Haus für ungewollt 15.

14. dubna 2012 v 15:25 | Saline A. |  Haus für ungewollt


"Proč jsi šel s mými muži?" tiše zašeptal Anis, když jsme se oba dostatečně uklidnili, ale stále i ve vaně leželi v náručí.
"Slyšel jsem je říkat, že jsi jim nařídil, abych byl v pořádku. Že mi nesmí ublížit. Zprvu jsem jim utíkal a bál se, ale když mě ani po několikátém neúspěchu nenašli a nezbili, získali trochu mé důvěry. A také už jsem byl hodně vyčerpaný."
"Proto jsi nemluvil? Kvůli těm událostem?" zvědavě se vyptával dál.
"Tenkrát nikdo, kromě Toma o můj hlas nestál. Navíc to byl určitý způsob ochrany. Nasíval jsem u sebe papírek s nápisem: 'Jmenuji se Bill a jsem němý.' Nikdo to nemohl vyvrátit, protože mě nikdo tak dobře neznal. Znali jen mou tvář," souhlasně jsem přikývl. "Několikrát jsem si sám poranil obličej, aby mě nepoznali. Jednou se mi to povedlo natolik, že mi nad obočím zůstala jizva."
"Všiml jsem si po tvém těle více jizev. Všechny jsou z tvého pobytu na ulici?" rukou mi přejel po jedné, která byla na mém stehně.


