Haus für ungewollt 23.

24. června 2012 v 1:14 | Saline A. |  Haus für ungewollt


Předposlední... :)

"Jsi připravený?" povzbudivě mi stiskl ruku Anis, když jsme vcházeli do obrovské budovy.
"Co myslíš? Jdu vyprávět cizím lidem o tom, jak mě celé roky bil a o něčem jsem ze studu neřekl ani tobě. Samozřejmě, že nejsem, Anisi. Jen to chci mít už za sebou," s povzdechem jsem k němu vzhlédl. "Tom přijede taky, že jo?"
"Měl by tam už být, říkal, že pojede s Gordonem a Simone," přikývl, akorát ve chvíli, kdy jsem všechny tři skutečně spatřil. Měl jsem chuť rozběhnout se a obejmout Toma, jen Anisova ruka mě držela pozadu. "Ještě vydrž," zašeptal mi do ucha, než prostě podzravil mé rodiče, zatímco s Tomem si podal ruku.
"Ahoj Tomi," hlesnul jsem, když ke mně vzhlédl a chtěl ke mně vstát, ale matčin stisk ramene ho zastavil.
"Styď se," zasyčela mi do obličeje.
"Stydím," Anis mě okamžitě objal kolem pasu. "Ale za to, že jsem váš syn," zamumlal jsem a otočil se k nim zády, nechávaje se objímat od Anise, zatímco mi do ucha šeptal, jak moc věří v to, že to zvládnu a jak moc mě miluje. Po pár minutách, kdy jsme tam stáli, nás předvolali do soudní síně. Společně s Anisem jsme se posadili na stranu ke státnímu zástupci, ale Tom s mámou k otci, který usedl na lavici obžalovaných.


Kvůli dnešnímu přelíčení jsem musel během jednoho týdne absolvovat tři různá sezení u tří nezávislých psychologů, kteří měli určit, jestli si nevymýšlím, jestli nemám psychickou poruchu a tak podobně, přičemž jsem musel absolvovat povinně i detektor lži, takže dnešní soud byl vrcholem vyčerpávajícího týdne, kdy jsem měl své první hodiny zpěvu i pedagogiky a zaučování na práci barmana, kterou jsem získal díky Lukasovi. Nepřál jsem si tedy nic jiného, než aby to bylo jednou provždy ukončené.

Po úvodní řeči, kdy se přečetla obvinění proti mému otci, přišly na řadu výslechy svědků. Jako první byli předvoláni otcovi přátelé, které jsem velmi dobře znal, několikrát jsem s nimi měl co dočinění během jejich alkoholových dýchánků, takže samozřejmě vypovídali v otcův prospěch. Pak přišel na řadu Tom, od kterého si matka zřejmě slibovala zázraky, už jen podle toho, jak k němu vzhlížela, ale Tom jí velmi brzy srazil hřebínek, když se rozpovídal o spoustě ataků nejen proti mně, ale i jemu, přičemž k mému překvapení přiložil fotky, o nichž jsem neměl ani tušení. Po Tomovi šel na řadu Anis, který se pro změnu zaměřil na otcovu minulost a na to, v jakém stavu mě našel na ulici. Modlil jsem se, aby si tam Anise nechali, ale bohužel ho po pár minutách s díky odvolali a předvolali mě. Roztřeseně jsem se posadil na své místo, odpřísahal pravdu a zároveň se nechal napojit na detektor lží, na čemž jsem se domluvil se státní zástupkyní.

Prvních několik otázek bylo z doby nejmenších let až do puberty, které jsem si víceméně užil, takže se to dalo snést, ale pak přišly "tvrdé" otázky.
"Bille, popiš nám prosím, kdy došlo k prvnímu útoku na tebe, který si pamatuješ," požádala mě státní zástupkyně.
"Bylo mi čtrnáct, zrovna se ve škole konal maškarní ples. Tenkrát jsem měl obrovskou zálibu ve filmech s upíry a tak jsem se jim chtěl podobat, koupil jsem si stíny a nalíčil se, nalakoval nehty... Všechno to bylo v rámci maškarního, ale jakmile jsem se nadšeně šel ukázat mámě a tátovi, táta se hrozně rozčílil. Něco na mě křičel a já se mu snažil vysvětlit, že je to jen maska, ale to už mě fackoval... Byli jsme nad schody, takže jsem po pár fackách spadl ze schodů, měl jsem zlomená tři žebra."
"V přiložených důkazech můžete vidět kopie lékařských záznamů. Bille, můžeš nám říct, kdy se ti stalo tohle?" ukázala na velké obrazovce fotku, kde jsem měl zlomenou klíční kost a tržnou ránu na hlavě.

