Haus für ungewollt 12.

25. března 2012 v 11:46 | Saline A. |  Haus für ungewollt


Jakmile jsem se ráno vzbudil, tělem mi projela palčivá bolest. Nevím, co to bylo, ale rozhodl jsem se to ignorovat. Přeci jen, měl jsem na práci důležitější věci, než skučet bolestí. Však ono to přejde. Pomalu jsem si balil věci, které jsem si sem donesl, nebylo jich moc. Bylo mi smutno z toho, že musím opustit tenhle skromný pokojíček, svůj domov, ale pokud jsem chtěl, aby byl Tom alespoň trochu smířený s mým vztahem s Anisem, musel jsem jít k němu. Byla to jediná možnost, jak mu vysvětlit, že Anis je dobrý. Nikdy ho neměl rád, žil ztracený v názoru, že je to namyšlený chlap, jenže to už je dávno pryč.
Naposledy jsem se podíval po pokoji, než jsem opatrně zamířil k Adrienovi.
"Ahoj," s úsměvem jsem k němu vlezl. "Já… Jdu se rozloučit. Stěhuju se."
"Kam?" vytřeštil vyděšeně oči.


"K Tomovi. Ale budu za tebou chodit a ty za mnou, Adriene. Určitě se budeme vídat dál. Jen budu bydlet v jiné ulici."
"Uh, no tak dobře," zamumlal. "Promiň, nevím co říct, jsem překvapený. Snad jen popřát ti, abys byl šťastný, a že se snad brzy uvidíme?" vstal z postele a vrhnul se mi kolem krku. Objímali jsme se dlouho, ani jeden z nás se ještě nechtěl loučit, přestože to nebylo navždy.
"Musím jít," konečně jsem se od něj odtrhl. "Ještě jdu za Anisem, takže… Měj se hezky, uvidíme se," ještě jsem se usmál.
"Počkej!" zastavil mě. "Tu máš," spěšně mi narval do náručí obraz, se kterým jsem mu pomáhal. "Nech si ho," zamával mi a já jen s tichým slůvkem díků odešel. Dnes už jsem se neohlížel na ostatní lidi, jen jsem se snažil co nejrychleji dojít za Anisem.
"Dobré ráno," prudce jsem k němu vtrhl. Díky bohu, že na dnešek neměl domluvenou žádnou schůzku. Nebyl bych ochotný odejít.
"Konečně," zářivě se usmál. Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím, i když bych si přál, aby dnešek nenastal," stáhnul si mě na klín, takže jsem teď na něm seděl obkročmo. "Těšíš se?" Nechal jsem jeho otázku bez povšimnutí, pouze jsem se k němu sklonil a dlouze ho políbil. Nechtěl jsem mluvit, jen se ho neomezeně dotýkat. "Kdy tam máš být?"
"Na dvanáctou," neochotně jsem zamumlal. "Za chvíli budu muset vyrazit, abych tam došel."
"Zůstaň a odvezu tě," pevně mě objal kolem pasu. "Nepůjdeš pěšky, bůh ví kam, když tě můžu odvést. To je hloupost," dodal na vysvětlenou.
"Dobře," přikývl jsem. "Bude se mi stýskat."
"Budeš mě vyhazovat, jak často tě budu nahánět," se smíchem mě políbil. Bylo to to jediné, co jsem žádal - aby mě líbal a nepouštěl ze svého náručí, ačkoli čím déle mě držel, tím méně jsem si byl jistý svým rozhodnutím.
*
Seděl jsem s Anisem po boku v autě před menším domem. Kdybych od Toma předem nevěděl, že si koupil byt, myslel bych si, že koupil celý dům. Bylo to v příjemně vyhlížející ulici, přesto však stále existovalo nějaké "ale".
