S první hvězdou 5.

8. července 2012 v 15:45 | Saline A. |  S první hvězdou
Omlouvám se za případné chyby, mám novou klávesnici a vůbec na ní neumím psát :D :D

Jen co mě Gabriel odvezl domů a my se pár krátkými polibky rozloučili, i přes veškerou únavu jsem zamířila k větší šatně, kterou mi babička zanechala. Už od mého útlého dětství mi v téhle šatně schovávala nejrůznější společenské šaty, byl to její nejmilejší koníček a já o s ní tenkrát nadšeně sdílela, dokázaly jsme si vybírat hodiny šaty, které zrovna budou mít tolik štěstí a poputují sem.

Od chvíle, kdy babička zemřela, jsem neměla ani sebemenší sílu a odvahu sem vstoupit, takže teď na mě vzpomínky padly neuvěřitelnou měrou. Chtělo se mi brečet z vědomí, že už s babičkou nemůžeme nadšeně švitořit, zatímco bychom se probíraly nekonečným počtem ramínek.


S tichým povzdechem jsem zamířila k sekci s kratšími šaty a začala se jimi probírat, přičemž jsem se urputně snažila nemyslet na ten svíravý pocit samoty, který se mi usadil na rameni. Spěšně jsem se probírala ramínky, až jsem po chvíli vybrala tmavě šedé, které vypadaly jako alespoň trochu víc na úrovni a zároveň toho ze mě moc neodhalovaly. Přehodila jsem je přes ruku a zamířila k sobě do ložnice, kde našly své místo, pověšené na skříni čekajíc na zítřejší večer.

* o.O *
Rozrušeně jsem pobíhala po domě ve snaze najít všechny potřebné věci. Auto tu mělo být každou chvílí a já už byla nalíčená, učesaná i oblečená, ale stále jsem měla pocit, že mi něco chybí, něco mi nesedí a podobně. Nakonec jsem si jen povzdychla a popadla do ruky psaníčko s klíči a peněženkou a malou krabičku schovávající památnou brož určenou k dražbě, když před domem zatroubilo auto.

"Dobrý den," nejistě jsem pozdravila řidiče, tohle pro mě bylo něco nového, nebyla jsem na takové zacházení zvyklá. Mlčky se na mě s kývnutím usmál, ale hned vyrazil na cestu, asi měl zákaz mluvit s lidmi, které vezl.

Nervózně jsem si pohrávala s řetízkem po celou dobu jízdy, ale stejně jsem si div neprokousla ret, když jsme zastavili před jakousi budovou, před níž se hemžily desítky lidí. S hlubokým nadechnutím jsem pomalu vystoupila, ale hned se začala rozhlížet ve snaze spatřit Gabriela.

"Jsi nádherná," objal mě někdo zezadu kolem pasu. Vyděšeně jsem vykřikla a prudce se otočila. "Klid, to jsem jen já," usmíval se Gabriel.

"Málem jsem dostala infarkt!" lehce jsem ho praštila do ramene.

"Promiň, musel jsem ti okamžitě říct, jak moc nádherná jsi, nešlo odolat!" něžně mě políbil, ale já po pár vteřinách sklonila hlavu.

"Děkuju," zamumlala jsem. "Nepůjdeme už dovnitř?"

"Můžeme, máme tam už nachystaná místa," pohladil mě po zádech a políbil na čelo. Chytil mě pevně za ruku a společně jsme se vydali dovnitř. Odevzdala jsem babiččinu brož postarší paní, která z ní byla naprosto unešená a hned ji přihodila do nabídky. Pomalu ze mě opadával počátečních strach a nervozita, navíc Gabriel mě ani na okamžik neopustil, přesně jak slíbil. Vypadalo to na krásně strávené odpoledne, když se dražily jednotlivé předměty (já si vydražila nádhernou šperkovnici), jelikož všichni mě brali jako normální přítelkyni jednoho z hostů, ale pak mi pohled padl na pár, jenž byl mými rodiči.

Ztuhla jsem v půli pohybu, téměř jsem ani nevnímala Gabrielův starostlivý stisk kolem pasu, když se matčiny oči zvedly od sklenky šampaňského a skončily na mně. Zalapala jsem po dechu.

"Jsi v pořádku, Zoe?" pohladil mě Gabriel po zádech.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou, neodtrhávajíc pohled od matky, která byla stejně překvapená jako já. "Ta žena ve smaragdových šatech je moje mata. A muž, kterého tak naléhavě tahá za ruku je můj otec."

Okamžitě vysledoval směr mého pohledu a zamračil se. "Kruci," zaklel. "Chceš jít?"

"Můžeme, prosím?" horlivě jsem přikývla a otočila se k němu. "Nechci, aby tu ztropili scénu, tohle má být dobročinná akce."

