Haus für ungewollt 18.

21. května 2012 v 12:00 | Saline A. |  Haus für ungewollt

"Tomi?" zavolal jsem do ztichlého bytu bez naděje, že by se mi ozval. Vypadalo to na večeři u rodičů, proto jsem se vydal do kuchyně, abych nebyl o hladu. Z lednice jsem vytáhl nějakou omáčku s masem a rýží, a zatímco se to ohřívalo v mikrovlnce, po celé kuchyni jsem hledal vzkaz o tom, kde by Tom mohl být. Po chvíli hledání jsem ho skutečně nalezl na ošatce s pečivem, že je venku.
Nelámal jsem si tedy s jeho nepřítomností hlavu a spokojeně se dal do Tomem skvěle uvařené omáčky, pouštěje si rádio na zahnáni mrtvolného ticha. To ale téměř okamžitě přerušilo zvonění oznamující příchozí sms.
"Okamžitě zmiz z bytu, otec je na cestě!" stálo v ní. Okamžitě jsem upustil od veškeré činnosti, a jen s mobilem v ruce se rozběhl ke dveřím, abych mohl z bytu utéct, ale bylo pozdě.



Před dveřmi, celý brunátný stál otec. Když mě spatřil, zrudl ještě víc a rozešel se proti mně. Couval jsem jak to šlo, ale jak to bývá zvykem, zády jsem narazil do zdi a já tak neměl kam utéct, proto jsem se jen uchýlil k prosbám. "Tati, prosím, nechej mě jít."
"Ty malá svině" Támhle se pelešíš s tím feťákem, ale vykrmuješ se u mého syna za mé peníze!" chytil mě pod krkem.
"Všechno si platím sám," chabě jsem zalhal a ihned toho zalitoval, protože mi na tvář přiletěla taková facka, až mi začala téct krev z nosu. Jen matně a naslepo jsem v ruce stiskl na telefonu rychlé vytáčení na Anise, kterého jsem měl pod jedničkou.
"Myslíš si, že tě jen tak pustím, po tom, co mi řekl ten tvůj buzerant? Nemáš tu nikoho, aby tě ochránil, ty trosko! Nejsi schopný se mi ani postavit, jak jsi neschopný!" bez smyslů na mě řval a fackoval mě.
"Tom přijde a pomůže mi," zasípal jsem. Všemi možnými způsoby jsem se snažil odstrčit jeho ruku z mého krku, pomalu mi docházel dech.
"Nikdo ti nepomůže! Než vyběhne schody, ta tě stihnu zabít, ty jedna malá kurvo!"

"TÁHNI OD NĚJ!" ozvalo se ode dveří. Po vzhlédnutí jsem viděl Toma, nepříčetného vzteky. Rychle vzal jakousi sošku z předsíně a blížil se k otci. "Okamžitě ho pusť, nebo zavolám policii! Tentokrát by ti to neprošlo, už jsi v podmínce," vrčel výhružně.
Překvapeně jsem vykulil oči, když ruka kolem mého krku zmizela a já tak dopadl na kolena, zoufale popadaje dech.
"Tohle ještě neskončilo," zavrčel mi otec do obličeje, ale otočil se a kolem Toma jen se znechuceným odfrknutím prošel rychlým krokem. Jakmile zmizel z dohledu na schodech, Tom sochu odhodil a přiběhl ke mně.
"Bože Bille, moc mě to mrzí, nevěděl jsem, že je tak blízko, když mi volal," něžně mi vzal hlavu do dlaní a prohlížel si následky otcových ran. "Jdu pro led."
Krátce jsem kývl, a vzápětí sáhl po mobilu s probíhajícím hovorem s Anisem. "Anisi," vzlykl jsem do sluchátka zoufale.
"Jsem před domem, už jdu, miláčku, vydrž," okamžitě se mi dostala odpověď. S dalším vzlyknutím jsem znovu přikývl a schoulil se do klubíčka.
"Pojď sem," klekl si přede mě Tom a na nos mi přiložil sáček ledu. Krev nepřestávala téct.

