S první hvězdou 3.

24. února 2012 v 12:07 | Saline A. |  S první hvězdou
Po rozkliknutí odkazů uvidíte podobizny Zoe a Gabriela a čas od času i oblečení. :) Krásné počtení a děkuji za komentáře! :))
"Zoe, pojď, musíš do postele," vrněl mi do ucha mužský hlas.
"Už jdu," zamumlala jsem, ale jinak nereagovala.
"Tak pojď," tiše se zasmál a prvně mě vyzvedl do náručí. "Kudy, Zoe?"
"Nahoru a úplně dozadu," unaveně jsem mu naznačila rukou a hlouběji se zavrtala do jeho náručí. "Ale nevím, kde je klíč od pokoje pro hosty."
"To nevadí, lehnu si na gauč," s úsměvem mě položil na postel.
"Ne, počkej," chytla jsem ho za ruku. "Lehni si sem, slibuju, že nebudu mít nemravné návrhy ani myšlenky."
"Já si klidně..."
"LEHNI!" unaveně jsem mu skočila do řeči. "Je to velká postel, ani se jeden druhého nedotkneme."
"Dobře," krotce zamumlal a lehl si na druhý konec vážně velké postele.
"Dobrou, Gabrieli."
---


Celá rozlámaná jsem se druhý den vyhrabala z postele a nakračovala si do kuchyně, odkud se ozýval Gabrielům veselý, ale celkem falešný zpěv.
"Dobré… No do háje, co's dělal?!" vykřikla jsem, když se na mě otočil a jeho tvář zdobila naprosto skvostná modřina.
"Řekněme, že jsi měla divoké sny," krátce se zasmál.
"Cože?" nechápavě jsem přimhouřila oči.
"Dala jsi mi pěstí," znovu se rozesmál.
"Ou, vážně? Moc se omlouvám!" opatrně jsem prst přejela po jeho lícní kosti. "Doopravdy mě to moc mrzí, bolí to hodně?"
"Vůbec," zasmál se a tvář opřel do mé dlaně. "Ale v noci to byl šok. Bezbolestný, ale šok."
"Jak to můžu napravit?"
"Přestože ses ke mně moc hezky tulila," s úsměvem se ke mně naklonil a já ukázkově zrudla. "Myslím, že by neuškodil malý polibek."
"Já…" s obavami jsem mu pohlédla do očí.
"Skvělé, že souhlasíš! Mám vážně rád lidi, kteří souhlasí," pomalu přejel svými rty po těch mých, za pas si mě u sebe přidržoval.
"Promiň," zapřela jsem se o jeho hrudník a odvrátila hlavu.
"Udělal jsem něco špatně?" okamžitě se starostlivě odtáhl.
"Ne! Je to ve mně, naučili mě nevěřit lidem," zamumlala jsem.
"Pozvala sis mě k sobě na noc."
"Protože jsi jediný, kdo se rozhodl pomoci mi, když jsem tu pomoc vážně potřebovala. Měl jsi šanci ublížit mi už několikrát a neublížil. Vyslechl sis celý můj příběh a zůstal se mnou celý den. Trochu té důvěry sis, myslím, zasloužil."
"A pokročím na druhou metu?"
"Možná," krátce jsem se zasmála a otočila se k ledničce, ze které jsem si vyndala džus. "Vezmi si led z mrazáku na tu tvář."
"To je dobrý, jsem zvyklý na rány. Určitě to není první, ani poslední monokl. Alespoň vypadám drsně," krátce se zasmál. "Co máš dneska v plánu? Myslel jsem, že bychom mohli někam zajít a užít si ho spolu."
"Gabrieli, já… Nejsem si úplně tak jistá, jestli je to správný nápad. Lidé v tomhle městě se na tebe budou špatně dívat. Nechci, abys tomu byl vystavený, když nemusíš. Měl bys utéct, dokud můžeš."
"Myslím, že jsem dost starý na to, abych se sám mohl rozhodnout, s kým chci a s kým nechci být vidět. Nehledě na to, že jsem tě chtěl vzít do mého města, aby sis ten den mohla užít i ty. No tak, nenech se prosit," nahodil štěněčí pohled. Tiše jsem se zasmála do dlaní a po chvíli lehce váhavě kývla. Copak mu šlo odolat? "Skvělé, takže po snídani vyrazíme, autobus nám jede zhruba za hodinu," nadšeně se usmál. Zatímco se vrátil zpět ke svému falešnému zpěvu, já si s džusem a jogurtem v ruce sedla ke stolu a rozpačitě ho sledovala.
Je to neuvěřitelně charismatický… muž, se kterým se člověk vůbec nenudí. Má ochranitelské pudy, o čemž už mě stihl několikrát přesvědčit, naposledy v noci, když mě opatrně zakrýval, abych náhodou neprochladla. Je ohleduplný - první zjistí, jestli s ním souhlasím, než něco udělá. Sice zpívá naprosto falešně a raději ani nechci vidět, jak tančí, ale je milý a… co si budeme nalhávat, i ten letmý polibek byl skvělý. Jeho perfektně tvarované rty přesně zapadly na ty mé. Jeho ostré rysy obličeje kontrastovaly s jeho něhou, kterou mi projevoval.
"Zoe?" vyrušil mě z přemýšlení jeho hlas.
"Hm?" s rozpaky jsem k němu vzhlédla. Určitě věděl, nad čím přemýšlím, protože se mu na tváři rozprostřel potutelný úsměv.
"Nechci tě nějak hnát, ale za chvíli bychom měli vyrazit na ten autobus a ty jsi stále v pyžamu."
"Ou, jasně," zrudla jsem jako rajče. "Dej mi deset minut," spěšně jsem vyrazila do svého pokoje, popadla první šaty, co mi padly po druku svetřík a kabelku. V koupelně jsem se pak jen lehce nalíčila, rozčesala vlasy a umyla si zuby, a poté konečně přispěchala zpět ke Gabrielovi. "Hotovo."
"Páni," překvapeně zapískal. "Většinou, když holka řekne deset minut, znamená to minimálně půl hodiny, ale ty ses vážně stihla upravit za úctyhodných … osm minut a navíc ti to nevýslovně sluší."
"Děkuju," pousmála jsem se. "Takže vyrazíme?"
"Jasně," pohotově kývnul. "Za chvíli nám to jede, budeme to mít přesně. Smím?" v očekávání ke mně natáhl ruku.
"Já…" nejistě jsem přešlápla, ale po bleskové úvaze a hlubokém nádechu jsem nabídku přeci jen přijala a propletla s ním prsty.