"Samozřejmě," bez sebemenšího zaváhání mě rychle vedl k autům. Bez problémů jsme se vyhýbali lidem a proplétali se davem, nikdo nám nevěnoval pražádnou pozornost. Už jsme byli téměř na parkovišti, kde mi stačilo nasednout do auta a jet, když mě kdosi pevně chytil za loket. Otočila jsem se poplašeně a už podruhé toho dne opětovala pohled své matce.

"Co ty tu, u všech čertů děláš?" zasyčela nenávistně, až jsem o krok couvla, víc do Gabrielova objetí.

"Já jsem ji sem pozval," zavrčel právě Gabriel bezbarvě. "A nevidím jediný důvod, proč by tu nemohla být."

"A ty jsi kdo? Její nový pasák?!"

"Její přítel," hrdě odsekl a pevně mě objal kolem pasu. "Tuhle akci pořádají moji rodiče, určitě by nebyli šťastní, kdyby věděli, že urážíte mou přítelkyni."

Zalapala po dechu a s nevěřícným pohledem ke mně o krok vrávoravě couvla. Nejistě jsem přikývla, víc se tulíc do Gabrielova objetí, víceméně jsem se snažila schovat u něj a nutno uznat, že se mi to dařilo bravurně. Ještě chvíli se na mě nevraživě dívala, než se s tichým zasyčením otočila na podpatku, spěšně odcházejíc.

"Omlouvám se," hned si mě Gabriel přitiskl na hruď, lehce mě líbal do vlasů. "Kdybych věděl, že tvoji rodiče jsou Winklovi, nikdy bych nedovolil, aby se jejich jméno objevilo na seznamu hostů."

"Neomlouvej se, tvoje vina to není, neřekla jsem ti to záměrně. Nehledě na to, rozhodně nejsem nikdo, kvůli komu by se měla vyškrtávat něčí jména ze seznamu pozvaných. Tví rodiče asi měli důvod je pozvat."

"To mě nezajímá," zavrčel, až jsem nepatrně ucukla. "Evidentně v jejich přítomnosti trpíš."

"S tím se asi budu muset naučit žít," povzdechla jsem si s pevně zavřenýma očima. "Pochybuju, že by mě ještě někdy začali vnímat jako jejich dceru, takže bych si asi měla zvykat. Jen mě mrzí, že mi vzali bratra, to jim nikdy neodpustím."

"Myslím, že o tomhle bychom tady mluvit neměli," konejšivě mi dlaněmi promnul pas. "Pořád chceš jet domů?"

"Ano, prosím," sotva znatelně jsem přikývla, vzápětí se z jeho objetí vyvlékla a nasedla do stále přistaveného auta, s Gabrielem v těsném závěsu.

* o.O *
Společenské šaty visely na ramínku v šatně a já už byla konečně oblečená ve svém obvyklém pohodlném úboru, odlíčená s vlasy staženými do culíku. Dům byl tichý, ticho rušilo pouze občasné cinknutí lžičky o hranu hrnečku, v němž měl Gabriel mátový čaj, zatímco já si užívala bílou kávu.

Seděli jsme na terase a sledovali stmívající se obzor, kterým občasně proskočil párek delfínů. Od odjezdu z dražby uplynula už necelá hodina a já už se celkem uklidnila, ale stále jsem nebyla schopná dát Gabrielovi odpovědi na jeho nevyřčené otázky ohledně mého bratra. Oceňovala jsem ale, že na mě Gabriel nijak nenaléhal, ale trpělivě čekal, až se sama rozhodnu zabrousit do své minulosti.

"Mezi mnou a bratrem, Davidem, je pětiletý věkový rozdíl," tiše jsem se dala do vyprávění, "ale nikdy to mezi námi nedělalo nějaké rozpory nebo tak, jak je spíš obvyklé, ale naopak. Byl to můj vymodlený bratříček, doslova. V pláči jsem proseděla desítky nocí modlíc se k Bohu,aby matka otěhotněla. Když se nakonec narodil, nechtěla jsem být s nikým jiným, než s ním a on později také ne, přilnuli jsme k sobě. Nepřicházelo v úvahu, že bychom něco dělali bez toho druhého. Tohle pevné pouto nám vydrželo až do puberty, byl jediný, kdo mě držel, abych... před úplným zhroucením, když začaly ty problémy. Pravidelně za mnou jezdil dokonce i poté, co jsem se odstěhovala sem, ale rodiče pak začali dělat potíže, nechtěli ho sem pouštět, až mu to jednou zakázali úplně. V pláči mi jejich rozhodnutí přijel říct na skatu."

"Nesnažil se vzdorovat?" protnul ticho Gabriel otázkou.

"Snažil," pevněji jsem sevřela hrnek s kávou. "Jezdil za mnou tajně autobusem, ale pak mu rodiče zastavili příjem peněz. Začal jezdit na skatu, ale srazilo ho auto. Byl na dva měsíce v nemocnici s komplikovanou zlomeninou nohy. Zakázala jsem mu další návštěvy s tím, že musí počkat, než bude plnoletý. Chybí mu k tomu ještě dva měsíce. Slíbila jsem mu tu ale volný pokoj, který může využívat dle libosti."