"Bylo to krátce po mých a Tomových narozeninách," zamumlal jsem a přivřel oči. "Dal jsem mu poukázku na zapletení dredů a on mě tenhle prstýnek," názorně jsem předvedl který. "Táta hrozně vyšiloval, protože je na něm vyryto, že mě Tom miluje navždy a já to tátovi odmítl dát. Byl to dárek od Toma, nemohl jsem se ho vzdát! Prohodil mě skleněnou výplní na terasu. Dopadl jsem na schody nebo kámen, teď už nevím přesně."
"Z čeho je tahle?" pokračovala dál. Monokl a rozseknutý ret, nalomený přední zub.
"Trojka z testu z němčiny."
"Tahle?" ukázala fotku, u které jsem musel zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Díra v obočí po vytrhnutém piercingu, zlomený nos. Vím, že jsem týden ležel v nemocnici s těžkým otřesem mozku.
"Piercing v obočí, na který jsem od něj dostal poukaz. Říkal, že obočí je moc zženštilé."
"Tohle?" zašeptala a já prudce odvrátil hlavu od fotografie, stěží popadajíc dech a hlasitě vzlykajíc. Pět hlubokých řezných ran na zápěstích, které celkem potřebovaly sedmatřicet stehů. "Žádám o přestávku, ctihodnosti."
"Soud bude pokračovat za patnáct minut," zamručela soudkyně. Pár vteřin na to už mě pevně objímal Anis a snažil se mě ukonejšit.

"Já nemůžu, Anisi," vzlykal jsem. "Tohle je na mě moc, já na to nemám."
"Je mi to líto," šeptal mi do ucha. "Vydrž ještě tohle, zkusím se domluvit se zástupkyní na odročení, neměl by být problém vzhledem k tvému stavu. Slibuju, že tě pak hned odvezu domů."
"Nerada vám do toho vstupuji," přišla k nám ona zástupkyně a podala mi láhev s vodou. Tiše jsem poděkoval, ale pohled k ní nezvedl. "Mluvila jsem se soudkyní i obhájcem pana Kaulitze a oba s odročením naprosto souhlasí, soudkyně sama ho navrhla. Takže budeš muset vydržet už jen tuhle fotku, Bille. Vím, že je to pro tebe těžké, ale vedeš si skvěle," jemně mě pohladila po rameni, než odešla.
"Jedna fotka, dobře, miláčku?" upravil mi vlasy a políbil mě na čelo, ale pak musel odejít, protože přišla soudkyně.
"Soud pokračuje ve věci Gordon Kaulitz versus stát."

"Bille, vím, že je to pro tebe těžké, ale můžeš nám říct, jak jsi přišel k těmto zraněním?"
"Vrátil jsem se s kamarádem z koncertu Neny, chtěli jsme u nás přespat, byl to únor 2005. Když kamarád usnul, otec mě za vlasy vytáhl z postele, protože jsem v ní s tím přítelem ležel. Odtáhl mě do kuchyně, kde... mi pusu ucpal utěrkou a vzal ten největší nůž a... a..." zavrtěl jsem hlavou. "Omlouvám se."
"To nic, Bille. Věděl jsi v tu dobu, že jsi gay?"
"NE! Bylo mi necelých šestnáct, zajímal jsem se jen o školu a kamarády, nad tímhle jsem vůbec nepřemýšlel!"
"Kolik stehů máš na těchto řezných poraněních?"
"Třicet sedm. Do nemocnice mě odvezl Tom jen chvilku před tím, než jsem vykrvácel. Dostal pokutu za to, že ukradl otci auto, řídil bez papírů a rychle. Ale zachránil mi život."
"Děkuju, Bille."