"Znal jsem tě," zašeptal jsem náhle. "Chci říct… Když jsem slyšel tvé muže mluvit o tobě poprvé, nějak mi to nedošlo, ale pak, když jsem tě uviděl, tak… jsem si vzpomněl. Bylo to asi před rokem, ještě jsem bydlel u rodičů a s Tomem jsme zrovna měli svůj den. Bavili jsme se, mazlili, když mu někdo napsal. Byl hrubý, nadával na tebe. Do teď nevím proč, ale nikdy nezapomenu na to, jak říkal, že tě nenávidí."
"Proč mi to říkáš, Bille?"
"Protože se bojím," popravdě jsem zašeptal. "Bojím se, že až Tom zjistí, že jsme spolu, nebude příliš… nadšený. Já vím, že nám do toho nemá co mluvit a také ho nenechám, ale…"
"Kdyby se cokoli stalo," skočil mi do řeči a naklonil se ke mně. "Dveře u mě budeš mít stále otevřené, Bille. To, že odcházíš, neznamená, že se ke mně nemůžeš vrátit. A nepřemýšlej nad tím, třeba tě Tom překvapí," povzbudivě se usmál, ale něco v jeho očích mi říkalo, že tomu sám nevěří. Mlčky jsem přikývl a jemně ho políbil.
"Zavolej mi nebo napiš, hned jak budeš mít volno, ano? Bude se mi stýskat."
"Mně taky," souhlasně přikývl. "Teď utíkej, mám dojem, že Tom stojí u okna, čeká na tebe a snaží se propálit díru do těch kouřových skel," s úsměvem mě políbil.
Dřív, než bych si to stačil rozmyslet, jsem vylezl z auta a na jeden nádech došel až k domu, odkud už se ozývalo bzučení zvonku. Když jsem se ohlédl, abych zamával Anisovi, už byl pryč. Se sklopenou hlavou, ale stále nervóznější, jsem vyšlapal schody až k poslednímu bytu, kde ve dveřích stál Tom. Najednou mě veškerá nervozita opustila. Téměř okamžitě jsem se mu vrhnul kolem krku, nemohl jsem uvěřit, že jsem zase s Tomim, že ho můžu vidět celý den.
"Jsem rád, že jsi tady," šťastně mi vydechl do ucha. "Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." Poslušně jsem následoval jeho kroky, i když mi nedával jinou možnost, jak pevně mě držel za ruku. Naprázdno jsem polkl, když jsem se pořádně rozhlédl. Bylo tu téměř všechno z mého starého pokoje, včetně maličkostí, jako třeba keramické sošky nebo svíčky.
"Jak se ti to podařilo zachránit?" překvapeně jsem se otočil.
"Pamatuješ, jak matka říkala, že nikdo na půdu nechodí?" usmál se. "No, tak jsem toho využil. Když tě vyhodili, ještě ten den jsem to tam odnesl, v noci. Matce jsem pak řekl, že jsem to vyhodil. Nevím proč, ale věřila mi."
"Jak to, že tě nechali žít samotného, Tomi?"
"Jednoduše - pokud by mi ten byt nekoupili a nezaplatili elektřinu a vodu na dalších několik let, nikdy bych nepřevzal firmu. Nehledě na to, že matka stále touží po vnoučatech. Skvěle mě naučili vyjednávat, nemyslíš?"
"Jsi skvělý," souhlasně jsem přikývl. "Děkuju."
"Já děkuju tobě, že ses vrátil. Vím, že to bylo náhlé, ale..." zastavil ho zvuk mého telefonu.
"Promiň," překvapeně jsem zamumlal a zvedl hovor z neznámého čísla. "Prosím?"
"To, že máš ten telefon jen chvíli, neznamená, že už bys mě neměl mít uloženého," zasmál se mně důvěrný hlas. "Omlouvám se, že už volám, ale je vážně divné nemít tě nikde poblíž sebe."
"Taky mi chybíš," zašeptal jsem s úsměvem. "Brzy se uvidíme."
"Chci tě vidět teď."
