Vzpomínka na budoucnost 12.

14. dubna 2012 v 19:17 | Saline A. & AngeliQue |  Vzpomínka na budoucnost
Po milionu let, stejně to nikdo nečte :D .. tak Žabí zdravím, to je pro tebe protože budeš jediná kdo to bude číst :D

(Z pohledu Caroline )
"Natali, počkej moment, říkala jsi, že je Paul na cestě sem? Přímo do tohoto hotelu?" zarazila jsem se, když jsem odevzdávala kartu od pokoje.

"Ano, proč se ptáš?" podívala se mým směrem.
"Nechám mu tady malý pozdrav..." vytáhla jsem z kapsy prstýnek a poprosila recepční, zda by byla ochotná mu ten prsten předat. Trochu překvapeně na nás s Natalí koukala, ale s podmínkou, že jí dám adresu, svolila. Nadiktovala jsem tu do Paříže.
***



"Paulovi to zlomí srdce...." zašeptala Natalie se zavřenýma očima. Seděla přímo naproti mě ve vlaku a když to vyslovila, na chvíli jako by mi někdo vrazil ruku do hrudi a rozmáčkl mi srdce. Vlak mířil z Berlína do Hamburku. Přišlo nám to jako nejlepší volba, nejpohodlnější a nejrychlejší.
"Natali...." broukla jsem a s nepřítomným výrazem pozorovala ubíhající krajinu za oknem. Jako by věděla, na co myslím.
"Má to tak být, neboj se... Ale bude to bolet. Vše, co přijde jako nové, si vyžádá nějaké oběti..." měla stále zavřené oči. Vypadalo to, jako když kouká do budoucnosti a přímo mi ji předčítá, i když mi bylo jasné, že takhle to nefunguje.
"Neměla jsem... to s Tomem..." zašeptala jsem. "Bylo to moc brzy. Byla jsem naštvaná a ještě více opilá..."
"A Tom byl střízlivý?" zeptala se.
"No... upřímně si myslím, že jsme na tom byli hodně podobně." zamyslela jsem se.
"Nemáte si co vyčítat. On věděl, co se stalo. Kdyby chtěl, řekl by ne." konečně otevřela oči a usmála se na mě.
"Jsem ráda, že jsem měla možnost poznat takovou přítelkyni, jako jsi ty..." usmála jsem se na ní také. "Sice mi to obrátilo život naprosto naruby, ale co se dá dělat."
"A teď to nějakou dobu takhle i zůstane. To se neboj..." chvilku jsme na sebe jen koukaly a pak jsme se začaly spontánně smát. "To jsme ale dopadly..." smála se Natali.
"Myslím, že je čas zajít do jídelního vozu na panáka." navrhla jsem a můj návrh se setkal s kladnou odpovědí. Na hlavním nádraží v Hamburku jsme tudíž vystupovaly v té nejlepší náladě.
***

V Hamburku jsme měly objednaný byt. Zařídila to má agentura, nebo někdo okolo. Bylo to hlavně z důvodu, že focení mělo trvat dýl a hotel by se nevyplatil. Z nádraží jsme si tedy vzaly taxi rovnou na adresu, která mi byla zaslána na telefon.
Byl to byt v nějakém, celkem novém, komplexu na okraji města. Dole byla recepce, taková ta, jak bývá u nových, trochu luxusnějších staveb. Stačilo ukázat občanku a byl mi darován klíč. Zavolaly jsme si výtah a nechaly se vyvést do nejvyššího patra.

