Doppelleben 47. Konec

24. prosince 2011 v 19:06 | Saline A. |  Doppelleben
Nečekala jsem, že mi to vyjde takhle krásně přesně na konec roku 2011, ale jsem za to ráda, protože můžu říct, že jsem na tom od Února nechala úctyhodný kus práce, jakožto na mé nejdelší povídce. Jsem na toto dílo hrdá, protože jsem se v něm sama zdokonalila, nalezla jsem určité chyby, které jsem dělala a mohla je tak opravit. Chci poděkovat vám všem, kteří jste se společně semnou dokopali až k tomuto konci, děkuju za obrovskou podporu, kterou jste mi věnovali a doufám, že u další povídky se sejdeme znovu, zlatíčka.
Abych to vzala ještě trochu statisticky, tak ve Wordu, písmem Times New Roman velikost 12 máme celkem 105 stran, 54 908 slov, 2 468 odstavců a 5 177 řádků. Fíha, je to neuvěřitelné. :D Ale dost už mých vykecávek. Ještě jednou děkuji za všechno a přeji krásné počtení! ♥

Seděl jsem na pohovce namačkaný mezi ostatními členy týmu, kteří s námi oslavovali úspěšný konce našeho turné. Čas utíkal mnohem rychleji, než si kdokoli z nás vůbec dokázal pomyslet, a díky tomu jsme teď všichni drželi v ruce skleničku s alkoholem, abychom oslavili fakt, že zítra můžeme domů.
Napořád.


Včera odpoledne, když jsme obědvali, se totiž zničehonic ozvali Georg s Gustavem s tím, že by s námi rádi probrali něco důležitého. Po půl hodině chození kolem horké kaše z nich nakonec vypadlo, že by rádi skončili v kapele, protože chtějí založit rodiny. Překvapeně jsem se podíval na Toma, jestli v tom náhodou nemá prsty, ale když jsem zjistil, že je stejně překvapený jako já, znovu jsem se obrátil ke klukům, kteří se začali překotně omlouvat. Tom je zastavil pouhým zvednutím ruky a pomalu jim převyprávěl rozhovor, který jsme spolu vedli my dva na začátku turné. Když pochopili, co se jim snaží říct, překvapeně zírali oni. Nedokázali pochopit, proč jsme jim to neřekli hned na začátku, a to ani poté, co jsem jim vysvětlil, že nechci, aby všechna důležitá rozhodnutí pocházela ode mě, a že jsem jim nechtěl zničit sen. Poté, co jsme to ještě hodinu podrobně rozebírali, jsme se rozešli do svých pokojů s konečným verdiktem, že skončíme.
Dnešní koncert byl velkolepý, na konci jsem se neubránil slzám dojetí, protože když jsem viděl ty tisíce fanoušků, došlo mi, co jsme pro ně znamenali, a že jim nejspíš zlomíme srdce.
"Všechno v pořádku?" ztěžka vedle mě dosedl Tom, když se někdo vytratil. Pro větší pohodlí mě objal kolem ramen a já byl vděčný, že si můžeme být tak blízko.
"Samozřejmě," pousmál jsem se. "Jen je hrozně zvláštní, že to všechno doopravdy končí."
"Viď? Nečekal jsem, že s tím kluci vyrukují. Vlastně by mě ani nenapadlo, že o tom uvažují. Je to neuvěřitelné, že? Budeme mít klid."
"Budeme si moct užívat, Tomi. Klidně můžeme spát do tří odpoledne, protože večer nebudeme mít žádný koncert! Žádné rozhovory, focení, nic, Tomi. Prostě jen my," nadšeně jsem k němu vzhlédl.
"Možná bychom si mohli promluvit i o té adopci," něžně se usmál.
"To nespěchá, Tome. Máme času!" krátce jsem se zasmál.
"Bille!" křikl na mě z pódia David, tak jsem k němu vzhlédl. "Pojď nám říct něco hezkého!"
Skleničku s pitím jsem vrazil Tomovi do ruky, aby mi ji pohlídal, a poslušně jsem následoval Davida, který už měl značně upito - jen doufám, že má zařízený odvoz. Když jsem se dotrmácel k němu, všichni vzhlédli k mé maličkosti a čekali, co se bude dít.
"Ehm, dobrý večer všem! Já vím, je to otrava poslouchat mě tu teď, ale věřte mi, že zítra by byla mnohem větší otrava poslouchat Davida stěžujícího si na to, že ho tu nikdo neposlouchal. Nicméně když už tu teda jsem, rád bych vám všem řekl pár slov, než se vytratíte. Začalo to před zhruba sedmi lety, když jsme jako patnáctiletí vstoupili do hudebního světa slávy a valná většina z vás při tom byla s námi. Zažili jste nás jako malé rozjuchané děti s mizernými účesy, i jako rozmazlené floutky s hvězdnými manýry a společně jsme to dopracovali až se - k mladým mužům v podobě Gustava a Georga, kteří jsou připravení založit rodiny se svými přítelkyněmi, a k o trochu otravnějším bratrům v podobě mě a Toma. I když, Tom nedospěl vůbec," lehce jsem se zasmál, když do sebe naklopil panáka. "Ale co je důležité, ve stejném složení, ve kterém jsme začali, dnes i končíme, nikdo neubyl, což je pro mě důležité. Chci vám všem poděkovat za krásné roky, které jsme spolu zažili, a doufám, že to není naposledy, co se vidíme. DÍKY!"
Ve chvíli, kdy se ozval potlesk, jsem se nesnažil zahánět slzy. Stál jsem tam, obklopený všemi těmi lidmi a tiše brečel, vděčný za to, že jsem mohl prožít svůj sen. Pomalým krokem jsem zamířil k Tomovi, který na mě čekal pod pódiem a pevně mě objal. Nic nebylo lepší, než vědomí, že i přes všechny konce jde Tom semnou.