"To nejde, Anisi. Potřebuju si vybalit a chtěl bych dnešek věnovat Tomovi. Ale zítra, hned jak mi skončí práce, se u tebe zastavím, ano? Nejpozději v půl čtvrté budu u tebe, slibuju."
"Dobře," povzdechl si. "Zavolám ti večer. Prozvoň mě, než usneš, abych tě nevzbudil."
"Zatím ahoj," zavěsil jsem. Sotva se ozvalo jen prázdné ticho ze sluchátka, vzhlédl jsem k Tomovi, který stál ve dveřích a zkoumavě si mě prohlížel. "Já… To byl můj přítel."
"Jak jste se seznámili?"
"Zachránil mi život."
*
Bylo něco kolem deváté večer, ale my s Tomem stále seděli v obýváku se sklenkou bílého vína a nenásilně si povídali, vzpomínali a se smíchem plánovali budoucnost. Seděl jsem schoulený v jeho náruči, nadšeně jsem přijímal jeho prsty zapletené v mých vlasech, něžně je laskajíc. Bylo to tak dávno, co jsme si naposledy užívali podobnou chvíli, že mě ani nenapadlo zvedat se za žádných okolností, ať už se mi chtělo na záchod sebevíc. Bohužel pro mě, povinnosti dalšího dne na mě neodkladně čekaly a já cítil, že jestli okamžitě nepůjdu spát, ty děti mě zcela určitě zabijí.
"Půjdu si lehnout, Tomi, ano?" zamumlal jsem tiše.
"Jasně, promiň," okamžitě rychle vstával. "Uvidíme se zítra, až přijdeš z práce," povzbudivě na mě mrknul.
"Ohledně toho…" zastavil jsem se ve dveřích. "Přijdu později, chtěl bych se ještě stavit za Anisem. Až půjdu domů, budu opatrný."
"Dobře," přikývl, přestože jeho oči nesouhlasily. "Jen mi během dne napiš, ať vím, že jsi v pořádku."
"Slibuju," s úsměvem jsem na něj mávnul a zmizel dřív, než by si to Tom rozmyslel. Rozhodl jsem se být ohledně mého vztahu s Anisem velmi opatrný, protože člověk nikdy neví, co mu cvakne v hlavě. Nehledě na to, že nechci vidět, co se bude dít, až zjistí, že Anis je Bushido. Kéž by mu to nikdy nedošlo!
Po rychlé sprše, ve které se mi hlavou honily nejrůznější scénáře odhalení mého vztahu, jsem si s telefonem zalezl do postele a celý nadšený vytočil Anisovo číslo.
"Ahoj, zlato," ozval se ze sluchátka udýchaný hlas.
"Ahoj," něžně jsem se usmál, přestože to nemohl vidět. "Kde jsi byl? Zníš udýchaně."
"Ve sprše. Nečekal jsem, že zavoláš zrovna teď, což je docela směšné, když si vezmu, že jsem na ten hovor čekal jak na smilování," rozesmál se. "Jaký jsi měl den? A jak se ti u Toma líbí?"
"Mám moc krásný pokoj," pousmál jsem se. "Úplně stejný, jako předtím u rodičů. Myslím, že ho brzy předělám. Cítím, že se ke mně nehodí, nebo možná se nehodím já k němu. To je jedno. Jinak jsem měl hezký den, povídali jsme si s Tomem, sledovali filmy… Bylo nám fajn. Co tvůj den?"
"Hodně jednotvárný, řekl bych. Víceméně jsem se hlavně otáčel k hodinám a očima posouval ručičku kupředu. Neměl jsem nic důležitého, natož zajímavého na práci."
"Takže by to byl ideální den pro nás dva. Nic by nás nerušilo," povzdechl jsem si. "Mrzí mě, že jsme spolu nemohli být."
"To mě také, maličký. Můžeš se utěšovat tím, že zítra budu mnohem vášnivější, až se uvidíme, protože dnešní touha se znásobí. Připrav se na pořádný útok," krátce se zasmál. "Teď bys ale měl jít spát, ať jsi na zítřek vyspalý," láskyplně zašeptal.
