Consolador 7.

4. prosince 2010 v 15:47 | Saline A. |  Consolador
Ne, není taková svině, jak se zdá! ;)


"Tady máš," položil přede mě Gustav mísu s ovocným salátem, stejně jako už v předešlých několika dnech. A já stejně jako předtím, misku odstrčil.
"Kafe by nebylo, prosím?" zachraptěl jsem.
"Musíš se najíst, Bille," položil přede mě hrnek s kávou. "Dneska máš to představení, musíš se dát trochu dohromady."
"Nejdu tam," zašeptal jsem.
"To tedy jdeš, Bille! Jsi profesionál, máš něco nasmlouvané, tak to splníš. Měl jsi to zrušit před týdnem, nedovolím z Tebe udělat nespolehlivého blbce, to Tě tam raději dokopu!" hodil po mě naštvaně utěrku a naprosto ignoroval mé hroutící se tělo.
"Nemůžu zpívat bez Toma," fňuknul jsem.
"Budeš muset. Na skříni máš nachystané oblečení, za hodinu vyrážíme."

* ♥ *

"Gustave, já nemůžu," vzlyknul jsem a šedou pletenou čepičku si narazil hlouběji do čela.
"Musíš, Bille. Zvládneš to, vím to, věřím Ti a ti lidé kolem pódia také. Tak běž," pevně mě objal a postrčil na pódium.
Když mě ozářila světla reflektorů, lidé začali tleskat. Posadil jsem se na stoličku a několikrát se zhluboka nadechl, poté jsem se zavřenýma očima začal zpívat.
"Du wirst für mich immer heilig sein, ich sterb für unsere Unsterblichkeit. Meine Hand von Anfang an über dir. Ich glaub an dich. Du wirst für mich immer heilig sein," potichu jsem zpíval. Po nějaké době jsem se odvážil otevřít oči a můj zrak padl ke dveřím, které vítaly nově příchozího.
Téměř okamžitě jsem oněměl, když jsem v té postavě poznal Toma, sotva se držícího na nohou.
"TOME!" zoufale jsem vykřikl a rozeběhl se za ním, když ho nohy skutečně neudržely a on se sesunul k zemi. Nechápavě se k nám stáčel zrak několika desítek lidí, ale jediný Gustav ke mně přiklekl, když jsem v náručí držel, sotva udržovaného při vědomí, Toma a šeptal mu slůvka lásky.
"Volám sanitku," v rychlosti zamumlal Gustav, s mobilem u ucha.
"Vydrž, Tomi. Za chvíli tu bude pomoc," hladil jsem ho po tváři a hleděl do jeho očí, naplněných bolestí. "Všechno bude dobré, lásko. Odstěhujeme se, zmizíme odtud. Budeme jen my dva, už navždy," šeptal jsem mu do ucha.
"Miluju Tě," sotva slyšitelně zašeptal Tom a pevně stiskl mou ruku.
"Já Tebe taky, proto musíš vydržet, prosím, Tomi."
"Bille, záchranka je tady," přiběhl ke mně Gustav a lehce mě odtáhl od Toma, aby ho naložili na nosítka.
"Chci jet s Vámi!" vyhrkl jsem na jednoho z doktorů, když ho naložili do auta.
"Je mi líto, to nemůžete. Budeme v Charité, můžete dorazit za námi," odvětil a naskočil do sanitky, která okamžitě odjela.
"Pojď," vtáhnul mě Gustav do nějakého auta a rozjel se k nemocnici.

* ♥ *

Dvě hodiny. Přesně tak dlouho jsem seděl na zemi, opřený o zeď, otřásal se vzlyky a nevěděl, co se dělo s MÝM Tomem. Gustav cestoval po chodbě, stejně nervózní jako já.
Ve chvíli, kdy hodiny ukázaly čtvrt na jedenáct, rozrazily se dveře a vyšel upocený doktor. Pohotově jsem vyskočil na nohy a vrhnul se k němu.
"Co je s ním?!"
"Váš bratr právě prodělal operaci, při které jsme museli zastavit masivní vnitřní krvácení. Vypadá to, že zažil brutální útok, jelikož má silně naražená žebra, otřes mozku a na zádech několik tržných ran."
"Takže se z toho dostane?" ozval se Gustav.
"Pokud dnes v noci nenastane žádná komplikace, tak ano," povzbudivě se usmál a já padl do Gustavovy náruče.
"Můžeme za ním?"
"Můžete, ale jen jeden, prosím."
Podíval jsem se na Gustava, který se zářivě usmíval. "Utíkej, přijdu zítra," ještě jednou mě objal, než jsem rychlým krokem následoval doktora k Tomovu pokoji.