***

Ve chvíli, kdy jsme oficiálně oznámili konec kapely, strhlo se učiněné peklo. Po tiskové konferenci následovaly desítky rozhovorů a focení, novináři nám byli spolu s fanoušky v patách. Chodily nám výhružné dopisy, fanoušci stanovali na pozemku, tudíž sousedé několikrát volali policii, ale rozhodně jsem jim to neměl za zlé. Párkrát se nám s Tomem dokonce stalo, že nás fanynky sledovaly i za jízdy autem, což nebylo zrovna bezpečné pro nikoho z nás.
Z toho stresu i nadále moje tělesná váha klesala, takže jsem vypadal jako chodící kostra, přičemž Tom na tom nebyl o moc lépe. Většinu času jsme se prostě jen potáceli odnikud nikam a končili u sebe v náručí, neschopni ničeho.
Teď, po několika týdnech se situace trochu zlepšila, ale na mou psychiku to moc nepomohlo, proto každý týden docházím k lékařce, která mě pomalu vrací do života, zatímco Tom mi vrací chuť k jídlu a životu. Přestože má lékařka byla jedna z nejlepších v oboru, nedokázala žádné zázraky, na rozdíl od Toma, jelikož on mi dával vše potřebné - lásku.
"Tome, přemýšlel jsi o tom, co teď budeš dělat s tou spoustou volného času?" sedl jsem si mu na klín, když jsme jednoho tichého odpoledne doobědvali.
"Budu s tebou," něžně mě políbil na tvář.
"Ne, myslel jsem práci. Co chceš dělat za práci?"
"Vlastně jsem vážně uvažoval o tom kurzu hraní na kytaru pro děti. Zdá se mi to jako nejlepší nápad ze všech návrhů, které padly. Co ty?"
"Nevím. Všechno, nad čím jsem uvažoval, nakonec zastavilo u slávy a tomu se chci vyhnout. Nejraději bych zůstal u zpěvu, ale… v soukromí."
"No, a když já budu mít kurzy kytary, co kdyby tys měl kurzy zpěvu? Využili bychom studio, aby jen tak nepustlo. To není špatný nápad, ne?" objal mě kolem pasu.
"Není vůbec špatný, ale bojím se, že bych neměl dostatek trpělivosti s nimi, abych je učil. Vždyť víš, nemám trpělivost ani sám pro sebe. Ale co se studia týče, myslel jsem, že bychom ho mohli pronajímat, všichni bychom ještě nějaký příjem krom zisku z prodeje CD a tak uvítali. Určité dny by se nechaly volné na ty kurzy, ale jinak je zbytečné nechat tu budovu prázdnou."
"Dobrý nápad, to mě ani nenapadlo," pokýval hlavou. "Ale myslel jsem na zadní vrátka. Myslím, že by nebylo špatné založit si spoření, aby nám ty peníze na účtu nestály, ale aby bylo alespoň nějaké to procento, které by nám to nějak navyšovalo."
"Nemyslím si, že by byla potřeba to zakládat. Když nebudeme rozhazovat na každém rohu, tak to vydrží dost dlouho. Navíc máme ten účet po babičce, který můžeme ve třiceti vybrat. Ale co, proč řešit peníze teď? Času máme ještě spousty, než to bude akutní," obkročmo jsem na něj dosedl a líně se přisál na jeho rty, které jsem okamžitě navlhčil svým jazykem. Téměř okamžitě začal spolupracovat, pevně si mě za zadek přitáhl co nejblíže ke svému klínu. "Tomi," vzdychl jsem, když mi jednou rukou zajel pod tričko. "Ne tady, ne dnes. Pojďme nahoru."
