Haus für ungewollt 5.

5. února 2012 v 12:54 | Saline A. |  Haus für ungewollt
Za obrázek děkujeme Syhrael! :) ♥


"Bože Bille, ani nevíš, jakou mi tvůj email udělal radost, doopravdy jsem se o tebe hrozně bál a nevím, jestli bych nepostavil na nohy celý svět, kdyby ses mi neozval. Když jsi mi napsal, že se tě ujal nějaký muž, bodl ve mně ostrý nůž žárlivosti, že od něj sis pomoci nechal a ode mě ne, ale asi v tom muselo být něco víc, nevěřím, že bys s ním šel jen tak. Ale nebudu vyzvídat, neboj. Počkám, než mi to všechno budeš chtít říct sám. Od doby, co ses ztratil z ulic a hlavně, z naší koupelny, cítím se tu hrozně sám, chybí mi tvá vůně. Proto jsem také ze skříně vyndal pár kousků tvého oblečení a rozházel je po pokoji - je tu tvá vůně i nepořádek.
Chybíš mi, Bille. Potřebuju tě obejmout, cítit, že ti nikdo nezkřivil ani vlásek. Řekni, Bille, máš se dobře? Chtěl bych tě vidět… Brzy napiš, ať mám alespoň nějaký druh kompenzace. Mám tě rád, Tom."
Prsty jsem kroužil po monitoru, kde jsem si otevřel fotku, kterou Tom přiložil k emailu a nemohl se ubránit dojmu, že už zase se mu změnily rysy v obličeji. Změnil jsem se i já? Mám také takové ztrhané rysy a smutné oči?
"Billé?" ozvalo se za dveřmi. Poplašeně jsem notebook položil na stůl a zavřel, aby nikdo neměl šanci vlézt do mého soukromí a rychle dveře otevřel.


