Ledová královna

27. října 2011 v 16:33 | Saline A. |  myšlenkám dávám zelenou

"Tak dal bych cokoliv, klidně se upsal ďáblu, za vteřinu jistoty, že to bez tebe zvládnu.
A proti prázdnu, mám ukolébavku v prášku, mít na paměti tlačítko Delete, rychle ho zmáčknu.
Jsi všude kolem mě, a nejde tě obejmout. Jsi zámek na mém srdci, kterej nejde nikdy odemknout."

Celý týden semnou cloumá spousta ne zrovna dobrých pocitů, kterým ještě nahrálo to, že jsem se dozvěděla, co se o mně povídá na mé drahé škole.
Nepřístupná, namyšlená, lezoucí do zadku třídní učitelce, ledová královna.
Vím, jsou to jen školní řeči, vůbec by mě nemělo zajímat, co si o mně myslí ti, s nimiž nemám co dočinění. Nikdo z nich nemůže pochopit, že moje třídní učitelka je moje známá a já si s ní rozumím víc, než s nimi. Ale... Docela mě to zamrzelo, víte?
Nikdo z nich totiž neví, že každý můj pád na zem, každé ponížení, kterému jsem musela chtě nechtě čelit, každá urážka padající na mou hlavu, každý pohled do otcových očí... To všechno udělalo tvrdou, neprostupnou zeď kolem mého srdce, protože se bojím dalšího zklamání. Utvořila jsem si neprostupnou zeď před všemi neznámými lidmi, aby se mi nedostali pod kůži a nezjistili tak, co mi může ublížit, protože by to mohli použít proti mně. Obrnila jsem se oproti všem cizím, ale ne proti těm nejbližším...
Celý týden mám prázdniny. Mělo to být fajn, měla jsem si bezstarostně užívat, jako každá jiná sedmnáctiletá holka. Ale já sedím doma na zadku, koukám na filmy a bojím se nadechnout, aby na mou hlavu nepadaly nadávky od mého vlastního otce. Včera jsem musela jít jíst do svého pokoje, protože mu vadil zvuk, jak křupou čokoládové křupky. Minule to byl zvuk kousání jablka. Předtím ... Vyčerpává mě to. Bolí mě to. Bolí mě to, protože nemůžu přijít za mámou a stulit se jí do náručí, protože v tu chvíli se tam objeví on a pošle mě do pokoje, protože se chce dívat na televizi. Bolí mě to, protože u sebe nemám nikoho, kdo mě obejme a řekne, že to všechno bude dobré.
A víte co? Já už přestávám věřit. Přestávám věřit, že se jednou budu moct odstěhovat, a že mi bude dobře, protože on bude vždycky temný stín minulosti a já se ho nikdy nepřestanu bát.
Přestávám věřit. A bojím se toho, co bude zítra, pozítří. Bojím se, že jednou mu budou slova málo...
"Není co říct, protože Ty se nechceš snažit a já nechci bolest. Není co dělat, ale já nechci lži a ty necítíš to samé. Je na čase nechat Tě jít a skončit tuto hru. A možná najdeme odpovědi skrze vinu."
 


Komentáře

1 Jezinka | 28. října 2011 v 22:08 | Reagovat

No jo, vlastně, tobě už je sedmnáct... nějak mi ten čas ubíhá až moc rychle. věř nebo ne, jednou se to všechno zlepší, jen se nesmíš bát vzít svůj život do svých rukou.
Před dvěma lety, když bylo sedmnáct mě, jsem se od otce odstěhovala k matce. To byl červen. A v dubnu následujícího roku už jsem bydlela u přítelkyně v Praze. teď už je to půl roku a jsem spokojená.
Jistě - rodiče a hlavně prarodiče mají pořád problém pochopit, co, proč, jak. myslí si, že jsem nevděčná, ale všechno se pomalu uklidňuje a já nikdy nebyla tak svobodná a v klidu. I ta maturita mě celkem neděsí. S rodinou se vídám jednou,dvakrát do měsíce.

neříkám, že máš jít v mých stopách. To co jsem udělala já bylo velmi radikální. Jen ti chci ukázat, že když něco chceš jde to. Stačí jen nebát se přijmout zodpovědnost sama za sebe a dát jim najevo "hele, tady jsem! Jsem dospělá, mám svůj názor a svá práva!".

2 Saline A. | E-mail | Web | 28. října 2011 v 22:35 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti všechno tohle podařilo, protože přes všechno, co jsme každý z nás kdy udělal, každý si zaslouží štěstí (nebo alespoň většina) a já jsem doopravdy ráda, že tobě se to povedlo. :) I když, je pravda, že ty jsi byla vždy radikálnější, než já ;D

Myslím, že u mě je to spíš o tom, že otec nerozumí mému názoru, nechápe, že já už dospělá vážně jsem a nebudu tu pro něj za rok, za dva. Až se jednou odstěhuju, budu se chtít vídat jen s mámou, se kterou teď mám naprosto skvělý vztah a miluji jí nadevše. Myslím, že mu to všechno, co mi prováděl, dojde až tehdy, až tu pro něj vážně nebudu, až budu pryč.
Když totiž vidím jeho se ségrou, jak by s ní byl nejraději každý den, přesně si uvědomuji význam slov "Začneš si vážit věcí a lidí teprve tehdy, až je ztratíš." Ale u mě už nebude možnost na návrat.
Prakticky vzato můžu říct, že jsem se před ním přestala snažit. Uklidila jsem se do postraní a děj se co děj, on už je pro mě odsunutý na druhou kolej.

3 Shadow. | Web | 29. října 2011 v 12:48 | Reagovat

Jo, škola. Prý nejlepší léta, mně to tak teda nepřijde.
A to s tím tátou... slova nestačí. Mám doma něco podobného a nevím, jestli se mu dá tak jistě říkat otec, takže chápu, jak se cítíš. Hlavu vzhůru!

4 AngeliQue | 29. října 2011 v 23:29 | Reagovat

Já prázdniny strávila ve škole, protože na vysokých prázdniny nefrčej.. :D pokud tě to malilinkato potěší.. :D
Jinak k tomu tátovi, já nevím už ani jak tě mám povzbudit, protože on prostě.. Ach jo.. Nevěš ale hlavu :) jestli nevěříš že se odstěhuješ, tak prostě jednou přijedu, zabalim ti věci a pujdeš ke mě :D :) ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.