"Skoro. Pár jich mám z dětství a ze školy. Ale jsou asi jen tři takové. Většina je z ulice, ano."
"Od doby, co jsme spolu, pokaždé když tě vidím nahého, najdu nějakou novou, i když mám pocit, že už znám všechny."
"Od doby, co jsme spolu…" zamyšleně jsem zopakoval jeho slova.
"Děje se něco?" okamžitě starostlivě zamumlal a stiskl mou dlaň.
"Ne," spěšně jsem vyhrkl. "Nic se neděje, já jen, že jsme spolu… 17 dní a už se stihlo odehrát tolik věcí. Mám dojem, že jsem vedle tebe ztratil všechno svou odhodlanost jít na to pomalu. Když si to vezmeš, tak jsme během týdne stihli skoro všechno, kromě nastěhování se. Jako bychom přeskočili jakýkoli vývoj našeho vztahu a rovnou do toho skočili."
"Chceš zpomalit?"
"Myslím, že už není v čem," krátce jsem se tiše zasmál. "Zpětně ničeho nelituju, mám tě rád," otočil jsem se k němu čelem a políbil ho na bradu. "Jen mě mrzí, že jsme přeskočili jakési dvoření se tomu druhému, tu romantiku a sladké řeči okolo."
"Nemusíš se bát, že bys o romantiku přišel. I když nejsem zrovna její přívrženec, ale neodepřu ti jí," jemně mě políbil. "Vím, že jsme to trochu uspěchali, ale to přeci neznamená, že by bylo něco špatně. Jen se mezi námi rozpoutal vášnivý sled událostí, který jsme nemohli a zřejmě ani nechtěli zastavit. I tak ale náš vztah může fungovat, my se o to postaráme."
"Já vím," pousmál jsem se. "Kdybych tohle všechno nevěděl, nehádal bych se kvůli tobě s Tomem."
"Budeš to s ním muset dát dohromady, miláčku," něžně mě hladil po tváři.
"Ne, dokud nepřijde k rozumu. V téhle věci zůstanu nekompromisní. Ustupovat mu vážně nebudu. Já toleroval všechny děvky, které si přivedl domů, takže on bude muset tolerovat můj trvalý vztah," rozčíleně jsem zavrčel. "Nechci si mezi vámi vybírat, protože nevím, koho bych si vybral."
"Tvého bratra," prohlásil rozhodně.
"Nebuď si tím tak jistý, lásko," prsty jsem ho poškrabkal na hrudníku. "Měli bychom vylézt, voda začíná chladnout."
"Jasně," spěšně odsouhlasil s rozpaky v očích, pomohl mi vylézt a podal mi ručník. Zatímco jsme se oba utírali do sucha, pozoroval jsem Anise a jeho obličej. Měl zatvrzelé tváře a v očích neznámý lesk.
"Co se děje, Anisi?" s povzdechem jsem ho chytil za ruku, když se na mě ani nepodíval a rovnou se chystal k odchodu.
"Nemohl by sis vybrat mě, Bille. Nikdy bych si neodpustil, kdybys kvůli mně opustil svého bratra."
"Nikdo si z vás nevybírá," rozhodně jsem mu pohlédl do očí. "Jsme spolu, s Tomem je to jen přechodné období, ano? Nepřijdu ani o tebe, ani o Toma, takže klid. Neber všechno hned vážně, prosím."
"Dobře," nejistě přikývl. "Dáš si něco k jídlu?"
"Půjdu do postele. Začíná mě zase bolet páteř, nechci, aby mě to rozbolelo v plné míře, nemusíš to vidět," pomalu jsem se oblékal.
"Jen si něco sním a dojdu za tebou," s jemným polibkem se otočil a odešel.
*
V křesle, zabalený v obrovské dece, jsem mlčky seděl a díval se z okna, slzy mi kapaly po tvářích. Nedlouho poté, co jsem usnul v Anisově náručí, jsem se s krutými bolestmi znovu probudil. Mermomocí jsem se snažil to v posteli vydržet, ale nešlo to. Jen těžce jsem se přesouval do nedalekého křesla, kde jsem se zimomřivě schoulil do deky, zakousl se do ruky, abych bolestí nekřičel a jen tiše vzlykal. Byl jsem vyděšený. Moje tělo se pomalu bortilo a já neměl nejmenší tušení, co se děje, přesto nepřicházelo v úvahu, že bych šel k lékaři.
"Bille?" ozvalo se tiše za mými zády. Polekaně jsem nadskočil a rychle se snažil uklidnit, aby Anis neviděl stopy po mých slzách. "Co se děje?" starostlivě přede mnou poklekl.
"Hrozně to bolí," vzlykl jsem s hlavou schovanou v dlaních.
"Bille," oslovil mě něžně, ale takovým tónem, že jsem si nedovolil odporovat a vzhlédl k němu. "Opatrně se oblékni, zavezu tě k lékaři a nechci slyšet žádné protestování. Budu tam s tebou, takže si nedovolí být hrubí, ano?"
"Bojím se."
"Jsem stále po tvém boku. Počkej, pomůžu ti s oblékáním," opatrně mě soukal do džín a trička. Když oblékl i sebe, ještě mě zabalil do silné mikiny. Drobnými krůčky jsme došli až k autu, kde jsem se s bolestným zasténáním svalil na přední sedačku. Téměř okamžitě Anis vyrazil, kašlal na nějaké předpisy, prostě jel, během dvaceti minut už jsme byli u nemocnice. "Pojď," zašeptal a vzal si mě do náručí."
"Děkuju," jemně jsem ho pohladil po ruce a nechal ho, aby semnou dál manipuloval. Byl jsem otupělý nepříjemnými vzpomínkami a unavený, takže jsem nevnímal jeho rozhovory s doktory. Jediné, co jsem zaznamenal bylo, že mě položil na stůl, aby mohli má záda projet rentgenem.
"Bille?" oslovil mě Anis, když jsme seděli na pohotovosti před lékařem. Tázavě jsem k němu vzhlédl. "Doktor říká, že rentgen je úplně čistý a chce vědět, jestli ses někde nepraštil."
"Nejsem si toho vědom. Ale ne, určitě nepraštil," zamumlal jsem. "Věděl bych, kdyby ano."
"V tom případě budete asi nastydlý. Předepíšu vám léky proti bolesti, víc nemůžu."
"A jak ho mám asi uzdravit?" odsekl rozčíleně Anis. "S léky proti bolesti toho moc nezmůžu."
"Držet ho co nejvíce v teple - horké lázně, nahřívací polštářky, čaje, teplé svetry. Ty léky budete užívat pouze v případě bolesti a nejvýše dvě denně, ano? Jsou tlumící, takže se vám bude chtít hodně spát," podával mi recept na léky, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel.