"Nemůžu se tě dočkat," neubránil jsem se úsměvu. "Dobrou noc, miláčku."
"Krásné sny," mlaskl, což zřejmě mělo znamenat, že mi posílá pusu. S úsměvem jsem odložil mobil na noční stolek a zachumlal se do peřin, jako by to měly být Anisovy paž. Těšil jsem se, až ho znovu políbím.
*
Nervózně jsem přecházel od rohu k rohu v malé skromné místnosti plné hraček, čekajíc na první dítě, které ke mně přiběhne. Byl jsem z dneška tak nervózní, že jsem vstával téměř o hodinu dřív, takže v práci na mě zvědavě pohlíželi už v sedm. Teď bylo půl osmé a první dítka měla přiběhnout každou chvílí. Z okolních tříd už se ozýval hravý smích, jen ta má byla zcela prázdná.
"Bille, vedu ti tvého žáčka," nadšeně vešla má vedoucí v doprovodu malého vystrašeného chlapečka. "Tohle je Thomas."
"Ahoj, Thomasi," s úsměvem jsem si k němu přiklekl. "Máš stejné jméno jako můj bratr. Já jsem Bill. Kolikpak ti je?"
"Dva," pyšně ukázal na prstech.
"Nevím, jestli jsem ti to říkala, ale budeš mít ty nejmladší," vstoupila do našeho rozhovoru vedoucí. "Dnes ti přijdou ještě dvě děti, celkem jich ale budeš mít pět. A o víkendu jen dva."
"To je bezva, alespoň se jim budu moct plně věnovat, každému z nich zvlášť," usmál jsem se. "Tak co, Thomasi, půjdeme si hrát?"
"Joo!" šťastně povyskočil a rozběhl se k pěnovým kostkám. "Postavím domeček!" Krátce jsem se zasmál, ale rozešel se k němu, abych mu se stavením mohl pomoci. Veškerá nervozita, která mě sužovala na začátku dne, se s vřelým přivítáním Thomase rozplynula. Cítil jsem se skutečně šťastný, ta bezelstnost a přátelskost mě naplňovala až po okraj. Bylo mi jasné, že lepší práci, alespoň pro začátek, jsem si najít nemohl. Během příštích deseti minut mi rodiče přivedli další dvě děti, holčičky - Tiaru a Clarissu. Tiara byla, stejně jako Thomas, dvouletá a Clarissa tříletá. Obě se s Thomasem okamžitě spřátelily a pomáhaly mu stavět domeček, takže já se mohl věnovat vymýšlení plánů na další hry. Napadlo mě, že bychom mohli vlastníma rukama nakreslit nějaké uvítání na dveře a co je lepší pozdrav, než ruka? Nachystal jsem tedy papíry, tempery i vodovky a štětce.
"Bille, pojď se podívat na náš domeček!" horlivě mě chytla za ruku Tiara a táhla mě k ostatním.
"Páni, no ten je nádherný!" zvolal jsem. "A kdo tam bude bydlet?"
"My všichni! Po obědě si tam půjdeme lehnout," chytře prohlásila Clarissa.
"Dobře, dáme tam pak matrace. Teď ale pojďte, mám pro vás první úkol," s úsměvem jsem je popohnal ke stolům. Všichni se posaďte a položte na papír ručičku, se kterou nekreslíte," zdůraznil jsem poslední slovo a udělal to samé, co jsem řekl.
Seděl jsem v čele stolu a stejně jako děti obkresloval svou levou ruku. Když jsme měli všichni hotovo, přešel jsem ke každému zvlášť a pomohl jim podepsat se. Pak si tam nakreslili libovolné obrázky, zatímco já kreslil papír s pozdravem. Vesele jsme si u toho všichni povídali a smáli se, skvěle jsme si to užili.
