Vzpomínky na budoucnost 10.

27. června 2011 v 20:21 | Saline A. @ AngeliQue |  Vzpomínka na budoucnost
(Z pohledu Caroline)
Po odpoledni stráveném s Natalií jsem se celkem spokojeně svalila na pohovku před televizi. Boty jsem odkopla do rohu a natáhla si špičky.


Slyšela jsem bouchnutí dveří, nejspíš Natáliiných. Divné, že až tak pozdě poté, co jsme se rozloučily. Natáhla jsem se pro ovladač a jen tak projížděla programy v televizi. Byla jsem docela unavená a vědomí, že Paul bude dnes volat mi nebyla zrovna dvakrát příjemná. Natáhla jsem se ještě pro deku a zabalila jsem se do ní. Z krku jsem si sundala řetízek s prstýnkem. Zapnula jsem ho a pověsila si ho na ruku.



Byl opravdu krásný. Bílé zlato a modrý kamínek, zasazený do jemných paciček. Proč prostě nedovedu říct ano, jako každá dívka, která je se svým přítelem tak dlouho jako já? Každá by skákala radostí a já nevím, co je správné a co špatné.

Z myšlenek mě vyrušilo zvonění telefonu. V rychlosti jsem si vrátila řetízek na krk, a šla hledat telefon. Byl v kabelce, zapadlý v jedné z kapes. Když jsem ho vytáhla, bylo tam k mému překvapení jiné jméno, než které jsem očekávala.

"Ano Nikolasi?" zvedla jsem telefon a pozdravila svého, něco jako manažera.

"Caroline, jsem rád, že jsem tě zastihl tak rychle. Právě mi volali z Hamburku. Dozvěděli se, že jsi v Německu a chtějí tě tam. Potřebují nafotit nějaké fotky a pak by tě chtěli na molo."

"Dobře, zajedeme tam s Natalií." usmála jsem se. Myšlenka na to, že tu budu moci zůstat o něco déle mě potěšila.

"Je tu ale jeden háček, Carol." odmlčel se. "Bylo by to na dýl..."

"Na dýl? Co to znamená?" vyšla jsem na balkon a posadila se do křesla. Sledovala jsem výhled na město.

"Na rok, možná na dýl..." dokázala jsem si představit, jak se zakřenil. Bylo mu to slyšet na hlase. Mlčela jsem, zaskočilo mě to. Čekala jsem tak dva měsíce. "Carol. Dám ti čas, jeď tam, podívej se jak to tam chodí a tak. A pak se rozhodneš, ano?"

"Dobře, zavolám ti. Omlouvám se, ale mám druhý hovor."

"Samozřejmě. Měj se krásně. Pa!" položil telefon. Oddálila jsem svůj telefon od ucha a přepnula jsem na druh hovor.

"Caroline, jak se máš?"

"Paule!" snažila jsem se, aby to znělo překvapeně. "Mám se fajn, právě volal Nikolas. Nabízí mi nějakou další práci v Hamburku..."

"Doufám, že to nepřijmeš!" zareagoval ihned.

"Proč ne?" zarazila jsem se při té reakci. "Jsme zasnoubení, chci plánovat budoucnost. Nechci, aby na tebe stále jen koukali ostatní, když já nemůžu!" vykřikl.

"Paule, přestaň na mě křičet!" i můj las se začal zvyšovat. "Modeling je prostě moje práce, poznal jsi mě tak! Tak bys to konečně mohl začít respektovat." teď už jsem křičela. "Nehledě na to, že zasnoubení nejsme, ještě jsem neřekla ano a víš co? Nechci žít s někým, kdo na mě žárlí a nedokáže mě brát takovou, jaká jsem!" chytil jsem řetízek mezi prsty a škubla tak, až se přetrhl. "Chtěla jsem jen čas, ale to ty nedokážeš pochopit! Zítra ti ten prstýnek pošlu domu! A abys věděl, tu práci beru! Ahoj!" položila jsem telefon a hodila ho do pokoje. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se během hovoru postavila. Okamžitě za telefonem letěl i prstýnek.

O_o

"Caroline, jste v pořádku?" ozvalo se mi za zády o pár minut později. Seděla jsem zabalená v dece a brečela vzteky.

"V naprostém!" odsekla jsem.

"Dobře..." zašeptal.

"Tome?" otočila jsem se a viděla ho, jak pozpátku couvá zpátky do svého pokoje. Zastavil se a tiše mě pozoroval. "Nemáte dnes trochu času?"