"Neboj," konejšivě mou dlaň stiskl. "Teď si musíme ale trochu pospíšit," se smíchem mě zatáhl za ruku, když jsem zamknula a hned na to se rozběhl směrem k autobusové zastávce.
---
Na poslední chvíli jsme vběhli do plného autobusu, přičemž jsem okamžitě poznala, že se na mě otočily snad úplně všechny pohledy. Přikrčila jsem se za Gabrielem s modlitbou, aby si řidič s vydáním lístku pohnul. Úlevou jsem málem vykřikla, když jsme dorazili zhruba do středu autobusu, do prostoru na stání. Gabriel zřejmě vycítil, že jsem nesvá, proto okolo mě rozpřáhl ruce, aby na mě byl minimální výhled a zároveň se ke mně lehce přitiskl.
"Děkuju," zašeptala jsem se skloněnou hlavou.
"Ne, já se omlouvám. Měl jsem vzít taxi, vůbec mě tahle situace nenapadla," omluvně mě pohladil po vlasech. Takže si těch nenávistných pohledů všiml. Bezva.
"Ty za to nemůžeš," s povzdechem jsem k němu vzhlédl. "Já jen… Jak dlouho pojedeme?" lehce jsem ho zatahala za tričko a trochu se na něj přitiskla.
"Ještě dvě zastávky," opatrně mě objal kolem ramen, ale po zjištění, že nijak neprotestuju, mě objal pevněji. "Už jenom jednu a vystoupíme, ano?" konejšivě má ramena třel.
"Dobře," broukla jsem s hlavou zabořenou v jeho tričku. Vůně, kterou bylo tričko naplněno, mě uklidňovala a hladila mé čichové buňky.
"Pojď," pevně mě chytil za ruku a vytáhl z autobusu, když jsme konečně dorazili na tu správnou zastávku. Spokojeně jsem se rozhlédla po menším předměstí, ale hlavně lidech, kteří mi nevěnovali sebemenší pozornost. Byl krásný pocit jen tak stát na ulici a nečelit nenávistným a znechuceným pohledům. Mohla jsem dýchat, aniž by to někomu vadilo.
"Je tu krásně," s úsměvem jsem se otočila na Gabriela, něžně mě sledujícího. "Musí se tu skvěle žít."
"Taky, že žije," znovu mě opatrně chytil za ruku a dal se do chůze. "Proč ses nikdy neodstěhovala, když to u vás nemáš ráda?"
"Myslím, že kvůli babičce. Milovala ten dům na pláži. Vyrostla v něm, poznala tam svého manžela a později tam vychovala i své děti. Když se ale má matka i strýc odstěhovali, chtěla ho nechat někomu, kdo by ho při první příležitosti neprodal a tak ho darovala mně. Věděla, že jsem milovala prázdniny s ní v tomhle domě. Byly to nejkrásnější dny mého dětství. Kdysi jsem si dokonce dokázala představit, že bych tam vychovávala své děti. Dnes už bohužel ne."
"Nikdy jsi o přestěhování se nepřemýšlela?" překvapeně na mě pohlédl.
"Nikdy jsem neměla příležitost vytvořit si vztah k někomu nebo k něčemu v jiném městě," s úsměvem jsem přikývla. "Kdo ví, třeba jednou budu schopná odpoutat se od babiččina snu."
"Vždyť se nemusíš odstěhovat úplně. Můžeš si to nechat jako prázdninový dům, třeba to pronajímat šíleným surfařům, kteří si nedají pokoj ani v chladném počasí, jako třeba já," krátce se zasmál. "Měla bys nějaký příjem, nemusela bys žít v městě plném nenávisti a dům by ti přes to všechno zůstal."
"Jsi vážně chytrý, víš to?" krátce jsem se usmála. "Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Uvidíme, jak se čas bude vyvíjet dál, možná o tom začnu vážně uvažovat."
"To bych byl rád, protože mě, upřímně řečeno, docela vyděsila ta vlna nenávisti, kterou k tobě v autobuse ostatní vysílali."
"Takže sis toho opravdu všiml?" zašeptala jsem.
"I slepého by to praštilo do očí," souhlasně přikývl.
"Omlouvám se, neměla jsem s tebou chodit. Věděla jsem, že tu nenávist přenesou i na tebe," okamžitě jsem pustila jeho ruku a obrátila se, pevně rozhodnutá odejít.
"Zoe, tak stůj," doběhl mě a něžně mě chytil za ruku. "Nikdy jsem neřekl, že by mě to snad vyděsilo kvůli mně. Vyděsilo mě to kvůli tobě, protože mi přijdeš slabá a bojím se, že se proti nim nedokážeš dostatečně chránit, rozumíš? Sice tě znám kolik, tři, čtyři dny? Ale probouzíš ve mně vysoce ochranitelské pudy."
"Promiň," zamumlala jsem s pohledem zatvrzele zapíchnutým do země. Nevěděla jsem, co jiného říct.
"Proč se omlouváš, hlupáčku?" s tichým smíchem mě pohladil po tváři. "Mně to přeci nevadí. Naopak, ani nevíš, jak jsem se dmul pýchou, když jsem se vedle tebe ráno probudil, přestože jsme zatím jen přátelé a v noci jsi mi uštědřila ránu."
"Zatím?" pozastavila jsem se nad tím jedním slůvkem.
"Nebudu ti lhát, Zoe. Jsi krásná dívka, myslím, že si rozumíme a já bych byl rád, kdybychom se jednou dostali do fáze, kdy by sis řekla, že stojím za víc, než jen kamaráda," zašeptal s pohledem zapíchnutým do mých očí. Řekl tomu chlapci někdy někdo, že přátelství může být víc, než láska?
"Já… Myslím, že by to trvalo příliš dlouho."
"Ale mně to nevadí, Zoe. Já ti ten čas klidně dým, ale chtěl bych to alespoň zkusit. Kdo nezkusí, nezíská."
"Ale také neztratí," tiše jsem zašeptala. "Nepůjdeme dál?" měkce jsem stiskla jeho dlaň a nechala ho, aby si semnou propletl prsty. "Zatímco nechme tak, jak to je, Gabrieli. Jsem hodně složitá osobnost, nechci ti dávat falešně naděje. Uvidíme, co bude, ano?"
"Hlavně přede mnou nezačni utíkat," pohladil mě po tváři, než se dal znovu do chůze.
 


