Haus für ungewollt 4.

28. ledna 2012 v 11:22 | Saline A. |  Haus für ungewollt
Když jsem měl všechny své věci konečně poskládané tam, kam patřily neboli v kabelce a hodiny už před několika minutami ohlásily druhou hodinu, s hlubokým nádechem jsem se vydal směrem k Bushidově kanceláři, samozřejmě následován jednou z goril, které si zřejmě usmyslely, že budou kontrolovat i to, jestli správně dýchám.
S krátkým zaklepáním na Bushidovy dveře jsem vstoupil dovnitř, aniž bych čekal na pozvání. Byl jsem přeci očekáván, ne?
"Ah, Bille, rád tě vidím!" zeširoka se usmál, ale já jen kývnul hlavou. "Doufám, že ti nevadí, že jsem se o tobě trochu informoval u Adriena a Grety. Mluvili o tobě moc hezky."
Vzpurně jsem zkřížil ruce na prsou.
"Dobře, příště už to neudělám," ušklíbl se. V další vteřině ale zvážněl a neuvěřitelně pomalu zvedl ruku s nataženou dlaní směrem ke mně, takže jsem instinktivně couvl, ale zarazila mě ta hromada svalů v podobě Michaela, který mě okamžitě chytil za rameno, aby mě ani nenapadlo utéct.