"Děkuju," znovu jsem tiše zamumlal a pomalu šel do lékárny, zatímco Anis s lékařem ještě něco řešil. Zaplatil jsem za pilulky úlevy a zároveň děkoval Bohu, že tahle nemocnice má otevřenou lékárnu i v noci.
"Pojďme," něžně mě objal Anis kolem pasu. Po cestě k autu jsme potkali spoustu pacientů, kteří nemohli spát. Měli mrtvolně bledé obličeje, zarudlé propadlé oči, roztěkané pohyby. Připomnělo mi to pohled do zrcadla, při kterém jsem nevypadal o moc odlišně. Takhle vypadají lidé, než umřou? Znamená to tedy, že za mými bolestmi stojí něco jiného, než nastydnutí? Něco, co lékař přehlédl? Nebo takhle vypadám vždy, když je mi špatně?
S hlavou plnou otázek jsem se zachumlal do Anisovy mikiny a schoulil se na předním sedadle. Pohled na ty nemocné, plné uvědomění a klidu ve mně vyvolal silné pocity, chtělo se mi plakat. Byl jsem vyčerpaný. Tiše jsem naslouchal písním hrajícím z rádia a nechal tak sebe i Anise v našich vlastních myšlenkách.
*
Od doby, co jsme byli na pohotovosti, uběhlo už několik dní. Během nich jsem byl celou dobu jen s Anisem, přičemž jsem párkrát mluvil i s Tomem. Měl o mě strach a chtěl mě vidět, ale zároveň připouštěl, že to nebude možné, dokud se nevrátím domů, protože on k Anisovi nepřijde. Setkání jsme tedy odložili. Zatímco na Anise netrpělivě čekala práce, která se na stole zbytečně hromadila, mě ze školky volali, že se nemusím vracet. Přestože se má "vedoucí" snažila, u ředitelky ta nemoc neprošla. Mé úsilí tak vyšlo vniveč a já si tak budu muset práci hledat znovu, ale kde mi ho, bez vzdělání dají?
S úsměvem jsem Anisovi pohladil hlavu a prsty přejížděl po jeho kratičkých vlasech, když mě pošimral pod kolenem - seděl jsem na pohovce a Anis mi ležel v klíně. Sledoval jsem nějakou hudební soutěž, zatímco Anis se zájmem pozoroval mě.
"Znervózňuješ mě."
"Nemůžu se na tebe vynadívat," s úsměvem přiznal. "Jsem opravdu rád, že už je ti líp, Bille."
"Já taky. Ale ty bys měl jít do práce, nasbíralo se ti tam toho určitě hodně. Jak se vsadím, budeš to pak dohánět tím způsobem, že vůbec nebudeš spát. I když bych ti teď, když nemám práci, mohl nějak pomoct. Určitě se tam najde něco, co budu umět."
"Ještě dva dny budeš odpočívat v teple, a pak uvidíme. Přiznávám, že by se mi pomoc v práci hodila trvale, na ty drobné úkony. Telefonování a podobné."
"Nabízíš mi práci sekretářky?" s úsměvem jsem se k němu sklonil.
"Nemůžu se zbavit té představy, že tě budu mít celé dny po boku," souhlasně přikývl. "Nehledě na to, budeš mít určitá privilegia u tvého šéfa. A budeš vídat Adriena," přitáhl si mě pro polibek. Něžně jsme o sebe otírali naše rty, než se konečně setkaly i naše jazyky. Pomalu se spolu mazlily, tančily v líném rytmu.
"Budu mít nějaké podmínky?"
"Trávit veškeré dovolené s tvým nadřízeným, být povolný, neodmlouvat, nepředřít se a čas od času bys mi měl dopřát sex na stole v pracovní době."
"Myslím, že s tímhle nebudu mít problém," krátce jsem se zasmál, než jsem ho znovu políbil. "Díky bohu, že tvůj útulek je zhruba uprostřed cesty od tebe i ode mě. Nebudu to mít k nikomu z vás daleko."
"Vlastně, napadlo mě, že by sis tu mohl nechat pár rezervních kousků oblečení, kartáček a tak, kdybys u mě třeba někdy neplánovaně zůstal, ať se ráno nemusíš stresovat, co si oblékneš," nesměle navrhl.
"Snažíš se mě sem nenápadně pomalu přestěhovat?" uculil jsem se.
"Jen pokud bys chtěl," neurčitě pokrčil rameny, uhýbaje pohledem.
"Budu rád, miláčku," něžně jsem ho políbil na čelo. "I když musím říct, že tvé oblečení je víc, než pohodlné," se smíchem jsem zatahal za obrovské tričko a ještě větší tepláky, které jsem měl na sobě. Skutečnost, že nosím i jeho spodní prádlo byla stejně příjemná. Připadalo mi, jako bych byl jeho malý, ale o hlavu vyšší klon. Nádherně vonící klon.
"A také ti úžasně sluší," rozesmál se semnou.
"Děkuji za poklonu."
"Půjdu nám něco uvařit k jídlu, máš na něco chuť?" pomalu se zvedl z mého klína.
"Pomůžu ti!" aktivně jsem vstal s ním. "A uděláme palačinky s nutelou, jogurtem a kakaem. A minule jsem v mrazáku našel i jahody, tak je najdu a přihodíme k tomu, i se šlehačkou," mlsně jsem se olíznul. Co nejrychleji jsme se přesunuli do kuchyně, kde jsme do velké mísy nasypali a nalili veškeré přísady a po chvilce na odstání těsta, kterou jsme prolíbali, jsme začali palačinky péct. Celou kuchyní se ozývala příjemná melodie, ze zahrady zněl Pralinčin štěkot a my si s Anisem uvolněně povídali a smáli se. Palačinky jsme si ozdobně připravili a s chutí se dali do jídla.
 


Anketa

Mám raději...

Billshido 33.8% (26)
Hetero 15.6% (12)
Slash 13% (10)
Twincest 37.7% (29)

Komentáře

1 Pétina | Web | 14. dubna 2012 v 16:21 | Reagovat

Jsem ráda, že už je Billovi líp, že to bylo tedy 'jen' tohle:P
Dneska to byla ve finále jen taková jejich domácí pohodička :))Ale. . . kde je ta slibovaná krev?! O.o :D

2 Saline A. | E-mail | Web | 14. dubna 2012 v 17:20 | Reagovat

[1]: To jo, taky jsem za to ráda. :)
Slibovaná krev bude až za dlouho, říkala jsem ti to :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.