"Soud odročuje slyšení, sejdeme se tu za čtrnáct dní přesně v devět třicet. Povstaňte," ozvala se soudkyně. Jen stěží jsem se postavil na nohy, musel jsem se přidržovat "pultu". Jen co odešla, začal jsem se pomalu sunout ke dveřím, potřeboval jsem akutně na čerstvý vzduch a co nejdál z dosahu těch fotek, matky i otce.
"Počkej," jemně mě podepřel Anis kolem pasu. Vděčně jsem se k němu přitiskl a nechal se odvést k autu, kde mě posadil na místo spolujezdce a přiklekl si přede mě. "Mám ti něco donést? Pití nebo jídlo? Co mám udělat, lásko?"
"Odvez mě domů, prosím," vzlyknul jsem vyčerpaně. Mlčky přikývl, pomohl mi připoutat se, a poté spěšně oběhl auto, posazujíc se za volant. Schoulil jsem se do klubíčka, rukama si objímal kolena a jen brečel. To bylo to jediné, čeho jsem byl schopen.

*

Po našem příjezdu od soudu mě Anis odnesl do ložnice, kde si se mnou lehl do postele a kolébal mě tak dlouho, až dokud jsem neusnul, a přesto ani poté neodešel. Zůstal se mnou celou dobu, odmítal se jen o krok vzdálit, takže pokaždé, když jsem se s trhnutím probudil ze špatného snu, byl tam, aby mě ukonejšil. Úplně jsem se vzbudil až druhý den ráno, s opuchlýma očima a hrozně se mi třásly ruce, jen opatrně jsem se vysoukal z Anisova objetí a zmizel v koupelně, kde jsem si okamžitě opláchnul obličej. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, víc než kdy jindy jsem se sám sobě hnusil. Sklopil jsem hlavu, pohled mi sám sklouznul k zápěstí s výraznými jizvami. Prsty jsem po nich lehce přejížděl, jako bych je tím mohl vymazat.

"Bille," zašeptal Anis ode dveří. Když jsem k němu vzhlédl se slzami v očích, mlčky mě za ruku chytil a na každou jizvu zvlášť mě políbil, načež si mě přitáhl do objetí. Asi nikdy jsem nebyl vděčnější, že ho mám. "Slibuju, že to bude dobrý. Už nikdy ti neublíží."
"Já vím," přikývl jsem, pevně ho objímajíc. "Ale tak moc bolí mluvit o tom všem. Vůbec nevím, kde vzali ty fotky, ale už jen to, že o tom všem MUSÍM mluvit, mě hrozně bolí, Anisi. Bolí mě vzpomínat na to, že můj vlastní otec mě nejednou málem zabil. To, co jsi tam viděl není všechno. A já se bojím o tom mluvit, ani Tom o tom neví."
"Bille, všechny důkazy, které u soudu byly a budou předloženy, jsou od Toma," povzdechl si. "Celou tu dobu si vedl přesné záznamy o tom, kdy, jak, proč a v jakém rozsahu se ti co stalo. Tom byl u všeho přítomný."
"Já už tam nechci, Anisi. Nechci každou tu ránu prožívat znovu. Akorát jsem si připomněl všechny vzpomínky."
"Omlouvám se, miláčku. Slibuju, že tímhle soudem to všechno skončí jednou provždy a už nikdy to nebudeš muset prožívat znovu, ano?" prsty mě hladil po tváři, čekajíc na mé kývnutí.

Když se ho dočkal, jen jemně, téměř neznatelně, mě políbil. Okamžitě jsem se k němu přitiskl, prohlubujíc polibek. Anis na to zareagoval v příští sekundě - objal mě kolem pasu, přičemž jednou rukou mi zajel do vlasů a dotlačil mě k pračce, na kterou mě vzápětí vysadil. Krátce jsem zasténal a nohama ho sevřel kolem boků, jakmile mě znovu objal kolem pasu.
"Vezmi si mě, lásko," zasténal jsem mu do rtů. Nic na to neřekl, jen mi prsty zaháknul za boxerky a rychle je svléknul, načež je svlékl i sobě. Dál už na nic nečekal a zajel do mě až po kořen, přičemž chvíli setrval v neměnné pozici, než začal tvrdě přirážet, čímž se mi z hlavy snažil dostat všechny špatné myšlenky, nebo možná i ty dobré. Naléhavě mě líbal na rty, občasně skousnul můj spodní ret nebo sjel s jazykem na krk, kde laskal drobné jizvičky. Žádostivě jsem proti jeho klínu přirážel, v křečích si užívajíc, jak mi přirážel na citlivou prostatu.
"Bille," hrdelně zasténal a po dalších asi třech přírazech se do mě udělal, křečovitě mě svírajíc za boky. Jen co se trochu vzpamatoval, rukou zamířil k mému klínu, a zatímco mě líbal na klíčních kostech a krku, rukou něžně, ale rázně, přejížděl po celé mé délce, prstem mi přejíždějíc po špičce. Netrvalo ani pár minut, když i já dosáhl svého vrcholu a zašpinil tak Anisovi břicho. "Dobrý?" starostlivě mě pohladil po vnitřní straně stehen.

