Haus für ungewollt 19.

29. května 2012 v 13:47 | Saline A. |  Haus für ungewollt

Zase jsem na vás zapomněla, že? Moc se omlouvám :*

Nespokojeně jsem si skládal věci do malé sportovní tašky, které bylo předurčeno odstěhovat se spolu se mnou k Anisovi. Samotná skutečnost, že budu s Anisem často, byla sice skvělá, ale vůbec se mi nelíbilo, že utíkám. Samozřejmě, měl jsem z otce strach, neuvěřitelný strach - celý jsem se rozklepal jen při pomyšlení, že by za mnou mohl přijít. Ale fakt, že budu zbaběle utíkat, se mi hnusil. Ještě horší ale bylo, že už nemůžu ani pracovat u Anise, protože otec by ke mně měl snadný přístup. Od Toma mi ale bylo řečeno, že pro mě mají s Anisem překvapení, které se dozvím až při večeři, kde už Tom nebude, což pro mě byla další rána. Teď, když jsme se konečně usmířili a dali se dohromady, ho musím zase opouštět. Přestože domy od sebe nebyly nijak extra vzdálené, stále to nebylo společné bydlení, na které jsem si už zvykl. A taky to bylo nedobrovolné posunutí vztahu s Anisem na další úroveň. Přišlo mi, jako bych se pohyboval ve zrychleném a opravdu špatném filmu.


"Jsi hotový, Bille?" objal mě zezadu Tom.
"Jsem," tiše jsem zamumlal, nasazujíc si velké černé brýle. Hbitě jsem se v jeho náručí přetočil, abych mohl přitisknout své rty na ty jeho. "Bude se mi stýskat," zamumlal jsem v letmém polibku.
"Nikdy nejsem daleko," odvětil mi mou oblíbenou větou s úsměvem a políbiek krátce prohloubil.
"Jdeme, Bille?" ozval se ode dveří Anis. Odtrhl jsem se od Toma a s němým kývnutím pohlédl k Anisovi. "Počkám u auta," vzal mou tašku. "Měj se, Tome. A přijď kdykoli se ti zachce."
"Čau," zabručel Tom za jeho mizejícími zády, načež se otočil znovu ke mně. "Dávej mi na sebe pozor, bráško."
"Miluju Tě, Tomi," ještě jednou jsem ho krátce políbil, než jsem se otočil a rychlým krokem se rozešel k autu. Hned po dosednutí se mi do očí nahrnuly slzy, tak jsem pro útěchu vyhledal Anisovu ruku. S úlevou jsem s ním propletl prsty a nechal se obdařit něžným úsměvem. "Vzhůru do toho," zašeptal jsem s pohledem upřeným na silnici.

*

Bylo zhruba půl jedenácté večer, mé věci byly úhledně uložené ve skříni a v koupelně, zatímco noční stolek mi téměř okamžitě ozdobila fotka s Tomem. Teď jsme s Anisem seděli schoulení pod tlustou dekou na zahradní houpačce. Byla nám zima a oba jsme byli unavení, ale ani jednomu z nás se nechtělo odcházet dovnitř.

"S Tomem jsme pro tebe něco zařídili, Bille," shlédl ke mně. "Od příštího týdne nastupuješ na konzervatoř, dálkově samozřejmě. Tom říkal, že by ses asi chtěl věnovat malování a zpěvu, přičemž přes dopoledne ti zaplatil kurzy pedagogiky. Konečně budeš mít školu, kterou chceš," nadšeně se usmál.
"To je skvělé, děkuju!" hbitě jsem ho políbil. "A jak dlouhá bude ta konzervatoř?"
"Vzhledem k tomu, že na střední jsi byl dva roky, tak tady ti zbývají ještě čtyři roky. Pak budeš dělat absolutorium. Kdybys ale chtěl, můžeme změnit obor."
"Ne, ne. Tohle je perfektní," znovu jsem ho políbil, zatímco on rukou odváděl rozdováděnou Pralinku.

"Můžu mít otázku?" nesměle zašeptal po chvíli.
"Samozřejmě, ptej se."
"Co máš s Tomem? Viděl jsem ten polibek."
"Och," naprázdno jsem otevřel pusu. "Och! Tenhle polibek. Můj vztah s Tome je hodně zvláštní, máme k sobě opravdu blízko a slova 'Miluju tě' u nás nejsou vůbec neobvyklá. A ty polibky… No, ty k tomu tak nějak neodlučitelně patří, začali jsme s tím asi ve třinácti na nějaké oslavě a od té doby se nás to drží, je to pro nás absolutní samozřejmostí, i když se nějak často nelíbáme. Většinou jde o vypjaté situace."
"Mám se něčeho bát?"
"Ne, bože, samozřejmě, že ne!" okamžitě jsem vyhrkl. "Tom je zatvrzelý heterosexuál a tohle je víceméně součást našeho sourozeneckého vztahu, ale rozhodně ne sexuálního rázu!"
"Dobře, to jsem si oddychl. Nevím, co bych dělal, kdybych se musel dělit o tvé tělo," víc se ke mně přitiskl.