Beze slov se semnou v náručí lehce zvedl a aniž by mě ze své náruče propouštěl, pomalým krokem mířil do naší ložnice. Během cesty mě několikrát opřel o zeď, aby mi mohl věnovat rychlý polibek, než zase mohl pokračovat v cestě, kterou jsem mu značně stěžoval tím, že jeho krk byl pod neustálou palbou mých rtů. Přestože jsem vůbec neměl v plánu s ním dnes začínat jednu z těchto her, nakonec jsem byl rád, když mě položil mezi hromadu polštářů a něžně se na mě položil.
Vzápětí na to obkroužil jazykem mé rty, čímž si žádal vstup za bránu mých zubů, čemuž jsem milerád vyhověl. Sotva jsem rty jen o kousek rozevřel, jeho jazyk mezi ně okamžitě vklouznul a líně se začal proplétat s mým. Mezitím jsem rukama bloudil mezi našimi těly a snažil se nás svléknout, aniž bychom se od sebe museli odpojit, což u Toma šlo lehce, vzhledem k tomu, že měl košili, ale když jsem se chtěl svléknout já, museli jsme se od sebe vzdálit.
"Proč se ráno vlastně oblékáme?" zamumlal Tom, když ze mě sundával kalhoty.
"Abychom se víc těšili na chvíli, kdy ze sebe to oblečení sundáme, miláčku," líně jsem ho nohama objal kolem pasu, díky čemuž se naše klíny srazily a já tlumeně zasténal.
"Neznám krásnější chvíli, než když Tě vidím nahého," zašeptal zastřeným hlasem, pod kterým by se mi jistojistě podlomila kolena, kdybych v tu chvíli stál.
"A já, když splyneme v jedno tělo," spokojeně jsem se usmál.
Sklonil se ke mně na vzdálenost minimálně pár milimetrů a nosem se otřel o ten můj. Přestože to pro mnohé může být prachobyčejné, pro mě to gesto znamenalo něžné a tiché vyznání lásky, které mě natolik překvapilo, že jsem Toma omámeně objal kolem krku a stulil se mi pod rameno. Už od začátku jsem věděl, že tohle milování bude jiné, ale v prvních chvílích mě nenapadlo, že by mohlo být tak odlišné od všech ostatních, které jsme spolu prožili. V okamžiku, kdy do mě poprvé to odpoledne vstoupil, jsem se s hlavou zvrácenou prohnul v zádech, čehož Tom využil, aby mě se vší pečlivostí políbil na krk. Z hrdla mi unikl další hluboký sten, který Toma jasně přesvědčil o tom, že to, co dělá, dělá zatraceně dobře.
Milovali jsme se velmi pomalu, Tom každý svůj příraz prodlužoval, ale ani jednou neopomněl narazit na mou prostatu, která hlasitě křičela slastí. Během celého aktu jsme si nezapomněli špitat důvěrná slůvka lásky, zatímco naše zpocená těla po sobě vášnivě klouzala.