"Jo," přikývl jsem a vděčně ho políbil. "Půjdu udělat něco na snídani, dobře?"
"Okey," pousmál se, pomáhajíc mi seskočit z pračky. "Přijdu hned za tebou." Opětoval jsem mu úsměv, oblékl si boxerky a líně sešel schody. V kuchyni jsem udělal prachobyčejná míchaná vajíčka, topinky a kávu, ale i tak to vonělo hrozně dobře. "Oblékni se zlato, je zima," přehodil mi Anis přes ramena svetr poté, co už byl umytý i oblečený.
"Děkuju," s úsměvem jsem mu podal talíř s jídlem, svetr si navlékaje přes hlavu. Byl to jeden z těch svetrů, který si oblékáte při hlubokých depresích, přetáhnete si ho i přes nohy a v klubíčku pak brečíte. "Víš, jak jsi mluvil o tom předávání cen?"
"Ano, je to zítra večer, proč?" zvědavě ke mně vzhlédl od své porce.
"Rozhodl jsem se, že tvou nabídku přijmu a půjdu s tebou, pokud tedy chceš."
"Upřímně? Budu opravdu rád, když se ke mně připojíš. Všem vytřeme zrak, až budeš stát po mém boku a doufám, že ti to pozvedne pochroumané sebevědomí, zatímco ostatním ho tvá krása srazí na úplné dno," nadšeně mě pohladil po noze. "Máš si co obléct nebo vyrazíme na nákupy?"
"Tom mi zachránil všechno mé oblečení, takže mám," pousmál jsem se. "Ale jsem nervózní."
"Nemusíš, budu tam s tebou.."
"Jediný důvod, proč tam jdu," políbil jsem ho na tvář. "Jen se asi bohužel nezúčastním afterpárty, z večírků mám trochu panickou hrůzu."

"Proč?" překvapeně se na mě podíval.
"Vzhledem k tomu, jak podrobné jsou Tomovy záznamy to brzy zjistíš u soudu," zamumlal jsem s povzdechem. "Ale dnes to prosím neřešme, dobře? Jsem z toho akorát vyčerpaný, stačí, že o tom budu muset mluvit u soudu. Už to bude dostatečně ponižující."
"Bille," konejšivě mě pohladil po zádech. "Mrzí mě to, ale..."
"Prostě... to nechme být," skočil jsem mu do řeči. "Nechci o tom mluvit, prosím. Měl bych se dát dohromady, za chvíli musím být v práci," tiše jsem dodal a o krok od něj odstoupil s pohledem sklopeným k zemi. Anis si jen rezignovaně povzdechl, políbil mě na spánek a nakonec pohledem doprovodil až ke schodům, kde už jsem mu zmizel z dohledu. V ložnici jsem si rychle oblékl jen kalhoty a pod svetr přidal tričko, přičemž jsem si stáhnul vlasy do culíku, vynikl tak můj nenalíčený obličej, neměl jsem náladu ani chuť dělat se sebou něco víc. Vzal jsem si kabelu s věcmi a zamířil rovnou do kuchyně. "Přijdu kolem páté, dneska je zavíračka dřív, dobře?"

"Odvézt nechceš, předpokládám..." nespokojeně zabručel.
"Přesně tak. Budu na mobilu, kdyby se něco dělo. Měj hezkou sobotu," jen letmo jsem ho políbil do koutku rtů, načež jsem zamířil z domu, co nejrychleji. Byl jsem z celého dění kolem mě opravdu unavený, netoužil jsem po ničem jiném než všemu alespoň na chvíli utéct a přijít na jiné myšlenky, což mi den v práci díky bohu mohl bez problémů zajistit, protože Lukas vzal mé zaučení opravdu vážně. Postupně mě učil přípravu jednotlivých drinků, počínaje těmi nejjednoduššími samozřejmě a ve chvílích volna mě naučil i pár barmanských triků, to bývala zábava.

