Vzpomínka na budoucnost 2.

21. listopadu 2010 v 17:16 | Saline A. @ AGFee |  Vzpomínka na budoucnost

Jo, mohla jsem to dělat jako Saline, ale nechtělo se mi. Máte to tam francouzsky a za tím v závorkách česky.. (Víte, přišlo mi divný, že byste museli v polovině textu odlepovat oči a hledat někde dole překlad - ale před Saline ticho! :D)
Jinak je to z překladače takže doufám, že mezi vámi není nějaký učitel francouzštiny, který by mě za tohle ukamenoval.. :DNa druhou stranu jsem si nechtěla odpustit tu francouzštinu, protože čím dál tíím víc zbožňuji Paříž, a jednou tam fakt chci jet! :D :)



(Z pohledu Caroline)

Trvalo mi docela dlouho, než jsem se vzpamatovala z toho šoku. Od rána jsem v jednom kole, focení tady, pak zase přes celou Paříž, převléknout se, nafotit… Potom zase do centra, pod Eiffelovku, kde jsem měla mít jedno z dalších, ovšem důležitější focení pro nějaký časopis.

"Mademoiselle Caroline Wings?" objevila se vedle mě tmavovlasá slečna, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Zrovna jsem se snažila sundat ze sebe jedny šaty a obléct si další. Tlačil mě čas.
"Oui, ce que vous avez besoin?" podívala jsem se na ni a věnovala jí kousek pozornosti. Přitom se mi konečně podařilo rozepnout ty zpropadené šaty.

"Jmenuji se Natálie Linková a nutně bych s vámi potřebovala mluvit, myslíte si, že by bylo možné najít nějaké soukromější místo?" začala najednou německy, což mě zaskočilo a potěšilo v jednom. Jak ale mohla vědět, že německy vůbec mluvím? Možná že to někde četla, ani nestíhám sledovat, co vše se dostane na internet.

""Och, mluvíte německy! Báječné, už dlouho jsem tímto jazykem s nikým nemluvila. Ohledně Vaší otázky, myslím, že nějaké místo se určitě někde najde, jen musím nafotit několik fotek, moc se omlouvám, tak jestli byste se mohla posadit tady a počkat na mě? Doufám, že to nebude dlouho trvat,"usmála jsem se na ni. Přitom se mi podařilo sundat si šaty a obléct si další.

"To není problém, projdu si kousek zahrad a za půl hodinky se vrátím se? Pokud tedy trefím," rozhlédla se trochu vyděšeně po rozlehlých zahradách, ale i přes to se neubránila smíchu.

"Nebojte, tady se ztratit nemůžete. A kdyby nedej bože ano, lidé jsou tu ochotní, určitě by Vám cestu ukázali," znovu se usmála a mávla na fotografa na znamení, že už běží." Koutkem oka jsem zpozorovala fotografa, jak mě vyhlíží. Mávla jsem, že už běžím. "Tak za půl hodiny tedy,… Natalie!" vzpomněla jsem si na její jméno. Usmála jsem se, a co mi podpatky dovolili, jsem se rozeběhla za fotografem.
O_o


Schůzka se slečnou Natalií, která následovala po focení, mě opravdu rozhodila. Mluvila o svém vidění do budoucnosti, čemuž se mi nechtělo vůbec věřit. Když mi ale předpověděla, že na sebe vyliju čaj, a v další vteřině jsem tak přišla o jeden ze svých nejoblíbenějších kabátků, musela jsem uznat, že tady něco opravdu nehraje. Podívala jsem se na skvrnu od čaje na svém sněhobílém kabátku a dotkla se jí konečky prstů. Snad to v čistírně odstraní, i když pochybuji.

Otočila jsem hlavou a podívala jsem se z okna taxíku na Paříž, kterou jsme projížděli. Auto mě vezlo do mého bytu, kde jsem plánovala co nejrychleji si zabalit kufr a dostat se na letiště. Na letiški jsem měla být v šest a měla tam na mě čekat Natalie.

Sledovala jsem očima Paříž, Pařížany a Pařížanky, kteří procházeli ulicemi a my je míjeli. Milovala jsem svou zemi, milovala jsem módu Pařížských obyvatel, kavárny všude v centru města… Vlastně jsem ani moc nevěděla, proč jsem kývla. Možná něco uvnitř mě chtělo, abych odjela. Z přemýšlení mě vytrhl zvuk mého telefonu. Našla jsem ho ve své kabelce a podívala se, kdo volá. Vlastně mi ani nebylo tak nejasné, proč chci odjet, asi jsem si to jen nechtěla připustit. Stačilo ale vidět jeho jméno.

"Est-ce quelque chose de mal, Paul?" (Děje se něco, Paule?)zeptala jsem se ho a znovu jsem se zadívala z okýnka. Byli jsme asi dvě ulice od bytu.