"On přijde," povzbudivě mě pohladil po noze.

"Už jsem s ním přes půl roku nemluvila, moc tomu nevěřím," povzdychla jsem si. Mlčky mi vzal hrnek a společně s tím jeho je odložil na stolek. Pokynul mi rukou, abych si k němu přelezla.

Chviličku jsem nejistě váhala, ale nakonec jsem vstala a jedním krokem k němu přešla, usazujíc se mu na klíně. Hned mě pevně objal jednou ruku kolem pasu a druhou mě začal vískat ve vlasech Povzdechl jsem si, ale se zavřenýma očima se k němu víc přitulila.

Byla jsem překvapená sama sebou, jak rychle jsem vůči Gabrielovi pocítila silnou důvěru, tuplem zalíbení. Nedokázala jsem si úplně tak vysvětlit, co se mnou udělal, že jsem se ho dokázala tolik dotýkat a líbat ho. Ale bylo mi s ním opravdu skvěle. Od počátečních chvil s Nathanem jsem se s nikým, krom Davida samozřejmě, necítila tak dobře, v bezpečí a šťastná. Bylo mi podezřelé, že jsem našla někoho, s kým je mi tak dobře, a proto jsem jen čekala, ze které strany přijde nějaká rána osudu. Vždycky nějaká musí přijít.

"Nemůžu uvěřit, že jsem tě po letech čekání konečně našel," zašeptal po dlouhé chvíli a políbil mě na čelo.

"Čekám, kdy se něco stane," přiznala jsem v odpovědi. "Nevěřím, že bych mohla mít tolik štěstí, že jsme se poznali."

"Teď už bude jen dobře, uvidíš."

"Je snadné věřit tomu, když mě držíš v náručí," vzhlédla jsem k němu s drobným úsměvem. Pár vteřin se na mě jen mlčky díval, než se naklonil a něžně mě políbil. Rukama jsem přejela přes jeho ramena až za krk, kde jsem je spojila a do polibku se ochotně opřela. Byla to noc jako stvořená pro milování, ale já věděla, že dokud sama neřeknu nebo neudělám něco, čím bych vyjádřila souhlas, Gabriel nebude naléhat. Cítila jsem to. "Zůstaň prosím dnes v noci," tiše jsem mu zamumlala do rtů.

"Cokoliv řekneš," s úsměvem mě znovu políbil.
 


Komentáře

1 Katie | 8. července 2012 v 18:16 | Reagovat

Jeee to je krasny aaach :-) chci dalsiii prosiim :-)

2 Saline A. | E-mail | Web | 8. července 2012 v 20:26 | Reagovat

[1]: Děkujuu ♥ Pokusím se to nějak rozjet, snad se to podaří, protože vůbec nevím, jakým směrem seto má vyvíjet. :d Ale ty hezky napiš Vzpomínečku! ^^

3 Katie | 9. července 2012 v 8:36 | Reagovat

Ja vim... jen neni moc casu.. ale hlavne me nic nenapada.. jsem ve slepy ulicce... ale ppkusim se s tim neco udelat.. kdyz je napad tak neni ani potreba cas protoze to napisu treba za hodinu :-D

4 Aislin O'Callaghan | Web | 9. července 2012 v 9:26 | Reagovat

Já jsem se dočkala :-D Ach bože, to je tak krásně romantické, ale ta jejíí matka, ta svině, ach bože, zničila bych ji! Jsem zvědavá, jestli s ní bude bráška :-)

5 Saline A. | E-mail | Web | 9. července 2012 v 9:56 | Reagovat

[3]: Krucipísek :D

[4]: Dočkala! :D Uvidíš uvidíš, pokusím se s tím tohle léto nějak pohnout :))

6 flixo | E-mail | 9. září 2012 v 0:40 | Reagovat

po dvou měsících od posledního dílu by to chtělo další, drahá Saline!!! ;);)
jsem strašně napnutá, jestli se spolu teda vyspí a nebo Zoe zase cukne.
pořád mě fascinuje, co na ní Gabriel sakra vidí! takových komplikací do života.. a s každým dílem je jich víc. :D  
já tak nějak doufám, že tím vztahem Zoe získá víc síly na to, aby si ty svoje problémy nějak vyřešila. že jí Gabriel změní z plaché a ufňukané na cílevědomou a silnou. protože si prostě neumím představit, že by za ní všechno řešil on. tak snad se nějak dočkám. :)

7 Saline A. | E-mail | Web | 9. září 2012 v 7:30 | Reagovat

[6]: Jo, chtělo by to další, viď? :D :D Pokusím se na něj nějak vrhnout, slibuju! ^^
Zoe je krásná a má určitou hloubku v sobě, nediv se, že je do ní udělanej. :D
Doufejme, že se vzchopí, jinak by jí byla zatracená škoda! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.