"Páni, to je ale pěkné!" zašeptaly jsme téměř společně, když jsme vešly.
"Zabírám si s balkonem!" vyhrkla Natali, stále ještě lehce opilým hlasem.
"Oba pokoje mají balkon." začala jsem se smát a pozorovala svou kamarádku, jak se mračí.
"Tak s koupelnou...?" zeptala se jako malé dítě. "Tu mají taky oba, viď..." dodala, když se podívala na můj výraz v obličeji. "Hm... Tak potom je to asi jedno." zvedla svůj kufr a pár tašek a vydala se přes obývací pokoj, který byl zároveň jídelnou. V rohu této obrovské místnosti, byl barovým pultem oddělený velice krásný kuchyňský kout.
"Dobře, beru si ten druhý!" zavolala jsem na ni, abych ji trochu poškádlila. Zabouchla jsem nohou dveře a trochu nejistým krokem jsem se vydala do pokoje, který na mě zbyl.
"Ty Caroline?" ozvala se ode dveří mého pokoje asi o deset minut později Natali.
"Ano?" nenamáhala jsem se otočit od svého kufru, který jsem hodila a otevřela ho na té straně postele, na které jsem se rozhodla, že nebudu spát.
"Ty vybaluješ?" její zprvu nadšený tón se proměnil v tón zaskočený.
"No, chtěla jsem..." otočila jsem se k ní čelem a posadila se na volné místo na posteli. "Copak jsi chtěla prve?" usmála jsem se na ni.
"Napadlo mě, že bychom si mohly dnes večeři objednat, stejně tu nic není. S lahví nějakého dobrého vína, a trochu to tu zkolaudovat... Co ty na to?" šibalsky jí zacukalo oko. Její nápad vůbec nezněl špatně, jen kdyby...
"Ale já musím zítra vstávat. Mám schůzky ohledně focení." zabrblala jsem.
"Až v jedenáct!"
"Jak to víš?"
"Vážně to chceš popisovat?" zvedla obočí a ukázala si na spánek. "Prostě pojď, musíme zapít nové město, krásný byt, tvou práci... a taky to, že chlapy jsou neskutečný..." poslední slovo zasyčela, ale dala bych ruku do ohně za to, že bylo mládeži nepřístupné. Došla k posteli, zaklapla můj kufr, chytla mě za ruku a táhla mě do obýváku.
"To vlastně vůbec nezní špatně..." usmála jsem se. "Co si objednáme?"
"Vlastně už jsem objednala pizzu. Budou tady do půl hodiny!" podívala se na mě provinilým pohledem a zapnula televizi, kde naladila nějakou hudební stanici. A s hlasitostí rozhodně nešetřila.
***

Následujících cirka deset dní, pro nás s Natalí, bylo hlavně pracovních. Já jsem vyřizovala focení, nějaké přehlídky a hlavně vše kolem toho. Ke konci druhého týdne jsem dokonce začínala fotit. Byly to spíše menší zakázky, jako třeba dělat ramínko na šaty pro weby a podobně. Následující víkend v Hamburku jsme měly s Natali obě volno a tak jsme se rozhodly pro typicky holčičí sobotu.

Přes den jsme navštívily nějaké ty obchody, manikúru, nechaly jsme se si obě zastřihnout konečky vlasů a nakonec jsme skončily v jedné z těch kaváren, co bývají v obchoďácích. Skované za hromadou tašek (doslova), jsme pozorovaly kolemjdoucí a hodnotily. "Zajímalo by mě, kde tohle koupila!" ... "Tak nechápu, jak v tomhle vůbec někdo dokáže vyjít mezi lidi!"

"Koukni na támhletu! Vypadá trochu překombinovaně!" ukázala jsem na dívku, tak v našem věku, která pobíhala kolem svého přítele, tak trochu jako puťka. Na sobě měla něco, jako kdyby se před odchodem z domova nedokázala rozhodnout, jestli si oblékne styl rockový, sportovní nebo něco prudce moderního.
"Kde?" zvedla Natali oči od svého Laté.
"Támhle!" ukázala jsem nenápadně.
"Ty vade, to je přeci Bill!" vyhrkla a hned se chytla za pusu, jako by se bála, že vykřikla moc nahlas. Přelétla jsem očima ze slečny, která tedy určit musela být slešna S. na jejího evidentně otráveného přítele. A opravdu. "Musím se skovat!" zašeptala zoufale Natali a sáhla po největší tašce, aby do ní skovala hlavu a dělala, jakože něco hledá. "Kam jdou? Jdou pryč?" vysílala ke mě signál.
"Jen tak pocházejí. Za chvíli budou pryč." zašeptala jsem, sledujíc pár koutkem oka. U toho jsem dělala, že mě hrozně zajímá kousek zákusku na talíři. "Už jsou pryč..." dodala jsem o necelou minutu později, ve chvíli kdy mi zmizeli z dohledu, a Natali odhodila tašku na zem.
"Co tady sakra dělá?" zaklela.
"Hmm... Bydlí tady?" zabručela jsem s jemným pokrčením ramen. Odpovědí mi byl její naštvaný pohled. "No co, jsme přeci v Hamburku, mohly jsme to čekat..."
"Ale já to nečekala... Jindy mě můj dar varuje, proč to teď neudělal?" napila se.
"To nevím, ale vítej v mém světě!" mrkla jsem na ni.
 


Komentáře

1 Víla | Web | 14. dubna 2012 v 21:34 | Reagovat

joo nejlepší povídka a nikdo jí nekomentuje :D .. je tak dobrá že prostě lidi nemaj slova aby ji ohodnotili :D

2 Saline A. | E-mail | Web | 14. dubna 2012 v 22:17 | Reagovat

[1]: Čekala jsi snad něco jiného? :D Kdo by mohl najít slova na takový skvost? :D ♥

3 Víla | Web | 14. dubna 2012 v 22:37 | Reagovat

[2]: neví o co přicházejí :D :D ♥

4 Saline A. | E-mail | Web | 14. dubna 2012 v 22:53 | Reagovat

[3]: Ani v nejmenším :D ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.