"Je voulais juste vous faire sntendre. Vous avez décidé de, mon offre reste vrable…" (Jen jsem tě chtěl slyšet. Rozhodla ses, má nabídka stále platí…) Konečky prstů jsem se dotkla řetízku na svém krku, na kterém se houpal drobný, ale přesto nádherný prstýnek. Daroval mi ho včera, naprosto nečekaně, když rozsypal rýži pod mýma nohama. Najednou zvedl hlavu, klekl si a zeptal se mě na tu nečekanou otázku. Bylo to dokonce tak nečekané, že jsem najednou nevěděla, jestli mám říct ano, nebo ne. Stála jsem uprostřed kuchyně, koukala na něj a nebyla jsem schopna najít jediné slovo. Vlastně mě to mohlo napadnout. S Paulem jsem žila už asi rok ve společném bytě, ale chodili jsme spolu okolo čtyř let. Když to ale včera přišlo, najednou mě přepadly myšlenky, že si nejsem úplně jistá tím, jestli děláme správně. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem se nedokázala rozhodnout ani do této chvíle.

"Paul, ne sais pas efore. Mais il ya autre chose. Une heure plus tard nous parton poust I´Allemagne, j´ai des organisation..." (Paule, ještě nevím. Je tady ale něco jiného. Za hodinu odlétám do Německa, mám tam nějaké zařizování…)Na druhé straně se ozvalo ticho.

"C'est parce que la bague, pas vrai? Vous ne m'aimez pas?" (Je to kvůli tomu prstýnku, že ano? Ty mě nemáš ráda?) zašeptal. Mrzelo mě to, ale co jsem mohla dělat? Uvnitř sebe jsem cítila šílený chaos. Vše bylo tak rychle. A na svatbu jsem se rozhodně ještě necítila…

"Je taime!" (Miluji tě!) vykřikla jsem bez rozmýšlení. "Juste besoin de temps…" (Jen potřebuji trošičku času…) umírnila jsem svůj hlas, když auto zastavilo před naším bytem. Hodila jsem dopředu dvě bankovky a poprosila řidiče, aby na mě ještě počkal.

"Ansi l´amour. Je dois y aller. Appelez moi dés quo vous arrivez. Je t´aime!" (Dobře lásko. Musím jít. Zavolej ihned, jak dorazíš. Miluji tě!)zašeptal a pak jsem slyšela jen pípání, jak položil hovor. Zajímalo mě, jestli tohle Natálie taky viděla. Možná by mi mohla říct, jak se v budoucnosti rozhodnu, abych si tohle všechno ušetřila.

Povzdechla jsem si a opřela jsem se do hlavních, vchodových dveří. Výtah mě vyvezl přímo do našeho horního apartmánu, ze kterého byl výhled takřka na celou Paříž. Přeběhla jsem do ložnice. Mé vysoké boty klapaly proti dřevěným parketám. Milovala jsem pohled z verandy, která byla u naší ložnice. V rychlosti jsem otevřela skříň, a vytáhla jsem z ní velkou, cestovní tašku, kterou jsem hodila do nohou postele. Otevřela jsem ji, abych zjistila, že v ní mám ještě dvoje džíny, které jsem nedávno tolik sháněla. Z otevřené skříně jsem vzala nějakou sukni, pár triček a čistý kabát. Ze spodu jsem vytáhla nějaké náhradní boty, protože mi bylo jasné, že na jehlách, které jsem měla právě na sobě, asi celý pobyt nevydržím. Navrch jsem přidala asi dva svetry a notebook. To bylo v podstatě vše, co jsem tak mohla potřebovat. Ještě nějaké nabíječky k telefonu, notebooku a k ipodu, a už jsem sbíhala po schodech, abych stihla letadlo do Německa.

"Děkuji, že jste počkal…" posadila jsem se na zadní sedadlo taxíku a velikou tašku s kabelkou jsem položila na prázdné místo vedle sebe. "Na letiště, prosím!" dodala jsem, když se auto rozjelo.
O_o


"Dobrý den, slečno Natalie…" posunula jsem židli vedle té její a pozorovala jsem, jak lehce nadskočila.

"Nečekala jsem vás, lekla jsem se…" usmála se a na chvíli si stoupla, aby mi podala ruku na uvítanou. Políbila jsem ji na obě tváře tak, jak to máme my francouzsky ve zvyku.

"Já myslela, že jste mě viděla přicházet…" podivila jsem se a obě jsme se posadily ke stolku, protože jsme měly ještě nějakou půlhodinku k dobru.
"Mé vidění je subjektivní. Vidím pouze něco…" vysvětlila mi. "Dáte si něco k pití ještě před odletem?" zeptala se a ukázala na svůj šálek s horkým, oříškovým latté.

"Možná panáka, nenávidím létání…" vzala jsem si do rukou nápojový lístek a začala jsem prohlížet nabídku alkoholických nápojů.

"Nespadneme, nebojte se Caroline…" zasmála se Natalie. "Tohle zrovna vím." Natáhla se pro kávu.

"Dobře, budu vám věřit…" našla jsem očima nabídku čajů.

"Dáte si něco, slečno?" objevil se vedle mě číšník.

"Dám si černý čaj…" Složila jsem lístek a podala mu ho. "Možná, kdybyste mi tam kápl trochu rumu, vůbec bych se nezlobila…" koutkem oka jsem pozorovala Natalii, jak se snaží zadržet smích.

"Dobře…" číšník si vzal lístek a odešel.

"Jste paličatá, že?" usmála se Natalie.

"Jako byste to nevěděla…" pozorovala jsem, jak na mě zamrkala a pohodlně se opřela do křesílka.
 


Komentáře

1 MiMi Madison H. | 21. listopadu 2010 v 23:37 | Reagovat

Hezká kapitolka, jen mám takový zvláštní tušení že mi v budoucnu bude líto Paula, už se těším na další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.