S první hvězdou 4.

13. dubna 2012 v 23:19 | Saline A. |  S první hvězdou
Užijte si to, miláčci! ♥


"Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?" s úsměvem na mě pohlédl Gabriel, když jsme se posadili do trávy v menším parku.
"Matkou," řekla jsem, jakoby to bylo naprosto samozřejmé. Že není, jsem pochopila hned vzápětí, protože Gabriel na mě nechápavě zamrkal. "Nikdy jsem netoužila po žádném honosném zaměstnání, jako je modelka, herečka, zpěvačka, letuška a tak dále. Naopak jsem se jim chtěla vyhnout, nějak mě to neoslovovalo. Ale co na mě zabralo vždycky, tak to byly děti. Jakmile mi dal někdo dítě do ruky, ať už měsíční nebo desetileté, byla jsem v sedmém nebi a nikdo mě od něj nemohl odtrhnout. Rozhodla jsem se, že klidně budu účetní nebo sekretářka, hlavně když budu mít velkou rodinu."
"To je vážně ušlechtilé, Zoe. Pevně věřím, že se ti to jednoho dne splní," něžně mě pohladil po ruce. "Já chtěl být vždycky popelář," prohlásil tak pyšně a vážně, až jsem se hlasitě rozesmála. "Čemu se směješ? Myslím to naprosto vážně!"


"A splnil se ti tvůj sen?" rychle jsem se uklidnila.
"Ne," posmutněl. "Jsem webový designér. Ale nemůžu si stěžovat, alespoň mám dostatek času na surfování. Takže jsem z toho vlastně vyšel docela dobře."
"Třeba si ten sen jednou splníš," konejšivě jsem ho poplácala po noze. "Jak dlouho už surfuješ?"
"Odmala. Můj strejda nemohl odolat mému úpěnlivému žadonění," krátce se zasmál. "Ty's to někdy zkoušela?"
"Kdysi se mě to snažil naučit bratr, ale buď on neuměl učit nebo já studovat, protože jsem toho moc nepochytila," stydlivě jsem pokrčila rameny.
"Možná bych tě to někdy mohl zkusit naučit já?" ochotně nabídl.
"To by mohlo být fajn," s úsměvem jsem přikývla. "Máte tu někde přístup k pláži? Ne, že bych neměla ráda trávu, ale… Na pláži se cítím víc svá."
"Jasně," okamžitě vstal a ochotně pomohl i mně. "Půjdeme jen asi tři bloky a jsme tam. Navíc, naše bloky jsou malinké, takže je to vlastně plus mínus deset minut."
"Máte tu všechno tak hezky u sebe," s úsměvem jsem se přitulila k jeho tělu, když mě jednou rukou objal kolem ramen. "Nikam to nemáte daleko."
"Jediná výhoda malých měst," tiše poznamenal.
Zbytek cesty proběhl v tichosti, užívala jsem si pohled na malé děti hrající si na silnici. Na rodinné domky útulně vyhlížející, a kočky sedící za okny a psy pobíhající na dvorku. Všichni vypadali dokonale spokojení, nemohla jsem se ani divit, proč.
"Konečně," vesele jsem se usmála po příchodu na pláž. Bleskově jsem se zula, položila svetřík i kabelku a nadšeně se vrhla k vlnám. Písek mi klouzal mezi prsty, zatímco jemné vlnky tu neplechu, kterou písek zanechal. "Pojď, Gabrieli!" se smíchem jsem se k němu otočila. Pozoroval mě zvláštním pohledem, až mě to donutilo udělat pár kroků k němu. "Pojď přeci za mnou, voda je krásně teplá," ještě jsem křikla, než jsem se otočil zpět k hřejícímu slunci.
Gabriel mě bez jediného slova poslechl a šel ke mně, přičemž po cestě zul své boty, stejně jako já. "Měla bys vědět, že i kdyby ta voda byla ledová, mně by to bylo fuk," zezadu mě objal kolem ramen. "Pohled na tebe, jak tě ozařují paprsky slunce, je neskutečný."
"Nic neříkej," propletla jsem s ním prsty, ale dál sledovala slunce a děti dovádějící s rodiči.

