Vzpomínka na budoucnost 4.

8. prosince 2010 v 18:39 | Saline A.& AQFee |  Vzpomínka na budoucnost

Jsem si vědoma, že se Saline máme rozdílné styly psaní. A jsem si toho vědoma čím dál tím víc... Snad to nevadí .. :)

(Z pohledu Caroline)

"Caroline, za dvě hodiny máte v baru schůzku s jedním mladíkem, jsem si jistá, že ho pozníte!" zabouchlas Natalie dveře před nosem.

"Ale… proboha že já se na to tady nevykašlu!" vykřikla jsem do prázdného pokoje. "Co já tady vůbec dělám?" hodila jsem sebou do křesla, odhodlaná trucovat a nikam nejít. Vůbec jsem Natalii nechápala, její představy, nebo co to bylo, jí neustále ovlivňovaly, ale nejhorší bylo, že občas tak nějak zapomínala, že je jediná, kdo vidí do budoucnosti.

Zařídila mi focení s někým, jehož jméno mi tak nějak zapomněla říct, a byla jsem si jistá, že ani on toho neví o moc víc. Ani jsem nevěděla, jak vypadá. Nic!



Povzdechla jsem si, promnula si spánky a podívala jsem se na hodinky. Měla jsem asi patnáct minut. Nechtělo se mi celý den strávit v pokoji, i když to, že bych celý den trucovala, mě také lákalo. Třeba by to Natálie viděla, a vrátila se. Usmála jsem se té představě, ale i přes to jsem se zvedla a přešla ke skříni. Oblékla jsem si obyčejné, černé slimky, k tomu jsem si vzala delší, volnou košili, kterou jsem v pase doladila páskem v černé barvě a se zajímavou sponou. Na nohy jsem si nazula své černé lodičky. Před zrcadlem jsem si obtáhla řasy řasenkou, vlasy si rozpustila, prohrábla je prsty a byla jsem schopna vyrazit.

Alespoň, že se Natalie zmínila o tom, že mám jít do hotelového baru, tak tu byla ještě šance, že osoba, se kterou se mám setkat tam bude sama. V tuhle hodinu bych se ani nedivila.

O_o

Ze stolečku u dveří jsem vzala psaníčko, dala do něj kartu od pokoje, nějaké peníze a mobil. Zabouchla jsem dveře a vydala se k výtahu.

"K baru, prosím…" usmála jsem se na obsluhu výtahu, protože jsem si nebyla jistá, v kterém patře se bar nachází a stoupla jsem si až dozadu výtahu. Na poslední chvíli se ale výtahové dveře znovu otevřely, když do nich někdo strčil nohu.

"Omlouvám se, potřeboval bych do patra, ve kterém je bar…" zarazil se a pohlédl na mě. "Samozřejmě, nejdřív zavezte slečnu, kam potřebuje ona…" usmál se.

"Slečna jede do stejného patra, jako Vy…" usmála jsem se na ně zpátky. Podíval se na mě způsobem, jako by nečekal, že vůbec promluvím.

"To je mi ale krásná náhoda…" opřel se ležerně o zrcadlo výtahu, zrovna vedle mě a upřel na mě své čokoládové oči. "Bratr tam má mít s někým schůzku, ale právě mi volal, že není schopný to stihnout." Protočil oči. "Něco kolem modelingu, nebo co… Mám tu osobu zabavit, dokud nepřijde, aby si nemyslela, že je nezdvořilý…" zasmál se. V tu chvíli se výtah rozjel.

"Vážně? Je možné, že se mnou, má přítelkyně mi také zajistila schůzku ohledně modelingu… Bohužel mi zapomněla prozradit jméno a podobu toho člověka." Opřela jsem se o zrcadlo, navazující na to, o které byl opřený on.

"V tom případě moje otrávenost z této schůzky zmizela v nenávratnu…" jeho oči přejely po mé postavě. "Vy také děláte modeling?" zeptal se.

"Živím se tím…" zasmála jsem se a vystoupila z výtahu, který právě otevřel dveře do chodby, které nás zavedla do baru. Otevřel dveře, vešel první a gentlemansky mi je podržel. Vybrali jsme si jeden vysoký stůl u zdi, u kterého byly čtyři barové židle. Bylo jasné, že není vhodná doba na to, jít do baru, vzhledem k tomu, že v místnosti bylo dohromady asi pět lidí.

"Kdy myslíte, že Váš bratr asi tak dorazí?" zeptala jsem se ho, na stůl položila psaníčko a pozorovala číšníka, jak se k nám znuděně plouží.