"Ahoj," usmál se na mě hned, co jsem dorazil.
"Zdravím," opětoval jsem mu úsměv a pozdravil i Lucii, servírku. "Tak jak se těšíš na sobotu v práci?"
"Nemůžu si stěžovat s tebou po boku," škádlil mě. "Nebude to tak strašný s tou dřívější zavíračkou. Jak se ty těšíš na první pracovní sobotu?"
"Upřímně? Hrozně moc. Po včerejšku je to výborná příležitost, jak se zbavit hloupých myšlenek," přiznal jsem bez rozpaků. Lukas byl s celým případem ohledně soudu seznámen, jakožto můj šéf, a tak jsem mohl mluvit narovinu. "Ale za čtrnáct dní tam musíme znovu, odložili to."
"Pro nedostatek čeho?" ušklíbl se.
"Vlastně mojí psychiky," pokrčil jsem rameny. "Jsem slaboch, zhroutil jsem se."
"Co to plácáš, Bille? Jak se můžeš považovat za slabocha, když dokážeš otevřeně mluvit o své zničující minulosti před tolika cizími lidmi? Za to ti patří obrovský obdiv, tak neplácej hlouposti. A dost už o soudu, chceš přijít na jiné myšlenky, tak jdeme makat. Nachystej si dvoudecky, naučím tě pár koktejlů:"
"Díky," vděčně jsem ho krátce objal, ale pak ho hned poslechl a nachystal požadované skleničky. Lekce začínají.

*

Po důkladných přípravách druhého dne jsme s Anisem vyrazili na to slavnostní předávání cen, ale byla to jedna velká katastrofa za druhou. Všichni se na mě dívali jako na spodinu, což sice jsem, ale... S Anisem jsme spolu skoro nemluvili, ostatní o mně za zády prohlašovali, že jsem děvka... Ve zkratce řečeno, byl jsem upřímně rád, když jsme mířili domů, kde jsem bez jediného slova zalezl do postele a odmítal vylézt.
Vypadalo to jako začátek konce...
 


Komentáře

1 Pétina | Web | 24. června 2012 v 13:54 | Reagovat

Hu o__O se nějak vyznáš v těch soudních procesech, ne? :D nebo alespoň si to totiž skvěle popsala, opravdu!

Billa je mi líto,věřim, že o tom musí být těžké mluvit (i když já bych to tam asi všechna ta obvinění odzpívala, já se s ničim nemazlim! :D). Ale zvládnul začátek, zvládne i konec:)

Alespoň měl být na té párty povznešený a nechat si líbit nadávat do děvky. To všechno by měl překousnout, když byl po Bushidovo boku! :D ^^

2 Saline A. | E-mail | Web | 24. června 2012 v 18:00 | Reagovat

[1]: Právo studuju už od prváku, takže trošku se vyznám, děkuju :))

Já bych ze sebe asi nedostala ani slovo, jak bych byla v šoku, nevím O.o Každopádně Bill je moc silný a to, co předvede v příštím díle to jen dokáže :))

Já bych to ale taky neskousla O.o

3 Danchen | 24. června 2012 v 20:46 | Reagovat

Sakra ja mam snad bradu nekde az na zemi :D
Tohle bylo tak neskutecne dobre napsane ^^
Je mi Billa moc lito .. sem teda zvedava na ten posledni dil .. ale nechci at to konci :( :/ .. Na tu povidku sem si tak zvykla .. :)
A to predavani? radeji nemuzu okomentovat, jinak bych vsechny pritomne tam musela zabit :D
Pokracko :)

4 Saline A. | E-mail | Web | 24. června 2012 v 20:50 | Reagovat

[3]: Neměj bradu na zemi, budeš jí mít špinavou :D

Moc děkuju! ♥

Konec je potřeba, drahoušku, ale předem řeknu, že to bude mít otevřený konec, protože se mi trošku honí hlavou nápad na druhou řadu, které se spíš nedočkáte než dočkáte, ale kdyby náhodou ano, ať mám na co navázat :) Neboj, brzy přijdu s novou :)) Teď se zaměřím na YLOTS, ale bude nová. :))

Můžeš jít, nějak to zakomponuju někam :D :D

Za týden, drahá! :)) ♥

5 Aňa | 26. června 2012 v 10:30 | Reagovat

Začátek konce???? To jim nemůžeš udělat, zlatíčko :(

6 Saline A. | E-mail | Web | 26. června 2012 v 14:21 | Reagovat

[5]: Uvidíme, uvidíme :)) Už v pátek v poledne tu bude další díl :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.