"Jen klid," zapískal Bushido, jediným pohybem odvolal Michaela, takže jsme v místnosti zůstali sami. "Bille, já tu nejsem od toho, abych ti ubližoval. Jsem si jistý, že za celý život to zvládlo už dost lidí."
Zíral jsem na tu mohutnou mužskou dlaň spočívající jen pár centimetrů od mé tvářeje vzpomínka na to, kolikrát už mi podobné dlaně ublížily, byla příliš silná, proto jsem jen odvrátil tvář a zadíval se z okna na zataženou oblohu.
"Fajn," zabručel rozmrzele. "Možná, kdybys semnou mluvil, všechno by bylo jednodušší, ale ty odmítáš i to. Řekni, jak ti mam pomoct?"
"Nepotřebuju pomoc," zamumlal jsem téměř neslyšně. Bohužel, Bushido to slyšel a po několika vteřinách se ke mně překvapeně otočil.
"Každý, kdo potřebuje pomoc, skončí u mě, Bille. Jinak by byl můj dům prázdný," tiše zabroukal, přičemž nepřestával sledovat mé rty.
"Proto odcházím," vzhlédl jsem k němu.
"Cože?" nechápavě vydechl.
"Odcházím."
"Neodejdeš, ani kdyby tě na každém kroku měl někdo hlídat. Radši nasadím mříže do oken a zamknu všechny východy, než abych tě měl nechat jít žít zpátky na ulici, Bille," zavrčel mi vztekle do obličeje z těsné vzdálenosti. "A teď běž. Pověřím někoho, aby se od tebe na krok nehnul," zamumlal s očima přilepenýma na mobilu.
S očima rozšířenýma strachem jsem spěšně vyběhl ke svému pokoji. Právě jsem si uzavřel jedinou bránu ke svobodě.
*
BUSHIDO
Zcela konsternovaný jsem seděl a zíral na dveře, ze kterých právě vyběhl Bill. Totálně mě uzemnil, když použil svůj hlas, skrývající sametovou krásu barvy, nemluvě o jemném náznaku chrapláku. Jeho oči, které se na mě vzdorovitě upíraly, přestože za počáteční slupkou se skrývala malá ustrašená duše. Ještě jednou jsem si v duchu vybavil Billovu pomilování hodnou postavu, než jsem znovu vzal do ruky svůj telefon a konečně vytočil Blainovo číslo.
"Zdravím, Bushido. Čím posloužím?"
"Potřebuju dva chlapy, kteří mi pojedou dvanáctihodinovky. Chci mít kontrolu nad Billem Kaulitze, který by ode mě rád pláchnul zpátky do ulic."
"Bill Kaulitz? Děláš si ze mě srandu?" horlivě vykřikl. "Jak se ti ho podařilo získat?! Desítky chlapů se ho snažily získat i násilím, ale nikomu se to nepovedlo!"
"Já nejsem žádnej násilník, Blaine. Ani jedenkrát ho tu nikdo neuhodil a neuhodí, na to my tu nehrajeme," vztekle jsem zavrčel.
"Jen klid, Bu. Do půl hodiny ti tam někoho pošlu."
"Díky, Blaine. Uvidíme se," unaveně jsem telefon odložil a zapřel se do opěradla židle.
Hlavou se mi míhaly desítky nejrůznějších představ a cizí, v nichž nejrozmanitější mužské postavy ubližovaly Billovi, tvrdě si ho braly, aniž by hleděly na nějaké následky nebo jen na Billovy city. Hnusilo se mi to a už kvůli tomu jsem byl rád, že odteď budu mít Billa pod kontrolou, aby se mu nic nemohlo stát. Jemu už nikdy nikdo neublíží.
*
Unavený a naprosto zdrcený jsem ležel v posteli a díval se ven, kde se z nebe snášely drobné dešťové kapky a všichni, co museli vyjít z domu, byli mrzutí. Až po chvíli mě upoutal mladičký pár, vesele pobíhající od louže k louži, ve kterých nadšeně poskakovali a občas to propojili něžnými polibky. Toužil jsem vyměnit si to s nimi, chtěl jsem běhat bosý trávou, zatímco déšť by mi líně smáčel tělo.
Dřív, než jsem si cokoliv dokázal promyslet, jsem si k sobě přitáhl notebook a bleskově se přihlásil do své mailové schránky. Byla zahlcena stovkami nenávistných a posměšných mailů od bývalých přátel i spolužáků, které jsem důkladně ignoroval a rovnou se vrhnul na psaní nového mailu, určeného Tomovi.
"Doufám, že tenhle mail si přečteš dřív, než tě napadne obvolat policii celé republiky, aby po mně vyhlásili pátrání, protože bych ti moc rád řekl, že momentálně mám střechu nad hlavou a je mi relativně dobře. Ujal se mě jeden šlechetný muž, přesto doufám, že brzy budu schopný postavit se na vlastní nohy, což s penězi od tebe, které ti jednou do posledního centu vrátím, nebude zas tak velký problém. Píšu ti, abych ti řekl, jak moc mi chybíš ty, tvé objetí a úsměv, ale nehledej mě, Tomi. Až bude ten správný čas, přijdu sám. Zatím nám musí stačit tento způsob komunikace. Jen ještě jednu věc, Tomi. Nezapomeň, že nikdy nejsem moc daleko od tebe. Mám tě rád. Bill."
Zaklapl jsem notebook a pohlédl na Tomovu fotku. Doopravdy se mi stýskalo po vřelém objetí.
Po chvilce krátkého uvažování jsem se zvedl z postele, zachumlal se do teplého svetru a rychlým krokem vyrazil směrem k Adrienovu pokoji, kde jsem doufal, že ho najdu. Číslo 13 zářilo jasně tyrkysovou barvou, což předvídalo, že jeden z obyvatelů tohoto pokoje byl velmi kreativní a nudná čerň ho značně otravovala.
S nesmělým zaklepáním jsem strčil hlavu do dveří a nahodil omluvný výraz, když ke mně vzhlédla tvář ušmudlaná od barev. "Promiň," zamumlal jsem. Adrien překvapeně otevřel pusu a nepokrytě na mě zíral, až jsem se musel začít smát. "Umím mluvit, jen jsem byl zvyklý mluvit jen s mým bratrem. Nemělo cenu mluvit s někým jiným, nikdo o to nestál."
"Ty máš bratra?" nadšeně vypískl.
"Dvojče," pousmál jsem se. "Ale vzhledově jsme úplně jiní," posadil jsem se vedle něj.
"Vážně? Taky jsem měl bratra," náhle posmutněl.
