Consolador 4.

10. listopadu 2010 v 17:46 | Saline A. |  Consolador
Omlouvám se za zpoždění, vysvětlení dodám v článku, který bych během dneška měla sepsat ;) Hezké počteníčko!


* FLASHBACK *
"Bille?" rozezněl se domem Davidův drsný hlas a já se v rohu sklepa přikrčil ještě víc. "Vylez ven, vím moc dobře, že jsi tady. Když nevylezeš, bude to mnohem horší!" křičel. Tlumeně jsem vzlyknul, litoval jsem, že jsem nezvolil vchodové dveře a neutekl, ale byl jsem tak zmatený!
Zalapal jsem po dechu, když se dveře ke sklepu otevřely a jen kousek vedle mě dopadl úzký proužek světla.

"Tak hele, prohledal jsem celý dům a vím moc dobře, že jsi tady, jinde už být nemůžeš. Pochybuju, že bys utekl, jednak nejsi dostatečně chytrý a navíc… musel jsi být vyděšený, ani Tě to nenapadlo, viď?!" posměšně si odfrkl. "Vylez, slibuju, že Tě neuhodím! Nejsem žádná svině," pomalu scházel ze schodů.
"To pochybuju," zamumlal jsem sotva slyšitelně.
"Myslíš, že jsem úplně slepý a hluchý?!" zasyčel těsně vedle mého ucha. Vyděšeně jsem vypískl a lehce nadskočil. "Pojď," zavrčel a prudce mě chytil pod ramenem. Smýkl semnou a snažil se mě odtáhnout po schodech nahoru, ale sotva jsme vyšli na světlo a já si uvědomil, co mě čeká, omdlel jsem.
* KONEC FLASHBACKU *

Sotva jsem si to vybavil, pod Tomovým tělem a jeho žádostivými doteky jsem ztuhnul. Ležel jsem pod Tomem a doufal, že si velmi brzy všimne mé změny a přestane.
"Tome," zachraptěl jsem, polykajíc slané slzy a jemně ho odstrčil.
"Udělal jsem něco špatně?" okamžitě se vyděšeně odtáhl. "Nevěříš mi?"
"Ne, v tom to není, já… Omlouvám se, tohle je mnou, já jen…" vzlyknul jsem, s pohledem upřeným na jeho zvedající se hrudník. "Promiň, prostě nemůžu," prudce jsem se posadil. "Vážně se omlouvám, ale ty… vzpomínky. Ony chodí samy, Tomi! Neptají se, prostě přicházejí a připomínají to, co mělo být dávno zapomenuto."
"Neomlouvej se pořád, Billy," opatrně objal mé tělo, stále se otřásající vzlyky. "Mělo mě napadnout, že ještě není vhodná doba."
"A kdy bude, Tomi? Nikdy to neskončí, David se nevzdá, znáš ho. Nikdy, Tomi, nikdy to neskončí."
"Naučím Tě bojovat s tím zlem, andílku," zašeptal a začal mnou pohupovat a neskončil, dokud jsem neusnul.

* ♥ *

Bylo pět hodin odpoledne a my se s Tomem, rozvalení na pohovce dívali na jakýsi pořad v televizi. Dopoledne jsme měli návštěvu v podobě Gustava a Georga, tudíž většina naší energie zmizela, jelikož kluci (i přes chladné počasí) běhali po zahradě a hráli vodní bitvu, tudíž ani my s Tomem nezůstali ušetření. Když jsme se konečně dostali domů, byli jsme absolutně promočení, voda z nás tekla proudem. Oblečení jsme dali sušit na topení a zabalení v dekách si posedali ke krbu a tak, jako za starých časů si povídali.
Vzpomínali jsme na doby naší velké slávy, na večery strávené v klubech, do kterých se scházeli lidé jen kvůli tomu, aby nás alespoň koutkem oka zahlédli. Na dny a noci, kdy po nás tesknila nejedna duše.
"Dlouho jsem si to nechtěl přiznat," tiše jsem zamumlal do Tomova rytmicky zvedajícího se hrudníku. "Chybí mi koncertování, Tomi. Chtěl bych znovu zpívat," povzdechl jsem si.
"Můžeš zpívat kdykoli jen chceš."
"Tak jsem to nemyslel. Víš, chtěl bych stát znovu na pódiu, před lidmi. Slyšet, jak skandují mé jméno."
"Mám nápad!"
"Jaký?" zvědavě jsem nakrčil obočí.
"Uprav se, půjdeme ven," se smíchem mě políbil a sám se zvedl, aby se mohl obléknout.

