Doppelleben 7.

22. března 2011 v 19:02 | Saline A. |  Doppelleben


"Dobré ráno," zamumlal jsem na půl pusy směrem k Tomovi, poklidně snídajícímu ovesné vločky. Nechápal jsem, odkdy je jí, ale přešel jsem to bez poznámek.
Postavil jsem si vodu na čaj, vzal si ovocný salát a posadil se proti němu. Nohy jsem si před sebe pokrčil jako ochranný štít, kdyby chtěl Tom něco zkoušet, abych se měl za co schovat.
"Hm, dobré," zabručel a dál se věnoval své snídani.


"Stalo se něco?" zvědavě jsem se k němu naklonil.
"Mělo by?"
"No já nevím, já jen, že vždycky jsi ty ten, kdo zakřesává konverzaci u snídaně a dneska mlčíš jak zarytý, tak mě napadlo, jestli se něco nestalo. Něco, co by Tě donutilo mlčet."
"Nic mi není," unaveně položil hlavu na stůl.
"Jsi si jistý, Tome?"
"Je mi špatně, asi jsem nemocný," zašeptal odevzdaně a unaveně zavřel oči. Dlaní jsem mu jemně přejel po čele, abych zjistil jeho tělesnou teplotu.
"Máš teplotu, Tome. Běž si lehnout do postele, udělám a přinesu Ti čaj," s povzdechem jsem vstal a do konvice nachystal nejrůznější bylinky na chřipku a nachlazení.

"Nemáš na dnešek žádné plány?" mátožně se postavil.
"Zruším je," znovu jsem si povzdechl. "Nemůžu Tě nechat samotného, když je Ti špatně."
"Děkuju," jemně se pousmál a pohladil mě po boku.
"Běž už si lehnout," nervózně jsem se ošil.

***

"Ahoj zlato, prosím Tě, chtěl bych se moc omluvit, ale minimálně týden teď nebudu k dispozici," unaveně jsem se opřel o chladné okno.
"Stalo se snad něco?" vystrašeně vyhrkl Chris.
"Tom je nemocný, sotva chodí a Carrie je u matky, nemůžu ho tu nechat samotného."
"Samozřejmě, to chápu. Nemám přijít, abych Ti pomohl?"
"Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad," zamumlal jsem a snažil se vymazat z hlavy Tomův výraz poté, co jsem mu oznámil, že jdu zavolat právě Chrisovi.
"Oh, aha. No, dobrá. Tak si tedy zavoláme nebo napíšeme, ano?"
"Určitě!" okamžitě jsem přitakal. "Dávej mi na sebe pozor!"
"Budu, neboj se. Ahoj," spěšně zavěsil.

Položil jsem mobil na stůl a rozhlédl se po uklizené kuchyni. Přestože tu nebylo ani smítko prachu nebo nepořádku, hnusila se mi. Bylo tu příliš prázdno na to, aby se mi tu mohlo alespoň trochu líbit.
Povzdechl jsem si a pomalým krokem se vydal zpět k Tomovi do jeho pokoje, zkontrolovat, jestli už se najedl a je mu líp.
Když jsem tam přišel, Tom v polosedě klimbal na posteli, zatímco jídlo si vesele chladlo opodál.

"Tome," jemným šťoucháním jsem ho probudil. "Vstávej, musíš se najíst," pomohl jsem mu posadit se.
"Nemám hlad," zaskučel neochotně.
"Já vím, ale najíst se musíš, alespoň trochu," trpělivě jsem k němu přistrčil talíř.
S naprostou nechutí a neochotou si vzal vidličku a pomalu si napichoval brambory s máslem a zeleninovou přílohu zarytě ignoroval.
"Až to sníš, můžeš spát. Já si lehnu na gauč a zůstanu u Tebe, takže se stačí ozvat, že něco potřebuješ, ano?"
"Můžeš zůstat v posteli," zašeptal se sklopenýma očima.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Dokud máš v sobě bacily, tak to nepůjde," honem jsem vysvětlil, když jsem viděl Tomův výraz a pohladil ho po vlasech. "Lehni si a spi, budu tady," uklidil jsem talíř a lehl si na gauč půl metru vzdáleného od postele.

***

Světlo měsíce jasně ozařovalo moji tvář, zatímco jsem počítal hvězdy a snažil se zachytit jednu jedinou, která by padala a já bych tak měl možnost něco si přát.
Srdce mi zběsile tlouklo, v hlavě se mi rojilo tisíce myšlenek a přání, jak vědět, které z nich je pro můj život to nejdůležitější? Jak vědět, které z nich vybrat?
S hlubokým povzdechem jsem odvrátil pohled od okna na Toma, polehávajícího na posteli a zírajícího na mě.

"Proč nespíš?" zašeptal jsem a nohy si přitáhl k tělu.
"Špatné sny," zamumlal a hlasitě se rozkašlal. "Co ty?" znovu na mě pohlédl, když se mu kašel podařilo zklidnit.
"Proudy myšlenek nedovolující mi usnout," zahrabal jsem se do hrubé deky.

