu řídit," znovu mě začal jemně vískat ve vlasech. "Zatím se vyspi, pak tě vzbudím, hvězdo," vtiskl mi krátký polibek, než mě konečně nechal zavítat do slastné říše snů.
 


Komentáře

1 Danchen | 19. července 2012 v 14:05 | Reagovat

ze by se mu Bill priznal k tomu co udelal? to by me teda zajimalo :)
no uvidime, musime se nechat prekvapit v dalsim dile .. nadherny den straveny straveny doma :)
Snad nebude dlouha cekaci doba na dalsi dil :D

2 Saline A. | E-mail | Web | 19. července 2012 v 18:50 | Reagovat

[1]: Uvidíš, uvidíš :)
Další díl bude zase někdy za týden, hodlám vás mučit! :D Ne, přiznávám, nemám moc dílů v zásobě, pěkně na to kašlu -.- Ale slibuju, že se budu snažit nějak si to dohnat :))

Děkuju :*

3 Mintam | Web | 21. července 2012 v 1:47 | Reagovat

[2]: no co to toto čtu?? :D ne já to chápu, je léto, je těžké najít si čas na psaní, alespoň já to teď tak mám :) Ale na díly této povídky si počkám ráda :) ;)

Tento díl byl úplně famózní! :) Všechno to s mamkou, a že mě teda mega překvapilo, že Anis na to seznámení kývnul bez problémů, všechno to před i po, všechno to co si ti dva řekli, mě natolik rozněžnilo, že jsem z toho měla normálně motýlky v břiše :)) Nevím, jestli je to normální stav :D, ale já to tak u tvého psaní prostě máš, je to něco jedinečného :-* A už se stejně těším na další dílek, ačkoliv se prostě do budoucna o Billa bojím, bojím se, že až se Anis dozví všechno, až až..........

4 Saline A. | E-mail | Web | 21. července 2012 v 2:03 | Reagovat

[3]: Copak o to, čas by byl, ale inspirace není! :D Asi si dám prázdniny :D

Moc děkuji! ^^ Je to normální stav, já ho měla také při psaní, možná i proto, že jsem si uvědomovala, co přijde v příštích dílech :/ Ale jsem moc ráda, že jsi ten stav měla, vážím si toho! :)
A bojíš se oprávněně..

5 Iveth Biersack | Web | 5. srpna 2012 v 19:14 | Reagovat

Bill s pánvičkou?aha :DDD zabilo xDDD parádní :3

6 Saline A. | E-mail | Web | 5. srpna 2012 v 19:44 | Reagovat

[5]: O to šlo! :D děkujii ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.