*o.O*
Seděli jsme v písku a sledovali děti hrající si v okolí, když Gabriel začal v písku cosi tvořit. Zpočátku jsem si myslela, že si jen tak rejdí rukama, ale po chvíli, co jeho práce neustávala, jsem k němu nahlédla. Naskytla se mi možnost spatřit Sand art v akci. Jednoduchými tahy tvořil dokonalé obrazce a dalšími tahy původní zrušil a vytvořil z nich jiná. S napětím jsem sledovala, jaké obrazce vytvoří.
"Kde ses to naučil?" nadšeně jsem k němu vzhlédla, když už nevěděl, co dalšího by mohl vytvořit.
"Ještě na škole byla dívka, která do toho byla hrozně zapálená. Já se jí líbil a tak jsem toho trochu využil, aby mě naučila alespoň ty základy. Poté, co mě je naučila, jsem se tomu chvíli věnoval sám a prohluboval svoje znalosti, je to neuvěřitelně chytlavá věc," s úsměvem mi odpověděl, načež jediným tahem předchozí dílo zničil.
"A neuvěřitelně krásná. Vždycky jsem to v televizi obdivovala a ty pak suverénně, zničehonic si začneš kreslit v písku, jako by se nic nedělo."
"A děje snad?" překvapeně vytáhl obočí s potutelným úsměvem.
"No ne, ale vždyť tohle je dar!"
"Není, chce to jenom naučit."
"Tomu nevěřím," nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.
"Tak tě to naučím jednou," hlasitě se rozesmál. "Spousta složitě vypadajících věcí je ve skutečnosti tak snadná, že by ses až divila, Zoe. Uvidíš, všechno tě naučím!"
"Budu jedině ráda, ale nesmí to být na známky," zasmála jsem se s ním. "Jakmile bylo ve škole něco na známky, moje píle a šikovnost se pomalu, ale jistě, hroutily."
"Na známky ne, ale na odměny ano."
"Vážně? A co budou ty odměny?" zvědavě jsem se k němu přisunula.
"Já, já a ještě nějaká drobnost," objal mě rukou kolem ramen.
"Jako odměnu tě beru už teď, jen nevím, za co jsem byla odměněná, protože si nejsem vědoma, že bych si tě za něco zasloužila."
"Pokud mě skutečně jako odměnu bereš, tak to zřejmě bude za to všechno, co jsi musela vydržet," něžně mě políbil do vlasů.
"Jsi docela velká odměna, pokud ti to ještě nedošlo, Gabrieli. Já vím, že jsem ohledně tebe hrozně zpomalená, nebo nevím jak jinak to popsat, abys mě správně pochopil, ale věř, že to opravdu chci zkusit, jen se prostě bojím, jsem hodně poznamenaná mou minulostí a myslím, že to bude trvat hodně dlouho, než se naučím věřit něčím dotekům," jemně jsem ho chytila za volnou ruku.
"No však já si počkám," trpělivě se usmál, přičemž nezapomněl na lehký stisk mých ramen.
Dál jsme seděli mlčky a oba si užívali nádherného počasí, lidské radosti a mořských vln. Připadalo mi, jako bychom se ocitli v nějakém romantickém filmu, který nenabírá konce, ale ani otáček. V hlavě mi probíhala spousta myšlenek, jedna přes druhou skotačící, ale všem vévodila jedna jediná - touha. Představa, jak se líbám s Gabrielem, byla nepřekonatelná, a proto jsem se i přes veškerý svůj strach natočila v jeho náruči a přitiskla rty na jeho v nevinném polibku dřív, než bych si to stačila rozmyslet.
Představy byly smeteny jako prach po dešti, jelikož skutečnost byla asi tisíckrát lepší, než jakýkoli sen. Myslela jsem, že mi tělo exploduje na milion kousků, v břiše mi motýlci pořádali divoký mejdan a já se nechávala pevně držet, abych neomdlela.
"Promiň," zašeptala jsem s pohledem upřeným na jeho rty, když jsme se od sebe odpojili.
"Proč se omlouváš?" překvapeně se zasmál.
"Ještě před chvílí jsem ti tu vysvětlovala, jak jsem opatrná a zpomalená a pak se na tebe zničehonic vrhnu. Bože, vážně se moc omlouvám," schovala jsem obličej do dlaní, aby se na mě nemohl dívat.
"Bože, Zoe, ty jsi tak neuvěřitelně sladká," se smíchem mě popadl do náruče a povalil do písku. "Ty se za nic omlouvat nemusíš. Fakt je, že jsi mě překvapila, ale rozhodně mile. Nehledě na to, že jsem měl chuť políbit tě už od toho rána, kdy sis ke mně úplně promočená přisedla v kavárně a zmocnila se mého svetru," pohladil mě po tváři.
"Po tomhle polibku se mě už nezbavíš. A já jsem větší břemeno, než se zdám být."
"Jsi hrozně sladké břemeno," s úsměvem se ke mně sklonil, aby se jen letmo otřel o mé rty. "Kdybych tě teď o něco požádal, myslíš, že bys byla ochotná alespoň uvažovat o splnění mé prosby?"
"Asi ano," souhlasně jsem přikývla.
"Zítra je tady u nás charitativní ples, draží se věci na modernizaci zdejšího dětského oddělení v nemocnici a já si tam mám někoho přivést. Původně jsem měl jít se svou bývalou přítelkyní, ale teď, když my dva… Šla bys semnou?"
Prudce jsem vydechla, vnímajíc svůj zrychlený srdeční tep. Opravdu mě požádal, abych s ním vyšla na veřejnost, jakožto jeho přítelkyně?
"Zoe, Zoe," konejšivě mě chytil v pase, jakmile si všiml paniky v mých očích. "K ničemu tě nenutím, je to jen na tobě, ano? Nebudu se zlobit, když nebudeš chtít."
"Já chci," zamumlala jsem. "Ale strašně se bojím."
"Pokud se rozhodneš jít, budu ti celý večer po boku, ano? Budu tě držet za ruku a nespustím tě z dohledu, nenechám tě samotnou."
"Dobře," sotva znatelně jsem kývla.
"Znamená to, že jdeš?"
"Já nevím, asi ano," zmateně jsem znovu přikývla. "Co si mám obléknout?"
"Večerní šaty, pravděpodobně," zasmál se. "Ale jestli nemáš, můžeme ještě teď vyrazit nějaké koupit, zaplatím je, to není problém."
"Ne, ne, nějaké tam najdu," zamumlala jsem. "Můžu tě políbit?"
"Nemůžeš," zašeptal, ale přiblížil se ke mně. "Musíš," s úsměvem dopověděl a konečně spojil naše rty. Líbali jsme se pomalu, naše rty se jen lehce otíraly.