* ♥ *

"Jsem tady s Tebou, lásko," šeptal jsem Tomovi do ucha už několik hodin, střídavě s "miluju Tě." Také jsem mu vyprávěl, jak se odstěhujeme, koupíme si dům někde na samotě, kde nás nikdo nebude rušit. Říkal jsem, co všechno tam budeme dělat, jak nám tam bude krásně.
"Miláčku, skočím si koupit kávu, hned se vrátím," jemně jsem ho políbil na čelo a pomalu šel ke dveřím. Ani jsem nedoufal v odpověď, ale jako vždy. Tom skóroval.
"Už se tu nudíš?" zašeptal naprosto vyčerpaně.
"Tome?!" prudce jsem se otočil a zíral na něj, jak se drze usmíval.
"Měl ses v noci vyspat, miláčku."
"Jak víš, že…" rychle jsem se přesunul zase k němu a posadil se na kraj jeho postele.
"Ne, není to jako v těch filmech, kde člověk všechno vnímá, ale nemůžu reagovat," zasmál se, ale vzápětí si ruku přiložil na žebra, která při tom pohybu pochopitelně zabolela. "Jen Tě moc dobře znám, andílku. Celou noc jsi mi tu něco vyprávěl, viď?" usmál se.
"Potřeboval jsem zaplnit to ticho, bylo mi mizerně."
"Tak teď mlč a konečně mě polib, nebo se budu mizerně cítit já!"
Zářivě jsem se usmál a s rukama zapřenýma vedle jeho hlavy ho konečně, po tom týdnu nekonečného odloučení políbil.

* ♥ *

"Asi bych Ti to měl říct, viď?" podíval se na mě Tom chvilku poté, co dojedl oběd. Kývnul jsem hlavou, ale dál se věnoval módnímu časopisu, jelikož tyhle snahy o převyprávění jeho únosu tu byly už několikrát a nakonec skončily: "Já nemůžu!", tudíž jsem tomu ani teď nepřikládal větší váhu. "Nezajímá Tě to?" svraštil obočí.
"Ale samozřejmě, že zajímá," hluboce jsem si povzdechl a časopis hodil stranou. "Copak jsem Ti to včerejší scénou nedal dostatečně najevo? Zajímá mě, kdo mi Tě na týden vzal a vrátil mi Tě jako zbořený domeček z karet. Zajímá mě, co všechno Ti dělali a k čemu Tě ty hyeny nutily. Ale nechci to z Tebe tahat násilím!"
"Myslím, že už Ti to dokážu říct."
"V tom případě mluv," sedl jsem si k němu na postel, pevně ho chytil za ruku a čekal, až spustí své vyprávění.
"Dobře, takže… Když jsem byl na cestě do obchodu, na semaforu mi naskočila červená, tak jsem zastavil a chtěl Ti napsat smsku, jenže najednou se otevřely dveře, dovnitř naskočili tři maskovaní chlápci. Všichni mi drželi pistoli u hlavy s tím, že je musím poslouchat, jinak zabijou mě i Tebe. Když zmínili Tvé jméno, myslel jsem, že je někdo i doma, u Tebe, tak jsem raději mlčel a poslouchal jejich nařízení. Dojeli jsme do nějaké chaty, kde mě zamkli do sklepa a zavázali mi oči. Po několika hodinách tam přišel nějaký muž a začal na mě řvát. Ten hlas!" hořce přivřel oči. "Když jsem pochopil, kdo za tím vším stojí, tak hrozně jsem se bál o Tebe! Co by s Tebou bylo, kdyby mě zabil?"
"Kdo, Tomi?"
"To je fuk, už jsi v bezpečí."
"Tome!" zoufale jsem vykřikl. "Kdo to byl?! Podám na něj trestní oznámení!"
"Opovaž se, já si to s ním vyřídím sám!" prudce škubl mou rukou, když jsem se pokusil vstát.
"Au! Co to ksakru děláš? Jsi normální?!" vysmekl jsem se mu a uraženě si sedl do křesla.
"Vynech z toho policii, Bille!"
"Jdi k čertu!" odsekl jsem a vrátil se zpět ke čtení toho módního časopisu.