***

Dny, týdny a dokonce i měsíce plynuly ta rychle, že od ukončení kariéry Tokio Hotel už si na nás téměř nikdo nevzpomněl. Samozřejmě, když jdeme s Tomem po ulici, párkrát se stane, že nás někdo pozná a požádá nás o podpis, spíše nám ale věnují milý úsměv a pokračují dál v chůzi, za což jsem jim neuvěřitelné vděčný, protože jsme se konečně mohli přestat maskovat, když jsme chtěli jít do ulic. Nutno ale přiznat, že s postupujícími měsíci mi vlasy konečně dorostly až do půli lopatek a já se tak mohl vrátit ke svému účesu, který často označovali za energický, smyslný nebo sexy, nebo-li, zkráceně řečeno, vrátil jsem se k lehkému rozcuchu, který už si u mě moc lidí nepamatovalo. Miloval jsem ty chvíli, kdy jsem se skláněl nad Tomem a on se mi v nich labužnicky přehraboval.
No a co se Toma týče, splnil si svůj další sen v podobě vyučování prcků v hraní na kytaru. Děti ho doslova milují, stal se pro ně modlou, pro což se neskutečně nadchl a na každou hodinu chodí příjemně naladěn, to samé i po skončení.
Poté, co jsem ho tolikrát viděl jít domů naprosto šťastného, jsem se nakonec nechal přemluvit, abych alespoň pár hodin týdně cvičil s těmi drahoušky jejích rozvíjející se talent, a nakonec jsem za to byl rád, protože Tom nelhal, když říkal, že ho děti naplňují láskou, radostí a energií. Brzy jsem si na hodiny dokonce navykl natolik, že jsem je začal poskytovat i vícekrát týdně.
A jinak, co se dětí týče, pomalu jsme s Tomem začali uvažovat o adopci nějakého drobečka, přičemž jsme měli možnost zavítat do jednoho z místních sirotčinců a dokonale si nás k sobě připoutala svýma modrýma očima sotva dvouletá holčička. Tomovi brzy došlo, že právě ji chci večer ukládat do postýlky a ráno ji probouzet, proto se tam zašel optat, zda je malá právě volná a po zjištění, že je, začal dávat dohromady všechny potřebné papíry, ovšem všechno tajně, abych o ničem nevěděl. Bohužel pro něj ale byly nutné psychologické testy nás obou, vzhledem k tomu, že žijeme ve společné domácnosti, takže jeho překvapení nevyšlo, ale stejně jsem mu byl neskutečně vděčný.
Právě teď jsme každým dnem očekávali rozhodnutí o přidělení dítěte do péče, ale ať už bude rozhodnutí jakékoliv, nejdůležitější ze všeho je, že jsme stále spolu, že se milujeme, a že jsme zdraví, a že spolu můžeme čelit nepříznivým nástrahám života, bok po boku, až do smrti.
A pak, že pohádky a šťastné konce neexistují.
 


Anketa

Čtu Doppelleben

Ano

Komentáře

1 tenshi88 | 24. prosince 2011 v 19:25 | Reagovat

To bylo krásný...
Škoda, že to končí, ale všechno, musí skončit, aby mohlo něco jiného začít, tak se těším na novou povídku. :) Jsem ještě trochu omámená z těch vánočních blbin, takže...
Celá tahle povídka byla krásná a jsem ráda, že jsem si jí mohla přečíst, díky. Hezké Vánoce. :)

2 Saline A. | E-mail | Web | 24. prosince 2011 v 20:37 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, Tenshi, vážím si toho. :))
Tobě také přeji krásné Vánoce :*

3 Danchen | 24. prosince 2011 v 20:55 | Reagovat

:') az mi tady u toho dilu stekla slza a ani nevim proc :)
Nejsem rada, ze to skoncilo, ale vzdy neco konci a neco noveho zacina ze jo :)
Tak snad i ja se od tebe dockam neceho noveho :)
Povidka byla dokonala a jsem rada, ze to melo happy end :)

4 Saline A. | E-mail | Web | 24. prosince 2011 v 20:59 | Reagovat

[3]: Jéé, to bude asi tou atmosférou všude okolo ;)
Přesně taky, aby něco začalo, musí něco jiného skončit! :)) No, 4. ledna mám naplánovaný úvodní díl nové povídky, tak doufám, že se bude líbit. :))
Děkuju moc moc moc. :) Já nic jiného než happy endy a otevřené konce neumím ;D