"Tak, teď si dáme svačinu, a pak si půjdeme hrát na zahradu, dobře?"
"Joo!" ozvalo se mi tříhlasné odpovědi. Chytil jsem je za už umyté ručičky a vedl je k jídelně, kde už na ně čekalo jídlo.
"Vypadá to, že si tě oblíbili," ozval se mi u ucha potěšený ženský hlas.
"Ano, vypadá," pootočil jsem se a spatřil vedoucí. "A já si vážně oblíbil je, jsou zlatí. Dnes jsme kreslili uvítací obrázky, po obědě je nalepíme na dveře.
"Dobrý nápad," pousmála se. "Kam s nimi půjdeš teď? Vezmeš je na zahradu?"
"Napadlo mě to, možná jim udělám nějakou soutěž," souhlasně jsem přikývl a zkontroloval prcky, zda jsou v pořádku.
"Skvělé. No, já jdu zpět ke své práci. Užij si to s nimi, Bille," poplácala mě po rameni, načež zmizela.
*
Naprosto vyčerpaný, ale šťastný, jsem vcházel do Anisova domu a rovnou zamířil k jeho kanceláři. Celý den jsem myslel na tuhle chvíli, až ho zase uvidím, až ho políbím.
"Mám práci!" křikl v odezvě na mé klepání. Nijak jsem na jeho slova nedbal a drze vlezl dovnitř. "Říkám, že mám práci, nechci být rušen!" ani nezvedl pohled od papírování.
"Tak já teda zase půjdu, no," naoko jsem se otáčel k odchodu.
"Bille?" prudce zvedl hlavu. "Už jsou čtyři? Zapomněl jsem na čas," rychle ke mně došel. "Ahoj," s úsměvem mě políbil.
"Ahoj," oplatil jsem mu úsměv a bez námitek se nechal odvést k pohovce, na kterou mě téměř okamžitě stáhl. "Stýskalo se mi," prudce jsem ho políbil. Na nic nečekal, za zadek si mě vyzvedl na klín a spokojeně mi zavzdychal do úst. Ani jeden z nás neměl potřebu něco říkat, jen jsme se k sobě naléhavě tiskli, líbali. Vášeň. Touha. Nemohl jsem dýchat, ale ani přestat. Nechával jsem se tlačit na Anisův klín, přičemž já sám ho pevně objímal kolem krku. "Vezmi si mě," zasténal jsem jako laciná děvka.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se arogantně ušklíbnul, ale nechal jsem to bez poznámky, soustředil jsem se jen jeho horké ruce, které mi zajely pod tričko, aby ho mohly následně svléknout. Téměř okamžitě se přisál rty na mé bradavky, jež sál a olizoval jazykem. Nechtěl jsem zůstat pozadu, proto jsem rychle rozepínal nebo spíš, díky třesoucím se prstům, trhal knoflíky od jeho košile. Slastně jsem vydechl při prvním pohledu na jeho vypracované tělo. Z pocitu, že mám přítele s tak krásným tělem, jsem se tetelil blahem. Prsty se mi rozutekly po celém jeho hrudníku, tančily s jeho pokožkou, dokud mi Anis nedal skousnutím bradavky jasně najevo, co chce. Nehty jsem ho poškrábal, aby si své projevy nechal na jindy a vzápětí ho tvrdě políbil.
"Jsi divoký," spokojeně zabručel.
"Mám toho nejlepšího učitele," ušklíbl jsem se, zatímco jsem se dobýval do jeho kalhot, které jsem mu náruživě stáhl ke kotníkům. Při pohledu na jeho ztopořený úd jsem nadšeně zamlaskal. Bleskově jsem si stáhl své kalhoty a na pár chvil dovolil Anisovi, aby do mě zajel prsty. Příprava to nebyla nijak dlouhá, ale byl jsem tak nedočkavý, že jsem na něj hned, jak vysunul prsty, začal dosedat.