"Ano?" usmál jsem se na rozespalého Adriena.
"Odcházím do školy a vrátím se až ve tři, ale chtěl jsem ti říct, že můj pokoj je otevřený. Pokud chceš, můžeš si jít něco nakreslit, barev je tam spousta a plátna taky," spěšně drmolil. "Co je tohle za chlapa?" s šeptem se ke mně nahnul, aby to neslyšel.
"Jsi moc hodný, Adriene, děkuju. Možná té nabídky využiju, abych nějak rozumně vyplnil čas. Tohle je… můj bodyguard. Vysvětlím ti to odpoledne, až se vrátíš ze školy, ano? Jinak bys mohl přijít pozdě."
"Dobře, dobře. Měj hezký den," usmál se, ale stále pohledem visel na dvoumetrovém obrovi stojícím hned vedle dveří v ochranném postoji. Celá tahle situace byla k smíchu.
"Ať ti škola rychle uteče," popřál jsem mu na oplátku.
Když odešel, sám jsem si vzal boty a vydal se směrem k jídelně, protože jsem rozhodně neměl v plánu zmeškat snídani, můj žaludek se nekompromisně hlásil o slovo způsobem, že jsem se bál, aby nevyskočil, nechytil mě za ruku a osobně mě k jídlu nedotáhl. Slastně jsem se usmál, když mi Greta na talíř dala tři velké lívance zalité javorovým sirupem, přičemž nezapomněla ani na drobnost v podobě osmaženého citronu posypaného skořicí.
"Budete dnes chtít pomoci s obědem?"
"Nemusíš," elegantně zamluvila překvapení z toho, že s ní mluvím. "Jen si užij hezký den se svými zálibami, však oni mi pomohou ostatní, můžeš mi pomoct zítra."
"Záliby? Ale no… dobře, pomůžu vám teda zítra," jemně jsem se pousmál a s tichým poděkováním se odebral k jednomu z prázdných stolů, kterých bylo navzdory mým obavám spousta. Jak se ukázalo, minimálně čtvrtina obyvatel zdejšího domu byla ve školách nebo prostě vyrazili s přáteli ven. Ven… S povzdechem jsem si strčil do pusy kousek lívance, a zatímco jsem toužebně zíral z okna, jen matně jsem si uvědomoval, že krom mého hlídače u stolu sedí ještě někdo. Toho jsem si všiml až tehdy, kdy se ke mně donesl hluboký hlas.
"Spal jsi dobře?"
"Myslíte? Celou dobu mi před dveřma stepoval ten chlap," odsekl jsem, aniž bych se nějak namáhal vzhlédnout k němu a dál jsem pokračoval v jídle.
"Nebudu to s tebou řešit tady, Bille. Až dojíš, přijď za mnou do kanceláře," zabručel a nakvašeně odkráčel.
Spolu s naštvaným bručením pod nosem jsem pomalu, ale opravdu pomalu jedl, přičemž po cestě k Bushidově kanceláři jsem se taky nijak nenamáhal pospíchat, takže místo obvyklých tří minut jsem šel skoro deset. Člověk by neřekl, že neznalost celého objektu může být jakkoli prospěšná. Bohužel, i přes mé nejpomalejší tempo jsem nakonec před dveřmi kanceláře skončil a musel bych ochrnout, aby mohl zdůvodnit nechuť k zaklepání, aniž by se mi nic nestalo. I když, jsem si jistý, že ten dvoumetrový chlápek by zaklepal jistojistě milerád za mě.
"Jsem tu," povzdechl jsem si, když jsem konečně stál uvnitř kanceláře.
"Dával sis ještě nášup?" ušklíbl se.
"Má se jíst pomalu, jinak by člověku mohlo být špatně od žaludku a já bych se rád vyvaroval pozornosti, už tak dost zvýšené," rukou jsem mávnul směrem ke dveřím, abych poukázal na stálou přítomnost hlídače.
"Nechci, abys odešel," bojovně zavrčel a přešel těsně ke mně.
"A když slíbím, že neodejdu, budu od něj mít klid?" také bojovně jsem vystrčil bradu a pevně se mu zadíval do očí. Dvě tmavé hnědé oči se do mě zapíchly s neuvěřitelnou silou. Dřív, než jsem stačil nějak zareagovat, jsem měl jeho rty přilepené na těch svých, jen stěží jsem vnímal, že mě něžně laskají, zatímco jeho dlaně pevně svíraly mou tvář.
"Co to kruci…" vyštěkl jsem, ale znovu mě začal líbat. Bohužel, mé tělo prahnoucí po dotecích mě totálně zradilo a já se do polibku vložil se stejnou vervou jako Bushido. Když se naše jazyky poprvé střetly na půli cesty, táhle jsem zasténal a obmotal ruce kolem jeho krku, Bushido si mě za zadek přitáhl ke svému klínu.
"Ne, ne, stop! Stačí," prudce jsem se od něj odtrhl, jakmile mi došlo, co to vlastně dělám a hlavně, s kým. O krok jsem ustoupil a snažil se vzpamatovat z právě prožitého zážitku. "Já… Musím, musím jít."
"Bille, počkej!"ozval se najednou vyděšený Bushido.
"Ne, já teď musím jít na vzduch. A vy odvolejte toho chlapa."
"Odejdeš?" rychle ke mně došel a pohladil mě po tváři.
"Ne," zašeptal jsem. "Ale teď už vážně musím jít. Prosím."
"Dobře," pomalu se vzdálil a otevřel mi dveře, abych měl volnou cestu. Rychle, bez ohlédnutí, jsem od něj utekl, aniž bych přemýšlel kam. Jediné, co jsem ještě zaslechl, byl Bushidův hlas oznamující tomu chlapovi, že jeho služby už nebude potřebovat.
*
Vyčerpaně jsem se opřel hlavou o okno, zatímco z přehrávače v počítači mi vyhrávaly písně z Tomova zaslaného výběru. Poslední hodinu jsme strávili tím, že jsme si psali, což mi neuvěřitelně pomohlo. Vědomí, že mi někdo naslouchá, pro mě znamenalo neskutečně moc, přestože jsem mu nemohl říct, co se dnes stalo mezi mnou a Bushidem, natož abych mu vůbec řekl, že je to Bushido, u koho žiju.
Vlastně jsem mu nemohl říct vůbec nic o tom, kde žiju, protože by si pro mě přišel a odvedl mě pryč. A to jsem, kdo ví proč, nechtěl. Přestože to nebylo prostředí, kde bych chtěl zůstat, něco mě tu drželo a já se začínal obávat, že to něco je Bushidův polibek.
"Bille?" s nesmělým zaklepáním mi vlezl do pokoje Adrien. "Mluvil jsem s Gretou, prý jsi vynechal oběd. Stalo se něco?"
"Není mi dobře," líně jsem naškrábal na znovu nalezenou tabulku.
"Bille, proč už zase nemluvíš? Ublížil ti někdo?" vyděšeně mě začal prohlížet. Jsem si jistý, že kdyby našel sebemenší ranku, okamžitě by vyhlásil poplach.
"Jsem v pořádku, doopravdy. Jen to vypadá, že mi nesedla snídaně. Možná si půjdu lehnout, abych to zaspal."
"Oh, no, dobře. Chceš, abych tě vzbudil před večeří?"
"Děkuju, ale uvidím, jak mi bude," vděčně jsem ho pohladil po ruce. "Kdybych nedorazil, určitě se uvidíme zítra, Adriene. Ale vážím si tvého zájmu."
"Dobře, tak ať je ti brzy dobře, Bille," jemně se usmál a odcupital pryč z mého pokoje.
Zatímco jsem poslouchal kroky nejrůznějších lidí na chodbě, pomalu jsem si vlezl do postele, kde jsem se schoulil do titěrného klubíčka třesoucího se překvapením, úžasem a nepochopením. Když jsem se zachumlal do peřiny, hlavou mi běžela jediná věc: Co ode mě Bushido očekává?
 