"Nemusíš o tom mluvit," jemně jsem ho chytil za ruku. "Vím, že o některých věcech se špatně mluví, takže to můžeme zatím promlčet, co ty na to?"
"Děkuju," ruku mi stisknul. "Ale budeš celý od barvy, omylem jsem rukou hrábnul do toho obrázku, celý se zničil. Asi už to nezachráním."
Rozhlížel jsem se kolem, dokud jsem vedle Adrienovy nohy nespatřil krásný portrét nějaké slečny, přičemž uprostřed se krásně vyjímal otisk Adrienovy dlaně. S přimhouřenýma očima jsem portrét prohlížel ze všech stran, až jsem nakonec došel k názoru, že i přes otisk ruky to není vůbec k zahození, což jsem řekl i nahlas, aby si toho byl Adrien vědom.
"Vážně si to myslíš?"
"Jasně, jen… můžu?" jemně jsem mu zatahal za štětec.
"Oh, určitě, tu máš!" vyhrkl a strčil mi do ruky štětec i s paletou.
Špičku štětinek na štětci jsem nepatrně namočil do námořnické modré a jemnými tahy zdůraznil některé detaily otisku, například rozmanitou čáru života. Spokojeně jsem zamlaskal, když bylo vše potřebné obtaženo, a přesto se podstata portrétu vůbec nezměnila.
"Chodil jsi na nějaké kurzy?" usmál se na mě a obraz umístil na stojan, aby měl lepší prostor k schnutí. "Ještě nikdy jsem neviděl, aby někdo kreslil s takovou dávkou citu, jako ty."
"Před rokem jsem chodil na kurzy umění. Kreslení, zpěv, literatura, sochařství… Ale sochařství mě moc nechytlo," ušklíbl jsem se. "Prý nemám v prstech dostatečný cit pro vytváření obličejů z hlíny," znovu jsem se ušklíbl.
"Předpokládám teda, že jsi exceloval v kreslení?" bleskově si umyl ruce, aby mohl usednout zpátky vedle mě.
"Ne," s úsměvem jsem zakroutil hlavou. "Ve zpěvu. Moc mi v tom pomáhal můj bratr, když jsem s ním doma mohl zpívat, zatímco on hrál na kytaru. Je to výborný kytarista."
"Zpěv?" překvapeně vykulil oči. "Někdy bych tě chtěl slyšet zpívat."
"Vlastně, znám jednu písničku, která mi docela sedí… Znáš Fix you od Coldplay?"
"Jasně, dokonce jí mám i stáhnutou! Hned jí pustím," bleskově začal prsty rejdit po klávesnici notebooku, než našel vše potřebné. Naslouchal jsem jemným tónům kytary, než jsem se zpěvákem přidal naprosto dokonalý text. Společně jsme proplouvali tichou, něžnou melodií, doprovázení Adrienovým zasněným pohledem.
"Tears stream down your face. I promise you I will learn from my mistakes. Tears stream down your face and I… Lights will guide you home and ilite your bones and I will try to fix you."
"Wow!" obdivně vydechl. "Nedivím se, že jsi exceloval právě ve zpěvu."
"Jsi hodný, Adriene," pohladil jsem ho po ruce. "Tuhle píseň jsme s Tomem měli nejraději," pousmál jsem se. "No nic. Půjdu si už lehnout, za dnešek jsem už docela vyčerpaný," hbitě jsem vstal. "Uvidíme se zítra."
"Ty neodcházíš?" nadšeně vypískl.
"Ne…"
"Ale… jak to?"
"Povím ti to jindy, dobře? Měj hezký večer," s úsměvem jsem vyšel ze dveří, ale rovnou jsem do něčeho tvrdého narazil. Po vzhlédnutí a rychlém zjištění, že je to Bushido, jsem se bez jediného slova dal znovu do chůze a směřoval ke svému pokoji, kde jsem se před ním chtěl schovat.
"Přede mnou se neschováš, Bille, pamatuješ? Tohle je můj dům," posměšně si odfrkl.
"Tak proč mě kruci nenecháte odejít zpátky na ulici? Měli bychom to jednodušší oba!" vyštěkl jsem rozzuřeně a rychle zaběhl do pokoje, před další cestou mě ale zastavilo pevné sevření paže Bushidovou dlaní, tudíž jsem se k němu s cuknutím otočil.
"Protože nechci, aby ti tam někdo ublížil!" zavrčel mi z těsné blízkosti do obličeje.
"Právě teď mi ubližujete jen vy!" Během pár vteřin pustil mou ruku, proto jsem téměř okamžitě ustoupil o dva kroky, abych mezi námi udržoval vzdálenost.
"Přišel jsem ti představit Petra a Julia. Dnes v noci s tebou zůstane Petr, zítra dopoledne ho vystřídá Julio."
"Takový dozor nemají ani vrazi," odsekl jsem a sundal ze sebe svetr i tričko, v přípravách do koupelny a k odrazení Bushida. "Dovolíte? Rád bych se osprchoval," zasyčel jsem, když mi došlo, že jsem si udělal spíš medvědí službu, protože Bushido na mě hladově zíral.
"Dobrou noc," rychle se vzpamatoval a hbitě, bez dalších slov odešel.
S jemným masírováním zarudlé paže s patrnými otisky prstů Bushida, jsem se po cestě do sprchy nemotorně svlékal jen jednou rukou, chtěl jsem ze sebe co nejrychleji smýt celý dnešní den.
 


Komentáře

1 Hanzuu | 29. ledna 2012 v 19:29 | Reagovat

mám ráda tuhle povídku. Prosím o další díl :)

2 Saline A. | E-mail | Web | 29. ledna 2012 v 19:38 | Reagovat

[1]: Děkujii :) Příští díl zase za týden. :))

3 Turmawenne | 31. ledna 2012 v 9:18 | Reagovat

Opět perfektní díl, jak jinak :)
Už se těším na příště. Nemůžu se dočkat soboty :)

4 Saline A. | E-mail | Web | 31. ledna 2012 v 16:36 | Reagovat

[3]: Děkujii :) No, uvidíme jestli přímo v sobotu, nebo v neděli. :D Nevím, jak budu stíhat. :)

5 Turmawenne | 31. ledna 2012 v 17:36 | Reagovat

[4]: Budu to všechno sledovat :D
A chci moc pochválit obrázek.. je neskutečně krásný :) nejspíš bude zdobit můj mobil :))

6 Saline A. | E-mail | Web | 31. ledna 2012 v 20:57 | Reagovat

[5]: Dobře, sleduj :D
Váážně? Fíha! :D vyřídím to Syhy :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.