Vzpomínka na budoucnost 11.

6. července 2011 v 0:02 | Saline A. & AngeliQue |  Vzpomínka na budoucnost
(z pohledu Natalie)
Po krátké a spěšné snídani s Caroline, během níž jsme jen tak chodily po špičkách kolem horké kaše, jsem se rozhodla, že si půjdu zvednout náladu nakupováním. I přes mou snahu vytáhnout i Caroline jsme se tu octla sama vzhledem k tomu, že si chtěla oběhat nějaké pochůzky a hovory domů, aby jí poslali věci, a protože já jsem neměla komu zavolat, raději jsem to tam nechala hnít a spojila příjemné s užitečným.


Kvůli chmurnějšímu počasí jsem se oblékla o něco tepleji, než je u mě zvykem a vydala se brouzdat Berlínskými ulicemi. Zrovna teď jsem se nacházela v úchvatném KaDeWe, druhém největším obchodním domě na světě, ověšená taškami ze všech možných obchodů, přičemž jen z Marks & Spencera jsem odcházela se dvěma napěchovanými - nemohla jsem odolat nabídce potravin a kosmetiky, kterou nabízeli. Zbytek tašek byl napěchovaný už jen oblečením. Pevně rozhodnutá odpočinout si, jsem se svalila na první volnou sedačku v nejbližší kavárně, přičemž tašky jsem nešetrně pohodila vedle sebe.
Poté, co jsem si u příjemného číšníka objednala jahodový sorbet jsem se těšila, že si užiju konečně chvilky klidu a odpočinku, ale velmi rychle jsem byla vyvedena z omylu, když mi začal vyzvánět mobil.

"Prosím?" s nakrčeným obočím jsem zírala do zdi, zatímco jsem čekala, kdo se mi odkryje pod neznámým telefonním číslem.
"Natalie?" nejistě promluvil Bill. Překvapeně jsem vydechla, že volá zrovna on a zmateně lovila v paměti, kdy jsem mu dávala své číslo.
"Bille? Kde jsi vzal mé číslo?" narovinu jsem se zeptala, když mi došlo, že jsem mu na sebe nenechala žádný kontakt.
"Trošku jsem pátral," zamumlal.
"U koho?" zavrčela jsem.
"Víš, jak jsem Ti říkal, že majitel hotelu je můj známý…?"
"Já ho zabiju," protočila jsem očima a opřela se o sedačku. Něco mi dávalo tušit, že tenhle rozhovor nebude zrovna krátký. " Co potřebuješ, Bille?"
"Chci si jen popovídat, jedeme do Hamburku, Tom spí a já nemám co dělat."
"A Tvoje přítelkyně dělá co?"
"Počkej, měla bys vědět…"
"Ne, vlastně mě to nezajímá," skočila jsem mu do řeči. "Nebudu se ptát na tvou přítelkyni po tom, co jsme spolu spali. Už tak mám dost výčitek."
"Lituješ toho?" překvapeně vyhrkl.
"No, přinejmenším bych si o sobě měla myslet, že jsem mrcha, což si myslím, ale… Ne. Jsem ráda za to, co se mezi námi stalo a nevadilo by mi, kdybychom si to zopakovali," přiznala jsem.
"To se mi ulevilo. Doufám, že víš, že nejsem ten typ kluka, co se s někým prostě jen vyspí a čau, konec všeho?"
"Neboj, nejsem bez informací," zasmála jsem se.
"To vím zase já. Proč jsi mi neřekla, že jsi jedna z nejlepších moderátorek v Anglii?"
"Protože jsem už řadu let nemoderovala, skončila jsem s tím. Jsou práce, které mi vyhovují mnohem více, než být neustále pod dozorem publika čekajících na nějaký Tvůj prohřešek."
"Například dabing? Fotografování? Malování?" rozesmál se.
"Panebože, co všechno Ti ten idiot řekl?!" vykřikla jsem, až se po mně několik návštěvníků kavárny pohoršeně podívalo. Vyplázla jsem na ně jazyk, posbírala všechny své tašky a pomalým krokem se vydala na stanoviště taxíků v naději, že tam na mě alespoň jeden čeká.
"Všechno, na co jsem se ptal," zabručel.
"A jak Tě tak znám, nezavřel jsi pusu, dokud jsi nevěděl všechno, viď? I to, jakou velikost podprsenky mám."
"Na to jsem se nemusela ptát, to si ještě pamatuju."
"Bože můj, nechci se ptát, co všechno jsi zkoumal, když jsi byl u mě na pokoji," zamumlala jsem a nastoupila do taxíku. Bleskově jsem řidiči nadiktovala adresu hotelu a vrátila se zpět k Billovi. "Co všechno jsi zjišťoval?"
"Nechal jsem ho povídat o všem, co ví," jako bych viděla, jak protáčí očima a krčí rameny.
"A vzhledem k tomu, jaká je to drbna, tak toho víš vážně víc, než dost. Asi si dneska sednu na internet a projedu si, co ví svět o Tobě, Bille Kaulitzi," zasmála jsem se.
"To snad ani nebude nutné."
"Bille, s kým si to tam povídáš?" zaslechla jsem v pozadí Tomův hlas.
"Natalie, budu muset jít, Tom se vzbudil. Zase Ti zavolám, ano?"
"Ne, Bille, to nebude nutné, jen prostě… počkej, než se uvidíme, hm?"
"Natalie? TA Natalie? Děláš si srandu?" překvapeně jsem pootevřela pusu. Tom o mně ví?!
"A slíbíš mi, že se uvidíme?" zašeptal.
"Ano, slibuju Ti to," také jsem zašeptala.
"Usmíváš se jak měsíček na hnojíčku," rozesmál se Tom a to bylo to poslední, co jsem slyšela těsně před tím, než se ozvalo duté pípání.
Opřela jsem se hlavou o chladné okénko a pozorovala ulice Berlínu, jež byly zaplněné nejrůznějšími lidmi a jejich osudy.