"Do prdele," ozvalo se od dveří zoufalé zaklení. "Kde je ten hajzl?" přihnal se k nám Anis.
"Pryč," zavrčel Tom, očividně nespokojený jeho přítomností. "Jak jsi to věděl?"
"Bill mi volal," odsekl nevraživě, ale vzápětí se otočil ke mně a vyzvedl mě do náručí. "Kde máš pokoj?" něžně zašeptal.
"Odvedu tě tam," zareagoval pohotově Tom, než jsem stačil cokoli říct. Vděčně jsem se přitiskl k Anisovi a tiše mu vzlykal do trička.
"Promiň, přišel jsem jak to šlo," zašeptal mi do ucha, jakmile mě položil do postele a posadil se na okraj. Prsty mi odhrnul vlasy z čela, aby si mohl prohlédnout má zranění. "Bolí to hodně?" jemně mě pohladil po tváři.
"Docela," přikývl jsem a chytil ho za ruku. "Děkuju, že's přišel."
"To je samozřejmé," lehce mě políbil na rozseklé rty. "Doufám, že ti nic nezlomil. Zabiju ho za to, že se tě dotknul," najednou výhružně zavrčel.
"Nedělej nic, jen tu zůstaň semnou," stáhl jsem ho, aby ležel vedle mě. Bylo mi jedno, kde se nacházel Tom, jen jsem potřeboval, aby mě Anis pevně držel a nepouštěl. Všiml jsem si, jak zvedá pohled a zřejmě něco Tomovi říká, ale nebyl jsem schopný rozeznat, co. Mé tělo se otřásalo nezvladatelnými vzlyky, zatímco se mě Anis snažil ukolébat ke spánku, abych se nějak uklidnil.
"Miluju tě," tiše mi broukal do ucha neustále dokola. Přimkl jsem se k němu ještě víc, hledaje v jeho náruči útěchu.

*

"Anisi!" prudce jsem se posadil, celý zpocený z právě odezněného snu.
"Tady jsem," chytil mě za ruku z křesla, které si přinesl. Zkontroloval jsem jeho obličej, svraštělý starostmi a smutkem. "Jak ti je?" něžně mě pohladil po hřbetu dlaně.
"Bolí mě hlava," ospale jsem zamumlal a mlčky poslechl jeho pokyn rukou, abych si k němu vlezl. Uvelebil jsem se v jeho klíně, vnímaje laskavé hlazení v pase. "A mám pocit, jako bych měl rty napíchané botoxem."
"Máš rozseknutý ret, takže ti to nateklo. Netočí se ti hlava?"
"Ne, jen bolí," zavrtěl jsem hlavou. "Kde je Tom?"
"Na policii. Ať je tvůj názor jakýkoli, tohle nemůžeme nechat jen tak. To, že jsi chtěl ignorovat slovní útoky, jsem byl ještě schopný víceméně tolerovat, ale to, že na tebe vztáhnul ruku nenechám jenom tak ani já, ani Tom. Šel k mému známému, sepisují výpověď, ale s největší pravděpodobností budeš muset u soudu svědčit, miláčku."

"Soud?" vystrašeně jsem k němu vzhlédl.
"Ano. Jsi nezletilý, k soudu to půjde stoprocentně. A ty musíš k lékaři. Tom sice udělal tvé fotky bezprostředně po napadení, když jsi usnul, ale budeme potřebovat i lékařské ošetření. Chtěl jsem tě nechat trochu vyspat, doufám, že jsi neměl otřes mozku."
"Nemám z čeho ho mít."
"Co třeba z toho, jak tě mlátil?" zavrčel, ale okamžitě mě omluvně políbil. "Promiň, jsem rozrušený. Mám chuť ho zabít, jen ty mě držíš tady. Pojeďme k tomu lékaři," pomalu mě postavil na nohy. "Zvládneš jít sám?"
"Jo," souhlasně jsem přikývl a rozešel se nejistým krokem ke dveřím. Matně jsem vnímal, že za mými zády Anis s někým komunikuje přes telefon, ale nijak hlouběji jsem ho neposlouchal. Soustředil jsem se jen na chůzi, ve snaze vystrnadit z hlavy tu nesnesitelnou bolest vystřelující z celé pravé půlky obličeje a nosu.

"V pořádku?" otočil se ke mně Anis, jakmile jsme dosedli do auta a vyjeli.
"Jo," znovu jsem zabroukal a hlavu i opatrně opřel o chladné okénko. "Trochu se mi zvedá žaludek."
"Zkus to vydržet ještě deset minut, už tam budeme," tiše zamumlal. S letmým kývnutím jsem zavřel oči. Celou dobu, co jsme byli na cestě, jsem cítil, jak se na mě Anis starostlivě dívá. Chtěl jsem mu říct, že je mi dobře, a že nikam nemusíme, ale jazyk jsem měl jako svázaný a do očí se mi znovu hrnuly slzy, tak jsem raději mlčel, abych ho zbytečně nerozrušoval. "Tak pojď," pomohl mi vystoupit, podpíraje mě v pasu. Mlčky jsem sebou nechal manipulovat jako s loutkou, stejně jako při naší poslední návštěvě tady. Anis vyřídil veškeré přijímání, najednou jsem seděl před doktorem, který mi prohmatával obličej poté, co stihl udělat rentgen.