"Ale ano..." zašeptal a dál stál na místě. Čekal, co ze mě vypadne.

"Nešel byste se někam opít?" usmál se.

"Šel bych rád, ale opíjet se nebudeme. Ano?"

"Rozešla jsem se s Paulem..." zašeptala jsem.

"To mi tak trochu došlo, měl jsem otevřené dveře na balkon. Nechtěl jsem rušit tím, že je půjdu zavřít. Omlouvám se, že jsem to slyšel." udělal krok k zábradlí.

"To je v pořádku." stoupla jsem si. "Dejte mi prosím tak deset minut. Odlíčím se a hodím na sebe něco, v čem bych mohla mezi lidi..." pokusila jsem se o úsměv.

"Za deset minut u výtahu." také se usmál.

Když jsem vyšla z pokoje, Tom už čekal na chodbě. Natrvalo mi to ale dlouho. Odlíčila jsem si oči a znovu se už nemalovala. Na sebe jsem hodila bílé tílko a pískové harémky. Balerýnky k tomu, a bez kabelky. Peníze i karta se mi do kapsy vešly naprosto perfektně. Mobil nepotřebuji.

"Tak kam jdeme?" usmála jsem se na Toma.

"Tančit nebo si sednout?" dal mi na výběr.

"Vy tančíte?" zeptala jsem se udiveně.

"Jistě..." zmáčkl tlačítko na přivolání výtahu.

"Tak tedy tančit!" rozhodla jsem.

O_o

"Kde je vlastně dnes váš bratr?" zeptala jsem se cestou zpátky. Měla jsem v sobě pár panáků, nebo čeho, a lehce se mi motala hlava. Tom na tom byl nějak podobně, myslím s pitím. Nevím jak s motáním hlavy.

"Netuším. Zítra odjíždíme pryč z Berlína, docela ho to vzalo. Nechápu proč..." zamyslel se.

"Aha," zastavila jsem se. Byl s Natalií, to mi bylo jasné. Tom se zastavil také a otočil se ke mě. Byli jsme jen pár kroků od našeho hotelu. "Víte co Tome? Myslím, že je nejvyšší čas na tykání!" udělala jsem krok k němu a podala mu ruku. "Ahoj, já jsem Caroline."

"Tom..." usmál se, a ruku přijal. Chtěla jsem ho políbit na tvář, ale nějak jsem se zakymácela z toho alkoholu a mé rty se dotkly jeho.

"Omlouvám se!" odtáhla jsem se okamžitě.

"To je v pořádku...!" zněl zaskočeně. Moje oči sjely k jeho pohybujícím se rtům. V tu chvíli, jakoby se mi zatemnil mozek. Znovu jsem se nahnula a umlčela jeho slova dalším polibkem.

O_o

"Carol, nejsem si jistý, jestli je tohle správné!" zašeptal Tom na chodbě, kam jsme se právě dostali výtahem.

"Už mě nebaví, dělat vše jen správně!" zaprotestovala jsem.

"Dobře, ale nebudeš něčeho litovat?" nahnul se a znovu mě něžně políbil. Jeho polibky byly tak něžné, že jsem to v životě nezažila. Chtěla jsem ho líbat stále. Navždy.

"Nebudu... Pojď dál, prosím!" nechala jsem se natlačit jeho tělem na dveře od mého pokoje. Zamčené.

"Kde máš kartu?" zašeptal vzrušeně.

"V kapse." okamžitě našel to, co hledal a odemkl. Společně jsme se propadli do mého pokoje a okamžitě dveře zabouchli.

O_o

Ráno jsem se probudila sama. Bylo brzy na snídani, ale i tak jsem se vydala do jídelny.

"Ahoj, Caroline," ozvalo se asi o dvě hodiny později nedaleko mého stolu. Zvedla jsem hlavu a sledovala Natalii, jak jde k mému stolu. "Stalo se něco?" zeptala se. Vypadala zničeně. Rozhodla jsem se o všem mlčet, teď mě bude potřebovat ona. Já to zvládnu.
"Bill a Tom odjeli, víš to, viď?" zašeptala jsem. Kývla hlavou a zničeně se posadila ke stolu.

"Byla jsem s ním v noci i dnes ráno," řekla jakoby mimochodem.

"Jak to zvládáš?"

"Špatně, ale musím si zvykat. Takových odchodů bude ještě spousta."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.