5 Fee | Web | 24. prosince 2011 v 21:28 | Reagovat

Sice pod Doppelleben píšu komentář po hodně dlouhé době, ale závěrečný díl si to přirozeně zaslouží a musím u něj vyslovit to, co mám na srdci. :) Drahoušku, víš to, sama jsem ti to už několikrát říkala - jsi podle mě nesmírně talentovaná  a citlivá spisovatelka. A rozhodně by sis zasloužila i mnohem větší přízeň čtenářů. Důvod, proč jsem DL postupně dala košem, sama znáš, mrzelo mě to s Christianem, zanechalo to ve mně vlezlou frustraci, a navíc povídky tohohle typu moc neodpovídají mýmu vkusu. Ovšem o to víc se nemůžu dočkat Hfu. ♥ Počítej s tím, že to budu milovat ze všech nejvíc. :) (aby ne, když jsem na vznik toho příběhu měla malinkej vliv, můžu bejt takhle namyšlená? :)) Věřím, že ti příští rok půjde psaní ještě lépe, ty můj poklade.

6 Saline A. | E-mail | Web | 24. prosince 2011 v 21:49 | Reagovat

[5]: Ach, co jen bych ti na tohle měla říct, drahoušku? Samozřejmě neuvěřitelně děkuji za každičké slůvko, které jsi mi věnovala, hrozně moc to pro mě znamená.
Vím moc dobře, proč jsi od toho upustila a nezazlívám ti to, nikdo neříká, že tvé Movie budu číst do konce ;D
A ano, můžeš být namyšlená, protože nebýt tebe, nikdy by mě to nenapadlo a ani bych se neodhodlala a teď jsem ráda, že to píšu, protože... Je to něco úplně jiného. :) a já si to zamilovala. A jsem ráda, že tam můžu vtisknout veškerou lásku, která se mi v srdíčku hřeje a čeká... :)
Děkuji, zlatíčko. Já spíš doufám, že příští rok si zajdeme někam na kafíčko, vínečko, a užijeme si. :)

7 Chris.* | Web | 24. prosince 2011 v 21:51 | Reagovat

Jistěěě. Pořvi si na Štědrý den :D .. Bože buď jsem taková citlivka, nebo to bylo fakt tak dojemné! - což určitě bylo! S touhle povídkou jsem jak je vidět vydržela až do konce, ikdyž - začla jsem ji MYSLÍM číst později než se objevil první dílek na TWC blogu, ale začla, za což jsem opravdu ráda! :) poté následovalo hledání přes google, v naději, že na tvém vlastním blogu budou už dílky napřed! No byly! A já jsem do dneška ráda, že nemusím čekat na konec na TWC blogu, ale můžu si to přečíst tady a rozhodně i dříve. :)

Od první části, mě to drželo, až po tu poslední a já musím říct, že je to moje druhá nejoblíbenější povídka ze všech, co jsem četla, a že jsem jich četla dost! :D

Jsem ráda, že i přes všechny 'problémy' zůstali 'mladí' spolu a šťastní.

Doufám, že i nová povídka bude stejně tak dobrá jako tato, a ke konci musím přiznat, že mi Doppelleben bude vážně chybět.:)

8 Saline A. | E-mail | Web | 24. prosince 2011 v 22:14 | Reagovat

[7]: Ááá :D Neplakat :D (I když jsem ráda, že má slova dokáží vyvolat nějaké city! :))
Koukám, že nejen já jsem tak vyčůraná a přes google vyhledávám oficiální blogy autorů a modlení se, aby tam bylo dílů víc :D A já jsem moc ráda, že jsem v tobě našla milou přítelkyni, se kterou si velmi ráda povídám, protože jsi mco fajn! :))

Wow, tak tohoto ocenění si velmi vážím! ♥

Děkuji za všechno, drahá! ♥

9 *Cicibu-Chan* ^.^ | Web | 7. ledna 2012 v 22:03 | Reagovat

Napíšu ti to i sem.. miluju tu povídku!.. Fakt krásně píšeš.. ale ještě nemusela končit.. ale říkala jsi že nechceš aby se tam věci opakovaly.. každopádně doufám že napíšeš další povíídku.. =3

10 Saline A. | E-mail | Web | 7. ledna 2012 v 22:06 | Reagovat

[9]: Děkuju hrozně moc! ♥
Momentálně začínám zveřejňovat jednu povídku, ale kdyby ti nevyhovoval pairing, myslím, že by ses mohla podívat i do archivu, třeba ti něco padne do oka. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.