Anketa

Mám raději...

Billshido 33.8% (26)
Hetero 15.6% (12)
Slash 13% (10)
Twincest 37.7% (29)

Komentáře

1 small-diary | 24. února 2012 v 22:51 | Reagovat

Juhuu dalsi dilek a zase skvely :-))

2 Saline A. | E-mail | Web | 24. února 2012 v 22:53 | Reagovat

[1]: Děkujuu ♥

3 Aislin O'Callaghan | Web | 25. února 2012 v 12:13 | Reagovat

Líbí se mi jak je Gabriel ochranitelský. Jen si myslím, že moc tlačí na pilu a to není moc dobrý :) Moc se těším na další díl :)

4 Saline A. | E-mail | Web | 25. února 2012 v 12:17 | Reagovat

[3]: Někdy je lepší tlačit na pilu než dát volný prostor, protože jakmile někdo cítí, že má prostor, velmi často bere nohy na rameny a utíká. ;)
Děkuji, ale bude nevím kdy, ještě ho nemám napsaný =D

5 Trista | 28. února 2012 v 19:22 | Reagovat

Aj mne príde, že na ňu ide rýchlo, ale je tak milý a príjemný, že mi to vôbec neprekáža. :D
Dúfam, že sa k nemu presťahuje. :P

6 Saline A. | E-mail | Web | 28. února 2012 v 21:06 | Reagovat

[5]: Woooooow, ty jedeš ještě rychleji než on! :D

7 flixo | E-mail | 9. září 2012 v 0:06 | Reagovat

tak ani obrázek Zoe nepomohl. :D smolík. :D
ovšem Gabriel!!! uuuh. tos vybrala výborně. typická koketa. ty jeho ostré rysy. z jeho lícních kostí se mi chce pištět. a když se k tomu přidá takové bezprostřední chování.. dokonalá kombinace. ;) pořád na něj musím zírat.

8 Saline A. | E-mail | Web | 9. září 2012 v 7:28 | Reagovat

[7]: Jen zírej, zírej! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.