* ♥ *

"Tomi, kam to jdeme?" zoufale jsem povzdechl po půl hodině, kdy jsme stále šli a cesta konce prostě nenabírala.
"Za chvíli tam budeme," neztrácel humor Tom.
"Ale mě bolí nožičky," hraně jsem fňuknul. Aniž by se Tom otočil, se smíchem poznamenal něco ve smyslu- Pojď, ty moje chudinko. Naštvaně jsem si dupnul, ale když jsem viděl jeho nahrbená záda, s ďábelským smíchem jsem se rozběhl a skočil mu na záda.
"Co blbneš?" pohotově mě chytil pod koleny.
"Říkal jsem, že mě bolí nohy, Tomi!" usmál jsem se a rychle ho políbil na krk, dřív, než by si toho někdo kolem všiml. "Jiná možnost mi nezbývala, pokud chci vidět to překvapení a já ho vidět vážně chci."
"To je od tebe vážně moc milé," poznamenal ironicky, ale hned nato se rozesmál.
"Budeme tam brzy?"
"Naštěstí ano, jsi nějaký těžký," štípnul mě do kolene.
"Au!" plácnul jsem ho přes ruce a pevněji se k němu přitiskl. "Chtěl bych se mazlit, Tomi," zavrněl jsem mu do ucha a jemně ho skousl.
"To jsi měl říct doma, Billy. Teď už je pozdě," s úsměvem zamumlal. "Teď půjdeme do jednoho klubu a doma se můžeme mazlit třeba celou noc," pohladil mě po noze, než mi pomohl z jeho zad slézt.
"Co děláme tady?" zíral jsem na stříbrný nápis Avebury.
"Pojď dovnitř, mám tam známé, na dnešní večer jsem pro Tebe něco zařídil."
"Vážně? A co?"
"Zářivě se usměj a pojď."

* ♥ *

"Tomi!" vykřikl jsem překvapeně, když se na mě hned za dveřmi vrhl nějaký fotograf.
"Briane! Děsíš mi brášku!" strhl mě k sobě do náručí a se zvaným Brianem si se smíchem potřásl rukou. "Rád Tě vidím."
"Já Tebe taky, Tome. Omlouvám se, že jsem tak naskočil, ale dva roky jsem nevyfotil žádnou celebritu, vyvěsím ji tady na čestném místě. Těší mě, Bille," zářivě se usmál a napřáhl ke mně ruku.
"Mě také," rukou jsem mu potřásl.
"Všechno je připraveno?" ozval se Tom.
"Samozřejmě, na Karin se můžeš spolehnout."
"Tomi, o co tu jde?" nechápavě jsem se na něj zadíval.
"Chtěl jsi zpívat před publikem, ne?" otočil mě čelem k velkému pódiu, kolem kterého stálo a popíjelo několik desítek lidí.
"Bez Tebe zpívat nebudu!" vyděšeně jsem se stáhl.
"Nemám tu kytaru, Billy," starostlivě mě pohladil po vlasech.
"Omlouvám se, že vám do toho vstupuju, ale v zákulisí jedna kytara schovaná je," ozval se Brian.
"No, tak by to mělo být bez problémů," zářivě se usmál Tom a pomalu mě do toho zákulisí vedl. Stáli jsme tam několik minut, čekajíc než Brian všechno nachystá.
"Bojím se," zašeptal jsem a přitulil se k Tomovi.
"Nemáš čeho, oni Tě milují a já jsem tu s Tebou," jemně mě políbil.
"A co budeme zpívat?"
"Písně, které si často zpíváš doma," usmál se a ještě jednou mě políbil, než jsme konečně vstoupili na pódium.

Oslnilo mě světlo a já se mátožně postavil k mikrofonu. Zíraly na mě desítky lidí, vzpomněl jsem si na úplné začátky, kdy jsme hrávali v obdobných klubech.
Sotva se rozezněly první tóny vycházející z Tomovy kytary, téměř okamžitě jsem poznal In die Nacht. Posadil jsem se na malou židličku vedle Toma a začal zpívat píseň, která byla složena pro Toma.

* FLASHBACK *
"Nic takového se zpívat nebude, Bille!" křičel na mě David.
"Fajn! Jdu dát přídavek," odsekl jsem a se zářivým úsměvem vyběhl zpátky na pódium. "A nyní vám zahrajeme zbrusu novou píseň, In die Nacht!"
"Bille, neblbni, David nás zabije!" přiběhl ke mně Tom.
"Je to NAŠE píseň a ne jeho," zatvrdil jsem se a zářivě se usmál, když Tom zlehka kývnul hlavou, posadil se na židličku a začal hrát.
* KONEC FLASHBACKU *

"Du bist, alles was ich bin und alles was durch meine Adern fließt," zářivě jsem se usmál na Toma.
 


Komentáře

1 Suzzy | 10. listopadu 2010 v 17:58 | Reagovat

Áách :) .. už jsem myslela, že se nedočkám :)
Nádherné, okouzlující ♥

2 Kattye | Web | 10. listopadu 2010 v 18:15 | Reagovat

Opět mi došli slova.. <3 krásné'!

3 Saline A. | Web | 10. listopadu 2010 v 21:35 | Reagovat

[1]: a [2]: Děkuji děvčata, vážím si toho! ♥

4 Goddy | 11. listopadu 2010 v 8:16 | Reagovat

5 Saline A. | Web | 11. listopadu 2010 v 12:25 | Reagovat

[4]: ♥♥

6 AngeliQue | 11. listopadu 2010 v 21:30 | Reagovat

to je tak nádhernýýýýýý :) uplně si to představuju :)

7 Saline A. | Web | 11. listopadu 2010 v 21:31 | Reagovat

[6]: To je dobře, představy jsou v povídkách na místě! ♥
Děkuju ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.