"Nechal bys mě spát s jiným?"
"Rozhodně ne," posměšně si odfrkl. "Sice to nedávám najevo, ale pukám žárlivostí, jen když se na tebe někdo podívá. Nesnesu pomyšlení, že by se tě kdo měl jen dotknout. Jsem neuvěřitelně žárlivý, ale doufám, že si to ráno nebudeš pamatovat, protože to jen nerad přiznávám," se smíchem mě pošimral pod bradou.
"To je sladké," přidal jsem se k jeho smíchu. "Hej, Pralinko, neolizuj mě!" odtáhl jsem od sebe tu malou obludu, která se mi už celou věčnost snažila olíznout tvář. Sice říkají, že psí sliny urychlují, kdo ví proč, léčení, ale absolvovat to rozhodně nemusím.
"Máš snad něco proti psím polibkům?" uraženě natrčil pusu Anis.
"Já? Rozhodně ne," se smíchem jsem se sklonil blíž k Pralince, aby mě mohla olíznout, čehož opravdu náležitě využila a jazykem přejela celý můj obličej a to minimálně dvakrát. "Rozkošné."
"Absolutně," pokýval hlavou Anis.
"Pojď mi dát pusinku!" okamžitě jsem se k němu přiblížil na milimetrovou vzdálenost. Sice se snažil uhýbat, ale nakonec se mi podařilo zajmout jeho rty a vrátit mu tak lásku, kterou Pralinka věnovala mně.

*

Brzy ráno mě vzbudil šramot v pokoji. Poté, co jsem se mátožně posadil a rozhlédl se, pohled mi padl na kmitajícího Anise, jak spěšně balí sportovní tašku. Trochu nechápavě jsem se postavil a jemný stiskem paže ho zastavil.

"Co se děje?"
"Musím na pár dní neodkladně odjet," roztržitě zamumlal, zatímco pohledem těkal po pokoji. Očividně něco hledal.
"Mám jet s tebou?" opatrně jsem se zeptal, přestože mi bylo jasné, co odpoví.
"Co?" překvapeně ke mně vzhlédl. "Ne, ne, potřebuju, abys zůstal tady. Tohle je osobního rázu a jedině tím, že zůstaneš tady budu vědět, že se ti nic nestane," překotně drmolil. "Nechám ti k dispozici Davida, aby ses mohl kdykoli dopravit kam potřebuješ - k Tomovi, Adrienovi nebo mojí mámě, ok?"
"Ne, dej mu volno, když tak pojedu autobusem nebo metrem, to je to nejmenší, jen…" s obavou jsem ho objal kolem pasu. "Mám z té tvé cesty starost. Odjíždíš tak narychlo, řídit budeš sám bůh ví jak dlouho, navíc jsi rozrušený. Mám z toho smíšené pocity."
"Budu v pohodě," krátce mě políbil. "Akorát nevím, kdy se vrátím, vypadá to na trochu rozsáhlejší problém."

"Co se děje, Anisi?"
"Jde o mého otce," s povzdechem přiznal. Naprázdno jsem otevřel pusu, tohle bylo poprvé, co se o něm Anis byť jen zmínil, a rovnou ve spojitosti, že k němu jede. "Má nějaký malér a já ho z toho musím vytáhnout. Zase."
"Oh, aha," zamumlal jsem. "No, tak… Nevím, co ti na to říct, každopádně doufám, že se ti to podaří co nejdřív vyřešit, aby ses co nejdřív vrátil. A hlavně mi volej, ať vím, že jsi v pořádku, jinak se utrápím strachy," něžně jsem ho políbil.
"Musím si sbalit," zkroušeně vydechl.
"Pomůžu ti," s letmým úsměvem jsem ho pohladil po tváři, načež jsem se jal balit jeho svršky. Společnými silami jsme dali dohromady vše, co by na své cestě mohl potřebovat a nic mu tak nebránilo odjet. "Volej mi, ano?" starostlivě jsem ho líbal na čelo.
"Každou volnou chvíli," přislíbil. V krátkém polibku přitiskl rty na mé a jen letmo spojil naše jazyky. "Miluju tě," zašeptal mi do ucha, načež nasedl do auta a téměř okamžitě vyjel. S pohledem plným obav jsem ho doprovázel až na konec ulice, než se mi ztratil z dohledu.