"Netuším. Šel ven tak před půl hodinou a pak mi akorát zavolal. Ani netuším, kam se vydal." Vyndal si z kapsy dotykový telefon a položil ho na stůl.

"Co si dáte?" přišel k nám číšník, kterého zřejmě otravovalo vůbec to, že tady musel být.

"Já si dám ovocný čaj…" odpověděla jsem okamžitě.

"Redbull prosím…" objednal si můj doprovod, číšník přikývl a vydal se zpět, na svou unuděnou cestu. Ohlédla jsem se za ním a musela jsem se tomu pousmát.

"To je vážně skvělá obsluha, nejraději bych si stěžoval managementu tohoto hotelu. Vůbec by neškodilo, kdyby takového člověka prostě vyhodili!"

"Ale no tak, nerozčilujte se…" zasmála jsem se. "Vlastně ani nevím, Vaše jméno…" zvedla jsem svůj pohled od stolu k jeho očím. Byly tak podmanivé, skrývalo se za nimi něco víc. Ten člověk naproti mně byl prostě něčím neskutečně zvláštní, až jsem si to nechtěla připustit. Líbil se mi i styl jeho oblékání, přestože s Pařížskou módou to moc ruku v ruce nešlo. V Paříži vládly šedesátá léta a takový ten konzervativní styl, zatímco on měl na sobě něco jako sportovní, kotníčkové tenisky, a nakonec rozepnutou košili na bílém tričku.

"Ach, omlouvám se, úplně jsem zapomněla. To je ode mě dost nevychované, že? Jmenuji se Tom. Tom Kaulitz…" podal mi ruku přes stůl.

"Caroline Wings…" moje ruka vyšla vstříc té jeho, a když se setkaly, projelo mnou zvláštní mrazení. Nechápavě jsem střelila pohledem k jeho očím, ale byli stejně překvapené, jako ty mé. Rychle jsem ruku stáhla zpátky a zmateně se rozhlédla kolem, jestli mě třeba nezachrání číšník. Nezachránil. Bylo mi jasné, že to samé musel cítit i on.

"Ehm…" začal nervózně. "Vy ale nejste rodilá Němka, že? Máte celkem silný, Francouzský přízvuk…" odvedl řeč, která neměla šanci se rozvinout úplně jiným směrem. Byla jsem mu nesmírně vděčná.

"Moje babička pocházela z Německa. Provdala se za Francouze a odstěhovala se do Francie. Když jsem měla němčinu ve škole, a mé známky byly opravdu špatné, mluvila na mě pouze německy. To mi hodně pomohlo, ale přízvuku se asi nezbavím…" nevědomky jsem si začala pohrávat s prstýnkem na svém krku.

"Shledávám Váš přízvuk velice roztomilým. A myslím, že Vaše babička to krásně vymyslela. Ve své době bych něco takového potřeboval právě s Francouzštinou…" usmál se.

"Ve své době znamená, že nyní ji umíte perfektně?" začervenala jsem se, ale nedalo mi to. Musela jsem si rýpnout.

"Ve své době znamená, že jsem prolezl tak, tak a pak už jsem Francouzštinu nepotřeboval… Vy nosíte prstýnek na krku?" přeskočil z jednoho tématu ke druhému tak rychle, že mi chvíli trvalo, než jsem si to uvědomila.

"Oh… ano…" zachránil mě číšník, který před nás položil objednané nápoje. Poté ale okamžitě odešel. "Dostala jsem ho od přítele…" usmála jsem se, párkrát ho obrátila v prstech a poté skovala za tílko.

"Jste zasnoubená?" vyhrlk příliš překvapeně. "Omlouvám se, jsem nezdvořilý!" uvědomil si okamžitě svou ukvapenost.

"Mmm… změňme téma, prosím…" usmála jsem se, rozbalila sáček s čajem a ponořila ho do horké vody. Pozorovala jsem, jak v ní začínají tančit jemné vlnky růžové barvy. Bylo to podobné, jako sledovat Paula malovat. A když pak namočil štětec od barvy do průhledné sklenice s vodou, udělalo to přesně ty samé ornamenty.

"Ano, jistě!" Tom se cítil trapně a já to cítila z něj.

"Caroline? Co tady děláte? Proč jste s ní, Tome?" ozval se mi za zády udýchaný a překvapený hlas Natalie.
 


Komentáře

1 MiMi Madison H. | Web | 19. prosince 2010 v 18:35 | Reagovat

teď se t moc zamotá, když si Tom s Caroline celkem sadli?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.