Vzpomínka na budoucnost 1.

16. listopadu 2010 v 21:01 | Saline A. & AQFee |  Vzpomínka na budoucnost
Ach, věděla jsem, že tohle na sebe nenechá dlouho čekat! Jak už se k tomu dlouho neschylovalo, tak z naprosto spontánního nápadu vznikla nová povídka (na náměť jedné z mých starých, nedopsaných) ve spolupráci s AQFee (Katie, nevím jak Tě mám nazývat! :D Máš tolik přezdívek! :D). Ze začátku se vám to možná bude zdát trošku zmatkové, ale doufáme, že se to brzy srovná :)
Co se týče časového rozplánování, s ohledem na školu jsme se domluvily, že to bude taková odpočinková povídka, tudíž nanejvýš 1 díl týdně, většinou o víkendu, tohle je taková výjimka :))

Přejeme pěkné počtení!

PS: Já píšu za Natalie a Katie za Caroline. :) ♥

(Z pohledu Natalie)

Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se přelidněnou Paříží. Vložila jsem několik bankovek do dlaně řidiče a spolu s jeho pomocí z útrob auta vyndala malou cestovní tašku. Neměla jsem nijak v plánu se zdržet, stačilo mi najít tu dívku, přesvědčit jí a spolu s ní zmizet.
S lehkým mávnutím jsem se usmála na řidiče, tašku hodila přes rameno a vydala se pomalým krokem vstříc horkému letnímu dni.
Lidé kolem mě procházeli, někteří ve zmateném tempu, spěchajíc za svými rodinami nebo do práce, jiní zas pomaloučku, užívajíc si krásy Eiffelovy věže, triumfu Paříže. Snažila jsem se nevnímat je, nedívat se do jejich tváří, které zkoumaly mé dlouhé rukávy, a nechápavě krčili obočí, když neměli možnost zjistit jejich příčinu.
"Excusez-moi, où est le Tuileries?" * zaklepala jsem na rameno postaršího pána, sedícího na lavičce a krmícího holuby.
"Allez tout droit puis à droite, mademoiselle," ** s úsměvem mi naznačil směr a dál se věnoval krmení.
"Merci," *** kývla jsem a pomalým krokem se vydala směrem, kterým ukazoval.


-_-

"Mademoiselle Caroline Wings?" přiklekla jsem ke slečně, zoufale snažící se sundat ze sebe nějaké šaty.
"Oui, ce que vous avez besoin?" **** nechápavě nakrčila nosík a nepokrytě na mě zírala.
"Jmenuji se Natalie Linková a nutně bych s Vámi potřebovala mluvit, myslíte si, že by bylo možné najít nějaké soukromější místo?" naléhavě jsem šeptala a pohledem těkala ze všech lidí procházejících zahradami Tuileries.
"Och, mluvíte německy! Báječné, už dlouho jsem tímto jazykem s nikým nemluvila. Ohledně Vaší otázky, myslím, že nějaké místo se určitě někde najde, jen musím nafotit několik fotek, moc se omlouvám, tak jestli byste se mohla posadit tady a počkat na mě? Doufám, že to nebude dlouho trvat," blýskla po mně oslňujícím úsměvem a já se začínala modlit, aby tak milá byla pořád, a aby neutekla hned, jak na ní vybalím můj šílený plán.
"To není problém, projdu si kousek zahrad a za půl hodinky se vrátím se? Pokud tedy trefím," rozesmála jsem se při pohledu do zahrad.
"Nebojte, tady se ztratit nemůžete. A kdyby nedej bože ano, lidé jsou tu ochotní, určitě by Vám cestu ukázali," znovu se usmála a mávla na fotografa na znamení, že už běží. "Tak za půl hodiny tady, … Natalie!" nervózně se zasmála a na (pro mě) půlmetrových podpatcích odtančila k jedné ze soch, na které ji fotograf okamžitě začal zvěčňovat.


-_-

"Jste si jistá svým psychickým zdravím?" dívala se na mě jako na šílence a já se jí ani nedivila. Jak by mě mohl někdo považovat za zdravého člověka, když na něj vybalím při prvním setkání, že chci, aby semnou okamžitě odjel do Německa? Nikdo.
"Vím, zdá se to neuvěřitelné, ale až na jistou anomálii vážně psychicky zdravá jsem. Vlastně," odmlčela jsem se a zaujatě si zamíchala vanilkové Latté. "Lékaři říkají, že jsem zdravá na 100%. Moc jim nevěřím."
"Proč?"
"Protože vídám… jisté věci," zamumlala jsem. "Asi bych Vám to měla říct, ale to, co se dnes děje, jsem už viděla."
"Také mívám sny, při kterých vídám to, co se mi stane."
"Vy mě nechápete," povzdechla jsem si. "Viděla jsem tuhle situaci ve svém vidění."
"Vidění? Jste čarodějka?" nervózně se zasmála. "Omlouvám se, ale moc Vám nevěřím."
"Já se Vám nedivím, také bych nevěřila. Ale… Být Vámi dám si pozor, během pár minut se polijete a ten čaj z toho kabátku nepůjde dolů."
"O čem to…" zasekla se, když zděšeně pozorovala kymácející hrnek. Pohotově se ho snažila zachytit, ale bohužel do něj drkla a čaj se rozlil po sněhově bílém kabátu. "Jak jste to kruci věděla?!" nechápavě na mě zírala.
"Mám to už od mala. Nevím, kdy se to stane, to, co vidím, není nijak časově poskládané, prostě si to skáče, jak se tomu líbí. Ale jedno vím jistě. VY v tom všem hrajete důležitou roli, jen nemůžu přijít na to, jakou!"
"Pojedu s Vámi," rezolutně položila na stůl bankovku. "Kdy odjíždíme?!"
"Za dvě hodiny," zářivě jsem se usmála.
"Věděla jste to?"
"Ne, ale věřila jsem Vám."


* - "Promiňte, kde je tu Tuileries?"
** - "Jděte rovně a doprava, slečno."
*** - "Děkuji."
**** - "Ano, co potřebujete?"
 


Komentáře

1 AngeliQue | 16. listopadu 2010 v 21:54 | Reagovat

Heeeeeej já jsem prostě víla, nebo ne? :D

2 MiMi Madison H. | Web | 16. listopadu 2010 v 22:05 | Reagovat

uuuh, zajímavé...už chci další :P z pohledu Caroline ;)

3 Saline A. | Web | 16. listopadu 2010 v 22:07 | Reagovat

[1]: Ty jsi moje Katie! :D ♥

[2]: Příští týden! :D*

4 AngeliQue | 16. listopadu 2010 v 23:19 | Reagovat

[2]:bude, bude .. co nejdřív ;) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.