Zimomřivě jsem se otřásl, když mé tělo ovál studený vítr. Stále jsem byl ve svém nočním úboru, který čítal jen boxerky a dlouhou košili. Na chodbě jsem se hned zachumlal do mého oblíbeného svetru, byl mi po kolena, s kapucí s oušky a nádherně hřál. Obrovský dům, když byl prázdný působil chladně a děsivě, proto jsem si pustil rádio a otevřel dveře na terasu, aby tam proudil čerstvý vzduch a ta trocha slunce, která si dokázala prorazit cestu skrze mraky.
Zatímco jsem si zpíval společně s rádiem, nachystal jsem si oběd na příští dva dny, večeři na dnešek a navíc se mi podařilo uvařit i něco poživatelného pro Pralinku, tak doufám, že nad tím neohrne nos, princezna. S miskou plnou těstovin, masa a trochou zálivky jsem se vydal na cestu k Pralinčině pelíšku.

"Pralinko, mám tu pro tebe obídek," křikl jsem. Téměř okamžitě se proti mně ta chlupatá koule vyřítila, přičemž po cestě stačila porazit svou misku s vodou. "Pomalu, ať mě neporazíš!" Skutečně jako na povel zpomalila a zbytek trasy ke mně došla pomalu, dávaje pozor na to, kam šlape. "Šikulka," pochválil jsem ji, zatímco už se dávala do jídla. Příjemně překvapen, že to žere, jsem konstatoval, že asi nejsem zas tak příšerný kuchař a s tím jsem se vydal zpět do domu, kde na mě čekal… vlastně nikdo.

*

Od Anisova odjezdu uběhly dva dny a minimálně třináct rozhovorů, kdy jsme spolu dokázali mluvit třeba i hodinu. Vypadalo to, že mé samotné hospodaření bude ještě nějakou dobu trvat, takže jsem se dnes vydal na výlet, a to do naší oblíbené pizzerie. Bylo to už dlouho, co jsme tu byli naposledy a já nevěděl, co jiného dělat.

"Co to bude?" přívětivě se na mě usmála servírka.
"Bramborové rizoto a hruškový džus, děkuju," s úsměvem jsem ji vyprovodil. Vzápětí mi džus přistál na stole, ale ne od servírky, nýbrž od sympatického barmana. Toho stejného, co mi podstrčil své číslo.

"Nechceš nějakou alkoholickou specialitu na účet podniku?" zářivě se usmál.
"Ne, díky. Nebylo mi osmnáct," pokrčil jsem rameny, ale úsměv mu oplatil.
"Oh, doopravdy? Vypadáš starší," překvapeně pootevřel pusu. "Každopádně, co jsi udělal s číslem, které jsem ti dal?"
"Zřejmě zůstalo v těch kalhotách, nevím. Přišlo mi nevhodné ukládat si ho, byl jsem tu s přítelem," zamrkal jsem. Opravdu si myslel, že bych si ho uložil? To, že je pohledný přeci nic neznamená.
"Ale ten tu teď není, že?"
"Ne, není," souhlasně jsem přikývl, ačkoli se mi nelíbilo, jakým směrem se konverzace stáčí.
"V tom případě jsem Lukas," napřáhl ke mně ruku.
"Bill," neochotně jsem si s ním potřásl. Nepochybně to mohl být milý člověk, ale skutečnost, že si myslí, jak moc snadný terč jsem, když tu Anis není, ho v mých očích nemilosrdně srážela.


"Stojí ti tu práce, Lukasi, šéf se na tebe ptal," přišla spásná záchrana v podobě servírky s mým jídlem. Sekla po něm nepříjemným pohledem, bylo znát, že ji štve, že on tu se mnou klábosí a ona musí makat.
"Díky," usmál jsem se vděčně, když Lukas odešel. O poznání mileji se na mě usmála i ona, přičemž při svém odchodu vzala i alkoholický nápojový lístek, který Lukas naopak přinesl. Pustil jsem se do jídla, které vypadalo naprosto skvěle, a ještě lépe chutnalo.
"Promiň, asi jsem byl neurvalý," přitočil se ke mně Lukas, když jsem se pomalu oblékal a chystal k odchodu.
"Ano, trochu byl," odsouhlasil jsem mu to bez rozpaků.
"Omlouvám se, můžu tě za to pozvat na nějakou nealkoholickou specialitu? Bylo by to na mě," usmál se tím stylem úsměvu, ve kterém každý musí najít zalíbení.
"Nevím, moc se mi to nelíbí," popravdě jsem přiznal.
"No tak, jde jen o nezávazný pokec," okamžitě se začal přimlouvat. "Nehledě na to, že jak jsem tě pozoroval, nevypadalo to, že bys nějak extra někam spěchal."
"Jsi hrozný," zabručel jsem, ale se smíchem se rozešel směrem k baru. "Ale nepočítej s tím, že tu budu do večera! Musím nakrmit psa," znovu jsem si svlékl kabát a položil ho na pult. "Chudinka by beze mě umřel.