O_o

"Ahoj, Carol," usmála jsem se na drobnou brunetku, která celá upocená stála před dveřmi svého pokoje. "Co to vyvádíš?"
"Balím," zafuněla.
"Už? Myslela jsem, že budeme odjíždět až pozítří," překvapeně jsem pootevřela pusu a bleskově hodila tašky s nákupem do svého pokoje, do předsíně.
"No, změna plánů," zamumlala. "Ten blbec Paul chce za mnou přijet, aby mi rozmluvil moje odmítnutí," zavrčela. "Takže já chci zmizet dřív, než se tu objeví, aby na něj čekal jen prázdný pokoj, protože nic jiného si ani nezaslouží!" vykřikla rozzuřeně. Sotva si uvědomila hlasitost svého hlasu, vyděšeně se rozhlédla, aby ji snad nikdo neviděl.
"Skvělé, alespoň nemusím vyndávat věci z těch tašek," krátce jsem se zasmála. "Ale proč jsi tak zadýchaná?"
"Protože ty pitomý kufry se nechtějí zavřít!" vyhrkla a já se hlasitě rozesmála. "Co je tu k smíchu?"
"Ty," odvětila jsem jednoduše. "Zkus to oblečení poskládat a ono to půjde zavřít lehce, uvidíš."
"Zase ty Tvoje schopnosti?" překvapeně vykulila oči.
"Na to nemusím být vědma. Jen moc dobře znám záchvaty vzteku při balení," mrkla jsem na ní. "Buď v klidu, první letadlo z Francie přiletí až zítra, to my dvě budeme už dávno pryč, takže teď se vrať zpátky na pokoj, všechno z těch kufrů vyhoď a pomalu, v klidu to tam naskládej zpátky, poskládané. A kdyby to přeci jen nešlo, víš, kde mám pokoj."
"Díky, Natalie, jsi zlato," vděčně se usmála.
"Já vím."

O_o

"Jsi připravená?" postavila jsem obrovský kufr před řidiče, který nám skládal věci do menší limuzíny, a podívala se na Caroline.
"Ne," zašeptala.
"Jestli chceš, můžeme to odložit, dokud připravená nebudeš, Carol," upravila jsem si neposedné oblečení.
"Nebudu připravená nikdy, ale potřebuju tu změnu. Potřebuju pryč od Paula, který mě nepřestává uhánět, potřebuju zažít něco nového, potřebuju…"
"Vidět Toma?" skočila jsem jí do řeči s něžným úsměvem. "Něco málo jsem viděla," přikývla jsem jejímu zvědavému pohledu.
"Proč jsi něco neřekla?"
"Je to vaše věc, nechtěla jsem se vám do toho míchat. Už tak jsem se Ti to vztahů míchala dost."
"To bych neřekla," zamumlala. "Ale možná jsem ráda, že jsem nic nevěděla."
"Věř mi, je to lepší," usmála jsem se. "A teď nasedej, ať jsme co nejdříve v Hamburgu, doma."
"Ať jsme co nejdřív u těch, kteří nám rozkrádají srdce?"
"Možná."
 


Komentáře

1 AngeliQue | Web | 6. července 2011 v 0:10 | Reagovat

juuuuuuuuuuu :D škoda že nemužu napsat dál.. protože dál píšu já :D:D

2 Saline A. | E-mail | Web | 6. července 2011 v 0:12 | Reagovat

[1]: Jen to napiš!!! :D

3 Trista | 13. července 2011 v 22:13 | Reagovat

Omg, to je stále lepšie :P :) super super :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.