Komentáře

1 Turmawenne | 5. února 2012 v 13:32 | Reagovat

Překrásný díl..
Upřímně jsem ani nedýchala, když Bushido Billa políbil. Přijde mi to neskutečně krásné, když si představím, že tak silný muž drží v náručí to drobné černovlasé ptáče..
Opravdu jsi to perfektně popsala :)
Další věc, která mě vždycky zaujme je to, že Bill nemluví. Je to dobrá obrana.. líbí se mi to na něm. Je to takový tvrdohlavý drobeček :)
Wuah, těším se moc na další díl.. i přesto, že mám tento týden prázdniny, už se těším na sobotu, kdy se sice už pomalu ale jistě budu chystat do školy, ale... budu si moc přečíst konečně další díl! :)
Moc děkuju za zpříjemnění dne tímto skvělým dílem :)

2 Saline A. | E-mail | Web | 5. února 2012 v 13:40 | Reagovat

[1]: Jé, děkuji, to jsem moc ráda, že se někomu líbí způsob, jakým jsem to popsala. :) Popravdě mi ta situace přijde také krásná, i když je Bill o hlavu vyšší. :D Pořád je tam silnější Anis a je to tak... awr! :D ♥
To, že Bill nemluví má svojí výhodu v tom, že nikdy neřekne víc, než by chtěl. ;)
Já děkuji moc za tvou podporu! Moc si jí vážím. :) A prázdniny si užij :))

3 Turmawenne | 5. února 2012 v 14:18 | Reagovat

Neděkuj :) zasloužíš si jedině chválu. Já jsem prostě z téhle povídky nadšená! :)
Přesně, Bill je sice vysoký, ale za to je to takový drobeček^^
Děkuju :)

4 Saline A. | E-mail | Web | 5. února 2012 v 15:14 | Reagovat

[3]: Červenám se a znovu děkuji, ať říkáš, co říkáš ;)

5 beepinka | 6. února 2012 v 19:31 | Reagovat

Tuhle povídku mám fakt moc ráda ♥ (komentuju i tady,protože si to zasloužíš. píšeš opravdu moc hezky)

6 Saline A. | E-mail | Web | 6. února 2012 v 20:16 | Reagovat

[5]: Jéé, děkuji hrozně moc, vážím si každičkého komentáře! ♥

7 beepinka | 6. února 2012 v 22:13 | Reagovat

[6]: :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.