* ♥ *
"Počkej, dojdu pro vozíček," zastavil jsem Toma v půli pohybu a na smrt vážně se chtěl vydat hledat vozík, kterým bych Toma mohl odvézt k autu, ale zastavil mě jeho jemný stisk mé dlaně.
"Co blbneš, zlato?" stáhnul mě k sobě na postel. "Chodit pořád můžu, jen ne takovou rychlostí, jako normálně."
"Určitě? Vážně nechceš, abych pro něj došel? Jsem si jistý, že tu někde bude!" zběsile jsem se rozhlížel.
"Myslím to smrtelně vážně, Bille. Hlavně už pojďme, chci domů," políbil mě na tvář.
"Tak pojď, broučku," chytl jsem ho za ruku a při chůzi ho jemně přidržoval, aby v mém těle cítil oporu, ale nutno uznat, že jsem vypadal tak blbě, že se o mě raději vůbec neopíral, asi abych se mu nerozpadl pod rukama.
"Bude doma Gustav?" usmál se, když jsem ho opatrně posadil do auta.
"Omlouval se, že nemůžu, Zoe prý potřebovala pomoct s něčím v práci, ale přijede hned, jak bude moct," oplatil jsem mu úsměv a konečně nastartoval auto, které nás mělo dovézt do bezpečí.
Cesta probíhala tiše, Tom si užíval nádherné slunečné počasí a mně myšlenky utíkaly k Davidovi. Kde byl celou dobu, když tu nebyl Tom? Jak je možné, že se ani jednou nezeptal, jestli nechci přijít? Co když v tom má kruci prsty?!
"Jdeme domů, lásko," pousmál jsem se a pomáhal mu po cestě. Tašku s jeho věcmi jsem nechal v autě, bylo zbytečné ji brát, když za několik hodin konečně odjedeme, pryč odsud.
"Bille," prudce vydechl, když viděl kufry vyskládané v obýváku.
"Co se děje?!" posadil jsem se vedle něj a jemně ho pohladil po stehně.
"Nechci se stěhovat!"
"Cože?" nechápavě jsem se od něj odtáhnul. "Pane bože, Tome, málem Tě zabili! Copak chceš, aby to dotáhli do konce?! Já nedovolím, aby Ti někdo ublížil!" téměř hystericky jsem na něj křičel.
"A já nedovolím, aby ta zrůda vyhrála! Nebudu před ním utíkat, takovou radost mu neudělám, Bille," syčel přes vztekem sevřené rty.
"Oni Tě zabijou!"
"Já to nedovolím, Bille, slyšíš?! On by vyhrál!"
"Ale kdo?!" prudce jsem vstal.
"DAVID!" zařval na mě.
"Co proti Tobě má?" zúžil jsem oči a nechápavě na něj zíral.
"Vyspal jsem se s ním a odkopnul ho! To Tě to, kruci, nenapadlo?!"
 


Komentáře

1 Suzzy | 4. prosince 2010 v 16:00 | Reagovat

Tak ta poslední věta mi dokonale vyrazila dech! Z toho bude ještě pěkná detektivka :D

2 Katie | 4. prosince 2010 v 16:23 | Reagovat

Aaa wow! Naprosto necekane, tesim se na dalsi dilek :-)

3 Saline A. | Web | 4. prosince 2010 v 17:12 | Reagovat

[1]: Detektivka?? No, možná trošičku :DDD

[2]: Nini :D Další dílek? :D Muhehehehe :DDD ♥

4 We. | Web | 4. prosince 2010 v 21:38 | Reagovat

Jako vždycky, úžasný díl. Mimochodem: A nový dess taky (Ale já si táák zamilovala ten předchozííí.. :D)

5 Saline A. | Web | 4. prosince 2010 v 21:49 | Reagovat

[4]: Hrozně moc děkuju! :)
Upřímně řečeno, předchozí jsem si také zamilovala, možná proto tu byl už podruhé, ale... potřebovalo to změnu :D A jelikož se pořád nemám k tomu, abych začala trochu naléhat na dvorní designérku, jelikož toho má vzhledem k maturitě hodně, musím vybírat jednodušší :D Ale mám v plánu dát zase jiný, obdobný tomu předchozímu :))

6 Sie | Web | 5. prosince 2010 v 10:58 | Reagovat

máš nádherný design

7 Saline A. | Web | 5. prosince 2010 v 11:44 | Reagovat

[6]: děkuji :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.