S první hvězdou 2.

14. února 2012 v 16:24 | Saline A. |  S první hvězdou
"Kruci, dávej pozor, ty jedna zatracená děvko!" začal na mě křičet jakýsi mladík, když jsem o něj omylem zavadila rukou.
"Omlouvám se," kuňkla jsem.
"Na Tvoje omluvy tu nikdo není zvědavej!" křičel dál.
"Slečna se Ti omluvila, tak ji nech být," ozval se za mnou další mužský hlas. Překvapeně jsem se otočila a zírala do očí Bezejmennému, který se ke mně ochranitelsky přiblížil.
"Pch, našla sis novýho pasáka?!" posměšně si odfrkl ten mladík a vyloženě se mi vysmíval do obličeje.
"Laskavě s ní takhle nemluv, ona není žádná šlapka!"
"Opravdu?" nadzvedl ten chlapec ironicky obočí, a poté se smíchem odešel.

"Jsi v pořádku?" otočil se ke mně Bezejmenný a starostlivě mě pohladil.
"Ano, díky. Jsem na to zvyklá," zamumlala jsem. "Co tu vůbec děláš?"
"Slíbil jsem Ti přece, že přijdu," zasmál se. "Stále nevíš, jak pojmenovat hlavní objekt Tvých myšlenek."
"Moc si věříš," pousmála jsem se a vydala se ke starému molu, kam jsem měla původně namířeno.
"Nemyslela jsi na mě?"
"To jsem neřekla!"
"A co tedy?"
"Vymyslela jsem Ti přezdívku!" zasmála jsem se.

---

"Bezejmenný? Proč Bezejmenný?" nakrčil obočí a posadil se vedle mě na konci mola.
"Nevěděla jsem, jak Ti říkat. Neznámý se mi nelíbilo, Záhadný ani nic podobného také ne a často jsem si Tě jmenovala Bezejmenným, tak jsem u toho zůstala."
"Líbí se mi to."
"Vážně?" pousmála jsem se.
"Vážně," oplatil mi úsměv. "Zůstaneme u toho, hm?"
"Je to moc dlouhé… Neexistuje zkratka, kterou bych mohla používat?"
"To nevím. Něco v průběhu dneška vymyslím."
"Máš v plánu semnou strávit celý den?"
"Nevím, možná? Proč, vadí Ti to?" vystrašeně zakoulel očima.
"Vůbec ne! Naopak, jsem ráda," usmála jsem se. "Jen nejsem zvyklá na něčí společnost."
"Jak je to možné?"
"Řekněme, že jsem nezapadla do společnosti," zamumlala jsem.
"Tomu nevěřím!"
"Možná bys měl. Vážně nejsem tak nevinná, jak vypadám, víš? Moje minulost nepatří mezi ty nejčistší a nikdy tam patřit nebude. Vlastně… Nemyslím si, že moje přítomnost Ti nějak prospěje, spíše naopak," pohlédla jsem na něj zpod řas.
"Tak proč sis ke mně tenkrát v té kavárně sedla?" nechápavě mi můj pohled oplácel.
"Kvůli té minulosti. Byl jsi jediný z celé místnosti, kdo mě neznal. Nikdo jiný by mě k sobě nepustil. Kdyby místo Tebe seděl někdo jiný, s největší pravděpodobností bych se otočila a odešla."
"Vážně je to tak zlé?"
"Myslím, že o tom ses mohl přesvědčit před chvílí," smutně jsem se zašklebila.
"Co bylo pravdy na tom, co říkal?" zvědavě se ke mně přitiskl.
"Já… Dobře, myslím, že bych Ti to mohla říct. Asi bys měl vědět, do čeho se ženeš, když tu semnou teď sedíš. Když jsem se sem přestěhovala, bylo mi čerstvých šestnáct. Žila jsem tu už od začátku sama, jelikož rodiče se mě, krátce před tím, než jsem to tu zdědila, zřekli. Nic mě nedrželo v mém rodném městě, protože lidé mě rychle odsoudili, když jsem se začala stýkat s partou Zapomenutých. Byla to skupina lidí, která brala všechny známé i neznámé druhy drog. Chodila jsem mezi ně kvůli tomu, že mě mezi sebe přijali, aniž by se mě na něco ptali, ale přestože jsem se nikdy nedotkla ani cigarety, lidé tomu odmítali uvěřit a roznesly se nejrůznější fámy."
"Ale tím, že ses sem přestěhovala, to přeci muselo skončit!" nechápavě vyhrkl.
"To je ta druhá část historie," povzdechla jsem si. "Neměla jsem dokončenou školu a už kvůli sobě jsem se rozhodla, že nastoupím na místní. Kdybych ale věděla, co mě čeká, nikdy bych sem nenastoupila. Byla jsem nová osoba, neokoukaná a stala jsem se, z mě nepochopitelných důvodů, středem zájmu zdejších chlapců, což prostě nemohly překousnout princezny školy. Brzy po nástupu se rozhodly mě zničit snad tím nejvíce ponižujícím způsobem. Po celé škole rozhlásily číslo mého účtu s tím, že když tam pošlou určitý peněžní obnos, mohou si semnou užívat, jak se jim zlíbí. Všichni toho náležitě využívali, vyvrcholilo to, až když jsem upadla do bezvědomí a školní psycholožka podala trestní oznámení. Po náročném soudu byly ony slečny donuceny k veřejné omluvě a peněžní kompenzaci, ale nic z toho už se vrátit nedalo a pověst mi zůstala. Všechny peníze, které mi přišly na účet, jsem poslala do nedalekého dětského domova," s pláčem jsem horlivě vysvětlovala. "Chvíli poté jsem nastoupila na dálkové studium, protože jsem nevydržela jejich pohledy. Ale pak se objevil Nathan, kterého jsem považovala za přítele. Zmýlila jsem se. Násilím mě odváděl do klubů, ve kterých jsem dělala děvku, dokud si s ním někdo nevyřídil účty, protože jsem nebyla první takhle zneužívaná. Je ve vězení na příštích třicet let. Od té doby jsem se uzavřela v mém domě, protože mi nikdo nevěřil. Stále jsem tu byla nová, tak proč by mi měli věřit mou verzi příběhu?" trpce jsem se zasmála.
"Já Ti věřím, Zoe," zašeptal a pevně mě objal. "Na každého jednou dojde a uvidíš, že se všichni budou smažit v pekle."
"Jsi jediný člověk, který se ke mně za poslední tři roky chová tak mile. Děkuju."
"Gabriel," s úsměvem zašeptal.
"Cože?" kousek jsem se odtáhla.
"Jmenuju se Gabriel."
"Jako ten archanděl!" vyhrkla jsem, ale o poznání veseleji se usmála, když přikývl. "Děkuju."
"Za co?"
"Že's mi to řekl."
"Tys mi toho řekla mnohem víc," pohladil mě po vlasech.