*o.O*
"měla bych jít domů, abych se na zítřek pořádně připravila," s povzdechem jsem se přitulila ke Gabrielovi, když jsme se v podvečer už jen loudali po vylidněném mole. Oba jsme byli unavení z celého dne, ale ani jednomu z nás se nechtělo loučit. Kroky se zkracovaly a my šli stále pomaleji, až jsme se zhruba v půlce mola zastavili úplně.
"Odvezu tě."
"Ne, pojedu autobusem," chabě jsem namítla.
"Nepřipadá v úvahu, že bych tě znovu vystavil těm pohledům," pevně mě objal kolem pasu. "A zítra pro tebe pošlu auto, na čtvrtou hodinu, ano?"
"Dobře," rezignovaně jsem kývla. "Můžu… přinést něco do dražby?"
"Bylo by to skvělé! Každá vydržená věc dobrá a vydraží se úplně všechny, alespoň za symbolickou cenu. Co doma schováváš?"
"Uvidíš zítra," se smíchem jsem ho šťouchla a utekla pryč před jeho všetečnými prackami, které si usmysleli, že mě zlechtají. "Vážně bych měla jít," zamumlala jsem mu do rtů, když mě dohonil a rovnou políbil.
"Jo, jasně," zklamaně se odtáhl, ale galantně mi nabídl rámě. S jemným úsměvem jsem se do něj zavěsila a následovala ho směrem k místu, kde mělo sídlit jeho auto.
 


Komentáře

1 Víla | Web | 14. dubna 2012 v 1:52 | Reagovat

to je tak krásn, že asi pujdu ještě ted psát.. ale nemám energii.. chtěla jsem si o přečíst a jít se umejt a spát, sakra .. :D nemám tě ráda :D

2 Saline A. | E-mail | Web | 14. dubna 2012 v 8:35 | Reagovat

[1]: Doufám, že jsi psát nešla a šla spát, ale děkuju ♥
Děkuju, já tebe taky. :DD

3 small-diary | 14. dubna 2012 v 11:17 | Reagovat

Napsala jsem jednu stránku a. Sla jsem spát :D dneska jeste jednu a mám vzpomínku už :D

4 Saline A. | E-mail | Web | 14. dubna 2012 v 16:02 | Reagovat

[3]: Jéé, to je dobrá zpráva :D ♥

5 Ms.Mee | 23. dubna 2012 v 21:46 | Reagovat

Uff...stále nechápem, kam to má celé smerovať, ale páči sa mi to. Som rada, že sa tu po dlhom čase objavila ďalšia kapitola. Ináč, to som ja Trista, aby si vedela. Menila som si prezývku a už nemám blog. :)

6 Saline A. | E-mail | Web | 23. dubna 2012 v 22:21 | Reagovat

[5]: Ono to ani žádný určitý směr nemá, jen si tak prostě píšu, jak mi tak přijde pod ruku :D Žádný cíl neexistuje. :) až to skončí, tak to nějak skončí :D
Ano, napadlo mě, že jsi to ty a konce blogu jsem si také všimla =/

7 flixo | E-mail | 9. září 2012 v 0:23 | Reagovat

pořád mi bere dech Gabrielova bezprostřednost. chlap a charisma je pekelná kombinace a na mě zaručeně působí. normálně jsem snad po milionech letech zažila motýlčí mejdan taky. :D už jsem skoro ani nevěděla jaké to je. :D
rozhodně se mi jeho "tlačení na pilu" líbí, spíš mě zaráží, že má vůbec o takovou holku zájem (no jo, v jejím fanklubu asi fakt nebudu). ale kdo by chlapům rozumněl.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.