"O čem přemýšlíš?" zvědavě si podepřel záda polštářem, aby seděl.
"O všem. O tom, co bylo, mohlo být. O tom, co je a co možná bude. Přemýšlím o lásce a smrti, o nekonečnosti světa. O padajících hvězdách a o snech a přáních, které jsem měl jako dítě, a které se mi zřejmě nikdy nesplní, víš?" znovu jsem se zadíval z okna. "Někdy také přemýšlím o tom, proč jsme na světě, jaký to má důvod. Proč jsme se narodili? Proč trpíme? Proč milujeme? Jaký to má všechno smysl?"

"Každý máme určitý úděl, který zjistíme až postupně, Bille. Nemůžeš chtít vědět všechno hned. Musíš tomu dát čas," natáhl ke mně ruku a jemně mě pohladil po vlasech.
"Někdy mám pocit, že jsem tu úplně zbytečný, že tu nemám proč být."
"Podívej se na mě!" tvrdě mi přikázal a já neochotně poslechl. "JÁ jsem ten, kdo Ti vždy řekne, že tu zbytečný nejsi. Jsi moje druhá polovina, dýchám pro Tebe a bez Tebe bych umřel. A nejsem sám, kdo to takhle cítí. Mamka, Gordon, Gustav, Georg a spousta Tě má nesmírně ráda a trpěla by, kdybys tu nebyl. Miliony lidí dělá šťastné už jen to, že mluvíš, zpíváš, a že se na Tebe mohou dívat. Takže myšlenky, že jsi zbytečný, vymaž z hlavy - není to pravda."
"Děkuju," zašeptal jsem.
"Pojď ke mně," pousmál se a rozevřel náruč, do které jsem vzápětí ochotně vklouznul, nehledíc na všechny bacily, které mě mohly ohrozit. Bylo mi to jedno.
"Jsi hodný," slastně jsem zafuněl.
"Mám světlé chvilky," krátce se zasmál.

"Jaké sny jsi měl?" zamumlal jsem do jeho krku.
"Zdálo se mi, že odcházíš," nechápavě se na mě podíval. "Neodejdeš, že ne?"
"Nechci Ti nic slibovat, Tome. Já nevím, co se kdy bude dít a nechci mít výčitky z toho, že jsem Tě zklamal, to by mě mrzelo, víš?"
"Nechci, abys někdy odešel," pevně mě objal.
"Nepřemýšlej o tom, Tomi," políbil jsem ho na tvář.
 


Komentáře

1 tenshi88 | 22. března 2011 v 19:12 | Reagovat

To byl krásný díl, takový něžný. Oni dva prostě patřej k sobě (ne, že někdo bude tvrdit opak :D). Moc hezký. :D

2 Fee | 22. března 2011 v 19:14 | Reagovat

Fuuuj, ovesné vločky!! :D

Ale jinak skvělé. A musím tu hrdě zveřejnit, že jednu část tohohle dílu jsem měla tu čest znát předem. :D To je stejně zvláštní. Doppell je tak hezky komorní povídka, že během děje docela zapomínám, že dvojčata mají nějakou skupinu. Mám moc ráda povídky, které se točí čistě kolem vztahů a ta omáčka reality kolem se potlačuje nebo úplně přehlíží, protože jsou celkem ojedinělé.

A jsem rozrušena tím, jak se Tománek z ničeho nic lísá! Chudák odvrženej Christian, huh! :D

3 Fee | 22. března 2011 v 19:14 | Reagovat

[1]: :D :D

4 Saline A. | E-mail | Web | 22. března 2011 v 19:14 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že je tu alespoň jeden zástupce pairingu B+T. :D Děkuji! ♥

5 Saline A. | E-mail | Web | 22. března 2011 v 19:15 | Reagovat

[2]: :DDD A já jsem ráda, že sis k tomu dokázala utvořit takový vztah!!! ♥

A Tománek se bude lísat ještě víc, zvykej si. :D

6 Fee | 22. března 2011 v 19:19 | Reagovat

[5]: Mhrrm. O_o Všichni mě akorát týraj. U THD, teď už i ty... chudinka jsem! Co si nenapíšu sama, to nemám! :D

7 Saline A. | E-mail | Web | 22. března 2011 v 19:21 | Reagovat

[6]: No, asi tak nějak. :D I když, já jsem vděčnej čtenář, zatím se nějak... neomezuju. :D Ale úplný kraviny nečtu. :DD

8 Fee | 22. března 2011 v 19:24 | Reagovat

Definuj pojem "úplná kravina". :D

9 Saline A. | E-mail | Web | 22. března 2011 v 19:30 | Reagovat

[8]: Povídka, ve které se během dvou dílů děsně moc milují atp. :D

10 Fee | 22. března 2011 v 19:31 | Reagovat

[9]: Uf, už jsem se bála o pověst svých povídek. :D

11 Saline A. | E-mail | Web | 22. března 2011 v 19:44 | Reagovat

[10]: Náááhodou, Tvé se mi moc líbily! ♥

12 Fee | 22. března 2011 v 19:51 | Reagovat

[11]: To jsem moc ráda. :) ♥

13 Saline A. | E-mail | Web | 22. března 2011 v 20:01 | Reagovat

[12]: :* ♥

14 Soifong | Web | 24. března 2011 v 11:36 | Reagovat

Opravdu překrásný dess...

15 Saline A. | E-mail | Web | 24. března 2011 v 14:57 | Reagovat

[14]: Vyřídím autorce designu. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.