"Zlomené nic není, ale pohmožděné hodně. Docela se divím, že ten noc zlomený není, musela to být pořádná rána. Víte, kdo vám to udělal?" obrátil se ke mně, ale když jsem nereagoval, otočil se na Anise.
"Jeho otec," zaslechl jsem ještě, než jsem se otočil k oknu a pozorujíc churavé na procházce, je přestal poslouchat. Najednou mi bylo všechno jedno - bylo by mi jedno, kdyby mě otec zmlátil do kóma. Alespoň bych přestal otravovat život všem ostatním, kteří za mě musí ustavičně něco řešit. Jako za malé dítě. Proč já se vlastně, během mého pobytu na ulici, nezabil? Všem okolo by beze mě bylo líp, neměli by na krku žádné břemeno, kterého se… "Bille?" vyrušil mě z myšlenek Anis. Nechápavě jsem k němu vzhlédl, abych zjistil, co po mně chce. "Můžeme jít," zamával deskami s kopiemi výsledků vyšetření, pravděpodobně.
Mlčky jsem přikývl a nechal se chytit kolem pasu, ale v mlčení jsem nepřestával, ani po příjezdu domů. Tiše jsem obešel Toma, míříc rovnou do svého pokoje.

"Co s ním je?" starostlivě se zeptal Anise.
"Nevím, nepromluvil od té doby, co mi v autě řekl, že mu je špatně," odpověděl mu ve stejném tónu. Nijak jsem to nekomentoval, ale v pokoji si našel svou omyvatelnou tabelku, na kterou jsem napsal, že jsem unavený a následně se zachumlal do peřiny, demonstrujíc hluboký spánek.
"Co řekl doktor?" ozval se za dveřmi Tomův hlas.
"Nemá nic zlomeného ani otřes mozku, jen silné pohmožděniny, i na krku, ale toho si Bill ani nevšiml. Doktor taky říkal, že může upadnout do nějakého psychického trauma, což se obávám, stalo, protože projevy jsou prý uzavření se do sebe, agrese nebo strach, ale taky poruchy spánku a sebevražedné sklony. Ne, že bych si myslel, že by Bill byl schopný sáhnout si na život, ale musíme ho hlídat, Tome."
"S tím bude problém," zmučeně si povzdechl Tom. "Vzhledem k tomu, že musím chodit do školy a ty do práce a otec ví, že u mě Bill žije, tak není v bezpečí. Otec sem může přijít kdykoli, a to platí i o tvé práci."
"Ale neplatí to o mém domu," zaradoval se Anis. "Gordon nemá ponětí, kde bydlím, a i kdyby, dovnitř nemá šanci se dostat. Až se Bill probudí, tak to s ním probereme, ale asi to bude problém. Možnost nastěhování se ke mně jsem mu už párkrát nabízel a pokaždé odmítl."
"To ale nebyl v ohrožení života. Otec je schopný ho zabít, nebyl by první ani poslední."
"Vždyť ho znáš, Tome. Je to hlava skopová. Nejraději bych ho vzal k sobě na Maledivy, ale to by zabil on nás. Nikdo by ho nepřinutil natrvalo opustit Berlín, tebe, Adriena a zřejmě už i mou mámu."
"Ani se mi s tím nestačil pochlubit. Jak se líbil?"
"Máma z něj byla úplně hotová, okouzlil jí, stejně jako mého bratra. Oba se moc těší, až se znovu ukáže, přičemž řekla, že může přijít naprosto kdykoli. Myslím, že si skvěle rozuměli."
"To rád slyším. Teď jsi k němu, ať tam není sám. Já musím jít."
"Dobře. A Tome? Díky, že tu můžu být. Vím, že mě nemáš rád."
"Dělám to kvůli Billovi," zabručel.
"Já vím," odvětil Anis, načež se otevřely dveře od mého pokoje. Tichými kroky došel až k mé posteli, na kterou se položil, pátravě mi hledíc do obličeje. "Miluju tě, poklade. Tak se mi nestraň," zašeptal mi do ucha, než se přitiskl k mému tělu, pevně mě objímajíc kolem pasu.
Otevřel jsem oči a pohlédl do těch jeho ustaraných. Jednoduše jsem se natáhl, abych ho lehce políbil a alespoň trochu tak rozptýlil jeho obavy.
 


Komentáře

1 Danchen | 21. května 2012 v 16:59 | Reagovat

Boze muj ^__________^ Hned ale HNED chci dalsi dil a ne cekat tyden dalsi :D Sakris, tak napinavy dil :D
Jsem rada, ze BIllovi se nic nestalo, a ze je v pohode .. Ale ceho se obavam je ten otec .. :/ beztak mu jeste neco udela .. :/ U toho soudu nebo tak neco .. No, ale nechame se prekvapit, ze jo .. :)
Krasny dilek, honem chci pokracovani :)

2 Saline A. | E-mail | Web | 21. května 2012 v 17:00 | Reagovat

[1]: Jé, moc děkuju! :)) Uvidím podle toho, jak se mi podaří napsat další díly, možná bych 19. kapitolu přidala dřív. :) Uvidíme. :) Ještě jednou děkuju :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.