"Opatrně, Bille, bude to bolet," starostlivě se ozval Anis.
"Kašlu na bolest," zasténal jsem, jakmile se mi podařilo dosednout na něj na doraz. "Ta přejde," políbil jsem ho o poznání levněji. Teď, když byl Anis ponořený hluboko v mém těle, už mohlo všechno zase zpomalit. Hlavně, že bude uvnitř mě. Po několika vteřinách, kdy mě Anis, i přes veškeré mé protesty, nechával přivyknout si, do mě konečně začal přirážet. Ochotně jsem mu vycházel vstříc, dokud jsem nad situací nepřevzal kontrolu. Přišpendlil jsem ho k pohovce svýma rukama a začal jsem na něj prudce, tvrdě dosedat.
"Panebože, Bille!" táhle zasténal. Spokojeně jsem se usmál. Do vrcholu ani jednoho z nás už nezbývalo moc, já sám si rukou dopomáhal, Anise jsem stále nohama pevně svíral, aby se nehýbal. "Bille, už," náhle se vymrštil do sedu a silně mě objal kolem pasu. Nechal jsem ho trochu se vydýchat, ale jakmile svůj dech popadl, navedl jsem mu ruku na svůj penis a nechal ho, aby dělal to, co mu jde tak dobře. Netrvalo dlouho a já uvolněně padl do jeho náruče.
"Tohle bylo… dobré. Velmi dobré," zafuněl jsem a odfoukl si zpocené vlasy stranou.
"Zatraceně dobré," přitakal, stále svírajíc můj pas.
"Co máš dneska v plánu? Máš ještě hodně práce?"
"Jen pročíst a případně podepsat pár smluv a zakázek. Jestli chceš, můžeme vyrazit někam na jídlo."
"To zní dobře, znám jednu pizzerii. Pak se můžeme jít projít," lehce jsem ho políbil na krk. "Hezky voníš."
"Děkuju," krátce se zasmál. "Jdu to pročíst. Chceš kafe, čaj?" opatrně mě sesadil ze svého klína a líně se začal oblékat.
"Ne, děkuju," pousmál jsem se. Napodobil jsem ho v oblékání, a poté se svalil zpět na pohovku. "Já se tu rozvalím a budu sledovat, jak strašně ti to u práce sluší a budu přemýšlet nad tím, jak moc sexy přítele mám," zazubil jsem se.
"Tak mě hlavně moc nepropaluj pohledem, ať jsem schopný vůbec něco udělat," se smíchem mě krátce políbil, než se vrátil zpět ke svému stolu, kde na něj čekala jakási smlouva.
 


Anketa

Mám raději...

Billshido 33.8% (26)
Hetero 15.6% (12)
Slash 13% (10)
Twincest 37.7% (29)

Komentáře

1 Pétina | Web | 14. dubna 2012 v 12:04 | Reagovat

:D ne, líbilo se mi tady, jak Bill měl takové své dvě stránky - dopoledne jako hodný strejda Bill, který jde dětem příkladem a odpoledne divoký, nadržený strejda Bill, co by bylo schopnej se probourat i s Anisem a gaučem někam do spodních částí domu :D. .
Jo a možná ještě třetí stránku - jako hodný, milý bráška!
Hehe, ale ten sex byl popsán pěkně, stručně a efektivně (no jo, tohle je moje parketa!) :D Super! ^^

2 Saline A. | E-mail | Web | 14. dubna 2012 v 17:22 | Reagovat

[1]: Oh, Bill má mnohem víc stránek, než jen tyhle. ^^
Jsem ráda, že se ti popis toho sexu líbil, nejsem zrovna přívrženec detailního rozepisování, ač jde jen o povídky, tohle je prostě něco, co nepatří ven a já píšu oddychové povídky, ne porno. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.