---

"Mám nepřekonatelný pocit, že jsem v háji," rozhlížel se po nástupištích pro vlaky.
"Proč?" vzhlédla jsem k němu.
"Řekněme, že mi ujel poslední vlak," odmlčel se. "Před třemi hodinami," rozesmál se.
"Počkej, to jsme šli zrovna do přístavu!"
"Já vím."
"Oh můj bože, tys ho nechal ujet!" plácla jsem ho přes rameno.
"Já vím," dál se vesele smál, až mu tekly slzy.
"Ty jsi pako! Co teď budeme dělat?"
"Vyspím se v přístavu, někde…"
"V téhle zimě? Nesmysl, půjdeš ke mně."
"Miluju gauč!" znovu se rozesmál a já ho vážně nasupeně praštila do ramene.
"Rodiče Tě nechali hodně padat na hlavu, že ano?" odsekla jsem. "Nejsem barbar, mám volný jeden pokoj, pokud by se někdy náhodou stalo, že by někdo přišel a zůstal by přes noc."
"Tak se hned nečerti," prstem mě pošimral pod bradou. "Na důkaz své vděčnosti Ti uvařím večeři! Ale asi budu potřebovat pomoc, jelikož budu vařit poprvé," zachmuřil se.
"Určitě bude skvělá, ta večeře," ušklíbla jsem se a pomalu vykročila směrem ke svému domu. "Co budeš vařit dobrého?"
"No, já nevím… Co třeba palačinky? Vyhazování do vzduchu mi vždycky šlo!"
"Jak často jste doma malovali?"
"Přibližně šestkrát," zamumlal.
"Žádné palačinky nebudou!" rozesmála jsem se a hravě do něj šťouchla.
"No ták!" naoko zafňukal. "Prosím!"
"Dobře, ale žádné vyhazování do vzduchu!" přísně jsem přimhouřila oči.
"Čestný skautský!"
"Byl jsi skaut?"
"Dva roky," zářivě se usmál.
"To je fajn. Já byla světluška."