"Psa? A nesháníš mu kamaráda? Vzadu na šatně mám štěně a nemůžu ho udat," okamžitě zareagoval.
"Nejsem si jistý, jestli by mi to Anis schválil," bojácně jsem nakrčil nos.
"Copak je to tvůj otec?" zamračil se.
"O to nejde, je to hodně komplikované, ale… Dobře, vezmu si ho. Kdyby byl problém, poslal bych ho dál nebo ti ho vrátil," konečně jsem kývnul. Jeden pes navíc se u nás ztratí a já alespoň budu mít s kým sdílet postel. "Co je to za rasu?"
"Nemám ponětí, ale je dokonalý," zářivě se usmál. Pod nos mi přistrčil sklenku s nějakým koktejlem. Nedůvěřivě jsem k tomu přičichl, ale líbivá vůně mě nabádala, že by to mohlo být dobré. Jen zkusmo jsem usrkl skrz brčko, ale jak napovídala vůně, skutečně to dobré bylo, a tak jsem se normálně napil.
"Je to dobré," obdivně jsem ho pochválil. "Chodil jsi na nějaké kurzy nebo tak?"
"Mám střední na barmana a pár dalších kurzů," souhlasně přikývl. "Ty děláš co?"
"Asistent ředitele, řekl bych. Ale v pondělí nastupuju na konzervatoř, na zpěv."

"Chceš být zpěvák?" překvapením mu vylétlo obočí až k ofině. "To bych do tebe neřekl."
"Neřekl bych přímo zpěvák, ale tenhle obor je víceméně jediný, ve kterém cítím pevnou půdu pod nohama. Myslím, že zpívat umím, tak bych toho chtěl nějak využít, dokud to jde," pokrčil jsem rameny. "Bavilo by mě i pracovat s dětmi, ale nemám trpělivost, takže bych učitele dělat nemohl a studovat výšku kvůli školce se mi nechce. S konzervatoří bych eventuelně mohl vést nějaké kurzy nebo učit ve škole zpěv, tak uvidíme."
"To zní zajímavě. Já měl tu výhodu, že jsem si vybral obor, který se uplatní vždycky a navíc, který mě baví. Doufám, že se to poštěstí i tobě," usmál se.
"Děkuju," oplatil jsem mu úsměv. Záhadným způsobem si získával moji náklonnost, proto jsem se rozhodl, že raději půjdu, než se stane něco, co bych nechtěl. Převzal jsem od něj malé psí klubíčko, které se mi okamžitě vděčně přitulilo k tělu a s úsměvem jsme společně odešli. Lukas říkal, že pejsek ještě nemá jméno, takže celou cestu autobusem jsem uvažoval nad tím, jak se ten drobeček bude jmenovat.
 


Komentáře

1 Petina | Web | 30. května 2012 v 19:53 | Reagovat

To je zmetek ten otec (ted komentuji zaroven i predchozi dil) !! Bych ho s chuti hodila do plynu za takove bezcitne chovani k vlastnimu diteti! Doufam, ze jeste dostane za vyucenou behem povidky :-O

A jako co ten snazivej barman tam zase dela?!  Jedinec neodbytny, nejak mi tam 'smrdi', kord kdyz je Anis pryc >:-/ jestli udelas z Billa kurvicku i v tehle povidce, tak uz se protestne ozvu, protoze je to vuci Buinovi pekne nefer, chudak mala!

2 Saline A. | 1. června 2012 v 12:16 | Reagovat

[1]: Během povídky určitě ještě zavyučenou dostane, zrovna včera jsem psala díl, kde Bill chte nechtě musel promluvit o dalších hrůzách, které mu páchal :X Takže já hodlám Gordona rozdrtit.

Nechte mýho barmana být, já ho mám ráda. :D Bude na Billa moc hodnej! :D Ale neboj, v téhle povídce Bill kurva nebude. :D To ti slíbit můžu. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.