---

Seděli jsme na terase, pojídali palačinky s višňovou marmeládou a šlehačkou, popíjeli kakao a užívali si úplněk březnové noci. Moc jsme nemluvili, jen když nás v ospalé krajině něco zaujalo, ale jinak jsme mlčeli a ani jednomu z nás to nevadilo.
"Dnes je ideální noc pro surfování," povzdechl si po nějaké době.
"Mohla… bych ti půjčit prkno…"
"Ty máš?!" překvapeně se na mě podíval.
"No vlastně, můj… můj bratr si ho tu zapomněl."
"Oh, vážně?"
"Je vzadu za domem, tak si ho půjči," usmála jsem se.
"DÍKY!" vesele mě políbil na tvář a vyběhl. Zachumlala jsem se do svetru a s úsměvem pozorovala, jak svižně vbíhá do moře a proplouvá skrze vlny.
 


Komentáře

1 Aislin O'Callaghan | Web | 14. února 2012 v 18:55 | Reagovat

To je tak nádherné. A to jeho jméno.. GABRIEL... Božínku, já se jednou z těch tvých povídek zblázním :) Honem rychle další díly obou tvých děl.

EHM... I kdž líně nekomentuji, pravidelně čtu se zatajeným dechem!

2 Saline A. | E-mail | Web | 14. února 2012 v 19:37 | Reagovat

[1]: Jé, děkuji moc :)
A děkuji ještě jednou, vážím si toho :)

3 Katie | 16. února 2012 v 16:44 | Reagovat

To je hrozne krasnyyyy:)

4 Saline A. | E-mail | Web | 16. února 2012 v 18:22 | Reagovat

[3]: Děkujuuu <3

5 Víla | Web | 16. února 2012 v 22:01 | Reagovat

uplně mě to potěšilo si něco takovýho přečíst, protože celej den jen sedím na dějinama a brečim protože mě štvou :) ale tohle.. mě nějak alespoň na chvíli vytáhlo do jiné reality.. ráda bych aby byli kapitoly častěji ale asi to neovlivním.. :D ale můžou být vlastně tak jako ted.. že tu byla zrovna když jsem jí potřebovala :)
Taky bych zase chtěla vytvořit nějakou svou imaginární realitu :)

6 Saline A. | E-mail | Web | 16. února 2012 v 22:10 | Reagovat

[5]: Jé, tak to jsem ráda, že ti to takhle pomohlo :* No, přiznám se, že tohle jsou jediné díly, které jsem měla napsané, takže... :D Ale příští týden mám prázdniny, tak zkusím něco sepsat, abych mohla přidávat. :))
Tak něco vytvoř, drahoušku ♥ Po kouscích, s odstupy, ale tvoř. :)

7 Víla | Web | 16. února 2012 v 22:43 | Reagovat

[6]: po zkouškách, ale tím že jsem většinu času u michala.. a hlavně nějak nemám nápad.. Tóny srdce mě vyčerpaly :D nebo prostě to byl nápad konce a od tý doby mě nic nenapadlo a nechci psát jen tak, když nevím :-/ .. spíš bych mohla napsat vzpomínku třeba :) :D ......

8 Saline A. | E-mail | Web | 18. února 2012 v 12:43 | Reagovat

[7]: Joooo tu bys napsat mohla. :D :D Neboj, však ony nějaké nápady přijdou ♥

9 Trista | 28. února 2012 v 19:08 | Reagovat

Hehe, vybrala si mu pekné meno. :P
Zaujímavá kapitola, ale je mi jej ľúto, kvôli tomu, čo jej v minulosti urobili. Som zvedavá, aký dopad to bude mať na Gabriela :P

10 Saline A. | E-mail | Web | 28. února 2012 v 21:04 | Reagovat

[9]: Děkuji. :)
Minulost formuje přítomnost... :)

11 flixo | E-mail | 8. září 2012 v 23:49 | Reagovat

pro mě byl až do odhalení svého jména prostě Tom. deformace no. :D myslím, že jako Tom zůstane až do konce. a hlavní hrdinka bude nakonec ta Bezejmenná, protože jméno Zoe k smrti nesnáším. :D
ale musela jsem se smát, když se představil jako Gabriel, hnedka mě napadlo "Jako archanděl!" :D
je to vlastně taky první povídka, kterou od tebe čtu v ich formě. docela nezvyk, ale takový hezký. přijde mi to nějak víc čtivé, líp se mi vžívá. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.